Renesanční politické teorie

Předrenesanční politické myšlení Už ve 12. století se do společenského života Evropy promítly velké změny spjaté s ekonomickými pohyby, s obrozením antického myšlenkového bohatství Vysvětlení leží v Itálii tehdy plné vzmáhajících se městských států Od poloviny 13. století si lid vynutil rozhodující vliv na komunální zákonodárství a politická moc přešla do rukou obchodníků a řemeslníků

Dante Alighieri (1265 – 1321) Studoval antické, italské a provensálské básnictví a filozofii Aktivně se zapojil do politického života ve Florencii Po sporu s papežem Bonifácem VIII. žil až do smrti ve vyhnanství

Dante Alighieri Jeden z nejvýznamnějších italských básníků, významně však přispěl také k vývoji jazykovědy a italského jazyka a k vývoji politické filozofie Jeho největším dílem je Božská komedie Spis De monarchia (O jediné vládě) patří mezi základní, klasická díla z oblasti státovědy

Dante Alighieri – De monarchia Obhajuje vytvoření jedné křesťanské říše – jen ta může zaručit mír a spravedlnost Říše nevznikají z vůle lidí, ale z vůle boží Staví se proti tradičnímu názoru, že světský suverén je podřízen církevní jurisdikci – vládu přijímá panovník přímo z rukou božích bez zprostředkování papeže Uznává jistou povýšenost moci duchovní nad světskou Působení církve omezuje na duchovní oblast – nemá působit politicky

Marsilius z Padovy (1275 – 1342) studoval medicínu v rodné Itálii byl rektorem univerzity v Paříži

Marsilius z Padovy Italský učenec pozdního středověku, který se hluboce účastnil politiky své doby – jeho teorie je protiteokratická Ve sporech mezi papežem Janem XXII. a císařem Ludvíkem IV. Bavorem stál na straně císaře Jako odměnu za své služby byl jmenován milánským arcibiskupem (ačkoliv byl laik) Nejvýznamnějším dílem je spis Defensor pacis (Obránce míru) – jedno z nejvýznamnějších politických a náboženských děl, která vznikla během 14. století

Marsilius z Padovy – humanizace státu Bezprostřední příčinou světské vlády jsou lidé (vzdálenou příčinou je stále Bůh) Stát je světská instituce, výtvor lidské vůle, zařízení, jehož posláním je zajišťovat jednotlivcům dobrý život Papež i duchovenstvo se musí podřídit celému národu i panovníkovi Stát se zakládá na vůli poddaných – zdrojem státní moci je lid Zásadu suverenity lidu pokládá za základ všech druhů vlády

Marsilius z Padovy – suverenita lidu Lid může výkon státní moci svěřit jednotlivcům volbou Vláda je legitimní, pokud se zakládá na volbě Vládce je lidu zodpovědný a může být lidem souzen Církev je orgánem státu, církevní funkcionáři jsou funkcionáři státu Církev pokládá za duchovní stát, papež je zmocněncem křesťanů

Renesanční politické myšlení Moderní zkoumání politiky Na úkor šlechty posiluje vliv měšťanstvo Postavení člověka se mění – pozemský život není jen příprava na posmrtný život, je třeba využít všech možností, které dává Konec universalismu – rozkol v církvi, národní státy, národní jazyky

Niccolo Machiavelli (1469 – 1527) Italský politik Diplomat Spisovatel Historik Vojenský teoretik

Niccolo Machiavelli 1498 - stává se kancléřem Florentské republiky Navázal kontakt s hlavami států a odhalil praktické fungování evropské politiky 1512 - po návratu Medicejů k moci byl zatčen a poslán do vyhnanství Po svém politickém pádu napsal dva slavné spisy ­ Vladař a Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia. Obě svá nejdůležitější díla věnuje vzestupu a úpadku států – „patologii“ států

Machiavelli – teorie politiky Rady a pokyny politikům spojuje zásada, že politika není vázána zákony morálky K dosažení praktických politických cílů je dovoleno používat i mravně pochybné prostředky – účel světí prostředky – jediným kritériem je efektivita, účinnost Používání nemorálních prostředků v politice ospravedlňuje tím, že lidé jsou špatní Od lidí se dá očekávat spíš zlo – k dobrému musí být vedeni nebo i donucováni

Machiavelli – teorie státu Základem státu jsou dobré zákony a dobré vojsko Stát je světská a laická instituce, do níž Bůh svou vůlí nezasahuje Představitelem svrchovanosti státu je lid nebo kníže Jeho teorie odpovídá spíše absolutistické knížecí vládě, přesto oceňuje republiku Za nejlepší formu považuje republiku, ve které nikdo nezíská přílišnou moc Jeho stát je stát politický, nikoli právní (hlavním úkolem je boj proti vnitřnímu a vnějšímu nepříteli)

Machiavellismus Označení pragmatického a cynického jednání v politice Politika se odehrává v reálném světě a nikoliv ve světě morálním Ve 20. století na tyto myšlenky navázali: Mussolini („Násilí je morálnější než kompromis.“) Hitler („Neuznávám v politice žádný morální zákon. Politika je hra, ve které je dovolen každý trik.“)

Jean Bodin (1530 – 1596) Francouzský právník, filosof, politik a politolog Člen francouzského Sněmu a profesor práva v Toulouse

Jean Bodin – dílo Zakládá politickou vědu ve Francii, byl jedním z ideologů, kteří vystoupili na obranu královského absolutismu. Patřil k prvním autorům, kteří v právní vědě uplatnili historickou a srovnávací metodu Snažil se cílevědomě vytvořit ucelenou teorii státu Své názory a představy vyložil v zásadním díle Six Livres de la République (Šest knih o státu)

Jean Bodin – suverenita moci Považuje za základ státu rodinu – moc rodiny se omezuje na správu soukromého majetku Naproti tomu státní moc se musí starat o společné záležitosti rodin a spravovat veřejný majetek Stát je mocenským výtvorem – není výsledkem smlouvy, mravních úvah nebo božské inspirace O státu lze hovořit jedině tehdy, existuje-li suverénní moc Moc panovníka musí být absolutní – panovník nepodléhá zákonům (legibus solutus), nicméně podléhá přírodnímu i božskému zákonu

Jean Bodin – výkon moci Bodin rozlišuje zákon jako panovníkův příkaz a právo jako to, co je spravedlivé. Panovník má například dodržovat smlouvy, i když jsou v zájmu druhého, má si poddané získat, ne vládnout strachem. Z pevného rámce přirozeného a Božího zákona také vyplývá, že otroctví je špatné Občané mají svá nezadatelná práva, totiž svobodu a právo na majetek. Soukromý majetek je podle Božího i přirozeného zákona, takže panovník nemůže ukládat daně jak chce.

Jean Bodin – teorie práva Spis Výklad univerzálního práva je jasným pokusem o racionalizaci a formalizaci práva. Novým prvkem je odlišení práva a zákona Právo je spravedlivé a dobré bez příkazu, zákony vycházejí z výkonu suverenity toho, kdo přikazuje Zákony tedy nejsou ničím jiným než rozkazy suveréna Je to jasné rozlišení přirozeného a lidského práva

Monarchomachové („tyranobijci“) Představují protiklad Bodinovy teorie Odpůrci samovlády, tyranie Tyranem je ten, kdo omezuje náboženskou svobodu Najdeme je mezi protestanty i katolíky Zmocní-li se tyran vlády, je právem a povinností poddaných jej svrhnout

Monarchomachové – význam Teorie suverenity lidu – lidem se ovšem rozumí jen šlechta a měšťané Předchůdci novodobých teorií společenské smlouvy – vladař získává moc na základě dohody s „lidem“ Koncept přirozených práv – právo na odpor Stoupenci stavovského státu – dělba moci, kontrola krále stavovským sněmem

Johanes Althusius (1557 – 1638) Vypracoval nauku o přirozeném právu, která byla stoicko-křesťansky orientovaná a opírala se o kalvinismus. Přirozený zákon vede člověka ke sdružování s ostatními. Panovník vládne se souhlasem lidu a pokud nedbá na přirozená práva člověka (právo na svobodu) a porušuje platné zákony země, ztrácí oprávnění vládnout a lze jej sesadit. Stát je federací měst a krajů – teorie decentralizace Požaduje subsidiaritu – výkon moci na nejnižší úrovni

Katoličtí monarchomachové Zejména španělští (Francisco de Vitoria, Francisco Suarez) Tyranem jsou protestantští panovníci (zejména anglický král) Papež má právo zasahovat do světských věcí (sesadit panovníka) Vznik mezinárodního práva – kolonizace Obrana domorodých obyvatel kolonií – rovnost lidí Přirozené právo jako zásady zdravého rozumu