AUTOR: Ing. Helena Zapletalová Vznik života na Zemi VY-32-INOVACE-BIO-307 AUTOR: Ing. Helena Zapletalová ANOTACE: Tento DUM je určen žákům 3. ročníku gymnázia pro předmět biologie a seminář z biologie KLÍČOVÁ SLOVA: evoluce, evoluční teorie, selekce, samoplození, abiogeneze. lamarkismus. darwinismus, neodarwinismus
NÁZORY NA VZNIK ŽIVOTA
Kreační teorie je nejstarší teorií o vzniku života a zastávají ji většina náboženství. Tvrdí, že život vznikl nadpřirozenou silou zásahem nadpřirozené bytosti Zastánci:C.Linné,R.Hook,J.B.Lamarck
Teorie samoplození vznik organismů přímo z neživé hmoty (např. žáby z bahna, myši z obilí apod.) vyvrátil francouzský chemik Louis Pasteur
Teorie panspermismu život rozšířen v celém vesmíru ve formě tzv. kosmozoí, která se ve vhodných podmínkách rozvinou do vyšších forem nevysvětluje tedy vznik života jako takového, jen jeho objevení se na Zemi rozpracoval švédský chemik S. Arrhenius, současně zastává i H. C. Crick (jeden z objevitelů struktury DNA)
Teorie evoluční, autochtonní abiogeneze vznik života postupných vývojem z neživé hmoty přímo na Zemi
TEORIE EVOLUČNÍ, AUTOCHTONNÍ ABIOGENEZE
proces vzniku života zahrnuje dvě fáze chemická evoluce = vznik stavebních látek živé hmoty biologická evoluce = vznik buněk a jejich vývoj po dnešní dobu
Chemická evoluce proběhla v několika etapách a zahrnuje v sobě vznik jednoduchých organických sloučenin abiogenetickou cestou již v době formování zemské kůry (tj. cca před 4 mld. let) praatmosféra měla redukční charakter, obsahovala řadu jednoduchých sloučenin (voda, vodík, oxid uhličitý, sulfan, amoniak, dusík, fosfan, kyanovodík…) z těchto látek mohou při dodání energie (např. UV záření, teplo vulkanických pochodů, elektrické výboje) vzniknout jednoduché sloučeniny (aminokyseliny, dusíkaté heterocykly)
Pokusy prováděl ruský biolog Oparin, který tvrdil, že buňkám nejdříve předcházely mikroskopické shluky makromolekulárních částic (koacervátů). Ty vykazovaly některé vlastnosti charakteristické pro buňky.
Biologická evoluce aby mohly metabolony nastoupit cestu evoluce, musely nejdříve získat schopnost autoreplikace – otázka vzniku života souvisí se vznikem genetického kódu a zabezpečením přesné replikace nukleové kyseliny, obsahující ve své struktuře genetickou informaci
Proces biologické evoluce
z latiny evolvere = vyvíjet, odhalovat, resp z latiny evolvere = vyvíjet, odhalovat, resp. evolutio = vývoj, odhalován Biologická evoluce se chápe jako změna v genetickém materiálu populace v čase. podle měřítka evolučních změn rozlišujeme: mikroevoluce – menší evoluční změny během kratšího časového období, například změny frekvencí alel v populacích během několika generací speciace – štěpení vývojových linií a vznik nových druhů makroevoluce – větší evoluční změny v průběhu geologického času, děje nad úrovní druhu
mechanismy evoluce: výběr – selekce (přírodní, pohlavní, rodičovský, umělý) genetický drift (v podstatě náhoda) genetický draft (svezení se, selekce na pozadí, selekční vymetení. Důsledkem genetického draftu je to, že vede ke snížení genetických rozdílů mezi jedinci stejné populace a zároveň zvětšuje rozdíly mezi různými druhy.) speciace – vznik nových druhů extinkce – vymírání druhů mutace
Genetický drift - animace http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/b6/Random_sampling_genetic_drift.gif
ZÁKLADNÍ EVOLUČNÍ TEORIE
Rané úvahy o evoluci Anaximandros (žák Thaléta z Milétu, 6. st. př. n. l.): „První živočichové se zrodili ve vlhku a měli na sobě ostnatou kůru. Ale když dorůstali, vystupovali na souš, a když se kůra zlomila, žili ještě krátký čas.“ Empedoklés z Akragantu (5. st. př. n. l.): „Z prvotního chaosu vznikly jednotlivé části rostlinných i živočišných těl, které se navzájem různě spojovaly a kombinovaly, až vznikly normální organismy i podivné obludy. Časem života neschopná monstra vyhynula a udržely se jen dokonalé bytosti.“
Aristotelés (4. st. př. n. l.): kladl důraz na účelnost v živé přírodě – ke vzniku orgánu či organismu je nezbytná finální příčina, která orgánu nebo organismu dává účel, cíl – tato aristotelovská teleologie chápala účelnost jako primárně danou a nezávislou na organizaci živé hmoty a jejích funkcí škola diluvianistů (18. století): nalezené zkameněliny považovali za zbytky živočichů, kteří zahynuli při biblické potopě světa Cuvier (18./19. století): teorie kataklyzmat – opakované katastrofy globálního měřítka (vysvětlovali tím opět nálezy různých zkamenělin)
Počátek 19.století - Lamarkismus první ucelená evoluční teorie: JEAN BAPTISTE LAMARCK všechny organismy mají vrozenou schopnost a vůli po pokroku ke složitějším a dokonalejším formám a jednají tak, aby se vyrovnaly s nároky prostředí a přežily jeho změn prostředí samo změny nevyvolává, vzbuzuje však potřebu změny u organismů samých nově získané znaky jsou dědičné a přenášejí se na další generace příklad aplikace: potomci rychle běhající srny budou mít silné nohy, synové kovářů budou svalnatější, žirafa se natahuje do větví, proto budou mít potomci delší krky apod.
Konec 19.století - Darwinismus CHARLES DARWIN (1809–1882) Darwinovy teorie – celkem pět teorie existence evoluce druhů = druhy nejsou neměnné, ale mění se v čase teorie společného původu druhů = vývoj z jednoho společného předka (později „LUCA“ = last universal common ancestor) teorie postupné divergence = rozrůzňování druhů, štěpení linií teorie gradualismu = postupný vývoj hromaděním drobných změn (zavrhl saltacionismus: „Příroda skoky nedělá.“) teorie přirozeného výběru = hlavní mechanismus pohánějící veškeré evoluční změny, protiklad umělého výběru, který provádí člověk
Neodarwinismus Neodarwinismus představuje snahu syntetizovat hlavní myšlenky darwinismu s poznatky molekulární biologie, genetiky a cytologie, stejně jako s novými objevy v rámci parazitologie a nových poznatků o rozmnožování. Je to pojem, který nelze dost přesně definovat, protože různým evolučním biologům vycházejí z této syntézy dosti odlišné koncepty. Obvykle se za neodarwinismus považují ty směry, které kladou důraz na některé základní myšlenky darwinismu
POUŽITÉ ZDROJE: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/b6/Random_sampling_genetic_drift.gif HANČOVÁ, Hana. Biologie v kostce 1: Obecná biologie. Mikrobiologie. Botanika. Mykologie. Ekologie. Genetika. 2. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 1999, 112 s. ISBN 80-720-0340-2. RNDR. JAN JELÍNEK, RNDr. Vladimír Zicháček. Biologie pro gymnázia. 2011. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2011. ISBN 978-80-7182-213-4. Macháček, T. et al. Biomach, výpisky z biologie [online]. 2013– [cit. 013-09-09]. Dostupné z: www.biomach.cz. www.glassschool.cz