Občanská válka v Jugoslávii Předmět: Mezinárodní vztahy Vypracoval: Martin Klabusay Datum: 28.11.2006 St. Obor: OV - TE

Válka na Balkáně Již od 80. let se začalo v Jugoslávii projevovat silné národnostní pnutí, které bylo za Titovy vlády skryté. Srbský a chorvatský nacionalismus tento stav ještě vyostřoval. Na počátku 90. let dochází k osamostatnění Slovinska a Chorvatska. Srbové žijící v Chorvatsku tento stav za podpory Bělehradu nepřijímají a za silného přispění chorvatského vedení začíná občanská válka. V roce 1980 Tito zemřel, čímž země ztratila pevnou ruku, kterou Tito dokázal sjednotit národy s různou mentalitou, náboženským vyznáním a historií v jeden celek. Zhoršovala se ekonomická situace, rostla inflace i nezaměstnanost, začaly se projevovat nacionalistické tendence. Jedenkrát ročně byl do čela prezidia volen nový předseda z devítičlenné prezidentské rady, což nepřispívalo ke stabilizaci jednoty země.

Josep Broz Tito byl jugoslávský komunistický politik, dříve partyzán a později prezident (1953-1980). Tito byl jedním z organizátorů jugoslávského odporu proti německé a italské okupaci během druhé světové války. Účastnil se partyzánských bojů, byl partyzánským velitelem a získal si značnou popularitu mezi obyvateli těžce zkoušeného státu. V roce 1945 obnovil Jugoslávii jako komunistický federativní stát. Sám působil jako sjednocující osobnost mezi všemi národy země, hlavně mezi Chorvaty a Srby. Za jeho vlády SFRJ prospívala, došlo k rozvoji průmyslu i vzestupu životní úrovně, zároveň však vzhledem k postavení chudých členů federace, jakými byla Bosna a Hercegovina a Makedonie, došlo k zasetí nenávisti trvající dodnes. Po Titovi bylo pojmenováno i město – mezi lety 1946 a 1992 nesla Podgorica v Černé Hoře název Titograd. Mnozí lidé ze starší generace stále vzpomínají v nástupnických státech Jugoslávie na Tita pozitivně. Josep Broz Tito (1892-1980)

V roce 1989 se dostal k moci Slobodan Miloševič a pro své rodné Srbsko se snažil získat více pravomocí a ekonomických výhod na úkor rozvinutějšího Slovinska a Chorvatska. To vedlo k prosazování myšlenky osamostatnění těchto členských států federace. V roce 1990 v důsledku východoevropského demokratizačního procesu proběhly v SRFJ první svobodné volby. Komunistická strana získala většinu jen v Srbsku a Černé Hoře, čímž ztratila vedoucí úlohu ve státě. To vše se dělo v době Gorbačova, glasnosti a perestrojky, konce studené války, pádu berlínské zdi a počátku rozkladu evropského komunistického systémů, jemuž dominoval Sovětský svaz. V této době opadla definitivní hrozba sovětské intervence, která jako Damoklův meč visela i nad Jugoslávií a udržovala její soudržnost. V otázce státního zřízení se Srbsko opět dostalo do sporu s Chorvatskem a Slovinskem, které chtěly federaci pozměnit na konfederaci nebo přímo na volný svazek suverénních států. S tímto návrhem však Srbsko nesouhlasilo. Obávalo se ztráty svého vedoucího postavení a pokoušelo se prosadit změnu etnické hranice s cílem připojit k území Srbska i část Slovinska a Chorvatska obývané srbskou menšinou. Tyto snahy vyústily ve vyhlášení republiky Srbská krajina a občanskou válku, kterou proti Chorvatsku vedla Jugoslávská armáda ovládaná Srby. Kolektivní vedení SRFJ poskytlo v roce 1991 federální armádě pravomoc k zasahování v oblastech národnostních konfliktů a Chorvatsko se Slovinskem si začali budovat svou vlastní armádu v předtuše ozbrojeného konfliktu.

Slobodan Miloševič (1941-2006) Slobodan Miloševič v roce 1959 vstoupil jako student práv do komunistické strany, roku 1987 se stal prvním tajemníkem KS Srbska. Miloševič bránil rozpadu federativní Jugoslávie, jako hlava Srbska nesl mimo jiné odpovědnost za útok na Chorvatsko, které právě vystupovalo z federace V roce 1995 jednal za Srby, stejně jako Franjo Tudman za Chorvaty, při uzavírání Daytonské smlouvy, která ukončila občanskou válku v Bosně a Hercegovině. Jeho omezování autonomie Kosova a další zásahy proti tamnímu obyvatelstvu iniciovaly vznik Kosovské osvobozenecké armády (UCK). Když zásahy Jugoslávského státu proti kosovským Albáncům dosáhly charakteru státního útlaku a vyhánění ze země, NATO zareagovalo vojenským útokem, který měl charakter zejména leteckého bombardování vojenských cílů a dopravní, průmyslové infrastruktury Jugoslávie. Osmitýdenní bombardování vyústilo v předání Kosova pod mezinárodní správu. Poslední léta: Miloševič byl uvězněn a souzen Mezinárodním tribunálem pro bývalou Jugoslávii po obvinění z válečných zločinů, spolu s dalšími srbskými muslimskými a chorvatskými generály. Dne 11. března 2006 byl nalezen ve své cele mrtev. Dle Oficiální zprávy z Haagu byl příčinou infarkt. Bývalý prezident byl 18. března pohřben v rodném městě Požeravec na zahradě rodinné usedlosti. Slobodan Miloševič (1941-2006)

Rozpad Jugoslávie vznik Chorvatska a Slovinska Jako první vyhlásilo nezávislost Chorvatsko následované Slovinskem 25. června 1991. Den poté vypukla v Jugoslávii občanská válka. Federální armáda, v níž převládali Srbové, vstoupila na území Slovinska. Přesunula se do postavení u slovinského hlavního města Lublaně a podřídila pohraniční stanice své kontrole. 8. července 1991 byl prostřednictvím evropských společenství nalezen kompromis – Slovinsko odloží vyhlášení své nezávislosti a jugoslávská svazová armáda se stáhne zpět do kasáren. O deset dnů později rozhodlo jugoslávské státní prezidium o tom, že se vojenské oddíly během tří měsíců stáhnou ze Slovinska úplně. Od té doby se soustřeďuje vojenský útok na Chorvatsko. V konfrontaci s Chorvatskem se Miloševič vyjadřuje bez jakýchkoliv zábran: „Srbsko je všude, kde žijí Srbové.“ V průběhu bojových akcí Bělehrad konstatuje, že stanovení existujících hranic je administrativní záležitostí, při kterém nebyla respektována národní hlediska. K úděsu Evropy je při prosazování úpravy hranic používáno etnických čistek, toto území je speciálně vylidňováno a speciální teroristické jednotky srbské armády plní tento úkol veřejným znásilňováním, vraždami, vyháněním obyvatelstva i systematickým ničením nesrbských obcí.

Do bojů se zapojil i pozdější chorvatský prezident Franjo Tudjman Do bojů se zapojil i pozdější chorvatský prezident Franjo Tudjman. Ve třech chorvatských územích obývaných především Srby – východní Slavonii, Banja Luce a především srbské Krajině vypukly etnické boje mezi Srby a Chorvaty. 26. srpna 1991 zaútočila svazová armáda obrněnými vozy na slavonské město Vukovar a 7.října 1991 bombardovalo jugoslávské letectvo chorvatské hlavní město Vukovar. Toto město bylo symbolem chorvatského odporu a jeho dobytím byl Chorvatsku zasazen těžký úder. Srbové, povzbuzení tímto úspěchem, chtěli dobýt i Dubrovník, který byl od 2. října 1991 obklíčen. Přes snahy Evropských společenství se stále nedařilo nastolit příměří. Neúspěch provázel i C. Vancea, jenž se snažil Bělehrad přesvědčit o uzavření mírů a souhlas s nasazením mírových sil OSN. Bělehradská vláda s tímto nakonec vyslovila 27. listopadu souhlas. Bělehradu se podařilo od července 1991 do ledna 1992 dobýt třetinu chorvatského území od Chorvatů. Od léta do zimy 1991 Chorvatsko ztratilo čtvrtinu území, zmizela doslova celá města, jako například Vukovar majíc před rokem 1991 více než 50 000 obyvatel, zemřeli desetitisíce lidí, tisíce zůstaly nezvěstnými. Opět se stavěly koncentrační tábory.

Makedonie 17. listopadu 1991 se jako v pořadí třetí od Jugoslávské republiky odtrhla Makedonská republika, která se v následujících letech diplomaticky potýkala s Řeckem o uznání své svrchovanosti. Tento krok Makedonie zdůvodňovala především obavou ze srbské rozpínavosti. Ve skutečnosti se ale rozhodla pro oddělení od Srbska především v obavě, že ponese spoluodpovědnost za srbské vměšování do občanské války v Chorvatsku. K přerušení kontaktů se Srbskem ovšem nedošlo. Makedonie nikdy nepřestala se Srbskem obchodovat, pokud by totiž tak učinila, nebo obchod výrazně omezila, došlo by k poškození především makedonské ekonomiky, která by se pravděpodobně ocitla před krachem.

Franjo Tudjman Chorvatští ozbrojenci ničí během občanské války vlajku někdejší Jugoslávie

Bitva u Vukovaru Balkánský poloostrov

Na počátku roku 1992 byla samostatnost Chorvatska mezinárodně uznána Na počátku roku 1992 byla samostatnost Chorvatska mezinárodně uznána. Jejím prvním prezidentem se stal Franjo Tudjman (1990 – 1999). Příměří vydrželo však jen do srpna 1995, kdy chorvatská armáda dobyla většinu území obsazených Srby zpátky, srbské obyvatelstvo vesměs uprchlo do zahraničí, především do Srbska nebo Bosny a Hercegoviny. Téhož roku se konala v americkém Daytonu schůzka, na které znepřátelené strany uzavřely dohodu o uspořádání hranic, dalších vztazích a byla podepsána chorvatsko-srbská dohoda o reintegraci posledního srbské území (Východní Slavonie) od Chorvatska. Tato oblast zůstala do roku 1998 pod dohledem OSN. V roce 1998 tak Chorvatská republika obnovila suverenitu nad celým svým teritoriem. Na začátku roku 2000 vznikla nová vláda v čele s prezidentem Stipe Mesičem, prosazující politiku úzké spolupráce a začlenění do EU, byla snaha o oživení ekonomiky poznamenané válečným konfliktem. Chorvatsko se začalo soustřeďovat i na oblast cestovního ruchu, která přináší do státní pokladny významné finanční prostředky. Budují se nové dálnice a rekonstruují ubytovací zařízení a veřejné budovy.

Tragédie v Bosně V závěru bych se ještě zmínil o tragédii v Bosně. Bosenské referendum o nezávislosti státu dne 1.března 1992 je bosenskými Srby bojkotováno. Jako protitah byla vyhlášena Bosensko srbská republika. Srbské dělostřelectvo, které bylo již dávno rozmístěno kolem Sarajeva zahájí nepřetržité bombardování půlmiliónového města, kterému padlo do roku 1995 více než 16500 Muslimů, Chorvatů a Srbů. Všechny návrhy ES ztroskotávají. Srbové žádají 70 % procent bosenského území, přičemž podíl srbského obyvatelstva činil jen 30 %. Dne 6. dubna 1992 je Bosna a Hercegovina uznána členskými státy ES a 22. května 1992 jsou státy Slovinsko, Chorvatsko, Bosna i Hercegovina přijaty za členy OSN. Až do zániku jednotného bosenského státu je podpora, hlavně od OSN pouze předstírána. Např. tzv. Letecký most. Shazování potravin a léků z letadel působí mimořádně cynicky. Vraždění nikdo nezabrání, avšak oběti jsou zásobovány. Před zraky OSN jsou prováděny etnické čistky.

Nekonečná jednání znesvářených stran o Jugoslávii jsou vítaným prostředkem pro srbskou stranu, jelikož získávají čas potřebný k dobytí dalších území. Ve dnech 26. – 27. srpna 1992 se koná v Londýně Vrcholná konference o Jugoslávii, kde je vyhlášeno 13 bodů k zabezpečení míru. Ani jeden bod však nebyl dodržen. Na Balkáně se boje prudce stupňují. Ani vyhlášená totální hospodářská izolace Srbska se nepodaří. Po Dunaji přes řecko – makedonskou hranici se dostávají do země důležité druhy zboží. Teprve v srpnu 1996 dochází k dohodě o normalizaci vztahů Jugoslávské svazové republiky a Chorvatska, vzájemné uznání hranic a navázání diplomatických vztahů.

Shrnutí Svazová republika Jugoslávie byla federací Černé Hory a Srbska, která vznikla na zbytku území Jugoslávie po odtržení Slovinska, Chorvatska, Makedonie a Bosny a Hercegoviny. Jejím hlavním městem byla srbská metropole Bělehrad. Federace zanikla 4. února 2003 svojí transformací ve volnější soustátí Srbsko a Černá Hora. Srbsko a Černá Hora bylo soustátí, které vzniklo přeměnou Svazové republiky Jugoslávie v roce 2003. Soustátí zaniklo 5. června 2006, kdy na jeho území vznikly dva samostatné státy, Srbsko a Černá Hora.