Seminární práce Zuzanky Lenhartovic Hinduismus Seminární práce Zuzanky Lenhartovic

Hinduismus je označení pro tradiční indické náboženství. V pravém slova smyslu se nedá mluvit o náboženství jako spíše o nábožensko-sociálním systému, protože hinduismu v sobě zahrnuje i právní a společenské normy.

Hinduistou se člověk stává narozením Hinduistou se člověk stává narozením. Hinduismus se prezentuje jako náboženství bez dogmat, které může tolerovat množství navzájem si odporujících interpretací. Hinduistické vědomí je dáno uznáváním véd jakožto kanonické sbírky hinduistického zjevení a uznáváním sociálního řádu zvaným varnášrama, který časem zdegeneroval v tzv. kastovní systém.

Název hinduismus pochází od perských muslimů, kteří pronikli kolem r Název hinduismus pochází od perských muslimů, kteří pronikli kolem r. 1000 po Kristu do Přední Asie. Je odvozen od jména řeky Sindhu (dnešní Indus), jež vyslovovali jako Hindu.

Historie hinduismu Jako všechna tradiční náboženství, nevznikl ani hinduismus náhlým zlomem, ale někdy okolo poloviny 1. tisíciletí př. n. l. se postupně vyvinul z původního védského náboženství, které se zaměřovalo na uctívání přírodních sil jako oheň, vítr apod.

Okolo 2. tis. př. n. l. dobyli Árjové Indii, kde zničili pravděpodobně velmi vyspělou civilizaci (našly se zbytky měst Mohendžo-daro a Harrapa, obě byla postavena podle plánu a měla dokonce i kanalizaci) a usadili se zde. Hinduismus pak přebíral vlivy i z této původní civilizace (myšlenka osvícení (mókša) už pravděpodobně v této době existovala).

Dělení hinduismu Hlavní směry jsou: Vaišnavismus (uctívání Višnua/Krišny jako Nejvyššího Brahmanu) Šivaismus (uctívání Šivy jako Nejvyššího Brahmanu) Šaktismus (uctívání Déví, neboli Bohyně, jako Nejvyššího Brahmanu).

Moderní indologie používá dělení na tato hlavní období: Védismus - asi v době mezi 12. – 9. stol. př. Kr.; tehdy vznikla sbírka textů zvaná védy, dodnes základní texty hinduismu. Bráhmanismus - (11.-8. stol. př. Kr.) – je to doba, kdy příslušníci nejvyšší kasty, bráhmani, sepsali na základě filosofických úvah a kultovní praxe první významný výklad véd; vysoké postavení bráhmanů mělo za následek od 8. stol. př. n. l. vznikání mnoha „heretických“ hnutí - různé duchovní školy hledající mókšu jinak než skrze bráhmanské obřady (mimo jiné takto vznikl džinismus a buddhismus).

Období upanišad (od 8. století př. Kr.), někdy zvané starší hinduismus. Hinduismus – od 4. stol. př. Kr., doba, kdy byly ukončeny upanišady, kdy vznikají velké poklasické eposy Mahábhárata s epizodou Bhagavadgíta (zvanou též Gíta) a Rámájana a dochází k vytvoření velkých filozofických systémů

Spisy závazné pro každého hinda se skládají ze tří skupin textů. 1. Základem jsou tzv. čtyři sbírky véd: Rgvéda Sbírka hymnů recitovaných při obětech-Jadžurvéda Sbírka obětních výroků- Sámavéda Sbírka písní zpívaných při obětech- Atharvavéda

2. Druhou skupinu textů tvoří bráhmany, komentáře a výklady napsané bráhmany ke každé ze sbírek (samhita) první skupiny. 3. Třetí skupina textů jsou áranjaky ("lesní knihy") s upanišadami, výroky, které pronášeli mudrci a učitelé ke svým žákům při společném sezení v lese.

Stvoření světa podle hinduismu Nejautoritativnější teorie vzniku světa pochází z tzv. Manuova zákoníku. Podle ní je stvořitelem celého světa bůh Brahma. Svět netrvá na věky, ale je opět periodicky ničen a znovu tvořen (čas je v hinduismu cyklický). Postupně prochází čtyřmi věky. Krta-jugam (též juga) představuje počáteční zlatý věk, každý další věk je už pak o něco horší - horší se mravy, snižuje se délka života i inteligence (nyní žijeme v kali-juze).

Celek těchto čtyř věků se nazývá Mahájuga a trvá 12 000 let Celek těchto čtyř věků se nazývá Mahájuga a trvá 12 000 let. Až skončí tak nastane pralaja - rozplynutí. 1000 mahájug tvoří jednu kalpu. Po uplynutí každé kalpy následuje mahápralaja - velé rozplynutí. Dvě kalpy také představují jeden Brahmův den (jedna kalpa pro den a jedna pro noc). Brahma se dožije 100 „svých let“, poté umírá, ale kosmický cyklus pak začně opět znovu. Existují i další podobné systémy, ale tento je nejrozšířenější.

Zajímavý je přístup ke stvoření světa ve Védách Zajímavý je přístup ke stvoření světa ve Védách. Nejzákladnějším hymnem celého Rgvédu je Píseň o stvoření světa. Autor této písně se v prvních dvou jejích strofách snaží zbavit různých rozšířených představ tím, že ukazuje při vzniku svět nebylo vůbec nic („Nebylo jsoucna ani nejsoucna tehdy...“). Poté dochází k tomu, že na počátku byla voda (což je rozšířená představa v Indii) - pravděpodobně ve smyslu „chaos“. Motivem stvoření pak byla touha (káma, ve smyslu smyslná touha), což je myšlenka, která se objevuje i jinde. Sám proces stvoření ale nemůže pochopit – "Nemůžeme jej pochopit jinak než působením, podnětem vyšší moci"

V hinduismu se při výkladu světu uplatňuje také pět živlů a tři guny (kvality). Mezi pět živlů, které tvoří tento svět patří nám známé oheň, vzduch, voda, země a jako pátý je zde navíc i prostor (akáša). Tři guny jsou jakési kvality, ve kterých se může nacházet všechno existující. Jsou to: satva - čistota, radžas - neklid, tamas - temnota. Tyto kvality jsou předně ve vztahu k člověku - např. o mase se soudí, že je kvality radžas, protože člověka zneklidňuje, činí aktivním a obrací ho ke světským věcem. Nejčastěji jsou tyto guny zmiňovány v souvislosti se stavem mysli.

Poměrně starou a pro hinduismus důležitou myšlenkou je nauka o reinkarnaci (v plné šíři se objevuje už v Upanišadách). Lidská duše se podle ní po smrti znovu narodí do jiného těla. Kde a v jakých podmínkách se narodí určuje tzv. karmanový zákon (od karman = čin). Člověk si svými činy vytváří buď dobrou nebo špatnou karmu, která se mu postupně hromadí a plně se projeví až v jeho příštím zrození. Tento zákon je zcela nezávislý na bozích - je to prostě příčina a účinek a není možné uprosit boha, aby se člověk vyhnul dopadu své karmy. Karmu vytváří i mluvení či myšlení. Negativní karmany nejsou „neposlušností vůči Bohu“, ale jejich příčinou je nevědomost, která je postupně odstraněna a nahrazena poznáním

Z tohoto koloběhu zrození (samsára), který je považován za velice strastný, je možno se dostat jedině vysvobozením (mókša) - to je už předně doména mnoha spirituálních směrů. Zásadní předěl tedy pro hinduismus není smrt (jako ku příkladu v západních náboženstvích), ale dosažení mókšy.

Uspořádání společnosti Pro pochopení uspořádání indické společnosti důležité znát dva pojmy: varna a kasta. Obyvatelstvo se dělí na čtyři varny (někdy nesprávně kasty) + nedotknutelní, kteří jsou spodinou společnosti, protože nemají varnu. Kasty (džáti, dosl. „zrození“) dělí obyvatelstvo podle povolání - kasta hrnčířů, kasta hudebníků atd. Kasta (džáti) i varna je určena už při narození (dědí se po rodičích) a do konce života se nemění (případně člověk může jen klesnout). Vztah mezi varnou a kastou (džáti) je velice úzký. Dalo by se říci, že kasty je podrobnější rozdělení jednotlivých varn.

Varna doslova znamená barva - a skutečně se předpokládá, že vyšší varny mají světlejší barvu pleti (dnes už to ale fakticky neplatí). Tento systém pravděpodobně vznikl jako snaha árjů oddělit se od domorodého obyvatelstva. Podle starověkých Indů čtyři varny měly rovnocenné postavení ve společnosti, byly rozděleny podle povinností vůči společnosti a společně pracovaly ve prospěch všech (není ale zcela jisté jestli toto není jen zpětně promítnutá představa o zlatých časech do mytologických knih).

Jednotlivé varny jsou: Bráhmani, kněží (jako jediní mohou provádět tradiční védské rituály) - „Zklidnění, sebevláda a pokání, čistota, snášenlivost a přímost, poznání, rozpoznávání a náboženské přesvědčení tvoří činy bráhmanů a rodí se z jejich podstaty Kšatrijové, válečníci (i panovníci) - „Chrabrost a životnost, vytrvalost a obratnost, neochvějnost v boji, štědrost a svrchovanost patří k činům kšatrijů zrozeným z jejich podstaty“

Vaišové, obchodníci, zemědělci a řemeslníci - „Obdělávání polí, chov dobytka a obchod patří k činům vaišjů zrozeným z jejich podstaty“ Šúdrové, ti mají sloužit ostatním kastám - „A činností šúdry, zrozenou z jeho podstaty, je služba.“

Postupně se zformovala i další skupina lidí - tzv Postupně se zformovala i další skupina lidí - tzv. nedotknutelní (haridžan, „boží lid“ -tento termín razil Mahátma Gándhi), nebo dalit - „utlačovaný“) - kteří nepřísluší žádné varně a jsou zcela naspodu sociální hierarchie. Mohou vykonávat jen rituálně nečisté práce a platí pro ně mnohá přísná omezení (např. člověk s varnou by se znečistil už tím, kdyby na něj padl stín nedotknutelného).

Další věcí, která hinduisty společensky zařazuje (kromě kasty, která určuje povolání a varny, která je s kastou v úzkém vztahu) je gótra (význam podobný slovu „rod“). Ta hraje roli především při svatbě - ženich a nevěsta musejí mít stejnou kastu, ale odlišnou gótru (těch je poměrně velký počet, v Bengálsku je bráhmanských góter okolo čtyřiceti). Ohledně svatby platí mnoho dalších nařízení (jsou i jemnější rozlišení než gótry atd.)

Mnoho v Indii vzniklých duchovních směrů bylo proti kastovnímu systému (zcela explicitně a jasně např. buddhismus). Ty ale většinou neměli za svůj cíl reformovat celou společnost (spíše se odtrhli od většinové společnosti). O reformu v pravém slova smyslu začali usilovat až pozdější organizace. Už roku 1828 založil Rámmóhan Ráj v Bengálsku společnost Bráhmasamádž, která měla za svůj cíl zrušit diskriminaci na základě varn i kast. Další, ještě populárnějším hnutím, byl Árhasamádž (společenství árjů, zal. 1875)), které se snažilo očistit hinduismus od pozdějších zvyků a hlásalo návrat k védám a reformu sociálního systému hinduismu (žádná dědičná privilegia vyšších kast apod.).

Od roku 1950 jsou podle ústavy Indické republiky všechny varny (i další společenská rozdělení) rovnoprávné a diskriminace na základě varn je zakázaná. Toto se ale nepodařilo zcela prosadit. Ve městech se už většinou na varnu či kastu nehledí, ale na vesnicích často tento systém přetrvává. (Společná gótra jako překážka sňatku je ale zakotvena v zákoně z roku 1955, který dosud platí )

Pojetí božství v hinduismu Označení hinduismu za polyteismus není naprosto přesné. L. Ondračka,docent FF UK o tomto píše: "Na co religionista narazí v Indii, může nalézt i jinde, co však v Indii není, těžko někde objeví." Toto náboženství je totiž rozšířené po celém subkontinentu a navíc se vyznačuje velikou tolerantností (např. dokonce i Buddha se posléze stal avatarem Višnua).

Vedle sebe zde existují filosofické školy, které se různým způsobem snaží božství „promyslet“, poté mystici, kteří o něm ani nechtějí přemýšlet a chtějí ho dosáhnout a samozřejmě i prostí lidé, kteří to řeší spíše vlastním názorem. Je zde možno potkat ty, co budou skálopevně tvrdit, že všichni bohové jsou jen podobou jednoho jediného (což mimo jiné říkají i Upanišady a některé verše z Bhagavadgíty) a nejsou o nic méně hinduisty než ty, co tvrdí, že je bohů víc. Většina lidí uctívá stejného Boha/bohy jako jejich rodiče.

Hlavní božstva Základními bohy (dá-li se to tak říci) je trojice Brahma, Višnu a Šiva (dohromady označovaní jako Trimúrti-trojice, avšak v Indii existují vedle tří podob božského také čtyři nebo více podob ). Bráhma je stvořitelem světa, Višnu ho udržuje a Šiva ničí. Ze všech tří má nejmenší kult bůh Brahma. Vysvětluje se to tím, že jakožto první tvořící bůh je přespříliš transcendentní a proto se lidem vzdálil. Višnu i Šiva mají mnoho příznivců. Obě skupiny ale nejsou nijak nepřátelské a mohou třeba i chodit do stejných chrámů.

Višnuisté považují za hlavního a jediného boha Višnua Višnuisté považují za hlavního a jediného boha Višnua. Višnu, zachovatel a ochránce vesmíru, zosobňuje svým způsobem brahman a stává se všudypřítomným pomocníkem. Zvláštní způsob Višnuovy pomoci se spojuje s naukou o avatára, tj. s přesvědčením, že Višnu se vtěluje do pomáhajících postav a v nich se projevuje. Zvláštní úlohu mezi avatáry má Krišna a Ráma. Višna má manželku Šrí nebo Lakšmí (bohyně štěstí).

Šivaisté zase považují za hlavního a jediného boha Šivu Šivaisté zase považují za hlavního a jediného boha Šivu. Šiva, velký proměnitel věcí, v sobě spojuje protikladné prvky. Je bůh zkázy a plození, přemožitel smrti a prostředník spásy, bůh tance a meditativního ponoření. Podobně je tomu s jeho manželkou, která je uctívána jako Umá, Durgá, Párvatí nebo Kálí a ztělesňuje Šivovu moc a sílu (šakti).

Tito Bohové mají i své ženské protějšky (které pravděpodobně pocházejí z původního domorodého náboženství). Sarasvatí je Bráhmova dcera a podle jednoho mýtu též i manželka. Je uctívána jako bohyně literatury a umění. Manželkou Šivy je Párvatí, které má mnoho rozličných podob. Jednou z jejích nejznámějších forem je bohyně Kálí (na západě je chápaná jako jakési „ďábelské božstvo“, ale to neodpovídá pravdě - je spíše symbolem pomíjivosti a nového zrození). Párvatí ztělesňuje Šivovu moc a sílu (šakti).

V Čechách je hinduismus zastoupen dvěma církvemi: Českou hinduistickou náboženskou společností a Hnutím Hare Kršna .

Mókša v hinduismu V hinduismu můžeme hovořit o několika způsobech, kterými lze mókši dosáhnout. První a nejstarší způsob je způsob obětnického činu (karmamárga). Tento způsob je založen na zápalných obětech, kdy zemřelý obětuje velkou část svého majetku (někdy i děti), aby měl zaručen věčný pobyt v ráji. Zastánci druhého způsobu tvrdí, že stačí správné chování (áčára), tato cesta se tedy nazývá áčáramárga. Třetí cesta je cesta džňána (džňánamárga), tedy cesta spojení brahma s átmanem (v hinduistickém dualismu se nevěří na jednotnost bráhmanu s átmanem a tento způsob se popisuje jako spojení s bohem), neboli poznání své bytostní jednoty a totožnosti s brahma. Ten kdo dosáhl tohoto spojení (jógy), může žít dál jako džívánmukta (osvobozený za živa) nebo může „odhodit“ své fyzické tělo a spojí se s brahma. Může se také stát, že se jedinci nepodaří dodržet žádnou z výše zmíněných cest. Pak by se mohlo zdát, že jeho karma bude špatná a on se tedy znovu zrodí, aby si prožil následky svých činů jak zlých, tak i dobrých. Nicméně známe ještě jeden způsob, který je mnohem jednodušší. Existuje město zvané Varanasi (nebo také Benáres, Banaras, Kashi…). Město leží na břehu řeky Gangy, pro hinduisty je to svaté město, podobně jako je pro muslimy svatým městem Mekka. Smrt je v tomto městě vítaným hostem. Pohřební ohně zde hoří stále, jsou připraveny pro nebožtíky, kteří ještě za živa váží dlouhou cestu, aby zde mohli naposledy vydechnout. Skonání na tomto místě je zárukou dosažení mókši