Technika a metodika paralelních oblouků zpracoval doc. Dr Technika a metodika paralelních oblouků zpracoval doc. Dr. Jan Štumbauer, CSc.

Všeobecná lyžařská průprava K nácviku jak paralelních oblouků, tak carvingu přistupujeme u začátečníků a málo pokročilých lyžařů až po zvládnutí prvků všeobecné lyžařské průpravy. Všeobecná lyžařská průprava je základem pro další lyžařský výcvik. V jejím průběhu se zaměřujeme na zvládnutí základních lyžařských dovedností s důrazem na vytváření tzv. komplexních lyžařských pocitů (pocit lyží, pocit skluzu, pocit rychlosti a pod.). Lze ji provádět i na běžeckých lyžích. Ve všeobecné lyžařské průpravě nacvičujeme: manipulaci s lyžařskou výzbrojí pády a vstávání postoje a pohyby na lyžích na rovině a na svahu chůzi na lyžích po rovině obraty na rovině a na svahu výstupy jízdu na vleku sjezd po spádnici odšlapování brzdění pluhem včetně zastavení nejrůznější hry a cvičení pro získání lyžařských pocitů a základních lyžařských dovedností překonávání terénních nerovností

Vymezení paralelních oblouků Paralelní oblouky jsou v moderním lyžování uskutečňovány zejména za méně příznivých podmínek z hlediska stavu a úpravy lyžařských svahů, na svazích s větším sklonem, menší šířkou a na více zaplněných svazích. Pohybovým principem z nich vycházející modifikované oblouky pak umožňují zvládat i velmi prudké, ledovaté, málo upravené nebo zcela neupravené svahy, včetně jízdy v boulích a v hlubokém sněhu. Slouží také jako základ techniky lyžování široké veřejnosti a to i na upravených a mírnějších svazích. Z výše uvedených důvodů tyto oblouky patří do technické výbavy všech lyžařů a jsou s menšími, či většími odchylkami základem výuky většiny lyžařských škol. Paralelní oblouky jsou oproti carvingovým obloukům uskutečňovány v užší stopě, jejíž dolní hranice je vzdálenost mezi kotníky cca 10 cm[1] a horní hranice šířky stopy je zhruba na šíři boků. Jsou prováděny se synchronizací pohybů paží a zapichování holí s pohyby dolních končetin. Zapíchnutí hole, nebo alespoň jeho naznačení, je u nich faktickým zahájením oblouku. Koexistuje však jejich několik technicky odlišných variant. Jejich biomechanický princip se u nich vzájemně liší zejména z hlediska směru vertikálního pohybu těžiště těla po jejich zahájení, respektive po zapíchnutí hole a je ovlivněn sklonem svahu, účelem oblouku, jeho rádiusem a úhlem, terénními podmínkami a úrovní pohybových schopností a dovedností konkrétního lyžaře. Tento princip se může účelově měnit a je také možno přecházet (a také se velmi často přechází) z jednoho principu do druhého a to i během jízdy. K paralelním obloukům jsou přiřazeny i oblouky z oboustranného a jednostranného přívratu. Čistě z terminologického hlediska je to samozřejmě chyba, ale jedná se o oblouky, které používáme jako průpravné právě pro oblouky paralelní a s nimi mají, kromě neparalelního postavení lyží v celém nebo části oblouku, ostatní prvky pohybové struktury shodné.[2]  Před nácvikem základních paralelních oblouků obvykle zařazujeme oblouky v pluhu, někdy i oblouky z pluhu a většinou oblouky z přívratu vyšší lyže. Před nácvikem modifikovaných oblouků vyžadujících zvýšený smyk na jejich konci a následný odraz z hran, tedy oblouků s přibrzděním a s přeskokem, je vhodné zařadit oblouk z přívratu nižší lyže. [1] Vyjma oblouků v boulích a hlubokém sněhu, u kterých je optimální stopa velmi úzká. [2] V české lyžařské terminologii nemáme na rozdíl např. od německé, odlišný název pro oblouky jeté v paralelním a v přívratném postavení.

Oblouky v pluhu Oblouky v pluhu jsou i dnes většinou lyžařských metodiků považovány za nejjednodušší způsob zatáčení na lyžích. Nepostradatelné jsou zejména při výuce dětí a méně talentovaných začátečníků. Při obloucích v pluhu vyjíždíme šikmo svahem, s lyžemi v oboustranném přívratu naklopenými na vnitřní hrany[1]  a s výraznou převahou hmotnosti na nižší lyži. Pokrčené paže držíme jako v základním sjezdovém postoji, tedy předpaženy dolů. Hole směřují vzad šikmo dolů, s bodci těsně nad sněhem. V této poloze je držíme v průběhu celého oblouku, hole nezapichujeme a ani nepohybujeme pažemi. Oblouk zahajujeme mírným vertikálním pohybem nahoru. Následné nadlehčení nám pomůže ke snazšímu natočení lyží směrem ke spádnici a následné přenesení hmotnosti na vnější lyži. V průběhu fáze vedení oblouku plynule snižujeme těžiště těla a zatěžujeme vnější lyži. Trup směřuje dolů se svahu, postupně se dostáváme do mírné protirotace. Pánev se snažíme mírně vklonit dovnitř oblouku. Po celou dobu oblouku máme obě lyže v neustálém kontaktu se sněhem. Alternativa 1. Při variantě oblouků v pluhu odpovídající principu kročné techniky je těžiště těla v nejvyšší poloze v okamžiku zahájení oblouku. Ten je zahájen pohybem budoucího vnějšího kolene směrem dopředu a dovnitř. V první fázi vedení dochází k plynulému snižování těžiště těla a zatěžování vnější lyže. Ve druhé fázi vedení následuje zvyšování těžiště těla postupným napínáním zatížené vnější dolní končetiny v kolenním kloubu. Na konci oblouku je zdvih těžiště těla dokončen. [1] Při přívratném postavení lyží a někdy u paralelních oblouků vůbec, je zvykem označovat hrany z hlediska postavení lyžaře a ne jako v carvingu, kde je označujeme podle jejich vztahu k oblouku. Zde jsou vnitřní hrany obou lyží u sebe.

Nejčastější chyby: Nedostatečný oboustranný přívrat Nedostatečný či nerovnoměrný příčný náklon lyží na vnitřní hrany. Nejčastěji je způsoben malým tlakem do obou kolen směrem k sobě. Maximální vzdálenost kolen by měla být cca 20 cm (zhruba na dvě sevřené pěsti) V průběhu zahájení oblouku je vyvolán výrazný rotační impuls Vybraná cvičení vhodná pro nácvik oblouků v pluhu: Zvedání špičky a zatlačení patky vnitřní lyže v okamžiku zahájení a v průběhu oblouku. Tzv. tříbodové postavení při napojovaných obloucích v pluhu. Těžiště je v oblouku nad vnitřní lyží. Při tomto cvičení je automaticky vyvolán pohyb těžiště těla směrem dolů a dovnitř tvořeného oblouku Obdobné cvičení, ale s překřížením lyží. V průběhu oblouku přesouváme zvednutou špičku vnitřní lyže přes vnější, její patka zůstává na sněhu. Tímto cvičením docílíme ještě výraznějšího pohybu těžiště směrem dovnitř tvořeného oblouku

Oblouky z přívratu vyšší lyže Oblouky z přívratu vyšší jsou považovány ve většině lyžařských škol za metodický základ. Při tradičně pojaté výuce málo talentovaných začátečníků jsou dokonce často cílovým prvkem první fáze základního výcviku. Jejich výhodou je usnadnění přenesení hmotnosti z lyže na lyži, dále usnadnění oblouku tím, že vnější lyže je do něj částečně předtočena již v okamžiku jeho zahájení a jednostranný přívrat může sloužit i jako prvek regulace rychlosti. Vždy jsou prováděny s poměrně výrazným vertikálním pohybem těžiště těla. Tyto oblouky nám také pomohou nejsnáze zvládnout náročnější terénní a sněhové podmínky U tradičně technicky pojatých oblouků z přívratu vyšší lyže vyjíždíme šikmo svahem, hmotnost máme na nižší lyži, snížíme se, odlehčenou vyšší lyži vysuneme do přívratného postavení a příčně naklopíme na její vnitřní hranu. Současně nám vykývne nižší pokrčená paže směrem vpřed, následuje zapíchnutí hole a vertikální pohyb směrem nahoru, který nám usnadní zahájení plynulého přenosu hmotnosti těla na vnější lyži a uvedení lyží do točení. V okamžiku, kdy se vnější lyže dostane do postavení přibližně rovnoběžného se spádnicí na ni přeneseme většinu hmotnosti a pohybem kolene dovnitř ji více příčně naklopíme. Po přechodu spádnice mírným plynulým pohybem dolů aktivně zatěžujeme vnější lyži. Odlehčenou vnitřní lyži plynule přisouváme až se nám obě lyže sjedou do paralelního postavení. V průběhu druhé části oblouku aktivně vysouváme vnitřní bok vpřed, vkláníme pánev dovnitř tvořeného oblouku a trup naopak máme v mírném kompenzačním odklonu směrem ven z oblouku. Příčná ramenní osa je v mírné protirotaci. Po ukončení jednoho oblouku ihned navazuje následující oblouk na druhou stranu. Do přívratného postavení můžeme vyšší lyži uvést v závislosti na terénních a sněhových podmínkách buď sunem po sněhu, nebo přenosem nad sněhem.

Nejčastější chyby: Vysunutí vyšší v okamžiku zahájení oblouku a zejména přisunutí vnitřní lyže ve druhé části oblouku je provedeno příliš rychle a neplynule. Jízda připomíná jakýsi valčíkový krok V průběhu zahájení je vyvolán a ve fázi vedení uplatněn rotační impuls V průběhu vedení je proveden rychlý pohyb směrem dolů, který je náhle zastaven Vybraná cvičení vhodná pro nácvik oblouků z přívratu vyšší lyží: Při jízdě šikmo svahem opakovaně vysouváme vyšší lyži do přívratného postavení a zapichujeme hůl. Následně se vracíme do jízdy šikmo svahem Obdobné cvičení, ale na každé třetí vysunutí lyže do přívratného postavení a zapíchnutí hole provedeme oblouk

Základní paralelní oblouky Základní paralelní oblouky, ovšem v různé kvalitě provedení, jsou stále lyžařskou veřejností nejčastěji uskutečňovanými prvky techniky sjíždění a zatáčení na lyžích a to jak u nás, tak v zahraničí. Jsou uskutečňovány vždy v paralelním postavení lyží, v užší stopě, jejíž šíře se pohybuje od cca 10 cm až po zhruba šíři boků a s výjimkou jedné (počáteční) varianty i se synchronizací pohybů paží a zapichování holí s pohyby dolních končetin. Vždy jsou prováděny s větším nebo menším podílem smyku. Z hlediska jejich velikosti se jedná o oblouky střední, tedy s rádiusem cca 12–15 m. Z hlediska úhlu oblouku se jedná o oblouky otevřené. Pro jejich nácvik volíme mírněji skloněné a dobře upravené svahy. U základních paralelních oblouků vycházejících z tradiční techniky nadlehčení v okamžiku ukončení jednoho oblouku a zahájení následujícího a kdy máme těžiště těla nejníže, nejprve zahraníme, následně zapíchneme hůl a mírně se odrazíme z hran lyží. Následuje zdvih doprovázený mírným rotačním impulsem pánve. Tento vertikální pohyb směrem nahoru nám usnadní uvedení lyží do točení a přenos hmotnosti těla. Přenos většiny hmotnosti na vnější lyži provádíme plynule když jsou lyže v postavení přibližně rovnoběžném se spádnicí. Po přechodu spádnice mírným plynulým pohybem dolů dále aktivně zatěžujeme především vnější lyži. Tangenciálním tlakem do patek lyží vyvoláváme a udržujeme větší, či menší řízený smyk lyží. V průběhu druhé části oblouku aktivně vysouváme vnitřní bok vpřed, vkláníme pánev dovnitř tvořeného oblouku a trup naopak máme v mírném kompenzačním odklonu směrem ven z oblouku. Příčná ramenní osa je v mírné protirotaci. Po ukončení jednoho oblouku ihned navazuje následující oblouk na druhou stranu.

Základní paralelní oblouky -fáze ukončení jednoho a zahájení následujícího oblouku -přechod z fáze zahájení do fáze vedení oblouku -fáze vedení oblouku

Nejčastější chyby: Nedostatečný vertikální pohyb, nebo časování vertikálního pohybu, které neodpovídá technickému principu jednotlivých variant Chybné časování a špatná technika zapíchnutí hole Vedení lyží v příliš úzké stopě ztěžuje udržení rovnováhy a přehranění V průběhu zahájení je vyvolán rotační impuls horní části těla, který je ve fázi vedení oblouku přenesen na lyže a ve svém důsledku vede k příliš velkému a těžko kontrolovatelnému smyku Celé tělo se naklání do oblouku. Žádné nebo nedostatečné zalomení v bocích, vklonění pánve a kompenzační odklon trupu (viz obrázek) V průběhu vedení oblouku je proveden rychlý pohyb směrem dolů, který je náhle zastaven. To ve svém důsledku může vést k předčasnému ukončení oblouku či ke ztrátě kontroly nad hraněním lyží Vybraná cvičení vhodná pro nácvik základních paralelních oblouků: Jednotlivé oblouky ke svahu Jednotlivé oblouky přes spádnici Oblouky z rozšířené stopy Obě hole držíme vodorovně před sebou. Paže máme pokrčeny, dlaně vzhůru. Vyrovnávacími pohyby paží a trupu udržujeme hole neustále kolmo na spádnici. Toto cvičení výrazně přispěje k protirotaci

Střední (dynamické) paralelní oblouky Popis pohybové struktury středních (dynamických) paralelních oblouků je ve své podstatě shodný s popisem základních paralelních oblouků. Od nich se pak liší především kvalitativně vyšší formou provedení, zejména rychlostí jízdy, dynamikou a rozsahem rozhodných pohybů. Při nácviku postupujeme od otevřených oblouků jetých na mírněji skloněných svazích, až k obloukům zavřeným jetým na více skloněných svazích a ve větší rychlosti. Ve větších rychlostech jízdy pak hole nezapichujeme, buď se jejich bodci jen lehce dotkneme sněhu, nebo zapíchnutí jen naznačíme. Nejčastější chyby: Nedokonalé vedení lyží v oblouku. Příčinou může být špatné časování vertikálního pohybu zejména příliš rychlý pohyb těžiště těla směrem dolů ve fázi vedení oblouku Příliš rozsáhlé pohyby paží Ve větší rychlosti intenzivně zapichujeme hole do sněhu. Většinou to vede k otáčení se za nimi a tím k rozhození rytmu a koordinace. Zvedání špičky vnitřní lyže nad sníh ve fázi ukončení jednoho a zahájení následujícího oblouku

Krátké paralelní oblouky Krátké paralelní oblouky vycházejí principiálně z oblouků základních a dynamických středních. Při nácviku z nich vycházíme a postupně je zkracujeme. Rozhodné pohyby těla a jeho segmentů jsou z hlediska obsahu shodné, z hlediska rozsahu jsou vzhledem k daleko menší časoprostorové charakteristice krátkých oblouků výrazně menší. Dochází také k překrývání jejich jednotlivých fází. Nejdříve nacvičujeme krátké otevřené paralelní oblouky na mírnějším a dobře upraveném svahu. Postupně se dostaneme až ke konečné a daleko obtížnější variantě, tedy ke krátkým zavřeným paralelním obloukům. Hole se snažíme zapichovat kolmo, cca. 15 cm vedle lyže, do jedné třetiny její délky od špičky. Na svazích velkého sklonu pak dále od lyže, zhruba do vrcholu rovnostranného trojúhelníku, kdy zbylé dva vrcholy tvoří špička lyže a špička vázání. Důležitá je také správná délka holí. Při zapíchnutí by mělo předloktí a nadloktí svírat zhruba pravý úhel. Nejčastější chyby: Příliš velký vertikální pohyb, nebo časování vertikálního pohybu, které neodpovídá technickému principu jednotlivých variant V průběhu zahájení je vyvolán rotační impuls Chybné časování a špatná technika zapíchnutí hole Lyže se ve fázi ukončení rozjíždí od sebe. Příčinou může být příliš velký podíl hmotnosti těla na vnitřní lyži Vybraná cvičení vhodná pro nácvik krátkých paralelních oblouků: Při jízdě šikmo svahem provádíme opakované oblouky ke svahu, tzv. girlandy Vybraná cvičení pro správnou rytmizaci práce paží a zapichování holí vhodná zejména při nácviku krátkého paralelního oblouku: Zapichování holí s následným skrčením paže a sklopením hole do podpaždí. Toto cvičení je vhodné pro rozvoj koordinace, správnou rytmizaci a zamezení přílišného zkracování oblouku Zapichování holí s překřížením paží, tzv. „špagety.“ I toto cvičení má stejný účel Zapichování obou holí společně, obě na jedné straně. Cvičení vhodné pro zvýšení protirotace Kombinace předchozích cvičení. Za sebou vždy 4x první, 4x druhé, 4x třetí. Náročné, ale pro rozvoj koordinace výborné cvičení Jízda pouze s jednou holí. Hůl vždy před zahájením oblouku předáme z jedné ruky do druhé a následně ji zapíchneme

Oblouky s přibrzděním Oblouky s přibrzděním používáme všude tam kde potřebujeme výrazným způsobem regulovat rychlost jízdy. Tedy především na svazích velkého sklonu, na ledovatém terénu a na úzkých svazích, eventuálně cestách většího sklonu. Jedná se v podstatě o krátké paralelní oblouky s výrazným vysunutím patek lyží do brzdivého smyku na konci oblouku a s výrazným odrazem z hran a vertikálním pohybem. Vyjetí oblouku je značně omezeno, v krajním případě se špičky lyží pohybují téměř po spádnici a patky jsou střídavě vysouvány do intenzivního smyku a dostávají se téměř do vrstevnicového postavení. Principiálně vycházejí z krátkých paralelních oblouků s výrazným nadlehčením při přehranění. V okamžiku ukončení jednoho oblouku a zahájení následujícího a kdy máme těžiště těla nejníže, vrcholí intenzivní smýkané hranění, následně zapíchneme hůl a intenzívně se odrazíme z hran lyží. Odraz z hran je doprovázen výraznou oporou o hůl. Následuje zdvih doplněný rotačním impulsem pánve. Tento vertikální pohyb směrem nahoru nám usnadní uvedení lyží do točení a přenos hmotnosti těla z nižší na budoucí vnější lyži. Přenos většiny hmotnosti na vnější lyži provádíme poměrně rychle, ale plynule, když jsou lyže v postavení přibližně rovnoběžném se spádnicí. Po přechodu spádnice se výrazně, ale plynule snižujeme a dále aktivně zatěžujeme především vnější lyži. Silným tangenciálním tlakem do patek lyží vyvoláváme a udržujeme výrazný řízený smyk lyží. V průběhu druhé části oblouku vysouváme vnitřní bok vpřed, vkláníme pánev dovnitř tvořeného oblouku a trup naopak máme v kompenzačním odklonu směrem ven z oblouku. Příčná ramenní osa je v protirotaci. Po ukončení jednoho oblouku ihned navazuje následující oblouk na druhou stranu. (Kinogram oblouku s přibrzděním vpravo dole) Nejčastější chyby: Nedostatečný vertikální pohyb Nedostatečné vysunutí patek lyží do brzdivého smyku, nedostatečný odraz z hran, nedostatečně intenzivní opora o hůl V průběhu zahájení je vyvolán příliš velký rotační impuls, nebo tento není ve fázi vedení zrušen vysunutím vnitřní lyže a vnitřního boku vpřed Vybraná cvičení vhodná pro nácvik oblouků s přibrzděním: Při jízdě šikmo svahem opakovaně procvičujeme vysunutí patek lyží do brzdivého smyku, zahranění, odraz z hran a intenzivní oporu o hůl Oblouky s přibrzděním nadvakrát. Toto cvičení výrazně přispěje k regulaci rychlosti a zjednoduší nácvik odrazu z hran Sesouvání bokem

Oblouky s přeskokem Oblouky s přeskokem používáme na extrémně prudkých svazích, dále v neupraveném a jinak obtížně zvládnutelném terénu a při velmi nepříznivých sněhových podmínkách jako je ledová krusta nebo hluboký mokrý sníh. Nepostradatelné jsou při sjíždění prudkých a úzkých kuloárů a roklí. Patří do výbavy každého vyznavače Free ride. Principiálně vycházejí z oblouků s přibrzděním, ovšem rozsah a intenzita zejména vertikálního pohybu je v maximální možné dimenzi. V krajní variantě na velmi prudkých svazích se již nejedná o oblouky, ale o přeskoky z jednoho vrstevnicového postavení lyží do druhého. V absolutním extrému může být mezi nimi i značná časová prodleva. Ve fázi ukončení jednoho oblouku (přeskoku) a zahájení následujícího, kdy máme těžiště těla nejníže, energicky přikloníme kolena a pánev ke svahu, což kompenzujeme odklonem trupu. Zároveň nám dokončí výrazně pokrčená nižší paže vykývnutí vpřed. Lyže krátce a intenzívně zahraníme, následně zapíchneme hůl a intenzívně se odrazíme z hran lyží. Energický odraz z hran je doprovázen výraznou oporou o hůl a rotačním impulsem pánve, trupu a vnější paže.[1] Následuje rychlý intenzivní zdvih. V jeho kulminaci, kdy je těžiště těla nejvýše, nemají již lyže kontakt se sněhem. Skrčením dolních končetin přitáhneme lyže pod tělo a provedeme rychlý přenos lyží vzduchem přes spádnici. V průběhu přenosu uskutečníme aktivní pohyb vnitřního boku vpřed, vkloníme pánev dovnitř a trup směrem ven, čímž zrušíme počáteční rotační impuls. Před dopadem lyží na sníh opouští hůl oporové postavení. Při dokončení přeskoku dopadáme na obě lyže, postupně silně krčíme dolní končetiny v kolenou, vnitřní bok a vnitřní lyže jsou více vpředu, vnější lyže je zatížena více, vnitřní paže se vysouvá vpřed. Trup je v protirotaci. Nejčastější chyby: Nedostatečný vertikální pohyb, především odraz z hran a nedostatečně intenzivní opora o hůl Při přenosu lyží vzduchem zůstanou jejich špičky v kontaktu se sněhem. Přeskok pak provedeme pouze s velkým náklonem vpřed a maximálním přitažením lyží k hýždím V okamžiku zahájení přenosu lyží vzduchem je vyvolán příliš velký rotační impuls, nebo tento není ve fázi vedení zrušen vysunutím vnitřní lyže a vnitřního boku vpřed Během přeskoku nedostaneme lyže do vrstevnicového postavení. Lyže po šikmém dopadu na prudkém svahu jakoby vystřelí a většinou dojde k pádu Vybraná cvičení vhodná pro nácvik oblouků s přeskokem: Při jízdě šikmo svahem opakovaně procvičujeme zahranění, odraz z hran, intenzivní oporu o hůl, rotaci pánve a trupu a její zrušení a přenos lyží vzduchem [1] V některých extrémních případech můžeme použít současnou oporu o obě hole.

Oblouky v boulích Jízda v boulích je ve většině středisek a zvláště pak v odpoledních hodinách velice častým jevem. Boule a měnící se nerovnosti terénu a nutnost jim podřídit rychlost a trajektorii jízdy, kladou velké nároky na techniku, rovnováhu a fyzickou kondici. Pro většinu lyžařů je jízda na boulovatých svazích nutným zlem, pro menší část pak vyhledávanou výzvou. Měli bychom si však uvědomit, že častá jízda v boulích, zvláště pak extrémních, nám může přivodit i některé zdravotní problémy. Při jízdě v boulích velmi záleží na volbě naší stopy a na naší schopnosti číst terén a předvídat jeho vliv na naší jízdu. V podstatě můžeme volit méně náročnou a poněkud rychlejší stopu, kdy jedeme v údolích mezi jednotlivými boulemi,[1] nebo náročnější a pomalejší stopu přes jejich vrcholy. Každopádně bychom měli zvolit takovou dráhu, kdy točíme oblouk okolo každé nebo přes každou bouli, kterou máme v cestě a jet pokud možno co nejvíce po spádnici. Principiálně vycházejí z krátkých paralelních oblouků, ovšem rozsah a intenzita vertikálního pohybu dolních končetin je v daleko větší dimenzi, také držení paží je znatelně širší a stopa poněkud užší. Ve fázi ukončení jednoho oblouku jsme na vrcholu boule nebo terénní nerovnosti, ale celkové těžiště těla je však nejníže. To je umožněno maximálním pokrčením dolních končetin a to v extrému až na samu hranici jejich kinetických možností[2] (viz obrázek). Zároveň nám dokončí výrazně pokrčená nižší paže vykývnutí vpřed. Energickým aktivním krčením dolních končetin se snažíme zabránit tomu, aby se lyže dostaly po přejezdu boule do vzduchu. (Při rychlejší jízdě pak tomu abychom se nedostali příliš a hlavně pak nekoordinovaně do vzduchu.) Zahájení následujícího oblouku je předznamenáno krátkým zahraněním lyží a zapíchnutím hole. Snažíme se nevyvolat rotační impuls. Následuje krátký zdvih, který je z velké části vyvolán samotným překonáním vrcholu boule. Toto nadlehčení nám usnadní zahájení přehranění, výměny boků a přenesení hmotnosti na budoucí vnější lyži. Následně začínáme velmi energicky napínat dolní končetiny, abychom neztratili na úbočí boule kontakt lyží se sněhem, uskutečníme aktivní pohyb vnitřního boku a vnitřní lyže vpřed a postupně více zatížíme vnější lyži. Při následném najetí na úbočí další boule začínáme opět krčit dolní končetiny. Aktivní teleskopické pohyby dolních končetin jsou nutné k udržení co nejvíce přímočarého pohybu těžiště těla. Z velké části jsou determinovány konfigurací terénu a rychlostí jízdy. Po celou dobu oblouku se snažíme držet trup zpříma, ve vyvážené poloze a ve směru spádnice. Na eventuální rotační impuls reagujeme protinatočením trupu. Nesnažíme se o přílišné vyjíždění oblouků. Nejčastější chyby: Nedostatečné vyrovnávací vertikální pohyby dolních končetin. Při jejich nedostatečném rozsahu nejsme schopni dosáhnout co nejvíce přímočarého pohybu těžiště těla Neudržení vyvážené polohy trupu. Častou chybou je především záklon Vyvolání rotačního impulsu při zahájení. Zvláště v kombinaci se ztrátou kontaktu lyží se sněhem za vrcholem boule povede k nekoordinované celkové rotaci a následnému pádu Volba nevhodné stopy, především příliš velké odchýlení se od spádnice Přejíždění dvou a více boulí během jednoho oblouku Příliš vysoké tempo jízdy při kterém nejsme schopni provádět vyrovnávací pohyby dolních končetin Vybraná cvičení vhodná pro nácvik oblouků v boulích: Nácvik aktivních vyrovnávacích pohybů dolních končetin při přejíždění boulí při přímé jízdě po spádnici nebo šikmo svahem. Klademe důraz na aktivní krčení a natahování dolních končetin a držení trupu ve vyvážené předozadní pozici Nácvik jednotlivého oblouku přes bouli Postupné zvyšování počtu oblouků a obtížnosti terénu Nácvik volby ideální stopy jízdou v tandemu za zkušeným lyžařem [1] Při volbě této stopy bychom v podstatě měli jet drahou, kterou by tekla do údolí voda. [2] Zde se pak neobejdeme bez aktivního předklonu. Na extrémní bouli se nám trup a kolena mohou setkat.

Jízda v boulích. Modrá (defenzivní) linie na obrázku vpravo nahoře znázorňuje relativně nejklidnější jízdu v boulích. Oblouky jsou v ní vedeny v údolích mezi jednotlivými boulemi. Černá (ofenzivní) linie znázorňuje nejnáročnější, agresivní styl jízdy přes vrcholy boulí. Červená linie představuje chybné vedení jízdy v boulích. Jeden oblouk je při ní veden přes dvě nebo i více boulí. V boulích jsou extrémně namáhány jak naše dolní končetiny, tak i lyže (obrázek vpravo dole).

Oblouky v hlubokém sněhu Patří k nejkrásnějším a v současnosti velmi vyhledávaným lyžařským zážitkům. Jsou dalším základem pro Free riding. Jízda v hlubokém sněhu se nástupem carvingových lyží s větší plochou skluznice a podstatně kratší délkou výrazně zjednodušila. Speciály pak umožní jízdu v hlubokém sněhu i méně technicky a fyzicky disponovaným lyžařům, pro které by to bylo na klasických lyžích buď velmi obtížné nebo zcela nemožné. Principiálně vycházejí z krátkých paralelních oblouků, ovšem rozsah a intenzita vertikálního pohybu je větší, těžiště je celkově poněkud sníženo a především posunuto vzad, hmotnost rovnoměrněji rozdělena na obě lyže, držení paží je znatelně širší a stopa naopak co nejužší. Velmi důležitý je celkový rytmus pohybu. Dimenze těchto odlišností se zvyšují v závislosti na množství a kvalitě hlubokého sněhu. V okamžiku ukončení jednoho oblouku a zahájení následujícího, kdy máme těžiště těla nejníže, zapíchneme hůl a odrazíme se vzhůru. Následuje intenzivní zdvih doplněný podle potřeby i výraznějším rotačním impulsem pánve. Tyto pohyby nám usnadní přehranění v hlubokém sněhu. Nesnažíme se o výrazný přenos hmotnosti těla na vnější lyži, ale v úzké stopě o téměř rovnoměrné rozdělení hmotnosti na obě lyže. Po přechodu spádnice se těžiště těla pohybuje plynule dolů. V průběhu druhé části oblouku mírným vysunutím vnitřního boku vpřed zrušíme eventuální pokračující rotaci. Na konci oblouku posuneme těžiště směrem vzad. Po ukončení jednoho oblouku ihned rytmicky navazuje oblouk na druhou stranu. Nejčastější chyby: Nedostatečné nadlehčení na začátku oblouku Nedostatečné posunutí těžiště vzad. Špičky lyží nám neplují po sněhu. Zabořené špičky velmi znesnadní zahájení a vedení oblouku Výrazně rozdílné zatížení obou lyží v průběhu oblouku Příliš široká stopa. Ta většinou vede právě k rozdílnému zatížení lyží a k propadnutí jedné z nich Chybný nebo nedostatečný rytmus Příliš velký rádius oblouků Snaha o přílišné zavření oblouků nebo o přibrzdění v nich Vybraná cvičení vhodná pro nácvik oblouků v boulích: Jízda po spádnici v neuježděném sněhu s těžištěm posunutým vzad a vertikálními pohyby Nácvik rytmu a všech rozhodných pohybů na mírně skloněném, upraveném svahu Nácvik jízdy v hlubokém sněhu ve velmi otevřených obloucích při spádnici. Zde velmi záleží na správné volbě sklonu svahu. Jeho optimální sklon se zvyšuje v závislosti na výšce sněhové pokrývky. V optimálně zvoleném terénu bychom měli jet ve velmi otevřených obloucích nižší, ale ustálenou rychlostí. V počátcích nácviku je totiž velmi obtížné korigovat rychlost zavíráním oblouků. Naopak v příliš malé rychlosti jsou oblouky v hlubokém sněhu velmi obtížné

Technika a metodika carvingu zpracoval doc. Dr. Jan Štumbauer, CSc.

Vymezení carvingu Carving, carvingový oblouk, carvingový tvar lyží, carvingový efekt, carvingový prožitek jsou v současném lyžování asi nejfrekventovanějšími výrazy. Carving je výraz převzatý z angličtiny. Carve zde znamená řezat, krájet. V lyžování významově carving znamená jízdu v obloucích po vnitřních hranách lyží[1]  s vyloučením nebo s minimálním podílem smyku. Fyzikálně bychom to mohli vyjádřit tak, že směrový úhel, tedy úhel mezi podélnou osou lyží a směrovou tangentou, je zanedbatelný. Jízda v obloucích po hranách bez podílu smyku je teoreticky možná i na lyžích s nevýrazným bočním krojením, ale praktická horní hranice bočního krojení carvingových lyží leží u jejich rádiusu někde okolo 20 m. Nástup carvingu lze časově jen velmi těžko vymezit. Jednalo se o postupný evoluční vývoj a to jak techniky sjíždění a zatáčení, tak vyráběných lyží, který ovšem získal ve druhé polovině 90. let 20. století nebývalou dynamiku. Zejména v nabídce lyží byl tento proces, navíc značně akcelerovaný snahou výrobců po maximálních prodejích nového materiálu masivně podporovaných reklamou, velmi bouřlivý. Prakticky během několika málo let vymizely lyže klasických tvarů z nabídky všech významných výrobců. Daleko pomalejší byl, a doposud i je jeho odraz ve výuce a zejména v rekreačním lyžování, široké veřejnosti. Carving je v současnosti velmi široce chápaný a bohatě strukturovaný fenomén, jehož jednotlivé varianty vyžadují často značně odlišnou (někdy i částečně protichůdnou) strukturu rozhodných pohybových činností. Jednotlivé druhy carvingu se také velmi významně liší v požadavcích na optimální výbavu. V neposlední řadě kladou velmi odlišné nároky na celkovou fyzickou kondici lyžaře a požadovanou úroveň jeho pohybových schopností. S rychlým nástupem carvingu, stejně jako s jeho značnou strukturovaností souvisí zatím ne zcela systémový stav jeho výuky a to i v lyžařsky nejvyspělejších zemích. I když obecně můžeme říci, že carvingové lyžování vychází ze současného stavu techniky závodního lyžování, neplatí to však bezezbytku. Některé druhy carvingu pak vykazují v technice velmi významné odlišnosti. Je třeba si také uvědomit že carvingový fenomén zahrnuje i celou řadu extrémních forem, z nichž některé mají povahu výstřelků nebo konvergují např. s Free ride, Free style nebo akrobatickým lyžováním. 1] Myšleny jsou vnitřní hrany lyží z hlediska tvořeného oblouku (bližší k jeho středu), z hlediska lyžaře jsou to vlastně hrany nesouhlasné. Vzájemný poměr zatížení těchto hran v carvingovém oblouku může být ovšem v závislosti na jeho provedení velmi rozdílný, od naprosto rozhodného zatížení vnitřní hrany vnější lyže, až po 100 % zatížení vnitřní hrany vnitřní lyže.

Dnes jsou nejčastěji rozlišované následující kategorie carvingu: Race slalom. Závodní jízda na carvingové slalomce Race GS. Závodní jízda na obřačce Race carving. Carving technikou napodobující jízdu závodníků v obřím slalomu. Jedná se o volné vysoce sportovní lyžování, při kterém je kladen důraz na rychlost v řezaných obloucích na upravených tratích. Hranění vychází převážně z výrazného vklonění pánve, které je doplněno odklonem a protinatočením trupu Allround carving (univerzální, základní). Carvingová technika se širokým pásmem použitelnosti. Je to moderní sjezdové lyžování vhodné pro nejširší lyžařskou veřejnost s vkloněním celého těla dovnitř tvořeného oblouku. Většinou však spíše umírněná jízda po hranách. Tato kategorie ale zahrnuje i carvingové lyžování expertů Easy carving (dříve Soft carving, nyní někdy i Komfort carving). Jedná se o carving začátečníků a málo pokročilých lyžařů. Oblouk může být pouze carvingově zahájen, jeho druhá část může být provedena smykem a to i z důvodů regulace rychlosti Cross carving (někdy také Pure Free ride). Jedná se o uplatnění carvingové techniky při jízdě v hlubokém sněhu a ve volném terénu Fun carving (dříve také Free carving, či Extrem carving). Jízda bez hůlek v zavřených řezaných obloucích s maximálním možným náklonem těla dovnitř oblouku. Předpokladem je dobře upravená trať. Pořádány jsou i Fun carvingové závody. Odnoží této kategorie je Snow carving s ponořením (max. náklon, opora rukama o sníh) a zejména pak Body carving (dotyk sněhu v oblouku tělem). Patří sem i tzv. kreativní carving, ve kterém se jedná o tvůrčí vymýšlení osobitého stylu, zejména stále nových oblouků a jejich sestav Carving na Super shorties. Jedná se o carving na velmi krátkých lyžích s výrazným bočním krojením. Je na nich možná výuka začátečníků, kteří na nich ztrácejí strach z dlouhých a pro ně těžko ovladatelných lyží. Vhodné jsou pro rychlé přeučení ze starších technik na carving, umožňují akrobacii ve snowparku a jízdu v U-rampě.

Jednotlivé druhy carvingu: Race GS - Race carving - Allround ( základní, univerzální) carving - Easy carving - Fun carving - Cross carving

Allround carving (univerzální carving, základní carving) Race carving Technika oblouků ___________ Srovnávací znaky Allround carving (univerzální carving, základní carving) Race carving Fun carving 1) optimální podmínky upravený svah mírného, výjimečně až středního sklonu široký upravený svah středního sklonu 2) optimální materiál optimální jsou lyže s R= 11–18 m a L= 140– 175 cm optimální jsou lyže s R= 13– 22 m a L= 160–185 cm, s vyšší podélnou a příčnou tuhostí optimální jsou lyže s R= 8–12 m a L= 130–160 cm, při nižších rychl. možno i na lyžích s menš. R a L 3) optimální rychlost jízdy malá až střední střední až vysoká střední 4) optimální šíře stopy stopa širší než v šíři pánve velká šíře stopy 5) vertikální pohyb těžiště těla snaha o jeho minimalizaci je závislý na sklonu svahu, úhlu oblouku a rychlosti jízdy existují varianty této techniky s potlačením, nebo naopak zdůrazněním vertikálního pohybu těžiště těla 6) poměr zatížení vnější a vnitřní lyže snaha o téměř rovnoměrné zatížení vnější a vnitřní lyže zatíženy jsou obě, větší část hmotnosti, zejména pak ve vyšších rychlostech, je na vnější lyži výrazné zatížení vnitřní, může na ní být i většina či dokonce veškerá hmotnost 7) příčná poloha trupu vůči lyžím neutrální poloha (příčná osa ramen i pánve je stále přibližně kolmá na lyže) protinatočení trupu přetočení trupu vnějším ramenem vpřed 8) poloha pánve a trupu v oblouku mírné až střední vklonění celého těla výrazné, až velmi výrazné vklonění pánve, avšak kompenzační odklon trupu velmi výrazné vklonění celého těla dovnitř tvořeného oblouku 9) variabilita rádiusu a úhlu oblouku pouze variabilita úhlu oblouku, rádiusu nežádoucí variabilita rádiusu i úhlu oblouku prakticky žádná

Specializovaná průprava pro nácvik carvingu Specializovanou průpravu pro nácvik carvingu zařazujeme po zvládnutí všeobecné lyžařské průpravy a většinou také až po zvládnutí alespoň základů paralelních oblouků. Předřazujeme ji vlastnímu nácviku carvingu v případě přechodu či rozšíření lyžařských dovedností od klasických technik směrem ke carvingu. Ve specializované průpravě pro nácvik carvingu se snažíme získat komplexní lyžařské vjemy a dovednosti spojené s touto technikou.[1] Zároveň se snažíme o neuplatnění a potlačení těch prvků tradičních technik, které jsou s touto technikou v rozporu. Pro zpestření nácviku můžeme zařadit hry a cvičení známé ze všeobecné lyžařské průpravy. Ty zařazujeme zejména při výcviku dětí. V jejich případě je zvláště vhodné využít dětské lyžařské hřiště. Pro nácvik carvingové techniky doporučujeme lyže s R 11 – 15 max.18 m v délce 140 – 175 cm. Nácvik můžeme provádět i na lyžích kratších a s výraznějším bočním krojením, pro řadu cvičení je velmi vhodné použít i Super shorties. [1] Zde prezentovaná specializovaná průprava pro nácvik carvingu je z hlediska techniky zaměřena směrem k univerzálnímu carvingu. Tato technika je bez výraznějšího vertikálního pohybu a s náklonem celého těla dovnitř tvořeného oblouku. Optimální poměr zatížení vnější a vnitřní lyže je zhruba v rozmezí 60:40 až 50:50.

Carvingová vlnovka Vlnovku nacvičujeme na velmi mírném a upraveném svahu, nejlépe s dojezdem do roviny. Tvoří ji na sebe navazující velmi otevřené oblouky jeté při spádnici. Zahajujeme ji ze sjezdu po spádnici. Lyže vedeme v paralelním postavení a širší stopě. Ve výchozí pozici jsou kolena mírně pokrčená, trup je mírně předkloněn, hlava je vzpřímena. Pokrčené paže upažmo dolů, mírně vpřed. Hole držíme pevně, směřují vzad šikmo dolů, s bodci těsně nad sněhem. Mírným, postupným a plynulým vkloněním obou kolen, pánve a trupu dovnitř tohoto velmi otevřeného oblouku docílíme naklonění lyží na hrany. Těžiště těla je nutno posunout před spojnice špiček bot tak, aby byly lyže dostatečně zatíženy ve své přední části. Lyže nám jízdou po hranách s vyloučením smyku zatáčejí vzhledem k malé rychlosti jízdy a tím i jejich malému příčnému náklonu a jejich malému podélnému prohnutí téměř výlučně v závislosti na velikosti jejich bočního krojení.[1]  V carvingové vlnovce se nesnažíme o aktivní předsunutí vnitřní lyže, kolena a boku.[2]  Snažíme se také minimalizovat vertikální pohyb těžiště těla a vyloučit jakýkoliv rotační impuls. Plynulým a mírným vkloněním kolen, pánve a trupu na druhou stranu dojde k přehranění lyží, ukončení jednoho a zahájení následného oblouku. Carvingovou vlnovku nacvičovanou v malé rychlosti provádíme s rovnoměrným rozložením hmotnosti těla na vnější a vnitřní lyži. Předozadní pohyb těžiště těla je malý. Vzhledem k tomu, že při carvingové vlnovce se pohybujeme jen velmi malými rychlostmi a navíc ve velmi otevřených obloucích, vznikají zde jen velmi malé odstředivé síly. Z toho pramení, že při ní jsou pohyby a polohy jednotlivých segmentů těla poměrně vzdálené od běžných carvingových. Uplatňují se tedy u ní více prvky statické, než dynamické rovnováhy. Navíc pro jízdu ve velmi otevřených obloucích jetých při spádnici potřebujeme u začátečníků téměř ideální svah. Z výše uvedených důvodů je nácvik carvingové vlnovky relativně obtížný a komplikovaný a řada učitelů lyžování jej do vyučovacího postupu nezařazuje a nahrazuje jej ostatními prvky carvingové průpravy. [1] Úhel hranění (úhel příčného náklonu lyží) ale musí být pro dosažení tzv. carvingového efektu (jízdy po hranách) nejméně 10 – 15 stupňů. [2] Aktivní předsunutí vnitřní lyže je při carvingu kontraproduktivní, protože příliš předsunutou lyži nelze zároveň dostatečně zatížit.

Kinogram carvingové vlnovky a carvingová vlnovka zezadu

Nejčastější chyby ve specializované carvingové průpravě: Příliš úzká stopa neumožňuje dostatečné naklopení lyží na hrany, snaha o zahájení nácvičných oblouků, nebo vlnovky v úzké stopě může vést až k přizvednutí vnitřní lyže. Malý úhel hranění lyží (jejich malý příčný náklon) neumožní jízdu po hranách s vyloučením smyku. Rozdílný příčný náklon obou lyží v podobě výrazně zatížené vnitřní lyže jedoucí po ploše, po hraně je pak vedena pouze vnější, ale většinou nedostatečně zatížená lyže (bérce tvoří písmeno A). Vyvolání rotačního impulsu těla nebo jeho části vede ke smyku. Snaha o otáčení lyžemi nebo uspíšení jejich točení v oblouku. Tyto snahy většinou vedou ke smyku. Musíme naopak vycházet z toho, že trajektorie oblouku jetého po hranách v dané rychlosti a na zvolených lyžích je dána a my se snažíme jen o její dosažení. Snaha o výrazné předsunutí vnitřní lyže neumožní její dostatečné zatížení. Oblouk je pak veden jenom po vnitřní hraně vnější lyže. Chybná předozadní pozice. Nedostatečné zatížení lyží v jejich přední části vede k obtížnému zahájení oblouku. Naopak přílišné posunutí těžiště vpřed ale může vést k vyvolání smyku odlehčených patek. Příliš velký náklon dovnitř oblouku neodpovídající velikosti odstředivé síly vede k zaříznutí vnitřní lyže a pádu dovnitř oblouku.

Základní carvingové oblouky Základní carvingové oblouky v technickém provedení univerzálního carvingu (základního carvingu, Allround carvingu) nacvičujeme na širokém upraveném mírném svahu. Zahajujeme je z jízdy po spádnici. Lyže jsou v paralelním postavení a v širší stopě. Ve výchozí pozici máme kolena mírně pokrčená, trup je mírně předkloněn, hlava vzpřímena, pohled směřuje do budoucího oblouku. Pokrčené paže upažmo dolů, mírně vpřed. Hole držíme pevně, směřují vzad šikmo dolů, s bodci těsně nad sněhem. V tomto postavení se je snažíme držet v průběhu celého oblouku. Oblouky provádíme bez synchronizace práce paží s pohyby trupu, pánve a dolních končetin a bez zapichování holí. Výraznějším, avšak plynulým vkloněním obou kolen, pánve a trupu dovnitř budoucího oblouku docílíme naklonění lyží na hrany. Těžiště těla je nutno posunout před spojnice špiček bot tak, aby byly lyže dostatečně zatíženy ve své přední části. V okamžiku zahájení oblouku se snažíme o téměř rovnoměrné rozložení hmotnosti těla na vnější a vnitřní lyži.[1]  Lyže jízdou po hranách, s co největším možným vyloučením smyku, zatáčejí hlavně v závislosti na velikosti jejich bočního krojení, částečně i v závislosti na míře jejich podélného prohnutí. Snažíme se minimalizovat vertikální pohyb těžiště těla a vyloučit jakýkoliv rotační impuls. Příčné osy boků a ramen jsou co nejvíce rovnoběžné a v průběhu celého oblouku přibližně kolmé k podélným osám lyží. Předozadní pohyb těžiště těla je malý. Dbáme o stejný (jakoby spřažený) příčný náklon obou bérců. Plynulým vkloněním kolen, pánve a trupu na druhou stranu dojde k přehranění lyží, ukončení jednoho a k zahájení následného oblouku. Postupně zvětšujeme rychlost a úhel prováděných oblouků a zvětšujeme rozsah výše popsaných pohybových činností. Alternativa. Již u  základních carvingových oblouků se můžeme pokusit o jejich radikálnější provedení. Při něm je výše popsané pořadí vklonění segmentů těla opačné (tedy iniciační je vklonění trupu, následné pak pánve a kolen). Zároveň je možné i plynulé mírné předtočení vnějšího ramene a částečně i vnějšího boku směrem vpřed. Jedná se ovšem o plynulou pomalou řízenou rotaci s vyloučením přenosu jakéhokoliv rotačního impulsu. [1] V univerzálním (základním) carvingu je optimální poměr zatížení vnější a vnitřní lyže zhruba v rozmezí 60:40 až 50:50. Je však do značné míry pocitovou záležitostí než exaktním údajem.

Uzlová místa techniky univerzálního carvingu (Allround carvingu): - Jedeme v široké stopě, hmotnost je rozložena rovnoměrně na obě lyže trup je nakloněn vpřed. Tím zatížíme lyže v jejich přední části a tím snadno zahájíme a vedeme oblouk. - Náklon celého těla dovnitř oblouku bez zalomení v pase a protinatočení trupu. - Příčné osy procházející rameny pánví a koleny jsou přibližně kolmé na podélnou osu lyží. - Pokrčené paže v lokti jsou upaženy dolů a vpřed. Hole držíme pevně, směřují výrazně šikmo vzad, s bodci těsně nad sněhem. - Přestože je nutný výrazný rozdíl v pokrčení obou dolních končetin bérce by měly být v přibližně rovnoběžném postavení. To je výraz rovnoměrného hranění obou lyží. - Důležitá je poloha hlavy. Pohled by měl směřovat do oblouku.

Nejčastější chyby: Transfer prvků klasických technik sjíždění a zatáčení do carvingu. Většinou se jedná o píchání holemi, výrazný vertikální pohyb těžiště těla a minimální, či nedostatečné zatížení vnitřní lyže. Zahájení oblouku pohybem těžiště těla zdola nahoru doplněné rotačním impulsem způsobí smýkání lyží. Příliš úzká stopa neumožňuje dostatečné naklopení lyží na hrany, snaha o zahájení carvingového oblouku v úzké stopě může vést až k přizvednutí vnitřní lyže. Nedostatečný příčný náklon lyží nevyvolá carvingový efekt. Výrazně rozdílný příčný náklon obou lyží, kdy více zahraněná je vnější lyže (bérce tvoří písmeno A). Přílišné předsunutí vnitřní lyže neumožní její dostatečné zatížení. Špatná předozadní pozice. Většinou je poloha těžiště celého těla příliš vzadu. To může vyplývat i z nedostatečného náklonu komínu bot směrem vpřed nebo přílišné tvrdosti bot vzhledem ke konkrétnímu lyžaři a jeho technice. Posunutí těžiště příliš vzad vede k obtížnému zahájení oblouku nebo v extrému k zaříznutí vnitřní lyže. Naopak přílišným posunutím těžiště vpřed můžeme vyvolat smyk odlehčených patek. Chybná poloha paží. Paže u boků nebo dokonce za nimi způsobí špatnou předozadní pozici. Příliš velké vklonění dovnitř oblouku neodpovídající velikosti odstředivé síly vede k zaříznutí vnitřní lyže. Snaha o urychlení otáčení lyží v oblouku přivodí jejich smýkání.

Typické chyby při carvingu: - Přílišné předsunutí vnitřní lyže, těžiště těla příliš vzadu, paže u boků (vlevo). - Protirotace, paže u boků, pohled směřuje ven z oblouku (vpravo). - Těžiště vzadu - zde je nejspíš způsobena botami s nedostatečně vpřed nakloněným komínem (dole).

Dynamické (střední) carvingové oblouky Dynamické (střední) carvingové oblouky v technickém provedení univerzálního carvingu (základního carvingu, Allround carvingu) nacvičujeme na širokém upraveném svahu, který svým sklonem umožňuje jízdu střední rychlostí v zavřených obloucích. Provádíme je bez doprovodného zapichování holí. Od základních univerzálních carvingových oblouků se liší zejména dynamikou provedení, úhlem oblouku (větším zavřením), velikostí v oblouku vzniklých odstředivých sil a jimi vyvolaných kompenzačních pohybů a poloh těla a jeho jednotlivých segmentů. V důsledku většího příčného náklonu a podélného prohnutí lyží dochází u oblouků jetých čistě po hranách ke zmenšení jejich rádiusu. Zahajujeme je z jízdy po spádnici. Lyže vedeme v paralelním postavení a širší stopě. V okamžiku zahájení oblouku jsou kolena pokrčena, trup je mírně předkloněn, hlava vzpřímena. Celková pozice je nižší.[1] Pokrčené paže v lokti upažmo dolů, mírně vpřed. Hole držíme pevně, směřují výrazně šikmo vzad, s bodci těsně nad sněhem. V tomto postavení se je snažíme držet v průběhu celého oblouku.[2]  Postupným a plynulým vkloněním celého těla dovnitř budoucího oblouku docílíme naklonění lyží na hrany. Toto vklonění je v průběhu oblouku v souvislosti s vyšší dynamikou jízdy a tím i výrazným nárůstem odstředivé síly, značné. Těžiště těla je posunuto před spojnice špiček bot tak, aby byly lyže dostatečně zatíženy ve své přední části. V okamžiku zahájení oblouku se snažíme o téměř rovnoměrné rozložení hmotnosti těla na vnější a vnitřní lyži. Lyže v takto provedeném oblouku zatáčejí v závislosti na velikosti svého bočního krojení, ale také na míře svého podélného prohnutí.[3]  V průběhu tohoto oblouku dochází k výraznému rozdílu v pokrčení vnitřní a vnější dolní končetiny v koleně a v kyčli.[4]  Příčné osy boků a ramen jsou rovnoběžné a stále přibližně kolmé k podélné ose lyží. V prvé části oblouku je rozložení hmotnosti těla na vnější a vnitřní lyži přibližně rovnoměrné, v druhé části oblouku je však výrazněji zatížena vnější lyže.[5] Předozadní pohyb těžiště těla je malý. Dbáme o stejný (spřažený) příčný náklon obou bérců. Dynamickým, ale plynulým vkloněním těla na druhou stranu dojde k přehranění lyží a tím ukončení jednoho a zahájení následného oblouku. Při přehranění vědomě vyloučíme vertikální pohyb těžiště těla tím, že výrazně pokrčíme obě dolní končetiny a ty jakoby podtáhneme pod tělem. Přehranění a zahájení dalšího oblouku je pak velmi dynamické. [1] Jízda carvingovými oblouky v nízké pozici ovšem klade zvýšené nároky na fyzickou kondici lyžaře. [2] V zavřených obloucích jetých vyšší rychlostí můžeme dosáhnout takového náklonu, že se po přejetí spádnice vnitřní rukou dotkneme sněhu. Hole pak držíme téměř vodorovně. To platí zejména v kombinaci s celkově nízkou pozicí. [3] Míra jejich podélného prohnutí při hranění vyplývá z dynamiky jízdy, úhlu hranění (příčného náklonu), jejich konstrukce a z technické úrovně lyžaře. [4] Míra rozdílu pokrčení obou dolních končetin, míra vklonění kolen, pánve a trupu dovnitř závisí na sklonu svahu a přímo závisí na rychlosti jízdy a nepřímo na rádiusu oblouku. [5] To souvisí s výrazným nárůstem odstředivé síly v průběhu tohoto oblouku v kombinaci s uplatněnou technikou.

Nejčastější chyby: Vyvolání rotačního impulsu celého těla nebo jeho částí. Rotační impuls se projeví smykem. Výrazná protirotace a kompenzační odklon trupu. Příliš úzká stopa neumožňuje dostatečné naklopení lyží na hrany. Nedostatečné vklonění a nedostatečný příčný náklon lyží, které neodpovídají dynamickému provedení carvingových oblouků. Zde platí, že optimální úhel hranění je u dynamických oblouků mezi 40 – 60 °. Sice dostatečný příčný náklon lyží vyvolaný jen vkloněním kolen a pánve, který je však doplněn výrazným kompenzačním odklonem trupu. Výrazné vysunutí vnitřního boku a vnitřní lyže vpřed a výrazné protinatočení trupu. Přílišné předsunutí vnitřní lyže neumožní její dostatečné zatížení. Příliš velké nebo předčasné vklonění dovnitř oblouku neodpovídající velikosti odstředivé síly vede k zaříznutí vnitřní lyže. Výrazně rozdílný příčný náklon obou lyží, kdy více zahraněná je vnější lyže (bérce tvoří písmeno A).

Race carvingové oblouky Technika Race carvingu představuje dynamické, až velmi dynamické provedení středních a dlouhých oblouků jetých ve vyšší rychlosti na upravených středně skloněných svazích. Vychází ze soudobé závodní techniky obřího slalomu. Ta pak také tvoří jeho technicky a fyzicky krajní variantu. Pro nácvik Race carvingu doporučujeme lyže s R 13–18 výjimečně až 21 m, v délce 160–185 cm. Race carvingové oblouky nacvičujeme na širokém upraveném středně skloněném svahu. Provádíme je bez doprovodného píchání holemi. Hole směřují téměř vodorovně vzad, držíme je v pokrčených pažích upažmo dolů a vpřed.[1]  V zavřených obloucích jetých vyšší rychlostí můžeme dosáhnout takové polohy, že se po přejetí spádnice vnitřní holí (v extrému i rukou) dotkneme sněhu. V okamžiku zahájení oblouku jsou kolena pokrčena, trup předkloněn, hlava vzpřímena. Oblouk zahajujeme dynamickým, ale plynulým vkloněním kolen a pánve dovnitř budoucího oblouku. Lyže vedeme v paralelním postavení a široké stopě, využíváme jejich autokinetiky a nesnažíme se jimi aktivně otáčet. Ve fázi vedení oblouku dochází k velmi výraznému pokrčení vnitřní dolní končetiny v koleně a k její značné flexi v kyčelním kloubu. Vnější dolní končetina je pokrčena daleko méně. Vklonění pánve je značné, poloha hýždí nízká.[2]  To umožňuje výrazné naklopení lyží na hrany v průběhu oblouku.[3]  V důsledku kompenzačního stranového odklonu trupu dochází k výraznému zalomení v bocích. V průběhu oblouku provádíme protinatočení trupu, které zabraňuje rotaci a přispívá k vysunutí vnitřního boku vpřed. To vede k předsunutí vnitřní lyže, které bychom však neměli ještě více aktivně zvětšovat.[4] Hmotnost těla je rozdělena na vnější a vnitřní lyži v poměru 60:40 až 70:30.[5]  Celkově je pozice těla snížená, bez zbytečného napřimování. Horizontální pohyb těžiště těla má převahu nad vertikálním.[6]  V předozadním směru se snažíme vyrovnáváním tlaku na bříška prstů a paty nohou o udržení polohy těžiště těla před spojnicí špiček bot. Dynamickým, ale plynulým vkloněním kolen, pánve a trupu na druhou stranu dojde k přehranění lyží a tím ukončení jednoho a zahájení následného oblouku. [1] Hole také můžeme držet složené vodorovně v podpaží, mírně pokrčené paže pak směřují vpřed. Toto držení používáme zejména u otevřených Race carvingových oblouků. [2] V zavřených obloucích a ve vyšší rychlosti a vzhledem i k vysoké hodnotě odstředivé síly, jsou tyto polohy velmi výrazné. [3] Dimenze výše popsaných postojů a poloh těla a jeho částí závisí na sklonu svahu, rychlosti jízdy, rádiusu a úhlu oblouku a dosahují svého maxima ve fázi vedení oblouku po přejetí spádnice. [4] Přílišné předsunutí vnitřní lyže by neumožnilo její aktivní zatížení. [5] Větší zatížení vnitřní hrany vnější lyže je nutné zejména ve větší rychlosti a zavřených obloucích ve fázi vedení oblouku po přechodu spádnice. [6] Vertikální pohyb je nutný zejména v zavřených obloucích na svazích s velkým sklonem, naopak v otevřených obloucích na mírnějších svazích jej neprovádíme.

Soudobá závodní technika v obřím slalomu je vzorem a zároveň mezní variantou techniky Race carvingu

Naprosto ideální pozice v Race carvingovém oblouku Naprosto ideální pozice v Race carvingovém oblouku. Velké vychýlení těžiště je nutné pro vyvážení odstředivých sil. Obdobně se musí chovat jezdci na silničních motocyklech, nebo na kole.

Nejčastější chyby: Příliš úzká stopa neumožňuje dostatečné naklopení lyží na hrany, snaha o Race carvingový oblouk v úzké stopě většinou vede k aplikaci oblouků s přestoupením. Nedostatečné vklonění pánve spojené s nedostatečným kompenzačním odklonem trupu a jeho protinatočením ve druhé fázi vedení oblouku způsobí ve vyšší a vysoké rychlosti špatnou kontrolu nad vedením lyží po jejich vnitřních hranách. Naopak chybou je i příliš výrazná protirotace a odklon trupu Příliš velké předsunutí vnitřní lyže neumožní její zatížení. Veškerá hmotnost je soustředěna pouze na vnější lyži. Ve druhé části oblouku a se vzrůstající rychlostí je sice výrazně více zatížena vnější lyže, snažíme se ale zároveň o aktivní zatížení vnitřní lyže, zejména pak při zahájení a v prvé fázi vedení oblouku.

Fun carvingové oblouky (základní provedení) Tato ve vrcholném provedení velmi vyhraněná, fyzicky a koordinačně náročná technika má význam hlavně pro žádoucí transfer některých jejích prvků do ostatních forem carvingu.[1] Její náročnost na fyzickou kondici, stav a úpravu svahu a nebezpečí úrazu zejména rukou a ramenního kloubu jsou důvody, že se s ní na sjezdovkách setkáváme velmi vzácně. Její základy jsou ale při metodicky dobře vedeném nácviku probíhajícím na vhodném materiálu a svahu až překvapivě jednoduché a zvládnutelné velkým procentem lyžařů. Nácvik provádíme zásadně bez holí. Doporučujeme lyže s R<12, lépe však pod 10 m. Nácvik můžeme s výhodou provádět i na lyžích kategorie Shorties a Super shorties. Použití těchto lyží umožní dosáhnout požadovaného efektu i v poměrně malých rychlostech. Ve Fun carvingu můžeme odlišit i technické provedení oblouků, ale ty se navzájem liší zejména svou pohybovou dimenzí. I v základním provedení se struktura pohybu Fun carvingových oblouků výrazně odlišuje od základních a středních carvingových oblouků a zejména pak Race carvingových oblouků. Pro nácvik základní verze Fun carvingu potřebujeme široký upravený mírně až středně skloněný a ostatními lyžaři velmi málo zaplněný svah. Velkou roli hraje kvalita sněhu. Ledovatý sníh velmi ztěžuje, až vylučuje možnost nácviku. Ve výchozí poloze jsou dolní končetiny pokrčeny v kyčelních, kolenních a hlezenních kloubech. Trup je předkloněn. Hlavu držíme vzpřímenou,[2]  paže pak pokrčené upažmo dolů, mírně vpřed.[3] Fun carvingové oblouky nejlépe zahajujeme s výraznou převahou hmotnosti těla na vnitřní lyži. Výrazné zatížení vnitřní lyže se snažíme udržet v průběhu celého oblouku.[4]  Lyže vedeme v paralelním postavení a ve velmi široké stopě jen po hranách, s maximální snahou o vyloučení smyku. Těžiště těla je posunuto výrazně před spojnice špiček bot tak, aby byly lyže dostatečně zatíženy ve své přední části. Široká stopa umožňuje značné naklopení lyží na hrany v průběhu oblouku. Toho dosáhneme postupným a výrazným nakloněním celého těla dovnitř tvořeného oblouku.[5]  V průběhu oblouku pak dochází k výraznému pokrčení vnitřní dolní končetiny v koleně a k její značné flexi v kyčelním kloubu. Vnější dolní končetina je pokrčena méně.[6]  To je důsledek velmi široké stopy a společného hranění obou lyží.[7]  V průběhu oblouku provádíme plynulé předtočení trupu tak, že vnější rameno a vnější paže je poněkud vpředu a vnitřní naopak poněkud zpožděno.[8] Horizontální pohyb těžiště těla do strany má velmi výraznou převahu nad vertikálním. Předozadní pohyb těžiště těla také není nijak výrazný. Jakákoliv ztráta předozadní rovnováhy, jakékoliv přenesení hybnosti těla nebo jeho části impulzem, se projeví smykem lyží. Na konci oblouku se nám lyže poněkud sjedou k sobě, což nám usnadní přehranění. Dynamickým, ale plynulým vkloněním celého těla na druhou stranu dojde k přehranění lyží a tím ukončení jednoho a zahájení následného oblouku.[9] [1] Pro ostatní formy carvingu má zejména význam transfer snadného zahájení oblouku na vnitřní lyži, dále rozhodného podílu hmotnosti na vnitřní lyži během vedení oblouku a transfer přetočení a výrazného vklonění trupu dovnitř tvořeného oblouku. To jsou prvky techniky velmi protichůdné Race carvingu. Bez jejich zvládnutí není možné pochopit a plnohodnotně ovládat i ostatní carvingové techniky. [2] Pohled směřujeme dovnitř tvořeného oblouku. Díváme se tam, kam pojedeme. To přispěje k zamezení jakékoliv protirotace. [3] Je možná i varianta s pažemi pokrčenými předpažmo. V této variantě držíme paže v průběhu celého oblouku v paralelním postavení, ruce jsou od sebe vzdáleny na šíři ramen. V průběhu oblouku provádíme současný pohyb obou paží dovnitř tvořeného oblouku. Dimenze tohoto pohybu by měla být taková, že vnější ruku dostaneme za úroveň vnitřní hrany vnitřní lyže. [4] Při výrazném zatížení vnitřní lyže dojde k jejímu značnému prohnutí, a tím i ke zmenšení rádiusu oblouku. [5] Míra náklonu musí ovšem odpovídat velikosti, v oblouku vzniklých odstředivých sil, jako důsledek jejich vyrovnávání. [6] Jednotlivé dimenze výše popsaných postojů a poloh těla a jeho částí závisí na sklonu svahu, rychlosti jízdy, rádiusu a úhlu oblouku. [7] Jestliže budeme mít výrazně více zatíženou vnitřní lyži, pojede tato po menším rádiusu než méně zatížená vnější a lyže se nám v oblouku rozjedou ještě více od sebe. [8] V základní variantě je vnější paže upažena a pokrčena do oblouku a pomáhá udržovat rovnováhu. Pokrčená vnitřní paže naopak směřuje dolů ke svahu. Její zápěstí a prsty směřují mírně vzhůru. [9] Přehranění nejsnáze zahájíme nasměrováním hlavy a trupu směrem do údolí.

Nejčastější chyby: Vyvolání rotačního impulsu se projeví smykem. Výrazné vklonění pánve dovnitř oblouku doprovázené kompenzačním odklonem a protinatočením trupu neodpovídá technice Fun carvingu. Rozdílné zahranění obou lyží, většinou v podobě výrazně zatížené vnitřní lyže jedoucí po ploše (v podstatě dřep nad vnitřní), po hraně je pak vedena pouze vnější lyže (tzv. Klammerschwung). Snaha o kontakt rukou se sněhem, i když tomu neodpovídá velikost odstředivé síly (tak velký náklon není v dané rychlosti třeba). Ruce se pak většinou dotknou sněhu blízko bot a nutný je hluboký dřep. Příliš velký náklon dovnitř oblouku neodpovídající velikosti odstředivých sil, spojený s posunutím těžiště vzad vede k zaříznutí vnitřní lyže. Přílišné posunutí těžiště vzad ve druhé části vedení oblouku se projeví smykem přetížených patek lyží a často způsobí velmi nepříjemný pád.

Cross carvingové oblouky Jedná se o uplatnění techniky dynamických carvingových oblouků při jízdě na neupravených svazích, v hlubokém sněhu a ve volném terénu. Je to zatím spíše imaginární kategorie obsahující koordinačně a fyzicky velmi náročnou techniku, kterou je nyní schopno na zasněžených svazích plnohodnotně uplatňovat jen velmi malé procento lyžařů. Nicméně neustále stoupající obliba adrenalinového Free ride a nabídka řady modelů širokých lyží s dříve nepředstavitelnými parametry staví tuto záležitost do poněkud jiného světla. Pro uplatnění carvingové techniky na neupravených svazích a v terénu má volba lyží vhodných parametrů velký význam. Pro carving na méně upravených svazích, nebo v lehčím volném terénu vystačíme s lyžemi kategorie All mountain, či základem kategorie Cross carving, jež se příliš neliší od běžných carvingových lyží. Pro rychlejší jízdu v hlubokém sněhu a v náročném terénu však již budeme potřebovat speciální široké prašanovky.[1] Oproti dynamickým carvingovým, eventuálně Race carvingovým obloukům jsou v technice Cross carvingu některé odlišnosti, jejichž dimenze samozřejmě závisí na obtížnosti terénu a hloubce sněhu. Velmi důležité je zachování rovnoměrného rozložení hmotnosti na obě dvě lyže, snížená pozice při přehranění, posunutí těžiště směrem vzad tak, aby se špičky lyží nepropadávaly pod sníh a udržení široké stopy. Veškeré pohyby musíme dělat velmi plynule. Naproti tomu od běžné techniky snožných oblouků v hlubokém sněhu se Cross carving odlišuje především tím, že je prováděn v mnohem širší stopě, bez rytmické práce paží a zapichování holí a ve vyváženější předozadní pozici. Největší rozdíl je však v délce a v míře zavření oblouků. U snožné techniky v hlubokém sněhu se jedná o krátké, velmi otevřené oblouky jeté při spádnici v záklonu a s důrazem na celkový rytmus pohybu. Naopak při Cross carvingu se snažíme o jízdu větší rychlostí středními až dlouhými zavřenými oblouky. [1] Bližší parametry vhodných lyží viz kapitola materiálové vybavení pro carving.

Rovnoměrné rozložení hmotnosti, široká stopa a nízká celková pozice jsou základními atributy Cross carvingu

Nejčastější chyby: Transfer prvků klasických technik sjíždění a zatáčení do cross carvingu. Většinou se jedná o zahájení oblouku pohybem těžiště těla zdola nahoru, rytmickou práci paží, píchání holemi, výrazný vertikální pohyb těžiště těla a minimální či nedostatečné zatížení vnitřní lyže. Vyvolání rotačního impulsu celého těla nebo jeho částí. Rotační impuls se projeví smykem, jenž v hlubokém sněhu vyvolá zaříznutí lyží a následně většinou i pád. Také snaha o urychlení otáčení lyží v oblouku má obdobné důsledky. Příliš úzká stopa neumožňuje dostatečné naklopení lyží na hrany, snaha o zahájení cross carvingového oblouku v úzké stopě může vést až k přizvednutí vnitřní lyže, což v hlubokém sněhu vyvolá propadnutí vnější lyže. Nedostatečný příčný náklon lyží neumožní carvingové zahájení a vedení oblouku. Výrazné vysunutí vnitřního boku a vnitřní lyže vpřed a výrazné protinatočení trupu a předsunutí vnitřní lyže. Přílišné předsunutí vnitřní lyže neumožní její dostatečné zatížení. Špatná předozadní pozice. V Cross carvingu je nutná poloha těžiště více vzadu, což je nutné k tomu, aby se nám špičky lyží nepropadly do sněhu. Ovšem přehnané posunutí těžiště vzad vede k obtížnému zahájení oblouku, nebo v extrému k zaříznutí lyží.

Materiálové vybavení pro sjezdové lyžování zpracoval doc. Dr Materiálové vybavení pro sjezdové lyžování zpracoval doc. Dr. Jan Štumbauer, CSc.

Lyže Sjezdové lyže tvoří velmi žádaný a sledovaný artikl spotřebního zboží. Jejich roční světová produkce činí několik milionů párů.[1] Jen nejznámější a nejvýznamnější výrobci z Evropy a USA nabízejí v posledních letech každoročně mnoho stovek modelů,[2]  z nich prakticky všechny lze označit za carvingové.[3]  Výjimku tvoří jenom úzce zaměřené speciály pro sjezd a SG, extrémní Free ride závody v boulích, skialpinismus apod. [1] Celosvětový prodej sjezdových lyží (dostupné údaje z relevantních zemí) se několik posledních let pohybuje okolo 4,5 mil. párů (absolutní maximum prodeje přitom již bylo okolo 8 mil. párů). Pro porovnání prodej snowboardů činí cca. 1,5 mil a prodej běžeckých lyží cca. 2 mil. párů. Příklady materiálu jsou v jednotlivých kategoriích prezentovány převážně na výrobcích rakouské firmy Fischer. Ta jednak patří k největším výrobcům a k absolutní světové špičce, její výrobky získávají ve většině známých testů nejvyšší ocenění a také nabízí materiál prakticky ve všech kategoriích. Výrobky Fischer jsou zde uváděny s laskavým svolením firmy Sport a Freizeit České Budějovice, výhradním dovozcem této značky do České republiky. [2] Největší světoví výrobci lyží v přibližném pořadí podle velikosti produkce: Rossignol, Fischer, Atomic, Salomon, Elan, K 2, Head, Völkl atd. [3] Mezi hlavní výhody carvingových lyží ve srovnání s lyžemi klasickými patří především mnohem větší snadnost a rychlost učení. Technika je na nich tak jednoduchá, že se radikálně snížil počet možných chyb. Tyto lyže také šetří lyžařovu energii a i pády (vyjma vzájemných kolizí) jsou méně nebezpečné.

Dělení sjezdových lyží do kategorií a jejich základní parametry:[1] Race Lyže určené pro velmi tvrdé až ledovaté, uměle preparované tratě a agresivní způsob jízdy podobný stylu závodníků v alpských točivých disciplínách.[2]  Obřačky (RS nebo GS). Jen velmi málo jsou nabízeny (a také veřejností včetně expertů žádány) skutečné FIS konformní obřačky,[3] či jim na roveň postavené lyže. Dominantními vlastnostmi jsou u nich: klid, tah a stabilita v oblouku při vysokých rychlostech, naopak obtížné je na nich zahájení oblouku. Prakticky jsou využitelné pouze v závodním, nebo ve s ním technicky, fyzicky a rychlostně srovnatelném lyžování. Bez výjimky se u nich používá sendvičová technologie. Ze známých výrobců je nabízí (tedy i pro veřejnost mimo tzv. závodní oddělení) pouze Head, Salomon, Dynastar a také náš Sporten. Slalomky (SL). Pro většinu výrobců je tato kategorie značně prestižní. Většina z nich zde nabízí dvě, někteří i tři (Fischer, Head) řady. První řada je označována jako Slalom top. Tyto lyže mají max. schopnost vedení dynamického středního až krátkého carvingového oblouku na upraveném (i značně tvrdém) povrchu. Jejich rádius R se pohybuje v rozmezí od 10 do 15 m, nejčastěji však 12–13 m. Velikost rádiusu, předurčuje Side cut– SC někdy také shape („šejp“), neboli tvar bočního krojení, tedy dimenze telemarského tvaru lyže. Ta záleží zejména na rozdílu šířky lyže v příčných profilech špičky, středu a patky v závislosti na její délce. Šíře špičky lyže se u slalomek pohybuje od 110 do 118, středu 63–66 a patky 96–102 mm. Lyže této kategorie jsou nabízeny v délkách L= 145–170 cm.[4]  Lze je doporučit kromě závodníků pouze expertům a vysoce sportovním lyžařům. Jedná se totiž o podélně i příčně velmi tuhé lyže, vyžadující značné nasazení do každého oblouku, tedy výbornou fyzickou kondici a techniku! Většina nejznámějších výrobců používá pro tuto kategorii výhradně sendvičovou technologii, která se pak již bez výjimky používá u skutečných závodních modelů. Jsou vybaveny klasickou tvrdou Race deskou. Poněkud umírněnější parametry a charakteristiky mívají u většiny výrobců lyže druhé slalomové řady (odladěné slalomky) označované dnes nejčastěji jako Slalom carver SC (ale často také Slalom performance). Lyže patřící do této řady jsou velmi vyhledávané experty a učiteli lyžování a většinou také mohou případným zájemcům plnohodnotně nahradit dřívější Fun carvery. U této řady se používá jak sendvičová, tak také capová technologie. Kromě klasických desek se zde můžeme setkat i s deskami s integrovaným vázáním. Případná třetí řada má ještě umírněnější vlastnosti. [1] Dnes v odborné literatuře nejčastěji rozlišované a definované kategorie lyží pro sjíždění a zatáčení. Parametry lyží v jednotlivých kategoriích se i nyní každoročně mění, ale změny již nejsou zdaleka tak výrazné jako tomu bylo na přelomu století, kdy pro další sezonu byly vždy znatelně kratší a s menším R. Rozsah parametrů uváděný v jednotlivých kategoriích platí pro lyže určené pro dospělým. [2] Ve zde uváděných kategoriích se jedná o produkční a běžně nabízené modely (public race skis), které ještě nejsou plnohodnotnými závodními lyžemi a to, i když většinou nesou označení například World cup. Skutečné závodní modely jsou distribuovány mimo běžnou obchodní síť. Závodní speciály mají ještě odlišnou konstrukci a charakteristiku (made in racing department). Pro závodníky nejvyšší výkonnosti jsou pak vyráběny lyže na míru (custom made). [3] Minimální R je předpisem FIS stanoven pro tuto kategorii na 21 m, minimální délka pak na 185 cm pro muže a 180 cm pro ženy. Většina závodníků však používá R= 23 - 27 m a tak se již nyní prakticky vejdou do změny předpisu, která je připravována pro sezonu 07/08 (R= 27 m pro muže a R= 23 m pro ženy) [4] Specifikací FIS je ale stanovena minimální délka lyže pro mistrovské závody ve slalomu na 165 cm pro muže a 155 cm pro ženy.

Příklady lyží v jednotlivých kategoriích Race carver - RC. U této kategorie, charakterem připomínající obřačky, je tah v oblouku, stabilita a klid ve větších rychlostech důležitější než snadnost jeho zahájení. Mají ale podstatně carvingovější tvar a nejsou tak vyhraněné jako skutečné obřačky. Jsou to lyže pro volné, vysoce sportovní lyžování, při kterém je kladen důraz na rychlost v dlouhých a středních řezaných obloucích na upravených tratích technikou napodobující jízdu v obřím slalomu. Hranění vychází převážně z vklonění pánve, které je doprovázeno odklonem a mírným protinatočením trupu. U většiny nejznámějších výrobců se jejich parametry pohybují v následujícím rozmezí: R= 13–18 m, SC většinou 108–117/64–69/96–102 mm, L= 155–185 cm. Většina významnějších výrobců je nabízí ve dvou řadách, v ostřejší a umírněnější, někteří dokonce i ve třech řadách. Ostřejší verze jsou v drtivé většině sendvičové. Pro druhou a třetí řadu Race carverů se používá jak sendvičová, tak i capová technologie. Ski cross carver (někdy označované jako Skier cross nebo Super cross). Poměrně nová, více však marketingová než skutečně plnohodnotná kategorie. Jsou to lyže cílově určené pro závody ve Ski crossu (spíše však imaginárně, protože ten se většinou jezdí na ostrých obřačkách). Svými parametry jsou někde mezi slalomkou, Race carverem a obřačkou. R= 14–20 m, SC= 105–112/66-72/90–102 mm, L= 160–185 cm. Jsou určeny pro agresivní jízdu ve vyšším tempu. Jsou využitelné i experty a vysoce sportovními lyžaři. Ti však musí počítat s jejich tužší podélnou i příčnou konstrukcí. Někteří výrobci obsazují tuto kategorii jen z marketinkových důvodů a nabízejí zde svůj Race carver s odlišným designem a názvem. Příklady lyží v jednotlivých kategoriích (zleva: Slalom top, Slalom performance, Race carver, Ski cross carver)

Příklady lyží v jednotlivých kategoriích Allround carver (Pisten carver). Univerzální carvingové lyže se širokým pásmem použitelnosti, určené pro lyžování nejširší lyžařské veřejnosti na upravených svazích. Protože se jedná o bezkonkurenčně nejširší kategorii s největším počtem nabízených modelů, je zde i značný rozptyl parametrů nabízených lyží: R= 10–18 m, SC= 107–121/65–74/90–106 mm, L= 140–180 cm.[1]  Tato kategorie vlastně sportovních, rekreačních až začátečnických lyží bývá dělena na několik podkategorií: Allround top Tyto lyže mají výborné a vyrovnané vlastnosti a jízdní výkony. Především dobré zahájení a vedení oblouku a dobrou stabilitu i ve vyšších rychlostech. Lyže vhodné pro experty a náročné lyžaře. Cenově však někdy překonávají i některé předchozí prestižní kategorie. Allround performance (někdy označované jako Sport carver). Mají vyrovnané vlastnosti a jízdní výkony- snadné zahájení a dobré vedení oblouku. Vlastnostmi, kvalitou i cenově střední kategorie. Allround lady ski (Lady carver). Tyto lyže jsou lehké a točivé a navíc splňují zvláštní nároky na design. Je to spíše záležitost psychologická a estetická než racionální. I bez této kategorie by ženy kupovaly v průměru kratší a měkčí lyže než muži. Easy carver (dříve také Soft carver) Dříve samostatná kategorie začátečnických lyží je dnes většinou přímo řazena mezi Allround jako lyže nejnižších řad v hierarchii jednotlivých firem. Jedná se o lyže snadno točivé v malých rychlostech. Jsou vhodné jak pro oblouky řezané, tak i carvingově pouze zahajované a i z důvodu regulace rychlosti dokončované smykem. Jejich patka má výrazně zakulacený tvar. Jejich R= 11–18 m, L= 130–170 cm. [1] Platí zde v podstatě univerzální pravidlo, že čím kratší lyže, tím menší rádius. . Příklady lyží v jednotlivých kategoriích (zleva: Allround top, Allround performance, Lady carver, Allround carver pro začátečníky)

Příklady lyží v jednotlivých kategoriích Cross carver (Free ski, Free ride, také Cross combi, někdy 50 : 50, či 4 x 4). Základ kategorie je určen jak pro volný terén, tak sjezdovku. Jedná se o velmi oblíbený typ lyží. R= 14–22 m, většinou ale R= 16–19 m. Proti kategorii Allround carver jsou především značně širší pod vázáním. Jejich L= 150–190 cm. Členění těchto lyží do dalších subkategorií je značně nejednotné. Většinou se setkáváme s následujícími podkategoriemi: All mountain Tyto univerzální lyže tvoří přechod mezi Cross carvery a Allround carvery. Jsou dobře použitelné jak na sjezdovce, tak i v terénu, vhodné pro všechny druhy sněhu. Dnes bývají někdy uváděny jako zcela samostatná kategorie. Jejich charakteristickým znakem je šířka pod vázáním v rozmezí 73–80 mm. Některé mohou mít i vyhraněné carvingové vlastnosti (např. Atomic Metron). Powder ski (někdy Cross powder poměr 25 : 75 a více). Lyže určené pro hluboký a měkký sníh a neupravené svahy. Jsou výrazně širší než základní kategorie. Jejich šířka pod vázáním začíná na 80 mm. Jako Fat boys jsou pak označovány velmi široké lyže, které se zcela vymykají běžným proporcím. (V sezóně 05/06 zcela extrémní model Völkl Sumo měl šířky 145/125/142 mm. Byl však ještě překonán např. modelem Elan 1111. Ten má proporce 161/121/141 a výraznou vlaštovčí patku). Jsou to lyže pro vysokohorské pláně s hlubokým, nedotčeným sněhem. Vhodné jsou i pro Heliskiing. Ten pak umožňují i technicky méně zdatným lyžařům. Nejnovější extrémní modely této kategorie pak mohou mít negativní krojení a dokonce i negativní vzpruh. Free rider. Lyže pro nejdivočejší volné ježdění v nedotčeném terénu- Free ride. Při něm jezdci sjíždějí a skáčou extrémní terény. Kombinací této a předchozí kategorie je tzv. Pure Free ride. Jedná se o dlouhé oblouky v prašanu jeté ve velké rychlosti a kombinované se skoky. Ještě před několika roky se pro extrémní Free ride používaly tvarem a délkou téměř klasické, konstrukcí však velmi robustní a odolné lyže. Nyní se jedná o velmi široké lyže (pod vázáním více jak 90 mm) s robustní konstrukcí, které mají určité poznatelné krojení. R však může být od 20 až do 45 m. Příklady lyží v jednotlivých kategoriích (zleva prašan, Free ride, Allmountain, Freestyle)

Lyže pro Free style (Life ski, Slope style, Smart ski, Life style ski, Free ski, New school ski). Většinou značně odolné speciály pro skoky a akrobacii v U-rampě, ve funparcích, ale i pro Free style na sjezdovkách. Tyto lyže často mívají oba konce lyží zahnuté (Twin tips), jedná se o velmi kvalitní lyže, ale také s vyšší cenou. Free style je však provozován i ve volném, nebo málo přizpůsobeném (sněhové odrazové můstky) terénu, New school, či Back Country skoky. Zde se tato kategorie (stejně jako lyže, jež jsou pro ni určeny) protíná s předchozí.

Příklady lyží v jednotlivých kategoriích Short carver (krátké lyže). R= 7–9 m, L= 100–140 cm. Dnes jsou lyže této kategorie (nahoře) používány zejména pro výuku začátečníků. Super shorties (superkraťasy, velmi krátké lyže). R= 4,5–7 m, SC= 94–130/62–102/84–114 mm, L= 59–99,9 cm. Výborné pro výuku začátečníků, kteří na nich ztrácejí strach z dlouhých a pro ně těžko ovladatelných lyží, nebo pro rychlé přeučení ze starších technik na carving, ale i lyže pro legraci, zábavu. Známý první představitel této kategorie, Kneissl Big Foot, byl vyroben již v roce 1991. Jejich největší boom nastal po roce 1999. Někdy jsou nazývány Snow blade - lyže přinášející svobodu, kreativitu, zábavu, znovu objevenou radost. Některé typy z této kategorie umožňují akrobacii v U-rampě a Snowparku. Lyže do ramp jsou širší, kratší a hlavně mají robustnější konstrukci než základ kategorie určený pro běžný carving a výuku. Je na nich možná i jízda s podobnými pocity jako na in-line bruslích. Na lyžích této kategorie se nemusí používat bezpečnostní vázání. To je pak obdobné jako se dříve používalo na snowboardu pro tvrdé boty, ale s výrazně vyšší stavbou. Někdy se pod něj používá deska. Ta je nezbytná zejména u užších modelů určených pro Fun carving. U dětí do 12 let je však použití těchto lyží bez bezpečnostního vázání zakázáno. Můžeme na ně namontovat i běžné nášlapné, či rentalové bezpečnostní vázání.[1] Na superkraťasech někdy trénují i závodníci. Jim slouží k rozvoji rovnováhy, nácviku neutrálního postoje, získání jistoty a odbourání drobných chyb. [1] Tato kombinace je však spíše pro začátečníky. Klasické vázání totiž velmi ovlivní průhyb těchto krátkých lyží. Příklady lyží v jednotlivých kategoriích (zleva Fun carver, Shorties, Supershorties s běžným vázáním, Supershorties s drátěným vázáním)

Konstrukce lyží Moderní lyže pro sjíždění a zatáčení se skládají z nosných částí, jádra, hran, skluznice a u některých modelů z vnitřních, či eventuálně vnějších tlumicích prvků. Podle konstrukčního uspořádání nosných prvků rozeznáváme lyže sendvičové, krabicové, capové výjimečně i smíšené konstrukce. Celodřevěná konstrukce lyže: -monolitická -lepená

Výběr lyží Uvést jednoduché pravidlo pro výběr lyží je dnes prakticky nemožné. Z výše uvedených kategorií musíme především vybrat vhodný typ lyže. Jeho výběr se odvíjí od naší techniky a eventuálně chuti ji změnit, rychlosti jakou většinou jezdíme, fyzické kondice, ambicí, počtu lyžařských dní v sezóně, charakteristiky terénů ve kterých se převážně pohybujeme, finančních možností a několika dalších údajů. Problém může nastat v tom, že většina výrobců používá pro své modely vlastní označení a to bývá spíše marketinkovou záležitostí a není vždy totožné s obvyklým dělením například při testech či v odborné literatuře. Pak nezbývá, než vybírat podle hlavních parametrů, které najdeme přímo na lyžích nebo v katalogu. O zařazení konkrétního nabízeného modelu nám podá alespoň základní informaci firemní prodejní katalog. V něm zjistíme jeho určení, vyráběné délky a pozici ve firemní hierarchii. S logickou a velmi jednoduchou kategorizací jednotlivých modelů přišla nově firma Fischer. Vytvořila škálu lyžařských schopností (výkonnostních stupňů) od 1 do 10. Konkrétní model je pak určen např. pro výkonnostní stupeň 4 – 6. Nejdůležitějším parametrem lyží je v současnosti rádius. Ani mírně pokročilý lyžař, či dokonce vyložený začátečník se nemusí bát zvolit lyže s radikálním krojením, tedy malým R. Rádius 12 m a méně není určen jen pro špičkové carvery, ale naopak umožní i technicky a fyzicky málo vyspělým lyžařům proniknout k podstatě či alespoň základům carvingu. S menším R se totiž dostavuje carvingový efekt v daleko menší rychlosti a kratší časoprostorové charakteristice. Naopak - čím větší rádius lyží, tím méně lyžařů je schopno zvládnout na těchto lyžích carvingovou techniku. Dalším parametrem je délka lyží. Zde platí pro výběr lyží na upravené sjezdovky v podstatě přímá úměra. Čím menší rádius, tím kratší lyže. Zvolení délky však velmi výrazně určuje i typ lyže. Není třeba se bát i lyží, jejichž délka je u dospělých i o 25–35 cm kratší, než je výška postavy. Horní hranice délky se u běžných kategorií lyží pohybuje zhruba délka postavy minus 10 cm. Dolní hranice délky vzhledem k nabídce lyží kategorií Shorties a Super shorties prakticky neexistuje. Důležité je, aby délce lyží odpovídalo jejich krojení. Tvrdost lyže a to jak podélná, tak příčná vychází především z typu zvolené lyže. Tvrdé lyže je schopen plnohodnotně využít pouze fyzicky a technicky dobře vybavený lyžař. Naopak na měkkých lyžích v kombinaci s vhodným terénem může carving zvládnout i málo technicky vyspělý lyžař, navíc v malé rychlosti, ale zase jen za předpokladu optimálních podmínek. Bohužel parametr tvrdosti nebývá na lyžích přímo vyznačen.[1] Zde musíme vyjít z typu a určení lyže dle katalogu, rady odborníka, nebo ze subjektivních pocitů při orientační zkoušce rukama. Jízdní vlastnosti lyže a její určení ovlivní i její šíře a tvar v klíčových místech. Zde se většinou necháme vizuálně ovlivnit šíří špičky. Ta je velmi důležitá pro zahájení oblouku,[2] ale při daném rádiusu nám více napoví šířka lyže v jejím středu. Šíře zde mezi 63–65 mm znamená, že se jedná o lyže určené pro radikální carving, je na nich vhodné použít desku a nejsou vhodné pro jízdu v terénu, či v hlubokém sněhu. Naopak lyže ve středu širší[3] mají spíše univerzální vlastnosti a jsou vhodné i do terénu a hlubšího sněhu. Důležitá je i šířka a tvar patky lyže. Čím širší a ostřejší patka, tím je možný více radikální carvingový výjezd z oblouku, ale jízda na takovýchto lyžích je technicky mnohem náročnější. Naopak relativně užší a navíc ještě zakulacená patka odpustí některé chyby a eventuálně umožní bezproblémově dokončit oblouk smykem. [1] Poměrně logické dělení skeletů lyží podle tvrdosti v hodnotách od 6 do 11, v kombinaci s rádiusem lyže má již léta firma Atomic [2] Čím širší špička, tím je snazší carvingové zahájení oblouku. [3] Nad 70 mm.

Péče o lyže Broušení hran Carvingové lyžování je snaha o jízdu po hranách s co nejmenším podílem smyku. Úspěšnost naplnění této snahy záleží kromě jiných faktorů do značné míry i na ostrosti hran a způsobu jejich broušení. Při carvingu je totiž stav hran, zejména při lyžování na tvrdém podkladu, důležitější než při technikách s výraznějším podílem smyku. Velká část lyžařů se však stavu hran příliš nevěnuje a pak nemůže plně využít carvingový potenciál svých lyží. Navíc zde platí pravidlo, že čím více se hranám věnujeme, tím menším zásahem je pro ně navrácení ostrosti a hladkosti. Při broušení lyží rozlišujeme broušení hran z boku broušení hran v rovině skluznice. Broušení hran z boku je základním úkonem pravidelné péče o hrany. Cílem je vytvořit na hraně průběžné a pravidelné ostří, které dobře zabírá i na tvrdém povrchu. Jak servisy, tak většina přípravků pro ruční broušení jsou schopny nabrousit hranu v úhlu 90o, či dosáhnout jejího bočního odklonění (úhlování) o jeden i více stupňů. Odkloněním z boku rozumíme úhel mezi vodorovnou rovinou skluznice a rovinou boku hrany. U běžného lyžování zde uvažujeme v řádu 1 - 3o. Broušení skluznice a hran v její rovině je méně časté a většina lyžařů ho dopřává svým lyžím většinou 1 x za sezonu v rámci kompletního servisu formou strojního broušení. Většina servisů již tento úkon provádí na speciálních bruskách s tzv. kamenem a chlazením kapalinou, ale jen bez odklonění hran i v této rovině. Odklonění hran od roviny skluznice rozumíme úhel mezi rovinou skluznice a spodní rovinou hrany. Hodnoty tohoto odklonění jsou daleko menší než u odklonění hran z boku. Rovinatost skluznice a hran na jejich okrajích je jednou z důležitých podmínek pro snadné zahájení oblouku. Zejména vyjetá či propadlá skluznice s vystouplými hranami znamená citelné zhoršení točivosti lyží. Pozor na servisy které nepoužívají hydraulické chlazení broušených lyží. Bez účinného chlazení během broušení se hrany příliš ohřejí a při následném pomalém vychladnutí se tzv. popustí a ztratí svoji tvrdost.

Způsoby broušení hran: -Úhel nabroušení hrany 90o (bez odklonění jak z boku, tak od roviny skluznice). Je to základní, dnes již ale u nové produkce lyží většinou málo používaný způsob broušení. Lze ho dosáhnout i jednoduššími ručními přípravky. -Odklonění (úhlování) z boku o jeden a více stupňů. Je vhodné na tvrdé až ledovaté povrchy a pro pokročilé lyžaře. Nejčastější hodnoty tohoto odklonění jsou 89o, 88o a nebo 87o. Závodníci většinou zde většinou používají úhel 87o, výjimečně 86o, pak ale většinou v kombinaci s alespoň malým odkloněním hrany od roviny skluznice. Větší odklonění z boku se používalo před několika lety u klasických slalomek a umožňovalo jejich značné prohnutí i na velmi tvrdém povrchu. Při větším odklonění hrany z boku bez jejího odklonění od roviny skluznice má lyže tendenci se zařezávat zejména pak na měkčím povrchu, zhoršuje se její točivost a nabroušení má i menší trvanlivost. Při tomto způsobu nabroušení je vhodné alespoň část hrany v okolí kontaktních bodů na špičce a patce lyže zbavit největšího ostří. K tomu účelu se nejčastěji používá tvrdá pryž. Odklonit hrany z boku je schopna většina servisů. Dosáhnout toho můžeme i ručními přípravky. -Odklonění hrany jak z boku tak od roviny skluznice. Je to nejvhodnější způsob nabroušení lyží. Ani velmi ostrá lyže nabroušená tímto způsobem nemá tendenci se zařezávat a naopak velmi dobře hraní i na tvrdém povrchu. Vyšší je i trvanlivost nabroušení. Tento způsob broušení nabízí jen některé servisy. Odklonění z boku je v řádu stupňů. U odklonění od roviny skluznice, které usnadňuje zahájení oblouku a prodlužuje trvanlivost ostří, se uvažuje v řádu desetin stupně. Dnes se nejčastěji pohybuje od 0,2o do 0,5o, max. pak může být 1o. Tohoto kombinovaného nabroušení lyží lze dosáhnout i speciálními přípravky pro ruční broušení.

Péče o skluznici a její mazání Péče o skluznici je jedním ze základních úkonů každého lyžaře. To platí nejenom pro závodní, ale i nezávodní lyžování. Sestává kromě vyspravení nejrůznějších vrypů a šrámů, z jejího srovnání do roviny, vytvoření struktury a aplikace vosku. V současnosti je jako základní výrobní materiál skluznice používán polyethylen (PE). Její originální tloušťka bývá 1,2 mm. Na závodních lyžích je používána grafitová sintrovaná skluznice. Ta má lepší skluzové vlastnosti, ale menší odolnost proti mechanickému poškození. Opravy skluznice Menší šrámy můžeme zalít sami pomocí zakapávacích svíček. Přebytečný materiál odstraníme nejlépe delším rovným kusem nástrojové oceli nebo opatrně delším rovným nožem či cidlinou. Lépe je ovšem tento úkon svěřit servisu, kde jej provedou speciální tavnou pistolí. Větší díry a zejména ty, které jsou v blízkosti hran, je nutno i s okolím vyříznout a nahradit novým kusem skluznice. Tento úkon musíme svěřit specializovanému servisu tím spíše, že po výměně části skluznice musí následovat její celkové přebroušení.

Mazání skluznice Mazání skluznice je samozřejmě jednou z nejdůležitějších činností při přípravě lyží na závody. Má ale svůj význam i pro sportovní a rekreační lyžování. Namazaná lyže má především daleko lepší skluz a zlepší se i její točivost. Zlepšený skluz oceníme především na méně skloněných svazích a zvláště pak na přejezdech, spojovacích cestách a při nutnosti rychlého předjetí. Dobře namazaná lyže nám pak usnadní zejména zahajování oblouků a při ztížených sněhových podmínkách i jejich vedení. Při určitých druzích sněhu je rozdíl mezi namazanou a nenamazanou lyží velmi markantní. Namazáním lyží do určité míry chráníme i povrch skluznice před mechanickým opotřebováním, drobnějším poškozením a před oxidací. Proti té je třeba skluznici nakonzervovat i při dlouhodobějším nepoužívání lyží a hlavně pak mimo sezonu. Před voskováním musíme skluznici zbavit nečistot a vodních kapek. V žádném případě bychom neměli voskovat příliš zchlazené lyže.[1] Po ručním broušení hran je třeba skluznici vykartáčovat mosazným kartáčem. Na mastnou skluznici použijeme smývač vosků nebo jí opakovaně navoskujeme a stáhneme. Vosky aplikujeme zásadně zažehlením elektrickou žehličkou s termostatem.[2] Pro nezávodní účely většinou používáme vosky s větším teplotním rozsahem, či dokonce vosky univerzální. Po nanesení zvoleného vosku na skluznici a to buď nakapáním nebo jejím opakovaným potíráním lehce nahřátým voskem, přistoupíme k jeho zažehlení. To provádíme velmi pečlivě, protože teprve správně prohřátá skluznice přijme do své mikrostruktury potřebné množství vosku.[3] Po skončení zažehlování necháme lyži dostatečně dlouho zchladnout. Pak přistoupíme ke stažení přebytečného vosku.[4] To provádíme rovnou a dostatečně silnou škrabkou z umělé hmoty, která má bezpečný přesah přes hrany lyží. Stahování provádíme od špičky k patce po menších úsecích. Škrabku držíme nakloněnu směrem k patce lyže. Seškrábaný vosk z lyže ihned odstraníme. Posledním úkonem je vykartáčování a eventuálně vyleštění skluznice. Při teplotách okolo nuly a nad nulou a při hrubší struktuře skluznice použijeme hrubší kartáč, většinou nylonový. Naopak při výraznějších záporných teplotách použijeme jemnější kartáč, nejlépe žíněný. Správně vykartáčovaná skluznice se leskne. Lyže pak získá mnohem snáze rychlost a jde pocitově lehce do oblouku. [1] Optimální je počkat až lyže přijmou teplotu temperované místnosti. Voskování bychom neměli provádět v příliš studených místnostech, či dokonce venku za mrazu. [2] Na trhu jsou buď speciální lyžařské žehličky, nebo můžeme použít i žehličku klasickou. Velmi se osvědčily žehličky cestovní. S nimi většinou projedeme mezi brzdičkami a nemusíme je tudíž před mazáním zajišťovat. Nastavení klasických žehliček je stejné jako na silonové prádlo. U většiny žehliček nastavíme maximálně druhý stupeň. Žehlička v žádném případě nesmí být zahřátá tak, že se vosk přepaluje a vytváří se kouř. [3] Správně prohřátou skluznici poznáme tak, že vosk zůstává delší dobu rozehřátý a jen zvolna tuhne. [4] Toto neprovádíme v případě, že chceme skluznici na delší dobu konzervovat.

Boty Konstrukce sjezdařských bot Na rozdíl od lyží, u kterých došlo od poloviny 90. let k prudké akceleraci vývoje jejich konstrukce, technologie a zejména pak vnějších forem, je vývoj sjezdařských bot v podstatě pozvolný a klidný. Přesto jejich každoroční nabídka na trhu je mimořádně rozsáhlá. Patnáct nejznámějších výrobců nyní nabízí každoročně více jak 200 modelů pro dospělé.[1] První tzv. carvingové modely byly upravené tak, aby umožnily umístěním přezek a svým tvarem v dolní části větší boční náklon v oblouku,[2] dále větší náklek, jejich skelety byly zpevněny v bočním směru různými spoilery, dlahami a měly i dosti výrazně zvýšené podešve, a to i pomocí regulovatelných či vyjímatelných klínů. Většina výrobců již toto označení nepoužívá. Výše popsané úpravy se totiž staly standardem většiny nabízených modelů. Postupné inovace sjezdařských bot jsou nasměrovány především do oblasti vnitřní botičky s častým využitím tepelně tvarovatelné pěny, dále pak na skelety pro jejichž konstrukci může být použit kombinovaný nástřik termoplastů různé tuhosti. Pozornost je věnována i zvýšení tepelně izolačních vlastností bot. V tomto směru se laboruje s materiálem pěnové výplně a jeho tloušťkou a materiálem povrchu vnitřní botičky. Špičkou je v tomto směru použití vodoodpudivých vláken na vnitřní povrch botičky v kombinaci s naopak nasákavými vlákny ve druhé vrstvě, doplněné systémem ventilačních průduchů odvádějících nežádoucí vlhkost. Nabízeny jsou i vestavěné systémy tvarování, předehřívání a sušení vnitřní botičky pomocí elektrického proudu a to jak doma, tak v autě. V tomto ohledu lze každopádně doporučit každodenní péči o lyžařskou obuv za pomoci elektrických vysoušečů. Ty svou účinností a šetrností předčí jakékoliv jiné způsoby vysoušení a předehřívání lyžařské obuvi. Některé modely mají i vyhřívací vložky na baterie, které jsou schopny udržet v botě tepelný komfort přímo při lyžování a to i po dobu několika hodin. Univerzální vyhřívací vložky na baterie lze již ostatně běžně zakoupit. Určitý problém však v tomto případě představuje jejich tloušťka, která může způsobit, že se s nimi do stávajících bot nevejdeme. [1] Nejznámější výrobci lyžařských bot pro sjíždění a zatáčení jsou Lange, Salomon, Rossignol, Tecnica, Munari, Dalbello, Nordica, Head (dříve San Marco), Atomic (dříve Koflach), Dolomite, Lowa a velmi inovativní a úspěšný Fischer. Úspěchem byla korunována snaha některých velkých výrobců lyží převzít výrobu bot menších zavedených firem a tyto pak produkovat pod svojí značkou, nebo zahájit novou vlastní výrobu a mít tak možnost nabízet ucelenou kolekci lyže–boty–často i vázání–hole a některé další části výstroje. [2] Tvar spodní části boty, umístění a konstrukce přezek je taková, že při ostrém bočním náklonu dojde k pozdějšímu kontaktu těchto částí boty se sněhem.

Pozornost při konstrukci bot je věnována i tlumení nežádoucích vibrací vznikajících při jízdě. Další inovace směřují do zjednodušení nazouvání a vyzouvání bot. Používá se systém více tenčích a snáze se rozestupujících manžet, či použití pantu na nich. Mezi regulační prvky dražších modelů patří možnost regulace dopředné flexe, regulace úhlu základního dopředného náklonu komínu a to buď dvou, vícepolohově, nebo kontinuálně. Některé modely pak díky možnosti nastavení několika regulačních prvků skeletu umožňují pohyb kolen lyžaře v přirozené dráze. Základem je možnost přizpůsobit příčný boční náklon komínu individuální stavbě dolních končetin ve smyslu jejich tvaru do O, či do X.[1] V tomto směru špičkové modely však dokáží natočit komín vůči spodní botě a nohu vůči nim, v několika na sobě nezávislých rovinách. Zcela jedinečnou konstrukci Soma-Tec používá pro své boty firma Fischer. U nich není podélná osa chodidel lyžaře rovnoběžná s podélnou osou lyže, což respektuje skutečnost, že ve zcela přirozeném postavení se naše chodidla mírně rozevírají do V. Toto tzv. offsetové postavení není jen přirozenější pro dolní končetiny, ale má vliv i na rovnoměrnější zatížení hrany a umožňuje rychlejší přehranění. [1] Tato funkce se nazývá canting.

Dělení sjezdařských bot do kategorií a jejich základní parametry Většina výrobců nabízí svoje kolekce pro dospělé rozdělené do 3 až 5 řad. Jejich členění a názvy se však natolik liší, že vymezit zde všeobecně zavedené kategorie je ještě obtížnější než v případě lyží. Přesto zde uvádíme následující kategorie spolu s jejich základní charakteristické znaky. Ve všech kategoriích nabízí většina výrobců modely pro ženy. Ty mají obecně vždy menší tuhost, méně robustní a užší a někdy i nižší konstrukci než srovnatelný model pro muže, dále odlišný design a u sportovně rekreačních a rekreačních bot někdy i vylepšené tepelně izolační vlastnosti Závodní boty (boty závodního typu) mají:[1]  Velmi vysokou celkovou tuhost skeletu zpevněného často segmenty z titanalu nebo karbonu a nejvyšší hodnoty indexu dopředné flexe. Jsou nabízeny v několika řadách lišících se zejména tuhostí skeletu někdy i jeho šířkou  Úzkou stavbu boty, menší tloušťku vnitřní botičky, vysoký komín a jeho velmi výrazný dopředný náklon  Čtyři masivní přezky vyrobené spolu s táhly z velmi kvalitního kovu většinou s funkcí mikro (jen zcela výjimečně 3 nebo 5, kdy lichá je umístěna šikmo přes kotník), v hořejší části komínu pak mají zpevňovací a těsnící pásek  Vybrané modely mají možnost individuálně tvarovat vnitřní botičku  Spíše menší množství regulačních prvků, [2] někdy se ale používají různé dodatečné vložky, klíny a lžíce  Odpovídají specifikaci FIS, která vyžaduje aby výška tuhých i měkkých částí boty pod patou byla max. 45 mm Vysoce sportovní boty mají:  Vysokou celkovou tuhost skeletu a vyšší hodnoty indexu dopředné flexe  Výhradně přední nástup, čtyři poměrně masivní zapínací přezky, vyrobené spolu s táhly z kovu, většinou s funkcí mikro, v hořejší části komínu pak mají zpevňovací a těsnící pásek, značný dopředný náklon komínu  Mívají nejvíce regulačních prvků. Standardem je především regulace náklonu a tvrdosti náklonu komínu (min. dvoustupňová) a canting  Vnitřní botičku většinou s individuálně tvarovatelnou náplní a výbornými tepelně izolačními vlastnostmi Sportovně komfortní boty mají:  Střední hodnoty indexu flexe, výhradně přední nástup, menší dopředný náklon komínu  Čtyři přezky, jež ale mohou být i z plastu, nebo vylisované z ocelového plechu  Omezené vybavení regulátory, většinou mají pouze přepínače pro chůzi a lyžování [1] Modely jednotlivých výrobců, které jsou sice označeny jako Race, ale jsou k dostání v běžné obchodní síti, nejsou zdaleka plnohodnotné závodní boty. Ty jsou ještě mnohem tvrdší, mají velmi úzkou stavbu a velmi tenkou výstelku vnitřní botičky. Pro celodenní lyžování jsou prakticky nepoužitelné. Skutečné závodní modely jsou distribuovány mimo běžnou obchodní síť. Pro závodníky nejvyšší výkonnosti jsou vyráběny boty na míru. [2] U těchto většinou enormně namáhaných bot představuje regulační prvek určité pevnostní riziko

Rekreační sjezdařské boty (modely pro začátečníky, děti, seniory a půjčovny) mají:  Nejnižší hodnoty flexe,[1] jen minimální náklek komínu, větší šířku skeletu, silnou výstelku, minimum regulačních prvků vyjma přepínačů na chůzi. Většinou mají čtyři přezky, ale ty mohou být vyrobeny i z plastických hmot nebo plechu.  Jednoduchou konstrukci. V drtivé většině mají klasický přední nástup. Výjimečně se vyskytují dětské, seniorské či vyloženě začátečnické modely se zadním, nebo centrálním nástupem v kombinaci s jednou, až dvěma přezkami Měkké boty (Soft boots):  Před několika lety se značnou publicitou a značnými očekáváními vzniklá, ale nyní již nenabízená kategorie bot (jako poslední je nabízel Rossignol v sezóně 05/06). Tyto boty byly určeny pro rekreační lyžování, lyžaře s problematickou stavbou, či deformací nohy po úrazu a snad i učitele vyučující začátečníky  Měly rozličnou konstrukci, většinou s nižším skeletem. Někdy byl plastový segment jen v oblasti podešve a paty a zbývající část boty byla vyrobena z tvrzených textilií a měkkých umělých hmot, jindy jsou jen použity měkčí plasty a silnější výstelka. Měly 1–3 jednoduché přezky, většinou ale v kombinaci s lankovým šněrovadlem opatřeným pojistkou  Názory na tyto boty se dosti liší od jednoznačných doporučení, až po zvýrazňování jejich přílišné měkkosti, zvláště pak směrem vpřed, která ale nakonec prudce skončí.[2] Další zdůrazňovanou nectností bylo málo přesné vedení lyží [1] Mají měkkou a nižší konstrukci. [1] Bez postupného nárůstu odporu při pohybu směrem vpřed. Tato nectnost se ale vyskytnout i u některých klasických bot Příklady typů sjezdařských bot: zleva závodní, závodní/vysoce sportovní, sportovní Free, komfortní a rekreační

Výběr bot Výběr správných bot bývá problémem i pro zkušené lyžaře, kteří pak s obavami sledují první ohlasy nohou na novou obuv. Výběr bot je tak jednoznačně nejproblémovějším úkonem při pořizování a obnovování lyžařské výzbroje a výstroje. Více jak polovina lyžařů vyjadřuje větší, či menší nespokojenost s pocity jež mají ze svých bot. Bolest z otlaků nohou u špatně padnoucích bot se každou jízdou zvětšuje, nedá se dlouhodobě překonávat ani sebevětším zapřením a podstatně ovlivňuje i techniku jízdy. Navíc snahy o její překonání mohou vést k dlouhodobým problémům prakticky po celý zbytek sezóny. Proto prvním a zásadním pravidlem pro výběr je, že bota nesmí na žádném místě tlačit či nohu příliš svírat. Mezi uzlová místa patří především partie vnitřního kotníku, zlomu jazyku, dostatečná výška a šířka v oblasti nártu. Z hlediska volby správné velikosti se nesmí při silném nákleku pata nohy nadzvedávat a naopak při záklonu těla bota tlačit ve špičce. Rozhodně nedoporučujeme dříve obvyklý výběr boty o jednu velikost větší. Zde je třeba počítat i s tím, že bota po několika dnech lyžování přeci jenom nepatrně povolí. Správně vybraná bota by měla dokonale obepínat celou nohu, nikde netlačit, umožnit přiměřený náklek a měla by v dopředném směru klást progresivně narůstající odpor. Pro lyžaře s anomáliemi v anatomické stavbě nohy lze doporučit modely s individuálně tvarovatelnou vnitřní botičkou, při větších problémech pak existuje i možnost nechat si boty vyrobit na míru.[1] U lyžařských bot sice používají jednotliví výrobci hlavně z důvodů odlišného marketingu rozdílnou kategorizaci, ale jejich základní nabízené řady jsou obdobné. Hlavním uváděným údajem sloužícím pro výběr boty je tzv. index dopředné flexe.[2] Ten v podstatě vyjadřuje míru odporu boty, jež je kladen holeni při snaze o její dopředný pohyb - náklek. Nyní již je toto bezrozměrné číslo, vyjadřující tuhost boty, uváděno většinou výrobců více méně shodně.[3] Univerzálně platí pravidlo, že čím vyšší číslo udávající flexi, tím tužší model boty. Z hlediska tuhosti skeletů musíme počítat s její značnou odlišností mezi vyhřátými botami v obchodě a mrazem ztuhlými na sjezdovce. Bohužel největší rozdíly v tuhosti v závislosti na teplotě dosahují nejlevnější modely, jejichž skelety jsou vyrobeny z levnějších a na teplotu méně indiferentních plastů. Rozdíl v tuhosti skeletů v závislosti na teplotě může dosáhnout až 40 %! Naopak nejmenší změny tuhosti v závislosti na teplotě vykazují lyžařské boty Fischer v technologii VACUUM FIT. [1] Reálné je to například u arlbergské firmy Strolz. [2] Tato hodnota bývá označována jako Flexindicator. Vysoké hodnoty tohoto indexu jsou určeny pro závodníky a vysoce sportovní lyžaře, protože platí čím vyšší index, tím lepší a přesnější přenos síly na lyži. Naopak nižší a nejnižší hodnoty jsou určeny pro začátečníky, lyžaře s nižší tělesnou hmotností a horší kondicí. [3] Například Lange uvádí index tuhosti u bot pro dospělé od 45 do 140, Rossignol od 50 do 140, Fischer od 60 do 130 (150), Dolomite od 40 do 150, Nordica od 40 do 150, Tecnica od 50 do 130, Salomon od 45 do 120.

Lyžařské boty s dostatečným dopředným náklonem a dopřednou flexí jsou jednou ze základních podmínek pro správnou techniku carvingu. Těmto parametrům musíme při výběru bot věnovat velkou pozornost. Dole je schématicky naznačen rozdíl v konstrukci sjezdařských bot v jejich lýtkové části pro muže (vlevo) a pro ženy (vpravo)

Vázání Sjezdařská vázání procházejí již řadu let spíše klidnou a evolucí svých technicky i materiálově osvědčených a vyzrálých konstrukčních řešení. Jejich inovace se zaměřují na zlepšování funkčnosti a spolehlivosti, omezení negativního vlivu na průhyb lyže, zajištění optimální výšky podešve boty nad sněhem vzhledem k typu lyže a eventuálně i desky, rychlého a přesného seřízení dle sjednocené normy DIN ISO. Předně je třeba zdůraznit, že žádné, byť sebedokonalejší a sebedražší vázání, nechrání lyžaře absolutně. To je dáno variabilitou vnějších podmínek, širokou variabilitou příčin a mechaniky průběhu jednotlivých pádů a v neposlední řadě i značně rozdílnou zdatností a obratností jednotlivých lyžařů. Vázání tedy pouze může na minimum omezit potenciální riziko zranění dolních končetin. Z tohoto hlediska je velmi důležitá volba správného typu a především jeho správné seřízení. Vázání by mělo odpovídat typu lyžaře, způsobu jeho jízdy a úrovni jeho zdatnosti. Předpokládaná hodnota nastavení vypínacích sil na uvažovaném vázání by se měla pohybovat mezi cca 2/3 až 3/4 jeho škály. Pro opravdu velmi hrubou orientaci slouží pravidlo, že nastavený stupeň vypínacích sil odpovídá cca jedné desetině hmotnosti lyžaře. Hodnota se zvyšuje u zdravých, zdatných, sportovně laděných a ambiciózních lyžařů. Naopak snižuje se u dětí, začátečníků, seniorů, lyžařů s horší kondicí a špatnou obratností či lyžařů po zranění dolních končetin. Zde je třeba mít na paměti, že nejenom nevypnutí při pádu vlivem nastavení příliš velkých vypínacích hodnot, ale i nečekané nežádoucí vypnutí při běžné jízdě vlivem nastavení příliš malých vypínacích sil, může být příčinou zranění. Rozsah vypínacích sil se pohybuje od dolní hodnoty 0,75 pro děti až do mezní hodnoty 24 pro závodníky. Základní řady mají většinou rozsah od 3 do 9–10, typy pro sportovní lyžování a lyžování expertů končí na 12 až 14. Rozdíl jednoho stupně může ale někdy znamenat i díky použití jiných konstrukčních materiálů značný rozdíl v ceně u jinak podobných modelů. .

Z hlediska funkčnosti dnes velké procento modelů a to nejenom vyšších, ale i středních řad většiny renomovaných výrobců umožňuje uvolnění špičky boty nejenom směrem do strany v horizontální rovině, ale i v ostatních směrech šikmo, či plně vzhůru v celkovém rozsahu 180o. Tyto špičky bývají označovány jako plně diagonální. (obr dole vlevo) Velká pozornost je věnována i řešení podložky pod špičkou boty. Celková síla nutná k vypnutí špičky může být značně zvýšena o nadbytečné tření, které může vzniknout právě mezi špičkou boty a podložkou. Toto zvýšené tření může být způsobeno jednak nečistotami či opotřebovanou podešví, ale významně se zvětšuje i při předklonu či dopředném pádu. Tento problém byl velmi účelně vyřešen již před mnoha lety, kdy firma Marker začala používat u svých špiček systém do strany pohyblivé nerezové podložky nazvané Twincam. Zdokonalený systém výkyvné podložky nabízí Marker a s ním příbuzná vázání (Blizzard, Völkl, Nordica, Kneissl) i v současnosti. Výkyvnou podložku používá také Atomic a nově i Salomon. Tyrolia a od ní odvozená vázání (Fischer, Elan) vsadila na rotující plastový pásek označovaný jako ABS. Někteří výrobci tento problém řeší i použitím dokonale kluzné podložky. Tu pak používají téměř všichni u nejlevnějších verzí. Patní mechanizmy jsou konstruovány výhradně jako nášlapné. Umístěny jsou většinou až za podpatkem a vypínají s výjimkou diagonální paty některých modelů Tyrolia, a tím i Fischer (obr. dole uprostřed) a Elan Fusion, pouze ve vertikálním směru. I Look a Rossignol již skončili v běžné nabídce s otočným patním talířem umístěným pod podpatkem, dříve tak oblíbeným u závodníků a milovníků radikálního Freeride (umožňuje nazutí i ve velmi hlubokém sněhu). Jako spolehlivá označujeme vázání, která vypnou vždy, když je to žádoucí a naopak nás maximálně chrání před nežádoucím vypnutím. To zahrnuje všechny náročné situace, které je schopen lyžař ustát bez pádu. Kritické jsou zejména nárazy do zmrazků či nerovností na sjezdovce, vibrace na ledovatém podkladu, nárazy při doskocích nebo velké tlaky vyplývající z vysoké rychlosti jízdy. Jako významný ochranný faktor zde působí vypínací pružnost[1] obou základních dílů vázání. Některé, v tomto směru špičkové modely, dosahují toleranční pružnosti až v rozsahu 45 mm u špiček a až 25 mm u patních mechanizmů. Značná tolerance byla také důvod dlouhodobé obliby patních mechanizmů s otočným talířem a delšími vertikálně, či šikmo umístěnými pružinami. 1] Mez uvolnění, ze které ještě dojde k návratu do původní polohy po odeznění, či nepřekročení silového vypínacího impulsu.

U carvingového lyžování je velmi důležité zachování přirozené a plynulé ohybové křivky lyže. Současné konstrukce vázání se stále více snaží respektovat přirozený průhyb lyže. To v porovnání s klasickým vázáním lépe zvládají modely s patou umožňující její pohyb vzad v závislosti na průhybu lyže, například Tyrolia a Fischer Freeflex (obr. vlevo). V tomto smyslu jedinečný systémem Salomon Pilot byl ale pro svoji náročnost vyřazen z nabídky. Modely méně omezující průhyb jsou zvláště důležité pro krátké radikální carvingové lyže. Stavební výška vázání[1] je podstatně vyšší než byla v minulosti. To souvisí s daleko většími úhly hranění, ke kterým dochází v carvingových obloucích. Pro vázání používaná bez desky může stavební výška přesáhnout i 30 mm u vázání používaných s deskou se pohybuje okolo 20 mm. S větší stavební výškou vázání a s použitím desek souvisí i nutnost jejich osazení delšími lyžařskými brzdami. Široké Free ride lyže pak vyžadují podstatně širší konstrukci brzd. Zde může nastat značný problém s jejich osazením kompatibilním vázáním v případě že není dodáváno v setu. Velká část běžných vázání je dnes nabízena v setech s lyžemi popřípadě i s deskou. S tou často tvoří jeden nedělitelný celek. Výhoda setu spočívá především ve funkčním i estetickém sladění, většinou odpadá i vrtání. Společný nákup přináší i finanční úsporu. Na druhou stranu celá řada vázání již není použitelná univerzálně. Revoluční řešení spřaženého vázání s volným kluzným pohybem obou dílů v axiálním směru přinesl systém Völkl Motion. V tomto systému se přizpůsobené vázání Marker jednoduše nasune na vodící lišty vystupující z lyže a zaaretuje ve zvolené poloze. Vázání přímo spojené s deskou (nasouvané na její podélné lišty), s možností jeho polohování, velkým rozsahem nastavení velikostí bot a ještě méně omezující průhyb lyže (double Freeflex), nabízí Tyrolia respektive Fischer svojí platformou Raiflex (obr. vpravo), ale i Elan s platformou Fusion, obdobně i Dynastar, Look. Blizzard a další. Jejich společnou nevýhodou jsou určité vůle mezi deskou a vázáním. Ty pak způsobují menší přesnost při vedení lyží. Předvrtané desky pro vázání Tyrolia používá Head. K uzavřeným systémům, respektive setům směřují nekompromisně všichni výrobci. Tímto způsobem je i zvyšován tlak na počet prodaných vázání, který se rychle srovnává s počtem prodaných párů lyží. Většina závodníků a řada expertů ale upřednostňuje vázání klasicky přišroubované na tvrdou desku. U vysoce sofistikovaných desek je minimální omezování průhybu lyže (freeflexová funkce) zajištěno jejich konstrukcí. Z toho důvodu je na ně možno používat jednoduší a tím i lehčí dvoudílná (nespřažená vázání) např. Fischer FLOWFLEX, RACETRACK a POWERREIL. Zvláštním řešením byly dnes už málo používané konstrukce vázání umožňujícího ovlivnit podélnou tuhost lyže např. v souvislosti s tvrdostí sjezdovky. [1] Vzdálenost mezi horní plochou lyže nebo eventuálně desky a podešví boty. .

Zvyšuje se nabídka rychloposuvných (rentalových) vázání (obr Zvyšuje se nabídka rychloposuvných (rentalových) vázání (obr. vlevo), jež jsou vhodná pro půjčovny, školy, ale i rodiny, které pak například mohou bezproblémově společně využívat jeden radikální carvingový pár lyží. Rychloposuvná vázání jsou buď jednoduší konstrukce, která umožňuje pouze rychloposuv patky, nebo složitější a komfortnější. Ta pak umožňují ve velkém rozsahu rychloposuv jak paty, tak i špičky a navíc většinou i manipulaci s předozadní polohou vázání. Jejich přestavení podle délky podešve zvládne díky barevně vyznačeným zónám i laik. Tato vázání však vykazují ještě větší nežádoucí vůle a tudíž i méně přesný přenos řídících impulsů na lyže. Pro velmi krátké lyže, max.však do 99,9 cm, se používají lehká, snadno přestavitelná nevypínací vázání (obr. dole).

Hole Příchodem carvingu se dosti výrazně změnila funkce lyžařských holí. Zatím, co při klasických technikách je zapíchnutí hole nezbytnou pomůckou pro rytmizaci jízdy a správné zahájení oblouku, u carvingu tato jejich role odpadá. Ve Fun carvingu se hole zásadně nepoužívají, v ostatních druzích carvingu mají význam pro rovnováhu, mohou být pomůckou správné polohy těla a velmi nám zpříjemní připínání a odepínání lyží, pohyb na rovině a v místech nástupu a výstupu z vleků a lanovek. Základním uživatelským požadavkem zůstává vysoká pevnost a nízká hmotnost. Nosná část holí je nejčastěji konstruována jako kónická trubka ze slitin na bázi hliníku. Velmi lehké a zároveň pevné jsou hole vyrobené z kompozitních materiálů. Rukojeti jsou vyrobeny buď z levnějších tvrdých plastů, které netlumí vibrace a v mrazu citelně studí, nebo z měkčích a lépe izolujících materiálů. Nejdražší hole mívají kombinovanou dvounástřikovou rukojeť. U některých typů jsou rukojeti skloněny o cca. 10o vpřed. Při tomto sklonění je méně namáháno zápěstí. Většina typů je opatřena poutky. U speciálních konstrukcí jsou tato spojena s rukavicí. Pro rekreační lyžování orientačně určíme délku holí tak, že výšku postavy vynásobíme koeficientem 0,7.[1] Pro carving je možné používat hole o 5–10 cm kratší než nám vyjde podle tohoto pravidla. Na prudké svahy a pro Free ride jsou ale výhodnější delší. Na upravené sjezdovce vystačíme jen s malými talířky, pro Free ride potřebujeme naopak daleko větší. [1] Když jsme s výsledkem mezi vyráběnými délkami, spíše volíme kratší.