Sociální systém organizace Systém je definován jako komplex prvků, které jsou ve vzájemné interakci či závislosti, a které jsou z určitého hlediska uspořádány. Systém je takový soubor prvků, které jsou organizovány způsobem, při němž změny některých prvků, případně výskyt nového, se projeví i na ostatních prvcích při zachování celku.

Definice sociálního systému Sociální systém je spojením jedinců, sociálních skupin a institucí, tedy částí, jejichž chování lze popsat jako sociální. S. s. je složitý, relativně uzavřený a dynamický celek. Složitost nemusí být komplikovanou strukturou vztahů, protože vychází ze samotného charakteru sociálních jevů, které se na tvorbě sociálního systému podílejí. Uzavřenost je vyjádřením oddělení „uvnitř“ a „vně“ a posilováním vztahů uvnitř. Dynamika je především chováním s. s. navenek. S. s. je neurčitý a nejednoznačný, ve kterém působí velké množství vlivů. Je výsledkem aktivity mnoha lidí.

Model sociálního systému organizace Organizace představuje stabilní, ohraničený a relativně uzavřený systém. Je popsána z hlediska faktorů, které ji udržují, v koncepci strukturně funkcionální T.Parsonse. Každý sociální celek musí zajišťovat 4 základní funkce: adaptaci, dosahování cílů, integraci a udržování vzorů. Každý sociální celek se skládá ze čtyř základních částí: kulturního a sociálního systému, systému osobnosti a organismu. Části a funkce jsou vzájemně uspořádány podle toho, která je vůči jiné řídící. Každá je přitom nepostradatelná.

Adaptace a dosahování cílů Adaptace znamená přizpůsobení se organizace vlivům vnějšího prostředí. Existuje podle R. K. Mertona 5 způsobů adaptace : konformita, inovace, ritualismus, únik a rebelie. Adaptace probíhá jako vnitřní proměna organizace nebo jako zásah do vnějšího prostředí (protože každý sociální subjekt se snaží udržet integritu). Cíl a smysl jednání jsou důvodem pro existenci organizace. Ta je nástrojem k dosažení cíle a naplnění smyslu. Mnohost cílů, jejich struktura a sladěnost, konflikt záměrů.

Integrace a udržování vzorů Integrace znamená reálné propojování částí sociálního systému, projevuje se ve struktuře vztahů. Propojení jsou racionálně účelová a emocionální. Síť vztahů představuje „organismus“ organizace. Vzory stanovují vhodná jednání, která organizaci nepoškozují. Jednání podle vzorů přináší ověřené výsledky a je předvídatelné. Vzory umožňují sociální kontrolu, protože vytvářejí etalon správného chování. Vzory zdůvodňují organizaci a nastolený řád.

Kulturní a sociální systém Kultura je relativně integrovaný celek zahrnující lidské chování a jeho výtvory. Chování se řídí vzory, které byly ustaveny v určitém společenství v procesu interakce. (M. Kloskowská) Kulturní systém zajišťuje funkci udržování vzorů. Tyto produkuje, uchovává, předává a prosazuje. Uspořádání mezi kulturami. Subkultura. Sociální systém je reálně vytvářen sítí vztahů mezi prvky. Prvky sociálního systému jsou sociální pozice a role. Představují základní požadavek na jednání jedinců.

Systém osobnosti a organismus Osobnost je soubor psychických a somatických (tělesných) charakteristik jedince. Představuje specifickou kvalitu každého lidského jedince. Osobnost se utváří v určité kultuře, kterou přebírá a osvojuje si. Rozhodujícím faktorem pro začleňování jedince do sociálního a kulturního prostředí a pro proces sociálního učení je výchova. Osobnost formuluje cíle a usiluje o jejich dosažení. Organismus představuje biologickou stránku člověka a jak se prosazuje ve společnosti. Organismus je součástí přírodní složky prostředí. V organismu dochází ke změnám (např. epidemický výskyt chorob, stárnutí populace apod.), na které musí ostatní části modelu reagovat.

Definice organizace Organizace (jako sociální jev) je záměrná, podle představy nebo projektu jejích vykonavatelů vytvořená soustava činností s vyústěním do stanoveného cíle. Podstatnou definiční charakteristikou sociální organizace je vědomé propojování specializovaných činností a jejich soustavné uspořádávání prostřednictvím autority a stanovení hierarchie autorit.

Struktura sociálního systému organizace Organizace může být popsána prostřednictvím řady systémů: technický, ekonomický, organizační, sociální. Struktura sociálního systému formální představuje vztahy kooperační, řídící, komunikační a kontrolní, které byly stanoveny s ohledem na dosahované cíle. (M. Weber) Struktura neformální představuje vztahy interakční a komunikační, vůdcovství a sociální kontrolu, které se spontánně prosazují. Mohou podporovat formální strukturu nebo s ní být v kolizi. (E. Mayo) Struktura sociálního systému profesní a demografická.

Změna v sociálním systému organizace Mobilita – přesuny jedinců mezi pozicemi v organizaci. Změny pomalé a přirozené. Změna v důsledku interakcí se sociálními subjekty mimo organizaci. Homeostáze je vyrovnávání mezi částmi sociálního systému, pokud je narušena rovnováha celku. Autoregulace znamená prosazování vyrovnávacích mechanismů vycházející ze samotného sociálního systému. Autoregulace probíhá podle norem tlakem sociální kontroly nebo spontánním vzájemným přizpůsobováním se členů. Učící se organizace je rozvíjením organizace v souladu s vyhodnocením a zvládnutím zkušenosti vlastních i převzatých.