9. Emoce Plháková,A. (2003). Učebnice obecné psychologie, Praha: Academia Stuchlíková, I. (2002). Základy psychologie emocí, Praha: Portál Stuchlíková, I. (1998). Úvod do psychologie emocí (hlavně teorie emocí)– skriptum PF (dostupné v prodejně skript v knihovně JU)

Emoce komplexní psychické jevy obtížné je definovat – subjektivita fylogeneticky vznikly jako evaluační systém, který měl usnadnit adekvátní reakci na významné podněty z vnějšího a vnitřního prostředí.

Prototypické rysy emočních dějů Podnět, situace vzbuzující E (vnější – vnitřní) Pozornost této „situaci“ Zhodnocení (nakolik ovlivňuje moje aktuální cíle – ty jsou založeny na mých hodnotách, milieu, životní situaci a vývojové etapě, na mé osobnosti) Složité vzorce emočních reakce prožívání fyziologické změny behaviorální projevy (výraz, tendence k jednání) Proměnlivost emočních reakcí (nejsou rigidní, mohou se rychle změnit, být překryty atd.)

Emocionální jevy aktuální emoční stavy (např. strach při náhlém silném zvuku brzdícího auta) emocionální procesy delšího trvání emoční epizody (v čase se odvíjející emoční výměna, např. reakce na překvapivou zprávu, partnerská hádka), emocionální dispozice (jako připravenost reagovat na celou skupinu podnětů určitou emocí, např. hněvem – hněvivost; analogie s osobnostními temperamentovými rysy), nálady jako déle přetrvávající emoční zabarvení prožívání, které – na rozdíl od emocí- nemusí mít specifický podnět a objekt. emocionální vztahy, jako v průběhu času se opakující a poměrně konzistentní projevy vůči určitému objektu, např. láska nebo žárlivost. afekt - pro označení velmi silných emocí; v adjektivní podobě „afektivní“ (angl. affective) označuje spíše valenční stavy (příjemné-nepříjemné; Scherer, 1984). „cit“ spíše ve starší literatuře, označuje jen prožitkový aspekt emocionálního děje (emoce zahrnuje ještě další výše uvedené komponenty). Dříve byla pozornost věnována tzv. vyšším citům (etickým, intelektuálním a estetickým), v nichž výrazně vystupuje hodnotová stránka. V současnosti jsou city řazeny pod sociální emoce.

Hlavní témata psychologie emocí Odlišení emocí od ostatních psychických jevů - především díky vymezení a) jejich formy a struktury rozlišení délky trvání (emoce jako stav-proces-dispozice), kvality a intenzity emocí (přístup tzv. diskrétních emocí, nebo tzv. dimenzionální přístup) a výčet složek emoce b) jejich příčin na straně prožívajícího: pociťovanání valence podnětů (příjemné-nepříjemné) a interpretace příčin událostí (tzv. atribuční teorie, např.Weinerova v prostředí a situaci zejména evoluční teorie emocí hovoří o tzv. jádrových vztahových tématech primárních emocí, tj. situacích, jež vyvolávají specifickou emoční odezvu (např. zablokování potřeb a cílů jedince vzbuzuje hněv, ohrožení vzbuzuje strach, setkání se s mimořádnými zdroji radost, ztráta vzbuzuje smutek, nebezpečí znečištění vzbuzuje znechucení apod.). c) jejich funkcí způsoby adaptace a subjektivního hodnocení. regulace individuální aktivity (emoce se stávají primární motivací chování) intrapsychické funkce emocí, tj. jakou roli hrají v utváření psychiky jedince funkce sociální, tj. role emocí v sociální interakci (od dyadické úrovně až po úroveň kulturální). Sociokulturní paradigma emoce nejsou výlučně osobní zkušeností, emoce i jejich regulace jsou významně určovány sociokulturními podmínkami, systémem norem a hodnot (Matsumoto, 2000).

Složky emocí Kognitivní subjektivní prožitek, obsahující jak afektivní (libé-nelibé) tak kognitivní hodnocení (významu situace a vlastních možností ji zvládat), Fyziologická tělesné změny (spojené se změnami v autonomní a neurální aktivaci), Behaviorální emocionální výraz, připravenost k jednání (jako stav aktivace i tendence ke specifickému jednání).

Teorie emocí fyziologické:

Tělesné změny – aktivace a emoce

Teorie emocí kognitivní: Tomkins (1960) - emoce jako stavy které spojují vnější svět událostí s vnitřním světem našich potřeb a přání – emoce je hodnocení (appraisal) události v pojmech našich cílů (primární motivační systém) Schachter a Singer (1962) - propojení hodnocení události s aktuální fyziologickou aktivací; kognitivní faktory určují, kterou konkrétní emoci lidé pociťují, stupeň autonomní aktivace určuje nakolik, a zda vůbec ji pociťují.

Teorie emocí kognitivní - pokračování: Weiner (1986) - emoce, závislé na události (např. radost při překvapení) a emoce závislé na hodnocení příčin události místo (vnější- vnitřní) stabilita (stabilní-přechodné) kontrolovatelnost (ano-ne). hněv - událost hodnocena jako způsobená vnější, (námi) nekotrolovatelnou příčinou; vina by byla výsledkem hodnocení události jako způsobené vnitřní a kontrolovatelnou příčinou (našim předchozím chováním). Lazarus – kognitivní zhodnocení (appraisal)

R. Lazarus trojí zhodnocení situace vlastní možnosti zvládat znovuzhodnocení

Teorie emocí evoluční Plutchik - psychoevoluční teorie emocí emoce založeny na našich znalostech prostředí, představují komplexní řetězce událostí (většinu elementů takového řetězce si nemusíme uvědomovat) emoce mají genetický základ a jsou základními formami adaptace existuje 8 základních emocí (emoční „rodina“např. hněv, zuřivost nebo podráždění jsou stejně tak primární emocí, ale liší se intenzitou).

Plutchik - psychoevoluční teorie emocí

evoluční- pokračování role emočního výrazu

porovnání “klasických“ teorií – fyziologický, kognitivní a výrazový aspekt emocí

Teorie emocí funkcionalistické Levenson (1994) - dvousystémový funkční model emocí, jádro - trvalá, jednoduchá a efektivní struktura vytvořená záhy v evoluci k vyrovnávání se s velmi elementárními jednoznačnými problémy, jako jsou nejrůznější ohrožení. systém kontrolních mechanismů - uspořádány tak, aby ovlivňovaly jednání a činnost jádrového systému, mění podmínky, které uvádějí jádrový systém do akce (např. při prvním setkání s hračkou v podobě velkého pavouka se můžeme vystrašit, následně reagujeme kontrolovaným způsobem) intrapersonální funkce emocí: zvládání výzev v prostředí, napravovací funkci pozitivních emocí, změna behaviorálních a kognitivních hierarchií, modulaci subjektivního prožívání, poskytování asociativních struktur v paměti, skupinové diferenciaci, individuální diferenciaci.

Teorie emocí sociokulturní emoce – episodické dispozice chovat se určitým způsobem v průběhu emoce vstupujeme do přechodné sociální role, s jejími obsahovými a regulativními pravidly. emoce mají nadindividuální význam, který získaly prostřednictvím sociální konstrukce. jednotlivé prvky emoce, tedy např. fyziologické změny, kognitivní hodnocení, výraz, jsou propojené volně a nemusejí být vždy přítomny. To vysvětluje variabilitu průběhu téže emoce (např. hněvu) - přechodných sociálních rolí - u různých lidí v různých situacích. v posledních letech se stále více zdůrazňuje kulturní kontext jako distální podmínka, která určuje skripty a významy, rozhodující o rozlišování jednotlivých forem emocí, jejich exprese a regulace (např. Matsumoto, 2001).

dimenzionální přístup Integrovaný model prostoru afektivních stavů. (Volně podle: Yik, M.S.M., Russell, J.A. & Feldman-Barrett, L. (1999). Structure of Self reported Curent Affect: Integration and Beyond. Journal of Personality and Social Psychology, 77, 600-619.

Jednotlivé primární emoce nebo valenční dimenze? obličejový emoční výraz primární emoce – univerzální výraz, učíme se ho jen modulovat všechny složky emoce propojené (Ekman, Friesen – monitorování změn, změní-li se výraz

obličejový výraz emoce – Facial Action Coding System (Ekman a Friesen)

Jak vnímáme emoce druhých? která tvář se vám více líbí? A B

A B

Fig. 1. Emotion categories of positive affective states that can be recognized reliably from human signals, and the body parts involved in the production of each of the states. Emotion categories of positive affective states that can be recognized reliably from human signals, and the body parts involved in the production of each of the states. Although happiness is easily identified from facial expressions (Ekman, 2003), many of the affective cues that communicate positive emotions use other (or additional) parts of the human body. Listeners can infer amusement, pleasure, relief, and triumph from human vocalizations (Sauter & Scott, 2007; Sauter, Calder, Eisner, & Scott, in press). Touch reliably communicates gratitude, love, and sympathy (Hertenstein, Keltner, App, Bulleit, & Jaskolka, 2006), and a number of studies have shown that postural and facial cues can be used to signal pride (see Tracy & Robins, 2007). Sauter D Current Directions in Psychological Science 2010;19:36-40 Copyright © by Association for Psychological Science

Emoční inteligence vs. Emoční kompetence emoční inteligence - různé přístupy model schopností (původní užší pojetí), model rysový (častěji jako model tzv. emotional self-efficacy, respektive „typické emoční angažovanosti“ spíše nežli inteligence) smíšený model složky vnímání, vyhodnocování a vyjadřování emocí chápání a analyzování emocí, využívání emočních znalostí emoční podpora myšlení reflektivní regulace emocí k podpoře emočního a intelektuálního růstu Goleman umel prodat to, ze touzime po rychle cest k uspechu- vzkonova spolecnost,kdyz ne IQ tak ted vzhuru na EQ, složky EI,

Emoční inteligence vs. Emoční kompetence EI jako entita, nebo přírůstkový model – emoční kompetence proč je to takový rozdíl? C. Dwecková – už od dětství máme implicitní teorii svých schopností – „entity theorist vs. incremental theorist“ to velmi zásadně ovlivňuje to jaké si volíme cíle, jaké vynakládáme usilí, jak reagujeme na dílčí neúspěchy. děti taková přesvědčení (implicitní teorie) budují na základě reakcí důležitých dospělých (tedy i učitelů) na jejich snažení a výsledky pojem kompetence se soustřeďuje na znalosti a dovednosti, které může jedinec získat, aby nabyl schopnost adekvátně reagovat a jednat v různých situacích Blíží-li se žákova interpretace představě stabilních předpokladů (na tohle mám/nemám), pak si častěji volí tzv. „performance goals“, kdy cílem je předvést výkon, případně vyhnout se selhání. Naopak v případě, který se blíží spíše přístupu kompetenčnímu, přírůstkovému, kdy žádoucí úroveň se pomaličku, v souladu s dosaženými pokroky zvyšuje, si žáci častěji volí tzv. „mastery goals“, kdy cílem je dobře si osvojit, zvládnout danou oblast. Motivační psychologové, Dwecková, Nicholls, Elliot aj., poukazují na to, že učební cíle velmi výrazně ovlivňují to, jak děti k učení přistupují, co se naučí a to nejen bezprostředně v daném oboru, ale i z hlediska dovedností regulovat svoje emoce. Ucitelovo subjektivní pojetí jako vzchodisko pro formulaci cilu, samotná formulace obsahu cile je malo – u emoci a kompetence je to mnohem subtilnejsi nez u „objektivnich dat“ (např. v didaktice matematiky jak naučit úpravy rovnic – vycháí z peg. znalosti obsahu – najít správnou metaforu atd., ale u emocí je to o přesvědčeních a o tom, jakou EK má učitel sám. U emocí se spoustu věcí učíme cestou tzv. implicitního učení, kdz nedokážeme přesně popsat jak jsem k tomu příšli a Bandurovské učení se pozorováním proto slova vysvětlování hrají relativně malou roli, dů§ležitý je model – jak emočně reaguje, jaké způsoby regulace používá, jak zvládá.

Procesuální model regulace emocí výběr situace modifikace situace situace odklon pozornosti pozornost kognitivní změna zhodnocení modulace odpovědi emoční reakce

Regulace emocí nesnadná záležitost nejen ovlivnění intenzity prožitku a kontrola vyjádření negativních emocí i zesílení a udržení pozitivních emocí 3 modality – fyziologicky, behaviorálně, kognitivně 4 způsoby regulace vyhýbáním nebo naopak vystavováním se situaci, která ji vyvolává modifikací situace – ať už přímým zásahem nebo věnováním pozornosti jen některým aspektům tzv. kognitivní změnou - tj. přehodnocením situace z hlediska osobního významu modulací odpovědi – pokud se emoce rozvine, lze ovlivnit její projev – nejčastěji potlačením, nebo zesílením exprese (občas selháváme - ? proto pohled na emoce jako destruktivní, racionální myšlení narušující fenomény) samotná reprezentace (představa, slovo) určitého emocionálního zážitku má schopnost analogickou emoci vyvolat. To může na jedné straně nesmírně pomáhat při zvládání a modifikaci emocionálního prožitku (např. práce s imaginací) na druhé straně je pravdou, že množství emocionálního utrpení není bezprostřední reakcí na konkrétní situaci, ale je zprostředkované symbolickou funkcí jazyka slovo – to taky dává prostor pro práci s emocemi ve škole STUCHLÍKOVÁ, Iva. Základy psychologie emocí. Praha: Portál, 2002.

a „zvládání“ emocí suprese a represe sebeovládání ve smyslu ovládání exprese emocí – součást socializačních požadavků, „display rules“ ale také „feeling rules“; represe – „nic mi nevadí, nic nepříjemného se mne nedotýká“

Adaptivní regulace emocí pauza zaznamenání toho, co cítím rozhodnutí o tom, zda je emoce a situace kontrolovatelná jednání ve shodě s vlastními dlouhodobými cíli ---- ad 3) když ne, tak všímavě zaznamenat, E vznikne a odezní, nebude spojena se sekundárními emocemi ad 4) možnost potlačit nevhodné nebo impulsivní jednání uvolňuje prostor pro jednání ve shodě s dlouhodobými cíli

Adaptivní versus maladaptivní regulace výběr situace lidé predikují, jak se budpou cítit, ale ne moc přesně (nadhodnocování negativ) - učit se to dělat adekvátněji - expoziční terapie – fyziologická habituace, trénink zvládání a zpochybnění dysfunkčních či katastrofických přesvědčení

Adaptivní versus maladaptivní regulace modifikace situace změna situace – změna emočního dopadu převzetí aktivní role, humor, péče o druhé… může být maladaptivní - když spotřebuji všechny zdroje, když zvýším negat. pozornost vůči sobě, přehnané sebepozorování atd.

Adaptivní versus maladaptivní regulace manipulace s pozorností zaměření se na (méně iritující) detail nebo naopak na kontext odklon pozornosti – když je častý a chronický - maladaptivní (ruminace – „přemílání“, worry- kognitivní obavy, katastrofické scénáře) terapie – mindfulness – vnímavá pozornost, focusing

Adaptivní versus maladaptivní regulace kognitivní změna přehodnocení – situace - vlastní emoční reakce 2 maladaptivní vzorce přehodnocování 1. self-elaborace („to znamená, že já…“ 2. odpor vůči objevující se emoci, její odmítání („neměl bych mít strach….“) – nastupují emoce z emocí („nečisté emoce“)

Adaptivní versus maladaptivní regulace modulace odpovědi potlačení projevů sníží prožitek pozitivních emocí, ale neovlivní prožívání negativních zvýšení aktivace sympatilku časté potlačování vede k zvýšení negativního prožívání (obsese, deprese, úzkost) potlačení pocitů narušení sebeakceptace spojeno s řadou poruch nálady

Nevědomé potlačení pocitu: Klady a zápory represe, aneb co za to na první pohled se to zdá velmi výhodná strategie možný resilienční faktor? – (zotavování se z IM, Ginzburg at al., 2002) x ale Shaw et al. 1985 - represoři se naučili méně o IM během hospitalizace) represoři afektivně autonomní oddělení („bojí se, ale neví o tom“), přesvědčení o vlastní emocionální stabilitě, zvýšená autonomní aktivace zkreslení poznávacích procesů, podceňování pravděpodobnosti negativních událostí,méně afektivních vzpomínek a delší latence ve vybavování si jich nižší hodnoty sobě připisovaných negativních emocí v soukromí odklánění pozornosti od zpětné vazby nevědomě klamou sebe i když vysoké skóre sociální žádoucnosti (Derakshan, Eysenck)

Emoce a kognitivní procesy „cold and hot“ kognice emoce jako velmi efektivní druh zpracování informací (např. M.Minski The emotion machine) oživený zájem o metakognici monitorování: (a) metakognitivní zkušenosti feeling of knowing     (FOK), feeling of familiarity (FOF), feeling of difficulty (FOD), feeling of confidence (FOC), feeling of satisfaction (FOS), estimate of effort (EOE) (b) metakognitivní znalosti přesvědčení, myšlenky percepce cílů, úkolů, osob, strategií, teorie mysli a epistemické znalosti kontrola: (c) metakognitivní dovednosti sebeřízení plánování, řízení, hodnocení kognitivních procesů a jejich výstupů metakognice Metacognition is a model of cognition that is being informed by cognition through the monitoring function and informs cognition through the control function. monitoring : (a) metacognitive experiences feeling of knowing     (FOK), feeling of familiarity (FOF), feeling of difficulty (FOD), feeling of confidence (FOC), feeling of satisfaction (FOS), estimate of effort (EOE), etc. (b) metacognitive knowledge beliefs, ideas, or perceptions about goals, persons, tasks, and strategies, as well as theory of mind and epistemic knowledge. control: (c) metacognitive skills deliberate monitoring, planning, regulation, and evaluation of cognitive processing and its outcome.

Metody „měření“ emocí potřeba triangulace subjektivní např. STAI, POMS, PANAS, dílčí emoce objektivní expertní posuzování výrazu a chování, fyziologické monitorování projektivní např. „nestandardně“ TAT, Wartegg

Příklad nevědomé úzkosti ve Warteggově testu u represorů žena, 21 let infantilní vyjádření (neadekvátní věku subjektu) expansivita vyjádření (tendence překračovat rámce) tlusté nebo silně vyryté linie zaplňování prostoru (prázdnoty)

Příklad nevědomé úzkosti v autoportrétu represorů žena, 22 let důraz na ochranné detaily (maska, ochranný kruh, oblečení jako ochranna) zvýšený tlak na tužku infantilní prvky stylizace (zobrazení sebe jako klauna) důraz na atributy kontaktu (ruce, řasy, ústa)

Emoce a osobnost Lewis a Granic (2000) považují emoce za osy osobnosti hlavní organizující role, podobá se působení osobnostních rysů při usměrňování či predisponování osoby směrem ke specifickým vzorcům vnímání, kognice a behaviorálních reakcí. Epstein et al (1992), Kirkpatrick et al.(1992), aj. – „cognitive experiential self-theory“: existence dvou zásadně odlišných systémů poznávání a rozumění. racionální mysl, která je charakterizována logickým deduktivním způsobem porozumění, který je pečlivý, analytický, reflektivní a často uvážlivý, emocionální mysl, která je mocná, impulsivní, intuitivní, holistická a rychlá – a často nelogická, Obvykle mezi těmito dvěma systémy harmonie, jeden doplňuje druhý. Nicméně při rozrušení, stresu a silných emocích je fungování racionálního systému narušeno zablokováním (obsazením kapacity) pracovní paměti systémem emocionální mysli.

Moc emocí Emoce jsou nástrojem subjektivního hodnocení. Poukazují tedy i na naše hodnoty; na způsob, jakým hodnotíme to, co se nám a s námi děje. Otevřenost vůči vlastnímu prožívání nás vede i ke změně přístupu k našim hodnotám. Dokážeme-li více reflektovat svoje pocity, dokážeme být mnohem více v kontaktu se svými autentickými hodnotami a odlišovat hodnoty introjektované. Jsme méně tím, kým bychom (podle těch kolem nás) měli být, a získáváme větší odvahu být sami sebou.