Války o španělské dědictví (1701-1714) © Copyright Petr Konečný

Původ války Vymření rodu španělských Habsburků se předem očekávalo… Před smrtí posledního Habsburského krále Karla II. byly uzavřeny smlouvy Tyto smlouvy z roku 1698 uzavřené s velmocemi měly válkám zabránit Karel II. byl poslední Habsburg, král Španělska. Po jeho smrti, válka o španělské dědictví vypukla. Karel II.

Očekávaný král Předběžně určovali následníkem Josefa Ferdinanda Bavorského. Po jeho nečekané smrti pak Francie, Anglie a Holandsko uzavřely novou smlouvu. Podle ní měl být novým králem syn německého císaře Leopolda I. Karel. Kare lI. však určil ve své závěti za následníka Filipa z Anjou, vnuka Ludvíka XIV. Předpokládá se, že se jednalo o podvod a že panovník buďto vůbec neměl ponětí, co podepisuje, nebo že byl daný text na listinu doplněn později. Pravděpodobně v tom byl zainteresovaný Ludvík XIV. Většina ze zemí Španělského království (koruny Aragona) se deklarovala ve prospěch rakouského arcivévody Karla. Josef Ferdinand

Vyhlášení války Jelikož Ludvík XIV. tuto volbu uznal, Leopold I. mu vyhlásil válku, k čemuž se postupně přidala Anglie s Holandskem. Oba státy se obávaly spojení Francie a Španělska v jedněch rukou a požadovaly, aby jim Ludvík poskytl záruky, že k tomu nedojde. Ten ale nic takového zaručit nehodlal a navíc oba státy provokoval neuváženými nepřátelskými kroky Ludvík XIV. (1638–1715) na obrazu Hyacintha Rigauda z roku 1701 Ludvík XIV.

Zúčastněné velmoci Konfliktu se zúčastnily všechny soudobé evropské mocnosti s výjimkou Švédska, Ruska Ti si řešili své vzájemné mocenské rozpory v severní válce (1700-1721) Další nezúčastněnou velmocí byla Osmanská říše, která se zotavovala ze série drtivých porážek, které utrpěla v druhé polovině 17. století.

Vytvoření dvou koalic Během rané fáze konfliktu se postupně vyprofilovaly dvě strany: 1. francouzská (tvořená především Francií, větší částí Španělska, Savojskem a Bavorskem) 2. protifrancouzská (kterou utvořila Svatá říše římská, země rakouských Habsburků, Anglie a Holandsko). Posléze ještě došlo k několika menším změnám (Savojsko přešlo na stranu protifrancouzské koalice, ke které se také připojilo Portugalsko a část Španělska)

Začátek bojů Válka začala dobře pro Francii – držela alianční vojska v dostatečné vzdálenosti.. To vše ale úspěšně nabourával Marlborough (vedl anglická, holandská a německá vojska), dobytím několika důležitých pevností. Úspěchy zaznamenala také rakouská vojska Evžena Savojského v severní Itálii (postupoval až na Miláno)

Vývoj bojů Ale pak se postupně vyvíjela ve prospěch protifrancouzské koalice, která uštědřila Francii sérii drtivých porážek. Mezi hlavní patří bitva v zátoce Vigo (1702), bitva u Höchstädtu (1704) a bitva u Oudenaarde (1708), která se ukázala jako jedna z klíčových – proslavila ji dokonalá souhra aliančních generálů Marlborougha s Evženem Savojským Oudenaarde - Marlborough s Evženem Savojským v ní připravili drtivou porážku francouzské armádě vedené vévodou Burgundským a vévodou z Vendôme (Evžen Savojský, který původně neměl žádné vlastní jednotky a převzal velení nad částí Marlboroughových vojsk na sebe po dlouhou dobu poutal nepřítele v blízkosti řeky Šelda a umožnil Marlboroughovi provést obchvatný manévr a rozdrtit francouzské pravé křídlo. Francouzské straně uškodilo, že nezkušený a nepříliš schopný vévoda Burgundský nerespektoval rady vévody z Vendôme a oba vojevůdci si činili každý podle svého, s minimálními ohledy na toho druhého. Výsledkem bylo, že patrně pouze noc zachránila jejich armádu před naprostým zničením. Marlborough po bitvě napsal své ženě: Věřím, že kdybychom měli štěstí a získali 2 hodiny denního světla navíc, mohli jsme dnes vyhrát celou válku).

Bitva u Höchstädtu Bitva v zátoce Vigo Bitva u Oudenaarde

John Churchill, vévoda z Marlborough Vedl anglická a holandská vojska na kontinentě. Dosáhl několika brilantních úspěchů jednak sám - bitva u Ramillies, překonání linie Non plus ultra Jednak společně se svým přítelem a velitelem habsurských jednotek, Evženem Savojským bitva u Höchstädtu, bitva u Oudenaarde Je považován za jednoho z nejlepších vojevůdců své doby. Jedním z jeho potomků byl Winston Churchill, který svého prapředka velmi obdivoval a sepsal jeho oslavný životopis (Marlborough: His Life and Times).

Evžen Savojský Velitel rakouských vojsk (ve válce se postavil se proti své rodné zemi). Vedl řadu drobných drtivých ofenzív - přepad Cremony. Ty vedly k rozvratu ve francouzské armádě, kde byl pro neúspěch vystřídán generál – novým byl jmenován Evženův bratranec (Louis Joseph de Bourbon, vévoda z Vendôme na místo stávajícího Villeroie) V roce 1701 vyrazil v čele rakouských vojsk do Itálie. Doslova šokoval celou Evropu, když obešel francouzská vojska střežící hlavní alpské průsmyky malými soutěskami, používanými horskými pastevci, a najednou se objevil v severní Itálii ve francouzském týlu, což mu přineslo srovnávání s Hanibalem..

Důsledky porážek spojenců Francie Francouzská strana byla vytlačena z Itálie, Německé říše, Španělského Nizozemí i většiny Španělska. Musela se soustředit na obranu. K této obranné válce přispělo vybudování silné linie pevností, kterou nazvali "Non plus ultra„ "Non plus ultra„ (což v překladu znamená nepřekonatelný, nepředstižitelný)

Nečekaný obrat Jelikož však mírové podmínky, které dostala, shledal Ludvík XIV. nepřijatelnými, válčil dál a obrana se jeho vojskům dařila. V roce 1709 byl postup Evžena Savojského a Marlborougha zastaven v krvavé bitvě u Malplaquet - ta představuje nejkrvavější bitvu válek o španělské dědictví a jednu z nejkrvavějších bitev 18. století. Hodnocení výsledku bitvy je sporné, obě strany ji prohlásili za své vítězství. Ze strategického hlediska se ale jednalo o jednoznačný úspěch Francie.

bitva u Malplaquet

Krize protifrancouzské koalice V protifrancouzskou koalici se začaly postupně rozhořely spory. K jejich řešení nepřispěly ani další neúspěšné pokusy o rychlé ukončení konfliktu. Špatnou vnitrokoaliční situaci zapříčinila především mocenská změna v Anglii, kde ve volbách zvítězili toryové, kteří válku nepodporovali. Definitivní ránu pak celé koalici uštědřila smrt německého císaře Josefa I., která dosadila do čela impéria rakouských Habsburků jejich uchazeče o španělský trůn.

Rakouští Habsburkové Leopold I. Josef I. Karel VI. 1711 - 1740 Smrt Josefa I. zapříčinila to, že kdyby byl ustanoven mladší syn Leopolda I. – Karel (jak by to mělo být podle předchozích smluv) králem Španělska, pak by vznikl nebezpečně velký útvar, jako personální UNIE rakouských a španělských Habsburků. Ten podle politiky rovnováhy sil odmítala Velká Británie. 1711 - 1740 1657–1705 1705 - 1711

Uzavření mírů a konec bojů Anglie a holandsko nesouhlasilo s personálním spojením Španělska s Rakouska stejně tak jako s Francií. Roku 1713 se po zárukách ze strany Ludvíka XIV., které francouzsko-španělskou personální unii vyloučily se obě námořní mocnosti z války stáhly byl uzavřen tzv. Utrechtský mír. Tato okolnost nakonec přinutila k míru i rakouské Habsburky, kteří uzavřeli patřičné smlouvy s Francií v roce 1714 byl uzavřen tzv. Rastattský mír.

Rozdělení území Vzniklý systém smluv dával španělský trůn Ludvíkovu vnukovi Filipovi, který však nedostal říši celou. Rakouští Habsburkové byli odškodněni Španělským Nizozemím, Neapolským královstvím, Sardinií a také většinou Milánska, o něž se podělili s vévodou savojským, který mimo to obdržel královskou korunu a Sicílii. Velká Británie si navíc ponechala dvě důležité základny ve Středomoří, které dříve náležely Španělsku: Minorcu a Gibraltar.

Použitá literatura: Vlnas, V. Princ Evžen Savojský. Život a sláva barokního válečníka. Praha: Paseka, 2001. 849 s. http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1lka_o_d%C4%9Bdictv%C3%AD_%C5%A1pan%C4%9Blsk%C3%A9 http://www.dejepis.com/index.php?page=000&kap=013&pod=5 http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=1603 Hlavačka, M. Dějepis 3 pro gymnázia a střední školy. Praha: SPN, 2001. 175 s. © Copyright Petr Konečný