Libčicko Už mladší doba kamenná - na území Novoknínska a Libčic nalezeny broušené sekery – zemědělství má vliv na krajinu

Doba bronzová Skutečná kolonizace krajiny středního Povltaví Osídlování lidem knovízské kultury zvláště podél Vltavy a v údolích přilehlých potoků vyrůstají sídliště (např. Hrazany) pohřebiště, z nichž některá patří k vůbec největším v Čechách (nejbližší k Novému Knínu je v Drevníkách).

Lidé v té době osidlovali výšinné i jinak strategické polohy, kde vznikala opevněná hradiště pro případnou obranu před nepřítelem.

Nejbližším z nich je nám Hradiště Přeslánka u Libčic.

Vznik hradiště je datován do VII. - IX. stol. po Kr Vznik hradiště je datován do VII. - IX. stol. po Kr., ale původ jejich možno klásti i do doby dřívější. Hradiště obehnáno je kolkolem posud zachovanými trojími valy. Uvnitř nalézá se vejčitá prostora s jakousi cisternou a v severní její části lze zříti zbytky sklepů, které byly neklenuté a nyní jsou propadlé a zasypané, že vrchní část jejich tvoří jen vrstva štěrku v síle asi 1 m. V blízkosti hradiště nalezl p. Ant. Zeman ohniště, pec v rozměrech 3 X 2 m. Vnitřek její byl z pěkně vypálené hlíny, kolem hojnost popela a střepů nádob, kostí různých zvířat, parohy, rohy. Některé věci tohoto nálezu odevzdal Zemědělskému museu v Praze. Jedna z těchto nádob byla zvláště charakteristická, s vypichovaným ornamentem na vyvaleném okraji.

V hradištích Čechové přes udatnost svoji hledali ochranu před přesilou, nechávajíce ostatní v plen nepříteli. Tak jsou to nájezdy Avarů z Uher (poraženi Samem r. 623 po Kr.) útoky francké za Dagoberta, později Karla Velikého a Ludvíka. Roku 846 po přemožení Mojmírově král Ludvík táhl skrze Čechy a zde od nich na hlavu poražen r. 872 vojsko české na hlavu poraženo v hrozné bitvě u Vltavy pod vůdcovstvím knížete Bořivoje a jiných pěti vůdců a útočiště hledalo v pevných hradištích, o jichž dobývání Němci se nepokusivše, s mnohou kořistí po nehájené zemi sebranou, ze země odtáhli.

Knovízská kultura objevila Příbramsko jako zdroj zlata Knovízská kultura objevila Příbramsko jako zdroj zlata. Rýžovali jej téměř na všech potocích. Vyspělá keltská kultura převzala zlatá rýžoviště a přidala naleziště dalších kovů, zvláště ceněného železa, nezbytného pro "moderní válčení". Všechny místní znalosti převzali Slované, přicházející na konci 5. století. Kromě bohatství kraje převzali i staré kupecké stezky. Hlavní zemská stezka vedla z jihu na sever, dopravovala se po ní sůl. Solení a sušení potravin byl nejstarší způsob jejich uchování na delší dobu. Uchované potraviny v době nedostatku měly cenu života a ten se vyvažoval na vahách zlatem, proto se Solné stezce říkalo též Zlatá stezka.

České země (dříve celá Evropa) byly z 80 % zalesněné pralesy, proto stezky vedly od města k vesnici a od vesnice k vesnici, končily opět ve městě. V městě to znamená na trhovém místě - miestě, což bylo v chráněném hradišti. Sůl dobývali na salinách ze Středozemního moře salivarové a v povodí Dunaje ze solných slojí, vyzvednutých alpínským vrásněním, horníci. Pro skladování soli byla vybrána opevněná místa, na naší stezce to byl Pasov na jižní straně Šumavy a Prachatice na severní straně Šumavy. Kromě dalších míst to byla překladiště začínající na "P" - Protivín, Písek, Příbram a Praha.

Zemské stezky spojovaly zemi s okolními zeměmi, ale čas od času přiváděly i nepřátelská vojska, proto se budovaly velmi úzké, aby se mohly důkladně zatarasit záseky a bránit. Rovněž jejich budování a údržba byla namáhavá, Zlatá stezka byla na mnoha měkkých a bahnitých místech dlážděna přitesanými poleny nebo zpevněna hatěmi. Náklad zboží nosily nejprve oslíci, potom kříženci s koňmi a později k tomu účelu vypěstovaná plemena koní. Mimo dobu zemědělských prací pomáhali kupcům přepravovat náklad místní obyvatelé se svými koňmi. Karavana koňských nosičů - soumarů a ozbrojeného doprovodu čítala zpravidla čtyřicet jedinců. Sůl se nakládala na soumary v kožených vacích, později v dřevěných soudcích, desky kamenné soli se vázaly provazy, proti dešti se přikrývaly kůží se srstí.

Kupecké karavany se soumary - koňmi jako nosiči - měly stezku rozdělenou na etapy. Jejich délka závisela na konfiguraci terénu, brodů a v neposlední řadě na ohrazených a bráněných sídlištích. V dnešních mírách to bylo 15 - 25 km. Z Prachatic do vnitrozemí byla stezka rozšiřována a upravována pro sjízdnost nejprve dvoukolých (s velkými koly, aby nezapadaly do výmolů), později čtyřkolých povozů. Z Prachatic přes hranice ovšem zůstávala stezka úzká a tak se nám zachoval Soumarský most přes Teplou Vltavu.

Z hlavních zemských stezek nám v dnešní době vznikla centrální síť státních silnic se středem Prahou Naše solná Zlatá stezka má nyní jako státní silnice číslo 4. Z Prachatic do centra Prahy na Staroměstské tržiště (náměstí) je vzdálenost 170 km Z Prachatic do Prahy trvala cesta ….

14 - 16 dní. Zlatá stezka spojovala jižní se severní Evropou a byla jednou z nejdůležitějších stezek evropského Středozemí.

Těžba zlata Prvními zlatokopy v této oblasti byli keltové. Zlato se nejdříve rýžovalo, později se začalo těžit. Ryzost zlata v tehdejších zlatých mincích odpovídá přírodnímu zlatu z oblastí kolem dnešních obcí Krámy, Chvojná a Libčice. První záznamy o Novém Kníně jsou z roku 1186 kdy markrabě Konrád Ota ze Znojma se zde setkal s českým vévodou Bedřichem, aby podepsali smlouvu mezi Čechami a Moravou.  Roku 1330 se Nový Knín stal královským zlatohorním městem. Za Karla IV. byly v oblati zřízeny vinice a za vlády jeho syna Václava IV. zdejší doly Kamlová a Kryk byly sloučeny s doly Šlojíř u Jílového. Tyto doly byly největšími dodavateli zlata do královské pokladnice.

Vývoj těžby zlata pokračoval až do července roku 1424, kdy byl Knín vypálen husity. Doly byly zničeny. V roce 1437 král Zikmund udělil znovu Novému Knínu privilegia horního města. Kolem roku 1450 bylo obnoveno dolování téměř ve všech dolech. Král Jiří z Poděbrad znovu potvrdil ztracené listiny a dolování zlata opět začalo vzkvétat. V archivu pražské mincovny můžeme najít doklady o produkci novoknínského zlata. Je například zaznamenáno, že za období od března do června 1572 zdejší starosta poskytl mincovně 850 g zlata. Další záznam z roku 1578 uvádí, výtěžnost dolu Mladá Kamlová 83 g z 1600 kg rudy, což odpovídá 52 g na tunu. Obdobné záznamy pokračují až do roku 1620 – bitva na Bílé Hoře.

Během třicetileté války, ať už nadvládu měla ta či ona armáda, výsledkem bylo drancování.  Kraj se stával chudší a chudší. V říjnu 1634 armáda generála Banera vypálila město a zasypala doly. V této době válek zůstala v této oblasti pouze třetina původních obyvatel. Nové hornické aktivity začaly v roce 1634 rekonstrukce města začala v roce 1660. Těžba z tohoto období však nedosáhla úrovně přechozích období a kolem roku 1700 již byla nevýznamná.

Staré úpravny rudy a mlýny kolem Kocáby, které drtily rudu byly přebudovány na mletí mouky a na pily. Doly byly opuštěny. Čas od času byly činěny pokusy znovuotevřít staré doly. V roce 1912 hrabě Sylva Tarrouca zarazil nový důl na kopci Hořice poblíž Libčic. V roce 1914 byla na náklady státu ražena štola z údolí Kocáby. Těžba v Libčicích pokračovala během II. světové války. Poslední důlní dílo bylo raženo v padesátých letech. Dolům mezi Libčicemi a Dražeticemi se říkalo Stará a Mladá Kamlová. Z výsledků těžby v první polovině 20. století v některých netěžených úsecích hlavní libčické žíly lze kovnost rudy odhadnout na stovky gramů zlata na tunu, v některých případě dokonce 1 kg zlata na tunu. Šachty dosáhli hloubky 180-200 m staly se tak nejhlubšími v celém okolí Nového Knína.

Kostelík sv. Jana a Pavla pocházející z přelomu 18. a 19. stol.