Ekonomika životního prostředí Trvale udržitelný rozvoj?

Úvodem… Následující prezentaci považujte za jakýsi nástin problematiky „Trvale udržitelného rozvoje“, jež by Vám měl poskytnout možnost podívat se na danou problematiku z různých pohledů, byť někdy i kontroverzních a zdánlivě extrémních. Tato prezentace není přímo obsahem přednášek a je pro určité doplnění a rozšíření Vašeho pohledu, přestože samozřejmě s problematikou environmentální ekonomie úzce souvisí

Obsah Východiska Definice a pojetí TUR TUR? Ano, ale jak?

Vezměme to od začátku… Zpočátku vývoje člověk uspokojoval své potřeby jako sběrač, lovec, pastevec a usedlý zemědělec. Přírodě neškodil, byl součástí jejího řádu; všechno, co na její tváři způsobil, dokázala ve stále se opakujících cyklech zacelit. V zemědělském období se už člověk rozsáhle stavěl proti toku přírodních procesů: mýtil lesy a nutil půdu živit jen pečlivě šlechtěné jednoleté byliny. Potřeboval k tomu množství dodatkové energie. Dokud ji bral z obnovitelných nebo nevyčerpatelných zdrojů, tedy například ze dřeva, vody, větru nebo síly zvířat, byl jeho způsob obživy stále ještě trvale udržitelný. Také všechen lidský odpad a znečištění dokázalo přírodní prostředí vstřebat a produkty metabolismu lidí i domácích zvířat dokonce půdu zušlechťovaly.

V průmyslovém období se však vlivem dělby práce člověk často přestával o stav přírody a přírodních zdrojů starat. Příroda byla všude kolem a zdála se nevyčerpatelná – stačilo brát. Neměla jinou cenu než cenu práce a techniky, jejíž pomocí se dala vytěžit, případně cenu danou zbožím, jež se z ní dalo vyrobit a na trhu prodat. Postupně tak začaly být vážně poškozené nebo znečištěné všechny složky životního prostředí, zdroje se začaly blížit vyčerpání, prostoru ubývalo stejně jako živočišných a rostlinných druhů.

Začaly být vážně narušovány i tzv Začaly být vážně narušovány i tzv. globální životodárné biosférické systémy (globální systém klimatu a hydrosféry, stratosférická ozónová vrstva, globální cirkulační systém atmosféry, hydrologický cyklus a cirkulace oceánů a tvorba a eroze půd). Každý z nich „funguje“ skutečně jako jeden systém v planetárním měřítku a na všech jsme všichni životně závislí. Na druhou stranu se všichni podílíme, byť každý jen nepatrným dílkem, na jejich narušování. Často však odmítáme převzít svůj díl odpovědnosti. To proto, že všechny vlivy mají velkou setrvačnost a projeví se tedy až po velmi dlouhé době. Jsme proto nezdravě bezstarostní. Druhým důvodem je sobectví a pasivita: až se budou snažit všichni, připojím se i já.

Pochybnost o udržitelnosti lidské expanze vyjádřil např Pochybnost o udržitelnosti lidské expanze vyjádřil např. již anglický páter Thomas Robert Malthus (1766–1834) – lidská populace roste geometricky, ale potravy přibývá jen aritmetickou řadou Nad udržitelností v přírodě se od nepaměti zamýšlejí zemědělci, lesníci a později přírodovědci. Jejich závěr v podstatě zní: V uzavřeném systému konečných zdrojů není kvantitativní růst trvale možný.

Lidstvo, nebo přesněji dnes zdánlivě tak úspěšná civilizace euroamerického typu však přitom prožila celé své dějiny v systémech otevřených, v neustálém dobývání nových kolonií, přírodních zdrojů, úložišť a odbytišť. Žila tedy jaksi na dluh prostoru, ale díky setrvačnosti přírodních i společenských procesů i na dluh času.

V souvislosti s dramatickým růstem znečištění všech složek životního prostředí v šedesátých letech se začínají problémem zabývat skutečně systémově, celkovostně i významné vědeckovýzkumné organizace a docházejí také k závěru, že v uzavřeném systému konečných zdrojů není kvantitativní růst trvale možný, jenž se dnes může jevit banální, který se však do obecného povědomí prosazoval (a prosazuje stále) jen ztěžka a postupně.

Zhruba od 50. let byly problémy životního prostředí ve vyspělých zemích vnímány především jako otázka znečištění, jež může mít negativní vliv na zdraví člověka. S jistou dávkou zjednodušení lze říci, že toto pojetí převládalo až do 70. let. Tento postoj je motivován snahou o kvalitní životní prostředí, tedy prostředí umožňující lidem bezpečný a příjemný život a zdravý vývoj jejich dětí. Jde tedy o utilitární a zcela antropocentrický postoj. V politické rovině se v západní Evropě často projevoval ve formě kampaní proti znečištění ovzduší a vody v urbanizovaných oblastech

V souvislosti s ochranou ŽP jsou lidé obvykle ochotni souhlasit s názorem, že ŽP je potřeba chránit, ale problém nastává když: 1) mají identifikovat jaké jejich činnosti a do jaké míry ŽP znečišťují (často si ani neuvědomujeme jak naše běžné činnosti poškozují ŽP) a 2) mají přistoupit k omezení či eliminaci těchto činností (nejsme příliš ochotni vzdát se určitého životního standardu a raději hledáme výmluvy proč to nejde nebo zpochybňujeme závěry z bodu 1).

Environmentální problém Co je vlastně environmentální problém (resp. poškození)? Lidské chápání environmentálního problému můžeme popsat například takto: Environmentálním problémem je jakákoliv změna stavu fyzického prostředí, způsobená zásahem člověka do tohoto prostředí a přinášející důsledky, které společnost považuje z hlediska sdílených norem za nepřijatelné

Východiska pojetí TUR Přelomovou knihou k tematice trvale udržitelného růstu byla kniha Meze růstu, publikovaná v roce 1972 (D.Meadows et al.: „The Limits to Growth“). Meze růstu ukázaly na zřejmý rozpor mezi hospodářským růstem a účinnou ochranou životního prostředí, přírody a přírodních zdrojů. Autoři dospěli k jednoznačnému závěru, že ve stávajícím hospodářském růstu nelze pokračovat. Tento růst má exponenciální charakter s mírou růstovou 5 % ročně a růst HDP je provázen paralelním růstem zátěže prostředí a čerpání obnovitelných i neobnovitelných zdrojů. Jedinou cestou, jak zvrátit tento nepříznivý vývoj, je podle autorů zastavit hospodářský růst.

Zakládající členové Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, projevili sice také obavu o trvalou udržitelnost růstu, ale zároveň se domnívali, že trvalý kvantitativní růst společenského produktu je žádoucí a uskutečnitelný. Jiná instituce, Organizace spojených národů, již o tom v roce 1983 přece jen pochybovala. Pověřila proto komisi vedenou norskou političkou Gro Harlem Brundtlandovou hledáním cesty k trvale udržitelnému vývoji lidstva.

Organizací spojených národů založená Světová komise pro životní prostředí a rozvoj, v roce 1987 vydala svoji výslednou zprávu pod názvem „Naše společná budoucnost“. „Naše společná budoucnost“ došla k závěru zcela opačnému. Hospodářský rozvoj je možno převést na trvale udržitelnou trajektorii, to znamená usměrnit jej tak, aby potřeby současné generace nebyly naplňovány na úkor generací příštích nebo jiných společností (rozumí se rozvoj vyspělého světa se nesmí dít na úkor světa rozvojového).

Světová veřejnost však přijala zprávu manželů Meadowsových s povděkem a učinila ji základním východiskem pro konferenci Spojených národů v Riu de Janeiro věnovanou otázkám životního prostředí a rozvoje. Na tento „Summit Země“ v roce 1992 přijeli delegáti více než 180 zemí světa a v naprosté většině byli reprezentováni hlavami vlády nebo státu, ministerskými předsedy či prezidenty. Po několikatýdenním jednání konference přijala obsáhlý dokument „Agenda 21“, kde ve 40 kapitolách na přibližně 1000 stranách vysvětluje, jakým způsobem dosáhnout udržitelnosti hospodářského rozvoje.

Definice TUR

Definice TUR „Trvale udržitelný rozvoj je takový způsob rozvoje, který uspokojuje potřeby přítomnosti, aniž by oslaboval možnosti budoucích generací naplňovat jejich vlastní potřeby.“ (Tato definice obsahuje především základní princip trvalé udržitelnosti, totiž princip odpovědnosti vůči budoucím generacím. Jejím určitým nedostatkem je však právě proto vysoká míra antropocentričnosti, přílišný důraz na postavení člověka jako specifického organismu ve světě přírody.)

Definice TUR "Trvale udržitelný rozvoj, nebo snad přesněji způsob života - je zaměřen na hledání harmonie mezi člověkem a přírodou, mezi společností a jejím životním prostředím tak, abychom se co nejvíce přiblížili k ideálům humanismu a úcty k životu a přírodě ve všech jejich formách, a to v různých časových horizontech. Je to způsob života, který hledá rovnováhu mezi svobodami a právy každého jednotlivce a jeho odpovědností vůči jiným lidem i přírodě jako celku, a to včetně odpovědnosti vůči budoucím generacím. Měli bychom přijmout zásadu, že svoboda každého jednotlivce končí nejen tam, kde začíná svoboda druhého, ale také tam, kde dochází k ničení přírody. Žijme tak, abychom při uspokojování svých potřeb neomezovali práva těch, co přijdou po nás." (Tuto definici řekl Josef Vavroušek ve svém vystoupení na společném zasedání Etické pracovní skupiny a Komise pro environmentální právo na Valného shromáždění IUCN - Světové unie na ochranu přírody v Buenos Aires dne 20. ledna 1994)

Definice TUR Definice, která se snaží pokrýt rovinu hospodářskou včetně vědy a technologií, rovinu sociální, přírodní a politicko-společenskou: „Trvale udržitelný rozvoj je komplexní soubor strategií, které umožňují pomocí ekonomických nástrojů a technologií uspokojovat sociální potřeby lidí, materiální i duchovní, při plném respektování environmentálních limitů. Aby to bylo v globálním měřítku současného světa možné, je nutné nově redefinovat na lokální, regionální i globální úrovni jejich instituce a procesy.“

Definice TUR Definice trvale udržitelného rozvoje v zákoně č. 17/1992 o životním prostředí říká, že trvale udržitelný rozvoj společnosti je takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů.

Jeden ze základních principů trvalé udržitelnosti v evropské politice je princip předběžné opatrnosti: všude, kde hrozí vážná nebo nevratná škoda na životním prostředí, nesmí být nedostatek vědecké jistoty, že ke škodě dojde, důvodem k odkladu opatření, která by jí mohla zabránit. Jinak řečeno, nevíme-li s jistotou, že naše technologie nebude škodit životnímu prostředí, raději ji nepoužijeme.

TUR? Ano, ale jak?

Jak institucionálně?

Nejdůležitější elementy udržitelného rozvoje v kontextu evropské politiky 1. Prvním základním předpokladem je přísné dodržování veškerých norem, limitů a jiných předpisů, které jsou obsaženy v tak zvaném environmental acquis, to znamená v souboru evropského zákonodárství věnovaného životnímu prostředí. 2. Přístup k ochraně životního prostředí se v rámci Evropské unie postupně vyvíjí, postupně se přestávají zdůrazňovat opatření vedoucí ke koncovým technologiím a naopak se uplatňují preventivní postupy. 3. Dalším důležitým stupněm jsou opatření založená na moderních technologiích nenáročných na suroviny, energii a minimalizujících škodlivé emise. Typickou směrnicí v tomto směru je směrnice o integrované prevenci a omezování znečištění (IPPC), která je založena na koncepci nejlepší dostupné techniky.

4. Velmi důležitou součástí účinné politiky je zabezpečení dostatečných informací v mnoha směrech, to znamená informace o stavu prostředí, o prováděných opatřeních, o rozvojových záměrech a podobně. 5. Účast veřejnosti a elementů občanské společnosti je v této souvislosti naprosto nutnou podmínkou. 6. Součástí celé politiky je transparentní stanovení cílů, které by měly být kvantifikovány. To souvisí s potřebou uplatnění souboru kvantitativních informací ve formě jasně specifikovaných indikátorů udržitelného rozvoje

7. Vůbec nejdůležitějším nástrojem účinné politiky ochrany prostředí je integrace environmentálních zřetelů do hospodářských a jiných aktivit 8. Důležitou kategorií nástrojů jsou nástroje ekonomické, které směřují k tomu, aby byly odstraněny nepříznivé ekologické externality ekonomické činnosti. Znamená to především co možná jednoznačné řešení otázky vlastnických práv a plné uplatnění principu „znečišťovatel platí“ s cílem, aby „ceny vypovídaly ekologickou pravdu“.

9. Mezi významné nástroje patří dobrovolné aktivity průmyslu, charakterizované celou řadou iniciativ jako je EMAS, normy řady ISO 14000, ekoefektivita, ekodesign. 10. Konečným klíčem k přechodu na trajektorii udržitelného rozvoje je celková změna vzorců spotřeby a výroby. Týká se to tedy nejen produkčních metod, což je především záležitost průmyslu, ale zejména a v hlavní míře také domácností, to znamená všech kategorií spotřebitelů.

A co jednotlivci?

TUR! Jak? Všichni chceme určitý hmotný standard přiměřený naší kultuře. Jen by měl být založen na schopnosti uvážlivě si odříci opravdu všechno, co je zbytné, co nutně nepotřebujeme – říkejme tomu uvědomělá skromnost. To, že sami aktivně něco děláme, že potlačujeme to špatné, co je v nás, a rozvíjíme dobré, právě představuje jediný rozvoj, který je udržitelný: rozvoj kvality, kvality života a kvality nás samých.

TUR! Jak? Na otázku jak může pomoct obyčejný člověk je jednoduchá odpověď - 3R. 3R jsou pravidla, které je výhodné dodržovat; výhodné, jak pro vaše životní prostředí, tak pro vaši peněženku. Význam: První R (reduce) – omezuj (spotřebu) Druhé R (reuse) - používej znovu – zbytečně nezahazuj, co je možné znovu použít Třetí R (recycle) - dávej znovu do cyklu, tj. recykluj.

Při všem co konáme máme obrovskou odpovědnost vůči budoucím, ale i současné generaci nejen v čase, ale i v prostoru globálního světa počínaje místní soběstačností a konče planetou a jejími současnými šesti miliardami obyvatel. Nejde o nic menšího než o výzvu převzít individuální i skupinovou odpovědnost za globální stav světa v prostoru i v čase.

Myslet globálně, jednat lokálně!!! TUR! Jak? Myslet globálně, jednat lokálně!!!

Zdroje http://www.sweb.cz/trvala-udrzitelnost/ http://biodynamika.cz/articleprint.php3?id=38&showc=1 http://www.bohumildolezal.cz/texty/rs112.html http://www.blisty.cz/art/19680.html http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=818 http://europa.eu.int/comm/eurostat/sustainabledevelopment http://oryza.blog.cz/0603/trvale-udrzitelny-rozvoj-esej http://www.fp.vslib.cz/kch/sedlbauer/tema9.htm http://www.kap.zcu.cz/komb_studium/studijni_texty/kniha_stat_prostor/kap3.htm