didaktika

Vyučovací proces: cíl – zamýšlený a očekávaný efekt, k němuž všichni směřují; stav, kterého má být společně dosaženo; obsah – co se chce sdělit, mapa, jak obsah předávat druhým; zásady – prostřednictvím čeho se obecně sděluje, didaktické možnosti; forma – jak je organizováno; metoda – cesty k cíli, postup; pomůcky, prostředky – co je potřeba;

vzdělávání – proces získávání postojů, dovedností a vědomostí; výchova + vzdělání = edukace (education); vzdělání – stupeň dosažených vědomostí; výchova – cílem je vytvořit v člověku nějaký postoj, základem je zážitek, zkušenost;

1. cíle směřují → k získání informací o novém jevu, problému atd.; → k výchově člověka; rozlišují se: plánované (co plánujeme změnit v kognitivním, afektivním a psychomotorickém stavu žáků); reálné (co se skutečně podařilo změnit v kognitivním, afektivním a psychomotorickém stavu žáků);

vlastnosti cílů komplexnost – skutečnost uchopit ze všech stran: kognitivně, afektivně i psychomotoricky; konzistentnost (soudržnost) – cíl musí být součástí nějakého systému (vyšších cílů i nižších cílů), musí mít nějaký smysl a navazovat na sebe, tvořit pyramidu; tématické celky→ cíle výukových jednotek→ dílčí cíle v jedné hodině; kontrolovatelnost – možnost ověření (postoj ověří teprve konkrétní životní situace); přiměřenost – cíl musí být splnitelný pro většinu ve skupině;

dělení cílů 1) kognitivní – směřuje ke znalostem; 2) afektivní – směřuje k výchově (základem je zážitek); 3) psychomotorické – směřují k dovednostem (např. cizí jazyk);

kognitivní – směřuje ke znalostem znalost (poznej a zapamatuj si); porozumění (pochop); transformace (řekni jinak); interpretace (vyber hlavní myšlenku); extrapolace (vyvoď důsledky); aplikace (řeš problém); analýza (rozlož); syntéza (slož); hodnotící posouzení (posuď, měj názor);

afektivní – směřuje k výchově přijímání (vnímavost, uvědomění si); reagování (to se mi líbí); oceňování hodnoty (to je dobré); integrování (zařazení do systému mých hodnot-vím, že je to dobré); internalizace (takový přece jsem);

psychomotorické – směřují k dovednostem imitace ( nápodoba) manipulace ( praktické cvičení) zpřesňování ( složitější úkol) koordinace (schopnost více činností najednou) automatizace (činnost bez uvažování)

správně formulovaný cíl by měl obsahovat: jednoznačnou identifikaci cíle (nakresli, vypočítej…); rozsah výkonu ( sčítání a odčítání, určování států a jejich hlavních měst…); podmínky, za kterých má být výkon realizován (samostatně, ve dvojicích, s kalkulačkou…); normu (množství) výkonu žáka (písemka na 5 minut, 10 otázek…);

nesprávně formulovaný cíl je: nejednoznačný (připouští více interpretací); velmi obecný (podrobně nespecifikovaný); redukován na popis činnosti v hodině;

2. obsah pro každý předmět formuluje mateřská věda s ohledem na pedagogiku, obsah = učivo; to, co věda vyčlenila jako podstatné; věcný obsah vzdělávání je didakticky uspořádán;

obsah poznatky + formulované kognitivní cíle; dovednosti + formulované psychomotorické cíle; postoje a hodnoty + formulované afektivní cíle;

3. zásady – vystihují zákonitosti procesu výuky zásada komplexnosti – cílem je komplexní rozvoj osobnosti,všech stránek: afektivní, kognitivní i psychomotorické, stejnoměrně, aby na konci byla zralá osobnost; zásada vědeckosti, pravdivosti a věrohodnosti – odpovídá současným poznatkům; zásada individuálního přístupu – přihlížet k individuálním zvláštnostem, přihlížet k : tělesnému a zdravotnímu stavu; citové stránce; volním schopnostem a motivačním tendencím – jak se umí soustředit;

3. zásady – vystihují zákonitosti procesu výuky zásada spojení teorie s praxí – snaha, aby teoretické znalosti byly spojeny s praktickou činností, aby učení mělo nějaký praktický důsledek pro život; zásada uvědomělosti a aktivity – co mohou sami, mají udělat sami, nejméně efektivní - výklad→ pokládání otázek → aktivní čtení→ demonstrace → diskuse → praktické cvičení → vysvětlování, objasňování tématu druhým – nejefektivnější; zásada názornosti – člověk je nastaven na zrakové vjemy; zrakem vnímáme až 80% informace (pomůcky), sluchem 12%, hmatem 5%; běžně naopak: 80% všech informací působí na sluch, 12% na zrak, zbytek na ostatní smysly

3. zásady – vystihují zákonitosti procesu výuky zásada přiměřenosti – týká se rozsahu a obsahu učiva, nemusím říci úplně všechno, ale musím odpovědět na všechny otázky, které položili, ke kterým jsem je vyprovokoval, elementarizace, zjednodušení nesmí být na úkor pravdivosti a vědeckosti; zásada soustavnosti – postupujeme systematicky, důležité ověřené osnovy a učební plány; zásada trvalosti a operativnosti – aby zůstalo něco, k čemu se někdy vrátí;

4. organizační formy uspořádání vyučovacího procesu, vytvoření prostředí a způsob organizace činnosti učitele i žáků při vyučování, aby se dosáhlo co nejefektivněji cíle; 1) individuální – výuka jednotlivého žáka, např. doučování, hra na hudební nástroj, jízdy v autoškole, jazyková konverzace apod., moderní formou je domácí škola (dítě musí splnit min. stanovené požadavky, koná rozdílové zkoušky ve škole, mělo by se účastnit i aktivit v kolektivu); 2) hromadná, frontální – vyučující řídí výuku celku, reguluje činnost, určuje, co se bude dělat, je vhodné pro stejně smýšlející skupinu na stejné úrovni, učitel musí s žáky manipulovat ;

hromadná, frontální učitel + žáci jako skupina – učitel strhává pozornost na sebe, klasický případ, žáci sedí v lavicích, učitel stojí před nimi, pro skupinu je náročné; učitel + žáci jako jednotlivci – každý ze žáků má své místo tak, aby se k němu učitel pohodlně dostal, učitel může přistupovat individuálně ke všem, náročné pro učitele; zaměření na předmět – doprostřed se položí předmět, který nese obsah, cílem je soustředit pozornost na téma hodiny, pozornost na sebe nestrhává učitel – zařadí se mezi žáky;

3) individualizovaná – přístup ke každému žákovi jako k individualitě, individuální úkoly, postup, práce, žáci nemají učebnice, pouze příručky, absolvent je schopen formulovat svůj názor, pracovat s informacemi, protiklad k hromadné výuce, která vede k uniformitě, potlačuje individualitu, nedostatečně rozvíjí samostatnost a tvořivost žáků; 4) diferencovaná – záměrné rozdělení dětí podle předem daných kritérií – klíčů: schopnosti, zájmy, nadání apod., diferenciaci je vhodné provést tak, aby nevznikla segregace a diskriminace, vytvoření homogenní skupiny (např. talentované děti, nebo naopak děti s určitým problémem) poskytne vhodné podmínky pro přiměřený rozvoj každého jednotlivce, diferenciace vede ke zvýšení pedagogické účinnosti a ke zkvalitnění vzdělávání;

5) skupinová – rozdělení žáků do skupin za účelem plnění konkrétního úkolu, rozdělení do skupin může být podle různých hledisek: druh činnosti, obtížnost činnosti, zájem žáků, pracovní tempo, dovednost spolupracovat apod., tvořit skupinu mohou dva žáci (tzv. párové učení), ideální počet: 3-5, mohou být vytvořeny učitelem losováním, direktivně, abecedně nebo vzniknout i spontánně, jako výsledek předcházející hry, soutěže apod.; klady: tvůrčí a podněcující aktivita, zapojení, spolupráce, komunikace, cvičí se pozitivní vzájemná závislost, brát ohledy na druhé, učí se samostatnosti (sami si organizují práci); negativa: zvládne se menší kvantum práce, větší hlučnost, obtížné hodnocení, nesystematické, nerovnoměrná zátěž žáků, ve skupině může pracovat jen jeden, náročné na přípravu výuky;

6) projektová – řešení úkolu, projektu, celou skupinou žáků z různých úhlů pohledů, využívá mezioborové vztahy, učení v tématických celcích, projekt vychází z logiky životní reality, umožňuje vnitřní diferenciaci, rozvíjí spolupráci, tvořivost, schopnost řešit problémy; 7) otevřená – dá se volně přecházet mezi činnostmi, dítě si dobu i pořadí činností určuje samo, vede k převzetí větší odpovědnosti žáků za plánování i průběh vlastního učení, v denním rozvrhu se objevují časově vymezené bloky tzv. volné práce, v níž žáci pracují podle předem připraveného týdenního plánu - plní úkoly v něm obsažené, je vhodná zejména při procvičování a opakování, při volné práci se podporuje vzájemná kooperace; 8) kooperativní – výchova kooperuje s kulturou a prostředím dětí, respektuje kulturní a sociální rozdílnost, podporuje vzájemnou komunikaci a kooperaci žáků, nejprve se učí komunikativním dovednostem naučit, pravidlům soužití, která umožní efektivní práci ve skupině, požadavek důvěry, pravdivosti a dovednost aktivně naslouchat a o schopnost plného osobního nasazení;

5. metoda – cesta k cíli, cílený postup, jednání podle určitých pravidel; metodika – souhrn konkrétních postupů, podklad, scénář; klasifikace metod, aspekt: a) didaktický (dělení podle cíle); b) psychologický – podle aktivity žáka, jak se s ní pracuje; c) logický – podle myšlenkových operací d) procesuální – podle fází výuky (zkoušení, opakování, motivace, aplikace); e) organizační – podle výukových forem a prostředků;

aspekt didaktický 1) slovní (patří zde výklad, vyprávění- hlavně na prvním stupni škol): metody monologické (popis, vysvětlování, vyprávění, přednáška) metody dialogické (rozhovor, diskuse, dramatizace, didaktické hry a participační metody, brainstorming) metody práce s učebnicí, knihou metody písemných prací 2) názorně demonstrační: pozorování předmětů a jevů předvádění (předmětů, modelů) demonstrace (statických obrazů) projekce (dynamická-film, statická-diapozitiv)

3) praktické: 4) participativní: nácvik dovednosti laboratorní práce pracovní činnost (pozemky) výtvarná a grafická činnost 4) participativní: dialogy situační metody inscenační brainstormingové metody

aspekt psychologický 1) reproduktivní metody – žák si osvojuje hotové vědomosti a na požádání je reprodukuje; 2) přechodné – předpokládá jak osvojování hotových informací, tak i prvky tvořivé činnosti; 3) produktivní metody – žák získává převážně samostatně nové poznatky jako výsledek tvořivé činnosti, řešení problémových úloh, řízená diskuse, didaktické hry;

1) reproduktivní metody – žák si osvojuje hotové vědomosti a na požádání je reprodukuje: informačně-receptivní metoda – dosahuje cíle předáváním hotových informací žákům formou výkladu, přednášky, rozhovoru, vysvětlováním, popisem, ilustraci; pomocí tištěného textu, učebních pomůcek, demonstračních pokusů; poslechem zvukových nahrávek, sledováním videoprogramů atd., aktivita je hlavně na učiteli, žák je aktivní jen v tom, že si zapamatovává poznatky, osvojuje postup učení; reproduktivní metoda – organizované opakování způsobů činnosti, plnění učebních úloh lze realizovat ústní reprodukcí, opakovacím rozhovorem, čtením, psaním, řešením typových učebních úloh atd.;

2) přechodné – předpokládá jak osvojování hotových informací, tak i prvky tvořivé činnosti: metoda problémového výkladu – učitel vytyčí žákům problém, tj. takovou učební úlohu, na kterou žáci neznají odpověď a musí se k ní na základě osobních aktivit za pomoci učitele dopracovat, postupně se seznamují s jednotlivými fázemi řešení a tak si fixují algoritmus postupu 3) produktivní metody – žák získává převážně samostatně nové poznatky jako výsledek tvořivé činnosti, řešení problémových úloh, řízená diskuse, didaktické hry: heuristická metoda - metodický návod jak objevit nová fakta, učitel z okruhu učiva a zkušeností žáků konstruuje učební úlohy tak, aby pro žáky znamenaly určitý rozpor, určitou obtíž, tak aby od nich vyžadovaly samostatné řešení výzkumná metoda - vyžaduje od žáků samostatné hledání řešení pro celistvý problémový úkol, učitel konstruuje problémové úlohy, které žáci řeší samostatně, objasňuje postupy, řídí a koriguje činnost žáků, jeho aktivita ustupuje do pozadí, experimentální a teoretická činnost, řešení badatelských úloh

6. materiální didaktické prostředky předměty sloužící k didaktickým účelům nebo vytvářející vhodné podmínky pro výuku; podpůrný prostředek k dosažení cílů vytvořením vhodných podmínek; pomáhají při řízení procesu osvojování a při kontrole výsledků; napomáhají zkvalitňování (zpřesnění) myšlenkových i praktických činností žáků; pomáhají při motivaci, stimulaci a aktivizaci, naplňují zásadu názornosti;

funkce: informativní – podporují osvojování poznatků a vytváření vědomostí, prezentují, konkretizují a znázorňují učivo, pomáhají při rozvoji představ a vytváření pojmů; formativní – rozvíjejí aktivitu, samostatnost, tvořivost, přispívají k vytváření příslušných dovedností, návyků, schopností a postojů, účastní se formování osobnosti žáka; instrumentální – umožňují žákům vykonávat různé činnosti bez přímé účasti učitele, usnadňují výukovou komunikaci (demonstrace, manipulace, experimenty);

klasifikace materiálních didaktických prostředků učební pomůcky: originální předměty a reálné skutečnosti (přírodniny, výtvory a výrobky, jevy a děje); zobrazení a znázornění předmětů a skutečností (modely, zvukové záznamy); textové pomůcky (učebnice, sešity, návody, sbírky úloh, doplň. liter., časopisy, encyklopedie); pořady a programy prezentované didaktickou technikou; speciální pomůcky (žákovské experimentální soustavy, pomůcky pro Tv, Pv); technické výukové prostředky: auditivní technika (přehrávače, školní rozhlas); vizuální technika (zpětné projektory, promítač diapozitivů); audiovizuální technika (přehrávače, televize, dataprojektor); technika řídící a hodnotící (výukové počítačové systémy, osobní počítače); trenažéry;

výukové prostory a jejich vybavení: učebny se standardním vybavením (tabule, nástěnky, skříň na knihy atd.); odborné učebny; laboratoře; dílny, školní pozemky; vybavení učitele a žáka: psací potřeby; kreslicí a rýsovací potřeby; kalkulátory, přenosné počítače, notebooky; učební úbor, pracovní oděv; organizační a reprografická technika: fotolaboratoře; kopírovací a rozmnožovací stroje; rozhlasová studia a videostudia; počítačové sítě;

zásady práce s učebními pomůckami mít trvalý aktualizovaný přehled o učebních pomůckách, znát obsluhu a základní údržbu, funkční začlenění pomůcek do výuky, (práce s učebními pomůckami je pouze prostředek, ne cíl výuky), v předstihu vyzkoušet fungování pomůcky, při předvádění zajistit, aby všichni žáci viděli, vhodně žáky zapojit, promyslet aktivitu žáků při demonstraci, přednost mají ty experimenty, kdy žáci sami objevují, dbát na dodržování pravidel ochrany zdraví a bezpečnosti práce;