Sociologie politiky 1. Úvod 2. Moc jako základ politiky 3.Moc jako společenský vztah 4.Moc individua 5.Problémy legitimity moci

Moc jako základ politiky Pojem politika lze obecně chápat jako způsob ovládání druhých. Jde o metodu, nástroje, postupy uplatnění moci subjekty vůči objektu. Hlavním obsahem politiky je tedy moc nebo panství. K těmto pojmům se vztahují další: správa, stát, vláda, zákon,demokracie, politický systém, legitimita moci, politická kultura, politická strana a další.

Klasická definice moci říká, že moc je pravděpodobnost, že jeden činitel bude schopen prosadit svou vlastní vůli přes odpor jiných. Zvláštní formou moci je autorita.Autoritou je možné rozumět uznávaný vliv, který určitý subjekt nebo jev vykonává na jiné sociální subjekty. Výsledný dopad není záležitostí vnějšího donucování, ale je záležitostí vnitřního přesvědčení, nebo rozhodnutí ovládaného subjektu.

Georg Simmel rozdělil autoritupodle jejího nositele na osobní a neosobní Rozlišujeme 1. autoritu jedince, osobnosti, která vyplývá většinou z jeho osobních kvalit a vlastností. Koresponduje s pojmem charisma. 2. autoritu skupiny – vlády, úřadu, církve, rodiny, která je přenesena na nějakého představitele a ten ji používá osobně. 3. autorita neosobní, což je autorita nějakého „vyššího principu“, jakým může být kulturní, morál-ní, náboženská nebo etická norma.

Rozdíl mezi autoritou a mocí se dá shrnout takto: Objektem autority může být vždy jen společenský subjekt. Člověk může vykonávat moc např. nad zvířaty. Autorita vyjadřuje vztah mezi pozicemi a rolemi lidí v nějakém organizovaném celku. Jde o vztah nadřízenosti a podřízenosti. Moc je vždy mocí nad někým, nad něčím, zatímco autorita je vztah „vůči někomu.“

Existují 3 základní způsoby uplatňování moci Autorita, kdy objekt moci tuto autoritu uznává a jedná podle této subjektivní moci. Donucení – holá moc. Moc je realizovaná subjek-tem proti vůli objektu, na který se působí.Autorita a donucení se vylučují. Manipulace – objekt si moc neuvědomuje, moc je vykovávána bez jeho vědomí. Nejzřetelněji je možné tento typ moci sledovat na působení sdělova- cích prostředků.

Moc jako společenský vztah Základem politiky je „moc“ jako schopnost vládnutí určitého sociálního subjektu nad jiným, s cílem přimět je k jednání, které je v souladu se zájmy se zájmy subjektu vládnoucího. Struktura moci je dána vztahem vládnoucí- ovládaný, řídící –řízený, rozkazující- poslouchají- cí.

Oblasti realizace moci Prosazování zájmů sociálních subjektů se fakticky týká všech oblastí společenského života, tedy nejen vlastní sféry politiky. Mluvíme –li o ekonomické, sociální, vojenské, národní, kulturní, lokální politice nějakého subjektu, zpravidla státu je důraz položen na způsob řešení problémů dané oblasti. Běžně se setkáváme se spojením sociální politika státu, rodinná, kulturní, školská, vojenská politika.

Mocenský aspekt je v těchto politikách obsažen právě v úloze státu prosazení jeho koncepce, řešení problémů dané oblasti. Můžeme také rozlišit uplatňování moci podle subjektů v rámci sociálních celků. Mluvíme v této souvislosti o moci jednotlivce, skupiny, organiza- ce státu. Různá třídění politiky a moci potvrzují, že moc má ve společnosti pluralitní povahu.

Moc v rámci státu Jako hlavní a nejkomplexnější subjekt moci v soudobých společnostech vystupuje stát.Uskuteč- ňuje moc prostřednictvím mocenských institucí, jimiž je moc zákonodárná, výkonná a soudní a jejich organizace. Stát je složitě strukturovaný sociálně politický systém, jehož hlavními složkami jsou vláda, zákony, specifické instituce a nástroje k prosazení státní moci.

M.Weber uvádí, že stát je nástrojem legitimního násilí člověka nad člověkem. Obsah pojmu násilí nemusí být chápán doslova. Podle koncentrace a způsobu uplatnění moci lze tedy rozlišit politiku, resp. celé státní politické systémy na dva základní typy: demokratické a totalitní.Každý z nich se vyznačuje různými variantami a přechody. V současné době se za relativně nejdokonalejší považují demokratické formy státu.

Svojí moc uplatňuje stát jako subjekt vůči jednotlivcům, skupinám i organizacím. Ze sociologického hlediska můžeme v rámci fungování státu sledovat vlivy neformální organizace společenských vztahů. Otázka je rovněž kdo je stát? Sociologickým problémem zde je, jaký je vztah představitelů státu. Nositelů moci k sociální struktuře společnosti.

Sociálními subjekty státní moci Jsou jak profesionálové (úředníci, byrokraté), tak volení reprezentanti různých sociálních skupin a zájmů. Na způsob uplatnění moci mají vliv i různé skupiny a organizace jeho vnitřní struktury. Tvoří tzv. občanskou společnost. Jsou to činnosti lidí, institucí, skupin, které jsou organizovány dobrovolně.Občanská společnost se vztahuje k soukromé sféře, zatímco stát k moci soukromé.

Do občanské sféry patří také politické strany, hnutí, odbory a další subjekty, které svojí aktivitou ovlivňují samotné složení zákonodárných a následně i výkonných mocenských organizací státu. Patří sem i působení dalších subjektů, jako nátlakové skupiny, lobbistické skupiny, aktivity „elity vlivu“ , veřejnost a „veřejné mínění,“

Vztah mezi občanskou společností a státem ukazuje, jak složitá je politika v rámci demokratického státu. Na konkrétní formy uspořádání moci působí vždy i vnější vlivy, zejména různé mezinárodní dohody. Nemalý vliv na způsob řešení vojenských záležitostí mají různé ekonomické nadnárodní vojenské a ekonomické organizace. Tyto vlivy jsou spojeny s tím, co je obecně nazýváno jako globalizace

Ani v moderních demokraciích nelze podcenit vlivy skupin, které se nazývají „elity vlivu“. Patří k nim elity moci. Pareto a Mosca považovali přístup k moci za rozhodující hledisko společenské diferenciace. Pareto vymezuje elitu a) jako lidi,kteří něčeho dosáhli, jsou v tom, co vykonávají mimořádně dobřía vykonávají to na vynikající úrovni.

V tomto smyslu do elity patří Politici, vynikající umělci, sportovci, ale i vynikající dělníci a řemeslníci. b) Druhé vymezení elit se vztahuje jen k těm, kteří vykonávají politickou moc. Tak vzniká mocenská elita, která se nekryje se společenskou elitou. Mocenská elita je určena postavením a funkcí ve společenské distribuci moci.

Politické elity zahrnují mocenské elity, tj. skupinu lidí kteří jsou bezprostředně u politické moci, ale i další skupinu lidí, která je v oblasti politiky činná a o získání moci teprve nebo znovu usiluje – opozice. Po roce 1989 byly u nás mocenské elity vyměněny téměř úplně a to již v prvních letech porevolučního období. Součástí této změny byla i výměna byrokratické elity – tj vedoucích pracovníků různých politických proudů – bývalí disidenti, tzv.osmašedesátníci.

Tyto skupiny politické elity jsou označováné jako rozdělená politická elita. Stabilní demokratické státy se naproti tomu vyznačují tzv. konsensuální politickou elitou, která je sice vnitřně diferencova-ná, ale jako celek se vyznačuje respektováním demokratických pravidel vládnutí. Legitimita vlády je založena na respektování výsledků demokratic-kých voleb.

Rekonstrukce ekonomických elit po roce 1989 probíhala na základě změny zákona o vlastnictví.Z části šlo o restituce majektku, které byly po roce 1948 zestát-něny, současně probíhala privatizace státního majetku jednak formou privatizačních projektů a jednak formou kupónové privatizace. Touto cestou především vznikala ekonomická elita – často velmi těsně spojena s politickými elitami. V jejich konstituování se projevuje konti-nuální aspekt na rozdíl od elit politických.

Moc v rámci organizací a organizovaných skupin Vztahy uvnitř organizací a skupin obsahují rovněž mocenské aspekty.Uplatnění mocu je přehledné ve formálních organizacích. Jejich struktura je hierarchicky uspořádána. Moc v organizacích je dána postavením ve formální organizaci. Moc vedoucích je podporována příslušnými normami. Je dána pozicí, nikoliv osobností vedoucího.

Určité prvky moci existují i sociálních skupinách. Obsah moci, její forma a distribuce záleží na povaze skupiny a stupni její organizovanosti.Většinou nemá formální povahu a je založena spíše na obecních kulturních hodnotách, pravidlech či zvycích. Moc či autorita je založena na obecních kulturních hodno-tách, pravidlech či zvycích a dána vztahy mezi jejími členy.

Existence a distribuce moci ve větších sekundárních skupinách jako jsou sociální třídy je většinou zprostředkována speciálními institucemi a organizacemi, které fungují jako jejich reprezen-tace. Typické je to u politických stran a odborů. Strany se většinou skládají ze tří částí:vedení – volení členové strany, aparát-technický personál a členká základna. Vůči ostatním lidem mimo stranu o žádný mocenský vztah nejde.Projevuje se jistá míra opačné závislosti. Stranická reprezentace je závislána souhlasu a volební podpoře širší skupiny.

Moc individua Tento případ předpokládá vztah alespoň s jedním dalším člověkem. Mocenský vztah je zjevně asymetrický, ale není totožný s pojmem závislost. Moc jedince koresponduje s jeho pozicí v organizaci, v níž působí.

Politika jako vztah a forma lidské činnosti a společenské praxe je velice konkrétní a vždy spojená s konkrétními lidmi a skupinami. Celkově je individuální moc jednotlivce v politice a ve vztahu k jiným lidem dána a) vnějšími okolnostmi, tj. povahou a kvalitou politického režimu, stavem politické kultury b) společenskou váhou skupin c) pozicí, kterou jedinec zaujímá d) osobními dispozicemi

Histoická podmíněnost forem politiky Subjekty politiky, vládnoucí a ovládaní se ve společnosti v souladu s jejim historickým vývojem měnily. V 18. století se začaly štěpit představy o jednotě státu, moci a vůle panovníka.Objevilo se rozlišování státu , jako formy moci a společnosti. Revoluční myšlenky kritizující feudální stát přinesl T.Hobbes (1588-1679). Mezi autory, kteří rozpracovali problémy moci a vládnutí patřil Alexis de Tocqueville(1805-1859)

K významným teoretikům moci patřil Max Weber Weberova koncepce rozlišuje „materiální a výrobní“ prostředky a v souladu s tím i příslušné sociální třídy. Tím také se snažil zdůvodnit význam různých forem moci. Tvdil , že člověk neusiluje o moc z ekonomických důvodů, ale že moc je také záležitostí prožitku,úcty, prestiže,vážnosti.

Významná je Weberova typologie moci Rozlišuje: a) moc tradiční,založenou na respekto-vání starých osvojených pravidel a jejich nedotknu-telnosti. b)moc charismatickou, která je založena většinou na osobnosti vůdce a na víře ovládaných v jeho schopnosti c) moc legitimní, spočívá ve víře v racionalitu, smysluplnost uspořádaného systému na stanovených pravidlech a na víře kompetentnosti.

Zabýval se rovněž legitimitou moci Čímž se nastoluje otázka, zda uplatňovaná moc a její subjekty mají podporu a mocenská opatření jsou přijímána ovládanými jako zdůvodněná a správná. Weber říká, že moc nemá jednu hlavní příčinu, ale je pluralitní povahy.

Pluralita moci se projevuje i v tom smyslu, že nositel moci může vykonávat současně různé druhy moci, vůči různým objektům a sám také může být současně objektem moci jiného nebo jiných subjektů. Do plurality vztahů mezi lidmi ve společnosti se promítá i pluralita zájmů. Konflikt zájmů a jeho řešení se již stává předmě-tem politiky. V konstelaci zájmů se objevuje jejich hierarchie.

Významné téma sociologie politiky tvoří problematika vzniku a fungování politických stran jako reprezentantů určitých skupinových , třídních zájmů a ideologií. Politické strany jako součást politického systému společnosti vznikaly v souvislosti se vznikem parlamentních systémů. R Michels konstatuje, že všechny politické strany, resp.jejich vůdci mají sklon k oligarchii – vládě nekolika jedinců. Důsledkem je , že se vzdalují zájmům členské základny a stranickým principům a idejím.

Sociologie politiky nejnovějšího období se soustřeďuje na dopady globalizace na fungování národních států a jejich politických systémů. Všimá si dopadů ekonomické a informační globalizace na socilní strukturu, názory a jednání lidí.

Problém legitimity moci Legitimitou moci v širším smyslu obecní uznávání práva výkonu moci někoho nad někým. Z pohledu sociologie se otázka legitimity soustřeďuje na to, zda ti,kteří jsou objektem mocenských opatření jsou s touto situací spokojeni natolik, že ji přijímají a respektují. Nespokojenost se způsobem vlády je normální jev.

V demokratických politických systémech se za legitimní povžují takové formy moci, které jsou založeny na „vůli lidu“. Lid poskytuje mandát politikům , většinou jde o představitele politických stran cestou svobodných voleb.