Jedovatá stopa – IV. VŠCHT VŠCHT Praha Praha Úvodní přednášky z předmětu TOXIKOLOGIE VŠCHT Praha VŠCHT Praha Jedovatá stopa – IV.

1. světová válka

Za první skutečný chemický útok je považováno německé použití chlóru dne 22. 4. 1915 na 6–8km úseku fronty u belgického města Ypres v západních Flandrech proti Francouzům. Během 5 minut bylo do vzduchu rozptýleno kolem 180 tun chlóru. Výsledkem plynového útoku bylo 15 000 zasažených osob, z nichž do 2 dnů zemřela jedna třetina. Tento silný účinek byl způsoben i tím, že francouzská vojska neměla ochranné prostředky. A to přesto, že byla upozorněna na blížící se nebezpečí. V Německu tehdy působil velmi schopný agent Francouzù C. Lucieto. Ten zjistil, že se v Mannheimu vyrábí nějaký plyn pro válečné účely a že se přepravuje do Kruppových závodů v Essenu. V hostinci se seznámil s příslušníkem Kruppovy soukromé policie a za pomoci několika půllitrů piva se dověděl, že se dovážený plyn používá k plnění dělostřeleckých granátů. Pochybováním vyprovokoval německého partnera k sázce o 2000 marek s tím, že sám tvrdil, že celá záležitost je technicky neproveditelná. Partner nabídl důkaz pravdy a vzal ho brzy na střelnici, kde došlo k předvádění nové zbraně před císařem Vilémem II. Salva byla vypálena do stáda ovcí, které zmizelo v oblacích plynu. Ovce pak byly nalezeny mrtvé, porost odumřelý. Lucieto sázku zaplatil a vyžádal si střepinu granátu jako suvenýr. V Paříži pak rychle zjistili podstatu věci. Nebyla však podniknuta žádná opatření. Koncem května 1915 provedli Němci u Bolimova útok proti ruským vojskům. Na 12km úseku fronty vypustili 264 tun chlóru. Účinek byl opět značný – 9000 osob otráveno, 1200 z nich zemřelo.

V prosinci 1915 Němci poprvé použili toxičtější plyn – fosgen, který se poté stal nejpoužívanější otravnou látkou. Téměř přesně po roce (12. 7. 1916) použila německá armáda s překvapením na stejném místě (u Ypres) novou otravnou látku se zpuchýřujícím účinkem. Jednalo se o bis(2-chlorethyl)sulfid nazývaný také hořčičný plyn (mustard gas). Po použití u Ypres vešel do historie pod názvem yperit. Zdravotnické ztráty vzniklé účinkem yperitu převyšovaly asi 8krát ztráty způsobené všemi ostatními látkami.

Bojové chemické (otravné) látky Historie Leonardo da Vinci navrhl v 15-tém století granát, obsahující arsenik a práškovou síru Lord Dundonald – navrhoval použít k vojenským účelům (od r.1811) kouř, vzniklý spalováním kamenouhelného dehtu případně sirouhlík. 1. světová válka - postupně použito: 1915: chlor, fosgen, benzylbromid, xylylbromid, 1916: difosgen, dibrommethylethylketon, chloropirkin, dichlorethylsulfid (yperit), 1917: difenylchloroarsin, 1918: difenylkyanoarsin, ethyldichloroarsin, dichlormethylether meziválečné odbobí a 2. sv. válka- vývoj nervově paralytických plynů 1930: první nervově paralytické látky vyvinuty v Německu 1942-45: vyrobeno 12000 tun tabunu (Německo) 1944-45: syntetizován soman, sarin a 200 dalších organofosfátů (Německo) V průběhu války požit CO a HCN k usmrcování zajatců BCHL používali i spojenci poválečné období - zaměření na výzkum mechnismu působení BCHL a syntézu protilátek, postupný pokles významu pro armády a přesun do arzenálu teroristů 1955, USA: skupina látek "agent V." - 10x toxičtější než sarin 1958, USA: látka "VX" - stabilní v prostředí 1979-88: poslední rozsáhlejší použití BCHL - Irák proti Íránu, yperit 13.1.1993 Konvence o chemických zbraních (úplný zákaz)

2. světová válka

Zápisem konference ve Wannsee 20. 1 Zápisem konference ve Wannsee 20.1.1942 vzniká oficiální dokument zahajující „konečné řešení židovské otázky“ dle Göringova rozkazu z 31.7.1941. Takto byla odstartovaná obrovská štvanice smrti, jíž padlo za oběť na 6.000.000 převážně židů v období asi tří let. Byrokratický aparát do sebemenších detailů plánoval, koordinoval a organizoval koncentraci obětí do ghett, jejich plynulý přísun pro transporty do vyhlazovacích táborů podle kapacit jednotlivých táborů, přesuny majetku zavražděných do říše a sledování celkových „statistik“. Zároveň byrokraticko-technické pojetí celé akce zbavovalo jednotlivce pocitu osobní odpovědnosti, každý vykonával pouze stanovenou činnost na kterou navazovali ostatní jednotlivci nebo oddělení RSHA.

Od června 1941 byly v Osvětimi-Brzezince zkoušeny různé způsoby hromadného zabíjení. Střílet vězně byla pomalá a špinavá práce. Kysličník uhelnatý také působil příliš dlouho. V srpnu 1941 „použil Rudolf Hoess“ pro další pokus 500 sovětských zajatců a provedl hromadnou vraždu cyklonem B. Vyráběla ho jako odhmyzovací prostředek filiálka I. G. Farben firma Degesch. Esesáci pak objednali obrovské množství látky s výhradou, že musí být vynechána "varovná" složka, která upozorňuje na jeho jedovatost. „Konečné řešení" probíhalo od jara 1942. Poprvé byl plyn „naostro“ použit v Belsenu. Tento koncentrační tábor měl kapacitu 15.000 mrtvých denně. Další měsíc začal fungovat Sobibor (20.000 denně), Treblinka a Majdanek (25.000) a Osvětim, kterou Hoess nazval "největším vyhlazovacím zařízením všech dob". Čísla jsou neuvěřitelná. V prosinci 1941 měl Hitler v moci 8,700.000 židů. Z nich do jara 1945 povraždil nejméně 5,800.000: 2,600.000 z Polska, 750.000 z Ruska, 750.000 z Rumunska, 402.000 z Mad'arska, 277.000 z Československa , 180.000 z Německa, 104.000 z Litvy, 106.000 z Holandska, 83.000 z Francie, 70.000 z Lotyšska, po 65.000 z Řecka a z Rakouska, 60.000 z Jugoslávie, 40.000 z Bulharska, 28.000 z Belgie a 9.000 z Itálie. V Osvětimi, kde zahynuly 2 milióny osob, se vraždění provádělo jako velkokapacitní průmyslový proces. Německé firmy soutěžily v nabídkách na "zpracovatelské jednotky" , které musely mít "výkon 2.000 těl za 12 hodin". Plynové komory projektovala pod názvem "umrlčí sklepy" německá zbrojařská akciová společnost na základě specifikace požadující "neprodyšně uzavíratelné dveře s gumovým těsněním a průzorem z dvojitého osmimilimetrového skla typ 100/192". Terén nad umrlčími komorami měl udržovaný trávník přerušovaný betonovými hřiby k zamaskování šachet, jimiž "zdravotníci" sypali dolů ametystově modrý cyklon B.

„Kdo nepamatuje na dějiny, je odsouzen, aby je znovu prožil“ George Santayana

Plynný kyanovodík – HCN - je jedním z nejrychleji působících a nejprudších jedů. Letální dávka činí asi 1 mg.kg-1 hmotnosti. Byl používán za II. světové války k usmrcování vězňů v plynových komorách nacistických koncentračních táborů (Cyklon B). Je cítit po hořkých mandlích, schopnost ucítit tento zápach je však geneticky determinována, proto zápach nevaruje všechny jedince. Relativní hustota je 0,95, je tedy nepatrně lehčí než vzduch. Čichem je detekovatelný při 2 – 5 ppm, při 20 – 36 ppm lehce dráždí spojivky a dýchací cesty, vyvolává nauzeu a palpitace, při koncentracích nad 100 ppm dochází k rychlé ztrátě vědomí a zástavě dýchání. Při kontaktu solí kyanidů s kyselinou dojde k vytěsnění atomů kovu a vzniká kyanovodík. Kyanovodík se uvolňuje také při hoření některých přírodních látek (vlny, dřeva) a zejména plastů obsahujících dusík v molekule (polyuretanů, polyakrylonitrilu). Po odštěpení glukózy vzniká HCN z amygdalinu v hořkých mandlích (letální dávka je asi 30 kusů), v podstatně menším množství z jader meruněk a broskví (letální dávkou jsou stovky kusů). Dalším zdrojem kyanovodíku jsou organické kyanidy (akrylonitril, propionitril) a nitroprussid sodný, užívaný k léčbě hypertenzní krize. Etiopatogeneze: Kyanovodík působí blokádu buněčného dýchání vazbou na Fe3+ v cytochromoxidáze v mitochondriích. Plynný kyanovodík se vstřebává velmi rychle, po inhalaci může dojít i k bleskové smrti.