Pavoukovci jsou skupina bezobratlých živočichů z podkmene klepítkatců. Vědecké jméno získali podle dívky Arachné. Zahrnuje asi 73 000 zejména suchozemských druhů. Věda, která se zabývá pavoukovci, se nazývá arachnologie. Pavoukovci jsou nejpočetněji zastoupenou skupinou podkmene klepítkatců. Na rozdíl od sesterských tříd hrotnatců (Merostomata) a nohatek(Pycnogonida nebo též Pantopoda), kteří žijí v moři, většina pavoukovců obývá pevnou zemi. Teprve druhotně pronikli do vodního prostředí. Až na malé výjimnky mají pavoukovci šest párů končetin (klepítka, makadla a čtyři páry kráčivých nohou). Utváření zejména prvních dvou párů končetin, ale i celého těla, je zpravidla jednotné pro každý z řádů této třídy členovců.

Pavouci (Araneae) jsou řád bezobratlých živočichů ze třídy pavoukovců Pavouci (Araneae) jsou řád bezobratlých živočichů ze třídy pavoukovců. Skupina zahrnuje asi 34 000 druhů, z toho v ČR žije asi 800 druhů. Tělo je složeno z hlavohrudi a zadečku, který je připojen nápadnou stopkou. Stejně jako ostatní pavoukovci mají, na rozdíl od hmyzu, osm kráčivých končetin. Jejich velikost (délka těla od klepítek ke konci zadečku) se pohybuje od 0,5 mm do 90 mm. Klepítka (chelicery) jsou dvoučlánkové a ústí do nich vývod jedové žlázy. Mají osm očí (existují výjimky – čeleď šestiočkovití), u některých druhů (např. skákavek) je zrak velmi dobrý. Nejznámějším znakem pavouků je jejich schopnost tvořit hedvábná vlákna. Na zadečku mají snovací bradavky, původně modifikované končetiny, které vylučují na vzduchu rychle tuhnoucí tekutinu. Na končetinách mají pak hřebínek, kterým vzniklá vlákna spřádají do silnějších svazků. Pavouci jsou bez výjimky draví živočichové a aktivně loví svou kořist (zejména různé druhy hmyzu). Trávení je díky velmi úzkému jícnu, který neumožňuje polykání větších pevných částic, mimotělní – pavouk vstříkne do své kořisti směs trávicích enzymů a po určité době nasaje zkapalněný obsah. Dýchání obstarávají plicní vaky a keříčkovitě větvená tracheální soustava, která však může u některých čeledí scházet. Samičky jsou větší než samečci a po spáření svého partnera většinou sežerou. Oplodněná samička naklade vajíčka. Někteří pavouci je nosí přichycená na těle, zapředená v kokonu, jiní je kladou do hnízd. Z vajíček se vylíhnou nepohyblivé larvy, které vyživuje vaječný žloutek. Tyto larvy žijí uvnitř kokonu. V okamžiku, kdy larva dospěje do stádia nymfy, jí matka pomůže dostat se ven z kokonu. Po strávení zbytků vaječného žloutku se nymfa svléká a stává se z ní dospělý jedinec. Pavouci se za svůj život svlékají mnohokrát a v tomto okamžiku jsou mimořádně zranitelní pro jiné predátory.

Křižák OBECNÝ

Pavučina čeledi plachetkovytých Pavučina čeledi křižákovitých pAVUČINY

Sekáči (Opilionida) jsou řádem pavoukovců, vyznačují se srostlou hlavohrudí a zadečkem a dlouhými končetinami. Tělo sekáčů je kompaktní (není jako u pavouků rozčleněno na hlavohruď a zadeček), nápadné je na něm zřetelné článkování. Nohy sekáčů jsou velice dlouhé a jejich konce bývají druhotně členěny, takže mají charakter jakýchsi „chapadélek“ která umožňují ovíjení stonků trav při pohybu, nebo lepší uchopení potravy. Nohy sekáčů se mohou velmi snadno uvolnit, je to součást sebezáchovy jedince. Tomuto jevu se říká autotomie. Noha sebou po odlomení velmi dlouho seká - odtud pochází český název těchto pavoukovců. Klepítka sekáčů jsou tříčlánková zakončená klepítkovitě. Makadla poněkud připomínají nohy, ale jsou mnohem kratší. Na hlavové části se nachází hrbolek, na jehož bocích se nalézá po jednom oku. Jedové, ani snovací žlázy nejsou u sekáčů vyvinuty. Samčí pohlavní orgán je protažen v nápadný kopulační orgán (penis), kterým je sperma při páření přiváděno přímo do pohlavního otvoru samice. Péče o potomstvo je zajištěno pouze tím, že samice naklade vajíčka kladélkem do různých štěrbin, dále se o jejich osud nestará. V Česku žije přibližně 30 druhů sekáčů.

sekáč Phalangium opilio

Štíři Scorpionida jsou řád pavoukovců, vyznačují se velkými, klepetovitými makadly a ocasem s jedovým ostnem. Tělo štíra je rozděleno na dvě základní části: hlavohruď a zadeček. Prvních 7 článků zadečku se nazývá trup, zbývající část zadečku je tvořena pěti články a telsonem, jedovým ostnem, který je zakončen jedovým hrotem, do kterého ústí dvě jedové žlázy. Tato část zadečku bývá označována jako ocas, tento název je ale nesprávný, protože pravý ocas je část těla za řitním otvorem. U štíra je řitní otvor umístěný na spodní straně těla mezi pátým článkem „ocasu“ a telsonem. Trup obsahuje vnitřní orgány, plicní vaky, trávicí trubici a rozmnožovací orgány. K trupu jsou připojeny čtyři páry kráčivých nohou. Zakrnělé zbytky dalších končetin tvoří hřebínky, které slouží jako smyslové orgány. Na hlavohrudi nese jeden pár středových očí, až pět párů dalších postranních očí, klepítka (chelicery) a makadla (peripalpy), která jsou přeměněna v klepeta. Některé jeskynní druhy štírů nemají oči. Díky rozložení očí po těle má štír k dispozici zorný úhel prakticky 360 stupňů. Štíři loví po setmění. Kořist často registrují dotykem. Loví většinou jiné členovce, velké druhy dovedou ulovit i ještěrku nebo malé savce. Jsou to gonochoristé, při páření mají komplikované rituály, kdy nejdříve dochází k rituálnímu tanci a následně, pokud sameček samičce vyhovuje, sameček vypustí spermie na zem a samičku na buňky natlačí - tím dojde k oplození samičky. Samice rodí živá mláďata, která nosí na hřbetě. 30 – 35 mláďat zůstává s matkou ješte nejaký čas po prvním svlékání. Největší štíři patří do čeledí Hemiscorpiidae a Scorpionidae, některé druhy mohou dorůstat až 23 cm délky. Jedním z nejnebezpečnějších predátorů štírů je mangusta - savec podobající se kuně či fretce. Mangusty využívají oslabení smyslů (zejména zraku), když štíry ze země vyhrabou za denního světla z jejich nor. Po ukousnutí části s jedovým hrotem jsou štíří pro mangusty naprosto neškodní a tudíž se z nich stává potrava.

štír

KONEC