INDIVIDUÁLNÍ BYDLENÍ 60.-80. LET U NÁS

ÚVOD Rodinné domy byly až do doby 2. světové války velkým typologickým tématem české moderní architektury. První polovina 20. století zanechala u nás neobyčejně početný a dobrý fond rodinných vil a domů. Jsou nositeli progresivních tendencí skutečně na evropské úrovni. Změna politických a hospodářských poměrů po roce 1948 způsobila, že se rodinné vily u nás staly po řadu let nedotknutým tématem nejen v teoretických pracích, ale i téměř nerealizovaným druhem stavby. Bytová výstavba se globalizovala do formy sídlišť „vyráběných“ průmyslovou technologií v područí technicko hospodářských ukazatelů. Situace s potřebou bytů byla stále kritická, a proto bylo nutno především rychle stavět. Naprostá většina nových bytů vznikala v panelových sídlištích, jejichž typizace a prefabrikace vyhovovala socialistické ideologii i centralistické bytové politice státu. Pokud se stavěly rodinné domy, byly poznamenány typizačními pravidly Druposu, nebo vznikaly živelně bez účasti architekta, tzv. svépomocí. To mělo ovšem dopad i na jejich architekturu. Přesto, téměř po padesáti letech, jsou architektonicky kvalitní rodinné domy vilového charakteru navržené dobrými architekty, které vznikaly téměř v ilegalitě, jejímiž investory byly většinou výjimečné osobnosti kulturního a společenského života.

Politické podmínky pro výstavbu RD Bytová politika státu nespatřovala těžiště bydlení v rodinných domech či v rodinných vilách. Zrak státu byl upřen, v souladu se státní ideologií, na zprůmyslňování a sériovost bytové výstavby. Neexistoval téměř stavebník, jehož ekonomická situace by mu takovou výstavbu umožňovala. Většina architektů se na dlouhou dobu přestala zajímat o rodinný dům. Dochází k částečnému porušení kontinuity v oblasti městského rodinného bydlení. Celá problematika rodinných domů se ocitla na okraji zájmu. Vytratila se společenská prestiž architekta. Chybí dokumentace a archivace architektonicky hodnotných staveb tohoto období. Mnozí schopní architekti, teoretici a publicisté nesměli publikovat z politických důvodů. Přirozeně vzniká názor, že dobré obytné stavby v tomto období ani neexistují.

ČASOVÉ OHRANIČENÍ STAGNACE VE VÝSTAVBĚ RODINNÝCH DOMŮ A VIL Komunistický puč v únoru 1948 přerušil slavné tradice meziválečné architektury. - Cílem politiky státu se stalo vyrovnání existujících rozdílů v bydlení. - Bytový fond byl z rukou soukromých podnikatelských vlastníků postupně předáván národním výborům. - V nemilost upadly vilové čtvrti střední buržoazie. - Vila se stala buržoazním přežitkem, který neměl místo v socialistické společnosti. • 2. polovina 60. let – politické uvolnění. - Fungoval částečný kontakt se západní Evropou. - Vznikalo nadšení, které se objevovalo ve výtvarném umění, ve filmu, v divadle. • 70. léta - stát pochopil, že nemůže poskytnout všem občanům zprůměrovaný byt v panelovém domě. - Vytvoření legislativních a ekonomických podmínek pro individuální výstavbu rodinných a družstevních domů svépomocí. • 80. léta – postupné uvolňování politické situace. - Stále častěji se mluvilo o zvyšování kulturnosti hmotného obytného prostředí. - Rehabilitování názorů na rodinné bydlení a opětný návrat obliby jeho výstavby. - Preferovány byly především skupinové formy zástavby rodinných domků.

CHARAKTERISTIKA SPOLEČENSKO - POLITICKÉ ATMOSFÉRY Architektura měla plnit funkci činitele formujícího obytné prostředí v ideologický nástroj. Architektonickým klientem nebyl soukromý stavebník, ale společnost reprezentovaná socialistickým státem jako investorem. Ztrácel se kontakt architekta s konkrétním budoucím uživatelem díla. 50. a 60. léta - zprůmyslnění stavebnictví, tj. totální prefabrikace a zúžení rejstříku prefabrikátů na několik málo x-krát opakovaných prvků. Direktivní hospodářské plánování bylo s to předvídat a vyhodnocovat jen kvantifikovatelné výkony. Masivní paneláková produkce se snažila splnit stranická zadání v počtu dokončených bytů. Projektovala se „nová socialistická města“, jednotlivé domy jen výjimečně, většinou v prolukách. 70. léta, předznamenaná politickým vývojem let 1968 a 1969, se místo desetiletí velkých nadějí stala desetiletím normalizačním. Po srpnu 1968 opustila republiku dlouhá řada architektů všech generací. Ideologicky řízené projektové ústavy zpracovávaly všechny projekty stejně, architektura se stala pouze trpěnou součástí celkového procesu výstavby, v němž šlo především o ekonomické ukazatele. Počátkem 80. let nastalo jisté uvolnění, které způsobilo na architektonické scéně zřetelné změny.

ZTRÁTA PRESTIŽE POVOLÁNÍ ARCHITEKTA Po roce 1948 se architekti rozloučili se svými soukromými ateliéry, zanikly i všechny soukromé stavební firmy a soukromá klientela. Jediným architektonickým návrhářem, stavitelem i stavebníkem byl stát. Soustředění architektů do státních projektových ústavů usnadňovalo politickou ideologickou kontrolu jejich práce. V prosinci roku 1948 byla založena největší projektová organizaci té doby na světě, Stavoprojekt s 1200 zaměstnanci. Architekt degradoval z tvůrčí osobnosti do polohy řadového výrobního pracovníka vázaného normohodinami a nuceného ke stále zvyšované produktivitě práce. V 60. letech se situace pozvolna uvolňovala a vznikaly opět některé tvůrčí ateliéry. Ty byly ovšem po roce 1968 znovu „zestátněny“. Mnoho architektů trpělo omezením pracovní příležitosti a zákazem publikovat výsledky své práce. Průmyslová prefabrikace a vymření nepotřebných řemesel způsobilo vymizení architektonického detailu. Role architekta většinou spočívala v osazení typových domů do terénu. Deformace profese architekta byla obrovská. Dostupnost zahraničních odborných periodik a literatury byla mizivá. Větší možnost kontaktu se světem ovlivnila zdejší architektonickou situaci v osmdesátých letech. Změny charakterizovala i možnost účastnit se na architektonických mezinárodních soutěžích. Charakteristickým jevem osmdesátých let byla zvýšená aktivita architektů na poli přednášek, setkávání, exkurzí a výstav.

VILY V „ILEGALITĚ“ VILA OD EMILA PŘIKRYLA PRO REŽISÉRKU VĚRU CHYTILOVOU V PRAZE TRÓJI (1975) • Projekt vychází z funkcionalistického přístupu k tvorbě. Šikmo řezané tvary. • Pohledově exponované místo na hraně svahu. Důsledné začlenění do okolní přírody. • Pocit integrace exteriéru s interiérem – zajímavé průhledy do zahrady. • Hladká bílá omítka kontrastuje s tmavě modrými nátěry okenních rámů a dveří.

TŘI VILY ZDEŇKA PLESNÍKA VE ZLÍNĚ VILA ZIKMUNDOVA (1953 – 1954) VILA HANZELKOVA (1954 – 1956) VILA LIŠKOVA (1956 – 1959)

RODINNÉ DOMY IVANA RULLERA V BRNĚ DŮM NA PRESSLOVE ULICI (1967 – 1968) DŮM V IVANOVICÍCH (1973 – 1976)

RODINNÝ DŮM OD ARCHITEKTA SPURNÉHO DŮM NA ZATLOUKALOVĚ ULICI V IVANOVICÍCH (1979)

RODINNÝ DŮM ARCHITEKTKY ŽERTOVÉ ATRIOVÝ DŮM NA ULICI ZÁKOUTÍ V BRNĚ (1979 – 1981)

KOMPAKTNÍ FORMY RODINNÉHO BYDLENÍ Zvýhodňování skupinové zástavby rodinných domů, protože reprezentovala společensky efektivní a ekonomickou výstavbu „optimálního bydlení s minimálními náklady“. Jde o soubory projektované především v socialistických projektových ústavech (Drupos), avšak mnohé z nich, díky svým autorům architektům, se vymykají z běžného průměru. První obytné soubory rodinných domů vznikaly v 60. letech, jako rozšíření a doplnění sídlištní výstavby. Byly poznamenány typizačními pravidly a prefabrikací výroby. Pro individuální výstavbu byla určována pouze stavební místa, která nebyla vhodná pro vícepodlažní bytovou výstavbu. Jednalo se převážně o terény svažité s obtížnými základovými podmínkami. Ulice Lozíbky, Brno – Lesná (1965) F. a I. Páleníkovi

ČTVRŤ RODINNÝCH DOMŮ NA PALCKÉHO VRCHU Od roku 1970 rozsáhlá družstevní svépomocná výstavba. • Ulice Kainarova od Václava Mazala a D. a V. Kozumplíkových • Ulice Zákoutí od Zdeňka Říháka (1974 – 1975) • Ulice Horská od Ledviny, Pomazala, Šamalíka, Jiřičky (1972 – 1977) • Ulice Příkrá od D. Bílka (1974)

SOUBOR RODINNÝCH DOMŮ ULICE LÍSKY OD JAROMÍRA ZLÁMALA • Družstevní svépomocná výstavba cca 100 domů ve svahu z roku 1975.

ŘADOVÉ RODINNÉ DOMY NA HŘEBENKÁCH V PRAZE 5 V rámci družstva pro výstavbu rodinných domků se v roce 1973 vytvořil tým 18ti stavebníků. Autoři projektu: Jiří Lasovský a Ladislav Vrátník Kvalitní, technicky i výtvarně plně dotažený projekt.