Komplexní inovace výuky práva pro moderní společnost CZ.1.07/2.2.00/ Moderní právní pozitivismus

Ryzí nauka právní (normativní teorie)  Vznikla ve dvacátých letech 20. století  Za jejího zakladatele jsou považováni Hans Kelsen (škola vídeňská) a František Weyr (brněnská normativní teorie)  Oba právní vědci si vytýčili úkol vybudovat skutečnou teorii práva (právní vědu) se svou vlastní normativní metodou  V meziválečném období byla tato teorie rozvíjena především ve Vídni, tzv. vídeňskou školou, vedenou Hansem Kelsenem (sem patřili např. A. Merkl, A. Verdross, F. Kaufmann a F. Schreier).  Dalším centrem ryzí nauky právní bylo Brno, kde se její příznivci shromažďovali kolem Františka Weyra (např. A. Sedláček nebo A. Procházka, částečně byl s touto teorií spřízněn i Karel Engliš).

Znaky normativní teorie  Východisko tvoří transcendentální (kritická) filozofie Immanuela Kanta - kantovská myšlenka dualismu přírody a mravnosti  Ostré oddělení sfér Sein a Sollen  Rozlišování mezi kognitivní a volitivní sférou  Antiideologická tendence a akcentace hodnotového relativismu  Požadavek ryzosti (čistoty) metody právní vědy  Kritické stanovisko k ostatním směrům v právním myšlení

Hans KELSEN ( )  Rakouský právní teoretik, právní filozof a státovědec  Narodil se v Praze, v německy mluvící židovské rodině, ale brzy se přestěhoval do Vídně, kde získal právní vzdělání.  Po první světové válce se stal profesorem ústavního práva. Podílel se na tvorbě ústavy Rakouska, která platí dodnes a stal se přísedícím ústavního soudu.  Po roce 1930 musel opustit z politických důvodů Rakousko a jeho působištěm se stal Kolín nad Rýnem, dále působil v Ženevě a v letech také na německé právnické fakultě v Praze.  V roce 1940 opustil Evropu a po krátkém působení na Harvardu se stal profesorem na Universitě v Berkeley v Kalifornii, kde působil až do své smrti.

Kelsen – vymezení práva  Kelsen podává výklad svého učení v práci Ryzí nauka právní  Definuje právo v jeho nejobecnějším smyslu jako „specifickou techniku společenské organizace“  Kelsen zdůrazňuje funkci práva a ta může být univerzálně platná  Právo lze definovat jako donucující řád lidského chování

Kelsen – právní norma  Konstitutivním prvkem právního systému jako donucujícího společenského řádu je norma, která stanoví, že něco má být v daném právním řádu  Právní řád je systém právních norem  Určitá množina norem tvoří systém, jestliže jejich platnost lze převést na jedinou normu jako konečný důvod platnosti - Grundnorm (základní norma)

Kelsen a teorie práva  Kelsen ostře vystupoval proti dosavadní právní teorii (jak se vyvinula v 19. století).  Vytýkal jí míšení práva s mimoprávními jevy (morálka, náboženství, sociologie) a prosazoval přísně juristický přístup k právu.  Odmítal také tzv. dualismy v právu (tedy rozlišování objektivního a subjektivního práva, veřejného a soukromého práva, atp.).

Kelsen a státověda  V ústavním právu se Kelsen pokládá za tvůrce evropského modelu ústavního soudu jako nejvyššího ochránce demokracie.  Tento model, odlišný od ústavního soudnictví v USA, převzala řada dalších zemí (od roku 1921 i Česká republika).

František Weyr (1879 – 1951)  Narodil se ve Vídni, vystudoval práva v Praze. Roku 1912 se habilitoval na pražské právnické fakultě, vyučoval rakouské ústavní a správní právo na pražské technice, v roce 1919 byl jmenován řádným profesorem na české technice v Brně.  Byl členem Revolučního národního shromáždění, jako člen ústavního výboru se podílel na tvorbě nové ústavy po roce  Patřil k zakladatelům Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, byl jejím prvním děkanem, v roce 1923– 1924 byl rektorem MU  Mezi jeho nejdůležitější práce patří Základy filosofie právní (1920), Soustava československého práva státního (1924), Teorie práva (1936), Československé ústavní právo (1937).

Herbert L. A. HART (1907 – 1992)  Jeden z nejvlivnějších právních teoretiků 20. století, profesor právní filozofie v Oxfordu  Je pokračovatelem analytického právního pozitivismu založeného Austinem a Benthamem  Jeho nejdůležitější prací je dílo Pojem práva (The Concept of Law) z roku 1961

Minimální obsah přirozeného práva v právu pozitivním  Bez jistého obsahu nemohou právo a morálka podporovat minimální účel, který lidé mají ve svém společenství, jímž je přežití.  Obsahy právních a morálních pravidel se vztahují k následujícím přirozeným danostem: Lidská zranitelnost Přibližná rovnost Omezený altruismus Omezené zdroje Omezené porozumění a síla vůle

Hartovo chápání práva  Hartovo chápání práva vychází z odmítnutí představy Austina o suverénovi  Hart tvrdí, že obsahem práva nejsou pouze příkazy zaštítěné hrozbou sankce  Primární pravidla jsou pravidla, která lidem ukládají povinnosti  Sekundární pravidla jsou pravidla, která přenášejí na individua veřejnou nebo soukromou moc - pravidla změny, pravidla rozhodování, pravidla uznání

Separace práva a morálky  Debata Hart v. Devlin  Doporučení, aby homosexuální aktivity dospělých v soukromí již nebyly nadále posuzovány jako trestní delikty  Základní premisy Hartovy koncepce separace práva a morálky jsou:  porušení nějakého standardu konání není dostatečnou podmínkou pro uplatnění trestu  nemorální jevy není možné řešit právem  morálku společnosti není možné prosazovat státním donucením

Právní institucionalismus I.  Toto speciální učení teorie pozitivního práva se zabývá otázkou vztahu norem (normativních souborů) a institucí  Vytvořili jej nezávisle na sobě profesor právní filozofie v rakouském Štýrském Hradci Ota Weinberger (1919 – 2009) a skotský profesor práva Neil MacCormick (1941 – 2009)

Právní institucionalismus II.  Právo chápe jako systém praktických informací určujících strukturu a chování státu a jeho zařízení.  Platnost právního řádu je dána tím, že příslušný systém norem fakticky determinuje organizaci a fungování právních institucí.  Poznávání práva je tedy pochopením smyslu právních norem a poznáním jejich institucionalizované funkce.

Právní institucionalismus III.  Právní institucionalismus je druh právního logicismu - studuje strukturu právních norem a jejich dynamiku.  Na rozdíl od ryzí nauky právní rozlišuje různé typy právních pravidel (normy chování/právní zásady, normy chování/normy zmocňovací, atd.)  Právní dynamiku chápe jako souhru norem a skutečností (zejména právních aktů).

Právní institucionalismus IV.  Jde o učení pozitivistické, které však uznává racionální právně politickou analýzu.  Teorii spravedlnosti nechápe jako politický program, nýbrž jako kritické zkoumání na základě ideálů solidárnosti, rovnosti a svobody.  Je třeba rozlišit typy rovnosti a svobody a rozhodnout se pro vyvážený systém rovnosti a svobod s ohledem na jejich sociální efekt.