pomalu...postupně... do mor ku kostí...

Návrat ] Holé pláně, holé, holé, zapřít se ani zrakem nelze. Znovu vše prohledat, proslyšet, z hlíny, z kamení vyhulákat stromy.

Úchvat ] Prázdnota se mstí a vítr mává křídly ticha, všude mrtvo, co se mnou. Nemám už ruce. Nemám už nohy. Příčně v svět vědomí vůlí jen vlát. Údery křiku, kladivo ubíjí na míru hřeb, černé díry v rytmu basy tančí. Prázdnota se mstí. Prázdnota se mstí. Prázdnota se mstí. Pukám.

Znamení ] Za clonou dnění víří se prach, v krajinách němých a přece plných vlků. Zuby se blýskají. Strach mizí v tmách. Zůstávám uhranut s čelistmi v krku.

Odlesky ] Bílou nocí k tobě letím křídly hvězdných vran. Dole města, tu – proti mně – ty: Krá! Můj! Moje! Krá!

E-chó ] Uprostřed ticha zvuk a hned druhý, nesmírně první objímá. Vybušit klaksony byť snad jen sten! Dunící dutá puklina.

Do zdí ] Do zdí, do zdí panikou slov biju, doprostřed vět je vrážím, doprostřed ulic dlážděných tmou. Zůstat, vnímat, vždyť pro toto žiju – nálety hlásek a řícení stěn, poplašné sirény znějí. Do zdí, do zdí panikou slov biju, bez vůle prorazit zběsilým snem.

Na 2 ] Zábradlí najednou skončilo. Muži s baterkami, pomalu, vytrvale, najednou otvor, ještě to přeci jen jde.

Subjektiv ] Rozlehlá síň, obrazy v rotaci nízko nad zemí. Vznáším se rovněž, zdá se mi, že jimi procházím. Jsou to spíš roje objektů než bodů, průhledné krychle, zrcadla. Zevnitř se ocitám v zániku i zrodu totálních dějů. Jsem okem „za“.

Čeření temných hladin ] Nocí, kdy tupě čekám tání, prochází říjen, jeho listopad. A spánku není, jen bdění bez ustání. 02:25. Čas pro závrať.

Bytostně ] Záslovné tělo zvedá se z řádků, objímá, roste, vánek se mění, na rukou, nohou chvěje se. Nesčetné poryvy sráží se v výkřik, v bezhlesý výkřik v bezhlesých krajinách.

Tužba ] Obejmi mě, za hroty mě zebe. Obejmi mě, pevně. Rozdrásám se v tebe, na dno tkání, cév a žil. Přilož se. Přikládej. Chci zas dostat úžeh! Být píseň růže: žena, kost.

Sen o otcově smrti / Zrcadlo ] Zemřel jsi poprvé a vrátil jsi se zpět. – Za kachlovou chodbou, za skleněnými dveřmi sedíte na postelích a díváte se na mě. – Zemřel jsi podruhé, zemřel jsi potřetí, zemřel jsi počtvrté a vrátil jsi se zpět. Okamžik kamene.

Vyhořeno ] Teď dým, co dusí. Hořké prozření. Tak k čemu okap, když není střecha? Tak k čemu hrách, když není ani zeď... Jen žízeň, v hrdle prach.

Další noc ] Růžové sny? Už dávno ne! Cepíny do srdce. Svíjet svá bezhlasí do nohou, rukou. Zauzlen. V prameni jen pravé oko.

Od a ke ] Navzdory mlčení těkám svou vibrací: Tik – těk – klop prstíčkem, odsunout, zasunout, klop – těk – tik hlavičkou, od zástěny ke zdi.

Vývěva ] Špičkový tanec, zádušný dech. Závratí svět vně se blyští a hvízdá. Výdechy-odsuny-přísuny-vdechy: komory k zalknutí plné. Zádušný tanec? Špičkový dech? Skrz naskrz o sebe vše ve mně se mne.

Píseň ] Na struně stesku, lodyze nejvyšší, kývám se, nakláním, od země nahoru a hlavou zase k zemi. Ej, lásko! vyju já, den za dnem takto čekáme se... Ej, lásko! vyju já, psem, vlkem, kojotem, kde trojúhelník tvůj... Ej, lásko! vyju já, a měsíc vkrojený jak včera je i dnes do oblouku tmy, skrytý... Ej, lásko! Vyju já! Ej, lásko! Lásko! Vyju! Vyju já...

Čeření temných hladin ] Samotná noc: noc bez názvu – místo mě tiskneš se k prázdnému pyžamu. Jsem jinde, vím. A smutek, že bezmoc! Otěže? Zase už spolu, přesto sám nocí se ke dnu protrvám... Láhev. Ticho. Prostě spíš. Éterem zejí okna, zdi.

U ] Vím o něm a za večerů zpívám: Zůstaň a nevcházej, mám tady svůj dluh. Vznáší se, kotníky o skla oken břinká. Nevchází. Zůstává. Má tady svůj dluh.

Ze mě klín ] Morgány zjevů - Sirény zel – Zpět: Zpět: Zpět: Zpět: Ať zcepení!

Féerie ] Za ranního kuropění, bděním, co se v dnění mění, kostrovlak se žene tmou, kostrovlak se žene tmou. Podél vody, napříč větru, desítkami kilometrů, kostrovlak se žene tmou, kostrovlak se žene tmou. Uvnitř lidé, já – nevím, kde - kostrovlak se žene tmou, kostrovlak se žene tmou. Za hranou hlas, hukot a třas: kostrovlak se žene tmou, kostrovlak se žene tmou.

V těle ní ] Stínem tvým splazený a jednou pro vždy veden třít se skrz kaluže až do samého nebe. Dech můj líže zemská tíže, od páteře zebe!

Maják ] Vidím tě, slyším tě, držím tě pevně za ruku. Kde jsi, má lásko? Jak prozářit bílou tmu?

Spěšně ] Občas jsem natvrdlý a máchám kolem kyjem, abych hned za letu směru litoval. Spěšně pak zaklínám, ať rána cíl svůj mine! Dopadá přesně. Pitomá.

Hyé, na! ] Ubožáku, frajere, vlez do vlastní prdele. Je hyení rej, nářez vodkovej! Chór: Hnus, hnus, hnus, hnus, odporný sliz, hnus. Jsem Génius Chlast – Co čumíš? Se plaz! Je hyení rej, budeš studenej...

Dutín ] Výhřez kruhu v zrak, hmat, pach. Průsvěty temenem. Město uvnitř.

Platební komora ] Utíkám k řekám tiše bdícím, když táhnou se dnem pomalu. U břehů svítává. Hladina ve svislici vzlíná mi záři na mou tmu.

Variace ] Hlavně to stihnout včas! Hlavně to stihnout včas! Batoh, hůl, taška, klíč, vlak ještě jede: ruka na klice. A zatím paní sedí, je a zpívá, zpívá si tiše, zpívá falešně - Slyší ji chlap a rum a chlap a vlak ještě jede: ruka na klice. Krajina točí se ke vzdálenému bodu, točí se silnice od zahrad až po dům, točí se batoh, hůl, taška, klíč, paní, čas, rum, chlap, chlap, ruka na klice.

Nouzový vchod ] Kdyby tak stačilo přijít a říct, neboj se, jsem tady, a být tu tak bytostně, že nelze to už víc. Kdyby tak stačilo říct prostě miluji tě. Tam, kde za tebou nemohu, jsme sami.

Sen o proměně ] Vidím se, jak se měním v ptáka. Nepříjemný fyzický tlak v rukou, transformujících se v křídla, kornatění v obličeji, zplošťujícím se v zobák, změna a zmenšování očí. Cítím se zevnitř, zároveň však jaksi bytostně i zvenku. Děs! Poté, co se mi s velkým úsilím daří proměnu zastavit, začínám být přetvářen pro změnu v motýla. S P. shodně usuzujeme, že za proměnami stojí mé nové boty a chystáme se je vyměnit. Na ulici zjišťujeme, že oba jsme pouze v pyžamu. Při pokusu vrátit se domů nám nepasují klíče.

Čeření temných hladin ] V době, kdy mezi nádechem a nádechem není nic než další nádech (teď!), hladina stoupá, klesá, stoupá ve svém kmitání. Kilometr před kilometrem nevidět konec, vidět, nevidět, šlapat až po krk, šlapat až na dřeň, šlapat až do morku, tma.

Černá víla ] Černá víla tančí jako pták, s písní usíná nářek v dálce. Slunce právě našlo mámu a měsíc zpívá. Něžně vlci v horách vyjí. Teď už nikdo nepochybuje.

Nehybnost ] Vložit hlavu do srdce zvonu a stát se jeho zvukem. Nezměrnou vibrací k naprostým tónům uchvět se. Uchvět se. Uchvět se.

Vojtěch Kučera ] Narozen v Třinci. Knižně vydal básnické sbírky Samomluvy [2000], A hudba? [2005]. Geograf, příležitostný editor. © vojtěch kučera, 2008