Mezinárodní insolvenční právo– základní principy v EU

Cíl mezinárodního insolvenčního práva – důvod jeho vzniku Úpadek je obecně chápán jako situace, kdy dlužník nedisponuje dostatečnými finančními prostředky k úhradě jeho závazků (není schopen uhradit své dluhy). Každé národní právo má vlastní regulaci řešení úpadku – vypořádání dlužníkova majetku mezi jeho věřitele, tak by každý z věřitelů dostal uhrazenu alespoň část své pohledávky. Problém vzniká v případě, že má dlužník majetek ve více zemích – existují velké rozdíly mezi jednotlivými národními regulacemi a postihnout v insolvenčním řízení majetek dlužníka v jiné zemi způsobuje velké obtíže (tento postup nemusí být s národním právem tohoto státu slučitelný).

Cíle mezinárodního insolvenčního práva Mezinárodní insolvenční právo reaguje na situace, kdy má dlužník, který je v úpadku majetek ve více zemích. Cílem je stanovit přesná pravidla zajišťující, že dlužníkův majetek nebude v insolvenčním řízení opomenut (tj. veškerý majetek dlužníka bude použit k úhradě jeho dluhů). Mezinárodní insolvenční právo je založeno na principu univerzality – tj. insolvenční řízení zásadně postihuje veškerý majetek dlužníka bez ohledu na to, kde se tento majetek nachází. ALE! K postižení majetku dlužníka na území určitého státu je nutné disponovat rozhodnutí orgánu tohoto státu, který má k vydání takového rozhodnutí pravomoc – důsledné uplatnění principu univerzality by znamenalo zásad do suverenity jiného státu (resp. výkon pravomocí jednoho státu na území státu druhého). Proto byl vytvořen tzv. princip kontrolované univerzality (principle of controlled universality) – zásadně má probíhat jedno insolvenční řízení, které postihuje majetek dlužníka. Vedle tohoto primárního insolvenčního řízení může probíhat sekundární insolvenční řízení v jiném státě, toto však může postihovat pouze majetek dlužníka v tomto státě.

Snahy o unifikaci mezinárodního insolvenčního práva 1997 – Komise UNCITRAL vypracovala návrh vzorového zákona o přeshraniční insolvenci. Tento zákon upravoval postavení správce a uznání insolvenčního řízení probíhajícího v jednom státě ve státě druhém. Na základě tohoto zákona nemělo insolvenční řízení probíhající v jednom státě žádné účinky v jiném státě – současně byly stanoveny podmínky mezinárodní právní pomoci. Od roku 1990 existuje Evropská úmluva o některých mezinárodních aspektech konkursního řízení – byla otevřená k podpisu, ratifikační proces probíhal ale velmi pomalu, úmluva nikdy nevstoupila v platnost. Neobsahovala komplexní úpravu, upravovala jen některé instituty.

HIstorickoprávní souvislosti vzniku nařízení č. 1346/2000 Před podpisem Amsterodamské smlouvy byl vytvořen návrh úmluvy týkající se unifikace mezinárodního insolvenčního práva v EU. Úmluva nebyla podepsána – její text byl převeden do nařízení – nařízení č. 1346/2000 o insolvenčních řízeních.

Základní charakteristika nařízení č. 1346 Vstoupilo v účinnost 31.5.2002. Pro všechny členské státy s výjimkou Dánska. Založeno na principu kontrolované univerzality –ale odlišně od vzorového zákona UNCITRAL.

Základní charakteristika nařízení č. 1346 Obsah : Procesní řešení úpadku (insolvenční právo procesní)– upravuje příslušnost pro insolvenční řízení a některé aspekty jejich průběhu. Insolvenční právo hmotné – např. postavení likvidátora. Insolvenční právo kolizní – upravuje právo aplikovatelné na konkrétní řízení.

Nařízení o insolvenčních řízení – působnost Aplikuje se na kolektivní insolvenční řízení, která zahrnují částečné nebo úplné zabavení majetku dlužníka a jmenování správce podstaty. Nevztahuje se na úpadková řízení, která se týkají pojišťoven, úvěrových institucí, investičních podniků majících v držení finanční prostředky nebo cenné papíry třetích osob a podniků kolektivního investování.

Nařízení o insolvenčních řízení – základní pojmy Insolvenční řízení – kolektivní řízení – jsou vymezena v příloze A nařízení. Správce podstaty - osoba nebo subjekt, jejichž funkcí je spravovat nebo prodat majetek, který byl dlužníkovi zabaven, nebo dohlížet na správu jeho záležitostí. Seznam těchto osob a subjektů je obsažen v příloze C.

Nařízení o insolvenčních řízení – princip kontrolované univerzality Příslušné k zahájení insolvenčního řízení jsou soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka. V případě společnosti nebo právnické osoby se za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, považuje sídlo, pokud není prokázán opak. Jedná se o tzv. hlavní insolvenční řízení, které má účinky i na majetek dlužníka v jiném členském státu. Správce podstaty jmenovaný soudem příslušným dle hlavních zájmů dlužníka může vykonávat veškeré pravomoci, které mu jsou svěřeny podle práva státu, který řízení zahájil, v jiném členském státě, dokud v tomto státě není zahájeno jiné úpadkové řízení nebo učiněno ochranné opatření bránící jejich výkonu na základě návrhu na zahájení úpadkového řízení v tomto státě.

Nařízení o insolvenčních řízení – princip kontrolované univerzality Soud jiného členského státu, než kde jsou soustředěny hlavní zájmu dlužníka, může zahájit insolvenční řízení proti témuž dlužníku jen, pokud má dlužník provozovnu na území tohoto členského státu. Účinky takového řízení jsou omezeny na majetek, který se nachází na území tohoto členského státu.) Jedná se o tzv. vedlejší insolvenční řízení. Účinky vedlejšího řízení jsou omezeny pouze na majetek dlužníka na území tohoto členského státu.

Nařízení o insolvenčních řízení – princip uznání rozhodnutí Článek 16 nařízení - Rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení učiněné soudem členského státu, který je příslušný podle článku 3, je uznáváno ve všech ostatních členských státech od okamžiku, kdy nabude účinku ve státě, který řízení zahájil. To platí i v případě, kdy úpadkové řízení nemůže být v jiném členském státě proti dlužníku daného typu zahájeno.. Současně to neznamená, že nemůže být zahájeno vedlejší insolvenční řízení.

Nařízení o insolvenčních řízení – rozhodné právo Rozhodným pro úpadkové řízení a jeho účinky je právo toho členského státu, na jehož území bylo úpadkové řízení zahájeno. Stejné pravidlo platí i pro vedlejší řízení – tj. právo státu, který vedlejší řízení zahájil.