Sociologie – metody a techniky sociologického výzkumu CV 4

Otázky a……. odpovědi Sociologové se snaží nalézt odpovědi na řadu otázek a problémů. Jejich závěry nejsou jednoznačné ani definitivní. Vždy však musí být cílem sociologických teorií i výzkumu to, abychom se vyvarovali čistých spekulací, jichž se lidé v běžném životě často dopouštějí. Dobrá sociologická práce se pokouší klást otázky co nejpřesněji a snaží se před vyvozením závěrů shromáždit faktické důkazy. Aby toho bylo možno dosáhnout, je nutné znát nejvhodnější výzkumné metody, které lze v daném případě použít, a umět získané výsledky co nejlépe analyzovat. Jako ostatní vědy je i sociologie věda empirická (empirie – z řec. empeiriea = zkušenost – v původním významu zkušenost či zkušenostní poznání, tj. prožitek, z nějž díky paměti vznikají dále využitelné poznatky.; všechny společenské vědy se o empirii opírají), dospívající ke svým poznatkům výzkumnými metodami. Výzkum jako specifická lidská činnost, zaměřená na objevování, formulování, ověřování nových poznatků, se opírá o dvě složky: 1) subjektivní danou zkoumajícím; 2) objektivní danou zkoumaným (předmět zkoumání). Sociologický výzkum má několik aspektů. Procedura čili strategie výzkumu určuje, jak je výzkum plánován a veden. To znamená vybrat si vhodnou výzkumnou metodu a vypracovat její aplikaci na studovanou oblast. Metodologie výzkumu se týká logiky interpretace výsledků a analýzy závěrů. Jako výzkumné metody označujeme faktické techniky zkoumání používané při studiu sociálního světa. Patří k nim užití dotazníků, rozhovorů, „zúčastněné pozorování“, interpretace historických dokumentů atd.

Sociologie jako věda TEORIE Obecná sociologie (základní pojmy a vztahy mezi nimi) Sociologická metateorie (předmět, vnitřní struktura, poslání, obecná metodologie) Sociologická teorie – obecná sociologická teorie (principy struktury a vývoje společnost - teorie středního dosahu (dtto dílčích sociálních jevů) METODOLOGIE Speciální sociologická metodologie (výklad, tvorba a analýza výzkumných postupů, technik sběru a vyhodnocování dat) Sociologický empirický výzkum (aplikace téhož na empirické studium konkrétních sociálních jevů, procesů, struktur) EMPIRIE Konkrétní sociologické discipliny empiricky studující (popisující) konkrétní sociální jevy konceptualizované a objasňované za pomoci teorií středního dosahu Každá věda je strukturovaným systémem poznání, a v případě sociologie můžeme její systematickou podobu znázornit takto – viz tabulka. OBECNÁ SOCIOLOGIE – hovorově se pojem obecná sociologie v soudobé sociologii používá jako synonymum pro označení tzv. systematické sociologie, tj. učebnicového shrnutí základních pojmů, teoretických perspektiv, popř. základní obecně metodologické informace. OS – systematické poučení o: základních sociologických pojmech nezbytných k popisu všech základních sociologických procesů a útvarů; základních vztazích mezi nimi; základních paradigmatech, jež lze rekonstruovat v dějinách sociologie i v sociologii současné, včetně metodologického poučení; obecných charakteristikách základních segmentů sociální skutečnosti (základní procesy, instituce, skupinové struktury atd.) SOCIOLOGICKÁ METATEORIE – teorie zkoumání, jehož předmětem je sama s-gie jako věda. Je nutné odlišit předmětnou oblast s-gie, již je společnost (jako celek a její jednotlivé segmenty), od této poznávací oblasti. V jistém smyslu sem patří také zkoumání vývoje s-gie – dějiny sociologie. SOCIOLOGICKÁ TEORIE – zobecněné poznání, a to v protikladu k sociologické empirii, ke sběru dat, k zaznamenávání faktů, k popisu jedinečného. V úzkém smyslu slova se však, zejména v některých sociologických školách, omezuje sociologická teorie na „vysvětlující teorie“, které představují deduktivní systémy, v nichž je možno odvodit empiricky zjištěné a ověřitelné pravidelnosti z obecných výpovědí o „zákonitých“ souvislostech a tím tyto pravidelnosti „vysvětlit“. SPECIÁLNÍ SOCIOLOGICKÁ METODOLOGIE – základ pro její rozpracování dává obecná metodologie. Sociologická metodologie - jedná se o nauku o metodách s-gického zkoumání, poskytuje varianty možných výzkumných cest, shrnuje všeobecně použitelné postupy a navrhuje způsoby využití metodologických postupů v teorii a praxi. Jejím specifickým nástrojem je SOCIOLOGICKÝ EMPIRICKÝ VÝZKUM, dělený do dvou hlavních proudů: verifikační (konfirmační, ověřující připravené hypotézy); explorativní (vyhledávající nové skutečnosti. TEORIE STŘEDNÍHO DOSAHU – termín, kterým se rozumí buď koncepce částečného zobecnění empirických poznatků – teorie vysvětlující některé dílčí společenské jevy a procesy (např. dynamiku sociální změny, socializaci, sociální deviaci, nápodobu apod).

Sociologický výzkum Sociální jevy Hlediska zkoumání sociálních jevů Sociální informace odrážejí kvalitativní a kvantitativní charakteristiky sociálních jevů. Sociální jevy jsou chápány jako předmět sociologického výzkumu a zahrnují: relativně samostatné sociální útvary (člověk, skupina, instituce, organizace); společenské procesy (pracovní mobilita, pracovní a sociální adaptace, konflikty); jevy charakteristické pro jednotlivé prvky a projevy vědomí a jednání lidí (např. hodnotové preference, mínění, postoje). Každý sociální jev, který má být vyčleněn jako relativní samostatná část objektivní skutečnosti a je předmětem sociologického výzkumu, musí být zkoumán z hlediska: dynamiky a časové podmíněnosti své existence; specifiky vzájemného vztahu lidského bytí a vědomí, která se v sociálních jevech výrazně projevuje; souvislosti s širším sociálním prostředím, se sociální realitou celku vyššího řádu; vzájemné závislosti a podmíněnosti s dalšími prvky téže reality, které jsou jen relativně klidovým momentem dynamického procesu; funkce, kterou „sociální jev“ v sociální realitě má. Sociologický výzkum chápeme jako cílevědomé, systematické a organizované získávání, zpracování a interpretaci informací o sociální dimenzi objektivní reality.

Co zkoumat Přirozený systém Informačně uzavřený systém Množství proměnných – zkreslení Redukce PŘIROZENÝ SYSTÉM – je definován jako soubor proměnných, které jsou navzájem propojeny mnoha vztahy. Naproti tomu počet vztahů spojujících jeden přirozený systém s jiným přirozeným systémem je veličinou nižšího řádu. Proč je koncept „přirozeného systému“ tak důležitý? Protože není možné vysvětlit chování systému, který není informačně uzavřený. Informačně uzavření je takový systém, který nemůže být ovlivněn ničím zvenku bez vědomí výzkumníka (interpretace chování informačně otevřeného systému může vést k váženému zkreslení). Když výzkumník vybere správě úplný přirozený systém, musí kontrolovat jen několik málo vstupů, přicházejících z jiných přirozených systémů. Je tedy zřejmé, že počet proměnných v „přirozených systémech“ je nesmírný. Již jenom z hlediska počtu proměnných není valná naděje, že bychom mohli popsat přirozený sytém perfektně. Je tedy zřejmé, že v sociálních vědách prakticky nikdy nebudeme pracovat s úplně popsaným přirozeným systémem  zkreslení. Nutnost pracovat s redukovaným popisem reality je ještě zdůrazněna následujícím faktem, že redukce informace v sociologickém výzkumu probíhá na několika úrovních: redukce počtu pozorovaných proměnných; redukce počtu analyzovaných vztahů mezi nimi; redukce populace na vzorek; redukce časového kontinua na popis jednoho, nebo několika málo časových bodů.

Transformace informací Otázka  odpověď Správné porozumění otázky Ochota odpovědět Rozhodnutí, jak odpovědět Verbalizace odpovědi Záznam odpovědi Transformace informací je v různých vědách a pro různé pozorované problémy různě obtížná a různě spolehlivá. Např. určit pohlavní respondenta není obvykle obtížný problém. Ale mnohé důležité sociologické koncepty nejsou dostupné přímému pozorování – např. odcizení. Jiné jsou dostupné pozorování, a přece je sledujeme obvykle jenom nepřímo (např. bydliště respondenta, počet dětí, povolání atd. – bylo by možné je zjistit sice přímo, ale většinou se respondenta na tyto věci ptáme – přímé sledování by bylo příliš časově náročné a nákladné. Zkoumaná osoba musí otázce správně porozumět, tj. že respondent pochopí otázku přesně tak, jak to měl výzkumník na myslí. Celý zkoumaný soubor respondentů musí pochopit otázku naprosto stejným způsobem (srovnatelnost dat). Zkoumaná osoba se musí rozhodnout, zda je vůbec ochotna odpovědět na otázku (některé otázky mohou být nepříjemné, jinými se respondent může cítit ohrožen, může chránit své soukromí). Ne vždy jsme schopni takovou situaci předvídat. Respondent se musí rozhodnout, jak odpoví – zda pravdivě, zda zná vůbec pravdivou odpověď na naši otázku? Neznalost respondenta je velice častým zdrojem zkreslení – zkoumaná osoba nerada přiznává, že nezná odpověď, že nerozumí nějakému výrazu v otázce a tak stejně odpoví. Někdy může být nepravdivá odpověď záměrná – obvykle proto, že určitá alternativa odpovědi je pro respondenta spojena s představou sankce (typický respondent se spíše přizná k manželské nevěře, než by připustil, že si pravidelně nečistí zuby). Pro respondenta může být nepřijatelné vyslovit určitou nepříjemnou alternativu. Záznam odpovědi může vyvolat zkreslení (otevřené otázky, neúplné kategorie).

Výzkumný proces STANOVENÍ VÝZKUMNÉHO PROBLÉMU Zohlednění stávajících výsledků Předmět výzkumu Jakou zvolit cestu pro sběr informací Sběr dat Analýza Závěry (výzkumná zpráva) Všechny výzkumy začínají stanovením výzkumného problému. Umění zpracovat hodnotný sociologický výzkum spočívá do značné míry právě ve správném určení nejasností a problémů. Místo abychom jen odpovídali na otázku, co se děje, snažíme se pochopit, proč se události dějí tak, jak se dějí. Žádná část výzkumu není izolována od ostatních (v průběhu práce vyvstávají nové problémy; jeden výzkumný projekt může snadno vést k dalšímu protože se objevují otázky, o kterých výzkumník původně neuvažoval). Prvním krokem celého výzkumného procesu bývá zpravidla posouzení již existujících výsledků. Může se ukázat, že předchozí výzkum již tento problém dostatečně objasnil; proto se výzkumník musí seznámit s pracemi jiných sociologů, kteří v dané oblasti působili. Dalším stupněm je vypracování jasné formulace předmětu výzkumu. Pokud již existuje relevantní odborná literatura, může sociolog vyjít z knihovny s jasnou představou, jak k předmětu výzkumu přistupovat. Z toho, co ví o povaze problému, může v tomto stadiu formulovat konkrétní hypotézu. Má-li být výzkum efektivní, musí být hypotéza stanovena tak, aby shromáždění faktický materiál umožnil její ověření nebo vyvrácení. Nyní se musíme rozhodnout, jak budeme shromažďovat potřebný materiál (informace). Existuje řada různých výzkumných metod. Volba metody závisí na hlavních cílech výzkumu i na tom, jakými aspekty lidského jednání se budeme zabývat. V průběhu výzkumu často vyvstávají nepředvídané praktické obtíže. Výsledky, k nimž dospějeme, by proto mohly být zavádějící. Jestliže jsme konečně shromáždili materiál potřebný k analýze, neznamená to ještě, že obtíže jsou za námi. Vyvodit ze získaných materiálů závěry a uvést je zpět do vztahu s předmětem výzkumu obvykle nebývá snadné. Někdy se sice podaří dosáhnout jasných odpovědí na otázky, kterými se výzkum zabýval, ale mnohá zkoumání k úplně jednoznačným závěrům nevedou. Výzkumná zpráva popisuje charakter výzkumu a snaží se zdůvodnit všechny závěry, k nimž výzkumník došel.

Metody a techniky sociologického výzkumu METODIKA SOCIOLOGICKÉHO VÝZKUMU PROCEDURA TECHNIKA Každá vědní disciplína má kromě obecných i specifické metody (postupy) pro řešení jednotlivých problémů. Specifické metodě často říkáme PROCEDURA. Jedná se o komplex specifických pracovních postupů, jimiž se sociolog snaží prostudovat sociální realitu v její kvalitativní i kvantitativní stránce. Jde o celkový přístup ke zkoumání určitých společenských jevů včetně způsobu shromažďování informací, jejich zpracování a vyvozování závěrů. Přitom pro shromažďování a zpracování používáme ještě různých TECHNIK. Technika je způsob a specifický postup shromažďování a zpracování materiálu. Je tedy ve vztahu k procedurám specifičtějším podřazeným pojmem. Systém procedur a technik použitých ve výzkumu představuje metodiku s-gického výzkumu, která se skládá jak z teoretické, tak i praktické části. DRUHY VÝZKUMNÝCH PROCEDUR: Statistická – používá statistiku, přitom statistická procedura se používá při zpracování kvantitativních údajů. Při výzkumu se používá dvou základních statistických variant: prvního se užívá především v demografických šetřeních (např. sčítání obyvatel); druhá varianta – výběrové řízení – spočívá v teorii pravděpodobnosti a souvisí s otázkou reprezentativnosti, tzn. že se zkoumá určitý jev v optimálním vzorku, který je za předpokladu dodržení určitých statistických zásad reprezentativní, tato varianta je v sociologii nejpoužívanější. Statistické metody používáme pro takové společenské jevy, které vystupují jako hromadné. Ve svém celku může vždy zkoumat jen velmi málo aspektů, nepostihuje a nikdy nemůže postihnout daný problém v celé složitosti, výhodou je, že může postihnout velký počet jevů. Experimentální – uměle navozuje společenské jevy a v této umělé situaci je kontroluje. Tato procedura je velmi efektivní v přírodních vědách, ve společenských vědách je její uplatnění složitější, protože navozovat umělou situaci je velmi složité. Sociologický experiment v čisté laboratorní podobě lze provést v malých skupinách. Monografická – zkoumá a popisuje některé stránky a znaky jednoho jevu. Používá se často v sociologii venkova (popis jevu v celém komplexu). Je to však procedura velmi rozporná z hlediska poznávání. Na jedné straně umožňuje hodnotit daný jev ve všech souvislostech, na druhé straně nám neumožňuje širší zobecnění. Historická – snaží se zachytit kulturní vývoj společenských jevů. Jde o vysvětlení současných jevů na základě historického vývoje. Na rozdíl od ostatních procedur není skutečným empirickým terénním výzkumem, je založena na sběru pramenů, jejich ověření a analýzy. Většinou tuto proceduru kombinujeme s ostatní mi procedurami. Typologická – seřazuje určité typy a provádí jejich srovnání. Je procedurou konstruovaných typů. Jde v ní o zobecnění skutečností a přitom zachování co největší komplexnosti společenského jevu. Navazuje velmi úzce na monografickou proceduru, která sleduje typický případ. V tomto případě však pozorujeme více typů a teoretický model, obsahující stálé vztahy mezi vybranými znaky, čím více těchto znaků zachytí, tím je model konkrétnější. TECHNIKY – přímé pozorování, pozorování nepřímé (rozhovor, dotazník), používání a studium dokumentů. Popis technik viz dále.

Sociologický empirický výzkum (SEV) Kvantitativní přístup (verifikační výzkum) Kvalitativní přístup (explorativní výzkum) V rovině sociologického empirického výzkumu (SEV) jsou dva odlišné náhledy na poznávání sociálních jevů  ty se promítají do dvou základních přístupů: KVANTITATIVNÍMU PŘÍSTUPU odpovídá verifikační výzkum s cílem potvrzovat předpokládané zpřesňováním (ověřovat, testovat hypotézy). Odpovídá pozitivistickému pojetí sociálních jevů, vychází z již dosažené znalosti o sledovaném výseku reality (o sociálním jevu), předem konstruuje očekávaný výsledek našeho sledování (formou stanovení pracovních hypotéz), tudíž si klade jako cíl ověřit, upřesnit to, co již (aspoň trochu) známe. To znamená, že postupuje deduktivně. Pro práci používá matematických (především statistických) procedur, sleduje mnoho objektů, z čehož pak vyplývá možnost zobecňovat (na základě odhadu pravděpodobnost) získané výsledky.; KVALITATIVNÍMU PŘÍSTUPU odpovídá explorativní výzkum s cílem vyhledávat, odhalovat nepředpokládané. Vychází z nepozitivistického pojetí sociálních jevů, kdy teprve objevujeme nepředpokládané, netušené souvislosti zkoumaného sociálního jevu. Nevycházíme z poznaného, spíše se snažíme oprostit se od známého, abychom byli přístupnější k získávání našimi „předsudky“ nepoznamenaných souvislostí a okolností průběhu sledovaného sociálního jevu. Proto nic předem nekonstruujeme, noříme se do hloubky sledovaného sociálního jevu, nekvantifikujeme a snažíme se odhalovat všechny možné významové souvislosti pozorovaného. To znamená, že postupujeme induktivně. Používáme monografickou (historickou a typologickou) proceduru, sledujeme jeden nebo několik málo objektů a tudíž nemáme právo činit si nárok na zevšeobecňování získaných poznatků. Takový přístup ke sledování sociálních jevů vyžaduje od výzkumníka značnou flexibilitu a nemůže jím pověřovat někoho jiného, neboť výzkumník prakticky provádí najednou vše, co ten druhý (výzkumník u kvantitativního přístupu) pečlivě rozplánoval v pevně určených postupových krocích.

Validita a reliabilita měření VALIDNÍ MĚŘENÍ – takové měření, které měří skutečně to, co jsme zamýšleli měřit. RELIABILNÍ MĚŘENÍ – takové měření, které nám při opakované aplikaci dává shodné výsledky, pokud se ovšem stav pozorovaného objektu nezměnil. VALIDITOU (PLATNOSTÍ, VĚROHODNOSTÍ) nazýváme tu vlastnost získaných výsledků, která znamená, že jsme sledovali, „měřili“ opravdu to, co jsme sledovat chtěli. Např., že nám dotazovaný při položené otázce na nějaký elementární jev sledovaného problému odpovídal na to, co jsme tím dotazem zamýšleli získat. Validita se vztahuje k předmětu zkoumání a lépe je zjišťována v kvalitativním postupu, neboť to plyne ze samotného charakteru tohoto postupu. Předem nekonstruujeme předmět sledování a tak nemůže dojít k velkému nedorozumění mezi výzkumníkem a objektem, na němž je jev-problém sledován (např. nenutíme dotazovaného, aby na „něco“, co jsme připravili, odpovídal „nějak“, jak jsme také připravili). RELIABILITOU (SPOLEHLIVOSTÍ) nazýváme tu vlastnost získaných výsledků, která znamená, že při opakovaném sledování, „měření“ získáme vždy totéž. Např., že tentýž objekt bude vždy reagovat stejným způsobem při stejném podnětu (tj. stejnou odpovědí na stejnou otázku). Ale také, že stejný podnět vyvolá tutéž reakci u různých objektů, i když tato reakce bude mít určité předpokládané rozpětí chování (tj. jistou otázku pochopí všichni dotazovaní stejně a vyberou z nabízených možností odpovědí). Reliabilita se vztahuje k objektům zkoumání a její místo je především v kvantitativním přístupu, neboť plyne z charakteru tohoto postupu.

Dedukce a indukce DEDUKCE INDUKCE Teorie  Hypotézy Pozorování Přijaté/zamítnuté hypotézy Nalezené pravidelnosti Předběžné závěry DEDUKTIVNÍ METODA vychází z teorie nebo obecně formulovaného problému. Teoretický nebo praktický problém je přeložen do jazyka hypotéz. Hypotézy navrhují, jaké spojení mezi proměnnými bychom měli najít, je-li naše hypotéza pravdivá. Pak následuje sběr dat. Odpovídají-li závislosti mezi sebranými tady vzorci předpovězenému v hypotézách, přijmeme hypotézy jako platné. Jinak musíme hypotézy zamítnout. INDUKTIVNÍ METODA je značně odlišná. Začíná pozorováním, ve kterém pátráme po pravidelnostech, vzorcích, které snad existují v objektivní realitě. Objevené pravidelnosti popíšeme ve formě předběžných závěrů. Ty pak ověřujeme dalším pozorováním. Konečným produktem je nová teorie.

Kvantitativní výzkum (verifikační) Kvalitativní výzkum (explorativní) Základní charakter Numerické šetření, matematizování Nenumerické šetření, interpretace sociální reality Vstup a výstup Teoretická znalost problému (konstrukce předmětu a objektu) Testování hypotéz Obohacujeme (zpřesňujeme) známou teorii Problém „s velkým otazníkem“ (souběžně naplňování předmětu, objektu, analýzy a interpretace) Vytváříme hypotézy o daném problému Cíl Otestovat předpoklad, hypotézu Vytvořit novou hypotézu Metoda deduktivní induktivní Procedury Matematická, statistická Monografická, historická, typologická Techniky Standardizované (zejména dotazník, studium oficiálních dokumentů) Nestandardizované (zejména zúčastněné pozorování, rozhovor, studium osobních dokumentů) Redukce informace Málo informací o mnoha jedincích (redukce předmětu na relativně jednoduchý hromadný jev) Mnoho informací o málo jedincích (redukce objektu, to populace a vzorku) Transformace informace Silná standardizace zajišťuje vysokou reliabilitu (= spolehlivost informací vzhledem k objektu), ale nízkou validitu (= věrohodnost, platnost informací vzhledem k předmětu) Nízká standardizace zajišťuje vysokou validitu, ale nízkou reliabilitu

Kroky kvantitativního výzkumu Formulace teoretického nebo praktického sociálního problému Formulace teoretické hypotézy Formulace souboru pracovních hypotéz Rozhodnutí o populaci a vzorku Pilotní studie Rozhodnutí o technice sběru informací Konstrukce nástrojů pro tento sběr Předvýzkum Sběr dat Analýza dat Interpretace, závěry, teoretické zobecnění Kroky 1 – 8 – přípravná fáze; krok 9 – realizační fáze; kroky 10 -11 – fáze zpracování. Kroky kvantitativního SEV: Vybraný problém (VP) zkoumání. Vychází z toho, jak formulujeme otázku  cílem může být např. převážně faktické zobrazení nějakého jevu (jeho vnitřní struktura), nebo zjišťování souvislosti mezi „něčím a něčím“ (souvislost jednoho a jiného jevu), nebo srovnání průběhu jevu u různých skupin populace (různé podoby jevu dle populací), nebo sledování vývoje jevu (změna v čase) atp. Cíl vložený do výzkumu je vyjádřen ve znění obecné hypotézy (OH). I ten nejjednodušší výzkum vždy zobrazuje sledovaný jev v souvztažnosti (prvků vnitřní struktury), zobrazení má strukturální charakter. Jinak nejde o sociologický výzkum, ale o jakýsi jeho jednodušší předstupeň. Kontextem je prostředí (časové, prostorové) jevu. Přirozený systém (PS) je tvořen souborem prvků (proměnných) a vztahů mezi nimi, které nejvíce reprezentují námi sledovaný problém. S ohledem na důležitost prvků pro celý systém vybíráme tzv. obsahové proměnné PS do PS zavádíme tzv. vnější proměnné, to jsou takové proměnné, které jsou důležité z hlediska vyjasnění námi zkoumaného problému, ale nejsou prvky jeho vnitřní struktury. Mají však podstatný vnější vliv na průběh sledovaného jevu. 2) Výzkumní problém (VP) převádíme nejdříve do tzv. obecné, teoretické hypotézy (OH). Pro formulaci OH, která konkretizuje jakým (a pouze tímto) směrem se při našem zkoumání budeme ubírat vstupujeme do sféry empirické (převodem teoretických pojmů pomocí operacionalizace). Hlavní funkcí zformulované OH není, aby byla co nejblíže pravdě (i když vás k právě takové formulaci vede dosavadní poznání a zkušenosti), ale abychom věděli, jak máme dále postupovat (tj. jaký PS vytvoříme a jak jej převedeme do pracovních hypotéz). OPERACIONALIZACE se vyrovnává z otázkou, jak budeme „měřit“ sledované proměnné jevů (jak budeme sledovat, to co zkoumáme)  jednotlivým analytickým ukazatelům obsahových proměnných přiřazujeme tzv. operační definice (to samé se týká i vnějších proměnných). 3) Jsou vytvářeny pro podstatné vztahy mezi vybranými proměnnými, vnějšími proměnnými. Jednu OJ konkretizuje takový počet pracovních hypotéz (PH), který postihne všechny vztahy mezi proměnnými, které jsme vybrali do zkoumání, neboť je z hlediska řešení VP považujeme za podstatné. Sledované vztahy vyjádřené pomocí PH mezi obsahovými a vnějšími proměnnými nás chrání proti chybám vyplývajícím z falešných korelací. 1 obecná hypotéza – vyjádření teoretické = soubor pracovních hypotéz – vyjádření vždy empirická, tj. nepostrádající operační definice proměnných 4) Nezjišťujeme údaje týkající se našeho problému u všech jednotek, u nichž lze daný jev sledovat. Naprostá většina výzkumů se provádí jako výběrové šetření, přičemž podstatou toho je taková volba dílčího souboru sledovaných jednotek, aby výsledky zjištěné u tohoto souboru mohly být zobecňovány (generalizovány( na soubor zahrnující všechny uvažované jednotky, tj. takové pro něž je relevantní sledovaný jev. Sledovaný jev je tudíž šetřen na VZORKU (= výběru, dílčím souboru jednotek) z POPULACE (= základní soubor jednotek, o kterém předpokládáme, že jsou pro něj platné závěry, k nimž jsme došli prozkoumáním sledovaného jevu na výběru, vzorku). Struktura vzorku musí co nejpřesněji kopírovat strukturu populace.

Kroky kvantitativního výzkumu Formulace teoretického nebo praktického sociálního problému Formulace teoretické hypotézy Formulace souboru pracovních hypotéz Rozhodnutí o populaci a vzorku Pilotní studie Rozhodnutí o technice sběru informací Konstrukce nástrojů pro tento sběr Předvýzkum Sběr dat Analýza dat Interpretace, závěry, teoretické zobecnění Kroky kvantitativního SEV: 5) V tomto kroku si ověřujeme, že informace, které chceme získat, se v dané populaci opravdu vyskytují a že je dokážeme získat. Je to zkoušení možnosti získat od populace, které je problém určen, takové informace, které získat chceme a jak si myslíme, že je získat můžeme. Provádí se kvalitativní technikou (obvykle nestandardizovaným rozhovorem) a na malém vzorku (nedodržujeme zde pravidlo reprezentativity). 6) Ve většině případů při sociologickém šetření nejsme schopni sledovat předmět přímo (tedy pozorováním) a uchylujeme se ke sledování nepřímému. Nejčastěji to znamená použít některou/některé z dotazovacích technik, neboť studium dokumentů samotné nám nepříliš často umožní dospět právě až k sociologické informaci (neboť dokumenty oficiální povahy nebývají tak bohaté, obsažné). Dotazovací techniky kvantitativního typu – dotazník, standardizovaný rozhovor (příp. polostandardizovaný rozhovor). 7) Rozhodující je jak dalece dokážeme dotazovací nástroj standardizovat – to je prvořadá otázka při rozhodování o technice sběru dat (zda dotazník, či rozhovor). Jistě musíme dbát také na stránku praktickou – zvažujeme výhody a nevýhody obou technik. 8) Akce prováděná na větším souboru osob než pilotáž (tyto osoby pak nezařazujeme do vzorku). Restujeme v něm nástroj, který chceme použít pro terénní sběr dat. Podle něj děláme poslední korekce dotazovacího nástroje. Dotazovací nástroj vytvořený pro výzkum kontrolujeme: - Položili jsme takové otázky, které jsou nutné? (produktivnost nástroje); Vytvořili jsme otázky správně? (validita a reliabilita otázek); Má dotazovací nástroj dobrou dramaturgii? (logika dotazovacího nástroje). U dotazníku je naprosto nezbytné tento krok provést; u rozhovoru to není tak nutné, neboť přítomný tazatel může v průběhu dotazovací akce aktivně zasáhnout, aby odstranil případné chyby v záznamovém archu!

Literatura Bláha, I. A.: Sociologie Disman, M.: Jak se vyrábí sociologická znalost Giddens, A.: Sociologie Hudečková, H., Kučerová, E., Kříž L.: Metodologie sociologického výzkumu pro nesociology (příručka pro distanční studium) Tauber, J. Sociologie zemědělství a venkova Tomšík, M.: Sociologie pro ekonomy Velký sociologický slovník