Země,Venuše,Mars,Merkur Sluneční soustava Země,Venuše,Mars,Merkur

Země 1. Země, celkový pohled;   2. Pohled na Evropu v noci (NOAA, 1994); 3. Amerika – reliéf. 1. Polární záře nad Aljaškou, 1998. Teplota byla –40 °C;   2. Hurikán Danny, Alabama, 21.6.1997;   3. Hurikán Emilia, STS, 19.7.1994. 1. Galeras - sopka v jižní Kolumbii. 1998, raketoplán Endevour, radar. Oblast 50×35 km. Od 15. století soptila asi dvacetkrát, naposledy v roce 1993 2. mořské dno v Pacifiku zjišťované radarovým měřením výšky hladiny oceánu sondou GeoSat. Průměrná výška hladiny je modifikována gravitací podmořských masivů až o 100 metrů. Černé oblasti jsou pevniny!

Gravitace Země Země ze sondy SeaWiFS (Sea-viewing Wide Field-of-view Sensor) 1998, studium fytoplanktonu.

měsíc Základní data o Měsíci Výzkum Měsíce Hmotnost1/81 MZeměPrůměr3 476 kmHustota3 340 kg×m3Povrchová teplota100 – 400 KDoba otočení kolem osy27,3 dní (vázaná rotace)Doba oběhu kolem Země27,3 dníPrůměrná vzdálenost od Země 384 000 kmMagnituda v úplňku–12,7Albedo0,071959 První fotografie odvrácené strany (Luna 3)1959První tvrdé přistání (Luna 2)1966První měkké přistání (Luna 9)1969Přistání člověka na povrchu (Neil Armstrong, Apollo 11)1998Nalezení vody na Měsíci (Lunar Prospektor)

měsíc obrázky 1. Fotografie J. Hendricksona;   2. Kráter Copernicus fotografovaný z Apolla 17; 3. Pánev Aitken. Clementine 1994. Hloubka 12 km, průměr 2500 km. Největší prohlubeň ve Sluneční soustavě.

Slunce Fotosféra Povrch Slunce, zvaný fotosféra, má teplotu asi 5 800 K. Je pro něj charakteristická tzv. granulace, která je tvořena vrcholky vzestupných a sestupných proudů z konvektivní zóny. Typickými útvary ve fotosféře jsou sluneční skvrny. Z fotosféry jsou vyvrhovány protuberance – oblaka plazmatu ovládaná magnetickými poli. Chromosféra Chromosféra je relativně tenká a řídká vrstva těsně přiléhající k fotosféře. Teplota chromosféry roste směrem od Slunce. Je to pravděpodobně způsobeno rozpadem různých typů nestabilit plazmatu, které chromosféru ohřívají. Typickými útvary jsou například chromosférické erupce – náhlá zjasnění v chromosféře. Koróna Oblast nad chromosférou nazýváme koróna. Je to jakási řídká horní atmosféra Slunce, která nemá ostré hranice a zasahuje hluboko do Sluneční soustavy. Teplota koróny v blízkosti Slunce (cca 1,5×106 K) je paradoxně vyšší než teplota fotosféry (5 800 K). Koróna je zahřívána především rozpadem magnetoakustických vln šířících se plazmatem. Neobvyklé spektrální čáry vysoce ionizovaných kovů byly dříve považovány za nový prvek – korónium. Koróna je pozorovatelná i pouhým okem při úplném zatmění Slunce. Při náhlé rekonekci magnetických silokřivek dochází k uvolnění energie, ohřevu plazmatu, rentgenovému vzplanutí a uvolnění plazmoidu, který se vydá napříč Sluneční soustavou.

slunce obrázky

Merkur příliš blízko Slunci. Detailní pohledy na planetu Merkur pořízené americkou sondou Messenger v průběhu let 2008 a 2009.

Kosmická sonda Mariner, která jako jediná letěla k Merkuru, pořídila pouze černobílé fotografie povrchu. První dva snímky: celkový pohled. Třetí snímek: detail pánve Caloris. Poslední snímek: Merkur fotografovaný ze Swedish Vacuum Solar Telescope o průměru padesáti centimetrů (20. 10. 1995). Ze Země lze Merkur fotografovat obtížně, protože je příliš blízko Slunci.

Merkur je planeta nejbližší ke Slunci a nejmenší ze všech planet. Vzhledem k pomalé rotaci Merkuru kolem vlastní osy trvá den na Merkuru dvakrát déle než oběh Slunce. Je to skalnatá planeta, posetá krátery podobně jako náš Měsíc. Je téměř bez atmosféry. Teplota povrchu tohoto tělesa kolísá mezi −180 °C a 430 °C.

Venuše Venuše Venuše, sousedící se Zemí, je zahalená v husté atmosféře a dobře odráží sluneční svit. Proto a je proto snadné ji nalézt v některých obdobích na obloze jako Večernici nebo Jitřenku. Díky neměnnosti počasí se povrch planety téměř nezměnil ani za milióny let.

Venuše

Země Rotační osa Země Rotační osa Země je skloněná o 23° vzhledem ke kolmici k oběžné dráze. Rotační osa vykazuje řadu pohybů. Z nich nejvýznamnější jsou  dvě skupiny pohybů. První je způsobena poruchami dalších těles, většinou Slunce a Měsíce. Nejvýznamnější jsou dva pohyby: Precese (26 000 let, Platónský rok), která představuje pohyb po plášti kužele s vrcholovým úhlem 23°. Precesi znal již Hipparcos ve 2. století př. n. l. Nutace (18,6 roku) drobné zvlnění precesního pohybu s celou řadou period. Nejvýraznější je dlouhá 18,6 roku a experimentálně byla objevena Bradleym v 18. století. Další skupina pohybů zemské osy souvisí s přesuny hmot uvnitř a na povrchu Země. V průsečíku zemské osy s povrchem tento pohyb zahrnuje oblast o velikosti cca 30 m. Nejvýznamější jsou dvě periody: Chandlerova perioda (435 dní). Je způsobena vlivem netuhosti zemského tělesa, zejména vlivem oceánů. Vliv tekutého jádra (cca 1 den).

Země Magnetosféra Země Magnetické pole Země má v blízkosti povrchu přibližně dipólový charakter, ve větší vzdálenosti je deformováno slunečním větrem do charakteristického protáhlého tvaru s rázovou vlnou na denní straně a ohonem na noční straně. Nabité částice slunečního větru a plazmoidů ze Slunce pronikají do horních vrstev atmosféry trychtýřovitými oblastmi, kterým říkáme polární kaspy. Při interakci s atmosférou dochází k excitaci atomů a molekul a ke vzniku polárních září, které formují v polárních oblastech aurorální ovál. Část nabitých částic je zachycena ve van Allenových pásech, kde intenzivně září především v radiovém oboru. Magnetické pole má původ v tekutinovém dynamu fungujícím v jádře Země. Pole mění polaritu, k poslednímu přepólování došlo před 700 000 lety.

Země Země Země je třetí planetou v pořadí od Slunce. Je největší z planet zemského typu. Je jedinou planetou v celém Vesmíru, o které víme, že na ní existuje život. Má dostatečně hustou atmosféru, dostatek kapalné vody v povrchových oceánech. Kolem Země obíhá jediný měsíc s vázanou rotací.

autor Petr Kratochvíl