Urbanizace Didaktika vlastivědy

Středověké město Středověké město sociology (Max Weber)chápáno jako zárodek kapitalismu uprostřed feudálního světa. Používá se modelové rozdělení dějin měst do tří základních historických úseků. 1. epocha předzemědělská společnost, končí neolitem 2. tradiční společnost, která končí průmyslovou revolucí tzv. druhou městskou revolucí, ta s průmyslovou splývá 3. doba moderní Dělení vychází z vysledování předělu mezi preindustriálním městem a městem průmyslovým.

Vývojová období měst a) Změny spojené s centralizací států, postupně omezovaly autonomii měst. Dlouhé 16. století 1500 až 1650, města příliš nerostla, obyvatelé rozděleni rovnoměrně do měst všech typů. b) léta 1650 až 1750 věkem venkovského proletariátu, zpomalení růstu obyvatelstva. Rostou jen vládní, správní a vojenské a právní funkce velkých měst v Evropě – stagnace, úpadek malých a středně velkých měst. Těžiště hospodářského a politického vývoje se definitivně přesouvá na severozápad Evropy.

Vývojová období měst – pokr. c) obrat tzv. nové urbanizace 1750 až 1800 nebo 1850 začátek průmyslové revoluce a rozvoj předindustriální výroby. Rychlý růst počtu obyvatel, technické inovace, rozmach manufaktur, první továrny, změna cen potravin ve prospěch zemědělců začaly měnit staletí trvající proces koncentrování obyvatelstva do velkých měst. Růst hlavních měst se zpomalil a začal růst malých a středně velkých měst, kde se soustřeďovaly manufaktury a vznikaly první továrny.

Fáze urbanizace Během urbanizace se měnila vnitřní struktura jednotlivých měst. V dosavadních procesech evropské urbanizace lze rozlišit čtyři fáze: 1. klasická urbanizace - koncentrace pracovních příležitostí i obyvatel v samotných městech, okolí města zůstává venkovské v hmotném i funkčním smyslu slova 2. suburbanizační fáze - v západní a střední Evropě 1900 až 1960, v důsledku změn zdrojů energie, v dopravních technologií a hodnotových orientací lidí se začala část obyvatel stěhovat z vnitřních částí měst na jejich okraje a často i za ně. V této fázi se začíná snižovat počet obyvatel centrálních městských zón

Urbanizovaná společnost ve 20. letech 19. století demografický obrat ve vývoji obyvatelstva českých zemí, počet narozených vysoce převýšil počet zemřelých. část přírůstku odcházela do zahraničí (i za podmínek rychle rostoucího vlivu průmyslové revoluce po roce 1830) Ve 40.letech sotva pětina obyvatelstva žila v obcích městského charakteru. V letech 1880 až 1910 vzrostl podíl obyvatelstva měst z třetiny téměř na polovinu. Ale ani do 30. let 20. století nedosáhl podíl městského obyvatelstva plné poloviny.

Vývoj porodnosti V polovině 19. století vdaná žena rodila v manželství průměrné délky 7až 8 děti, z nichž se 15 let dožívalo průměrně 4 až 5. Od 70. let v průmyslových oblastech a v Praze, pokles manželské plodnosti, nejdříve u průmyslových dělnic. Od 80 let tento jev patrný všude i v zemědělských oblastech i v oblastech katolických, evangelických nebo bezvěreckých.

Životní úroveň dělníků Lépe placení – kvalifikovaní bydleli v bytech s kuchyní a pokojem nebo ve vlastním domku (s podnájemníky), Nejchudší bydleli v pronajatém bytě s jednou místností nebo žili jako nocleháři na byt a stravu. (Jejich ženy často přivydělávaly domácí prací, např.pletení punčoch.) Ženatí dělníci měli málokdy více než 3 děti. Největší výdaje za stravu, kvalita stravy podle výdělku, méně vydělávající měli maso jen dvakrát týdně, zbytek pak knedlíky, zelí, brambory... Dělnická mzda byla odvozená od ceny základních potravin nezahrnovala výdaje na vzdělání děti.

Role textilního průmyslu Industrializace a průmyslová revoluce začaly v textilním průmyslu. Ten potřeboval stroje – spřádací, česací, mykací, na tkaní, potiskování… K jejich výrobě bylo potřeba železo a ocel, moderní metalurgie, těžba rud, ale zvlášť těžba uhlí a výroba koksu.

Začátky klasické urbanizace spojeny s rozvojem malých a středních měst, tam byly manufaktury a vznikaly první průmyslové továrny. Základním předpokladem modelu je, že do zahájení průmyslové urbanizace žila v městských sídlech 3-10% obyvatel.

Energie a průmysl Pohon textilních strojů nejdřív vázán na vodu Parní stroj mnohem účinnějším pohonem. Výroba parních strojů zvyšovala poptávku po výrobě oceli a ta po těžbě uhlí. K tomu nezbytný rozvoj železnice, pro interakci částí výroby a spotřeby. Železnice opět stimulovala poptávku po oceli… Tak byl spuštěn řetězový proces klasické industrializace spojený s první průmyslovou revolucí.

Vliv průmyslu na krajinu – energie z vody Dokud byla jako pohon využívána rychlá voda na horních tocích, byla výhodná kombinace levné venkovské půdy, levné a trpělivé pracovní síly, dostatečných zdrojů vodní energie. Tento druh výroby ještě neničil krajinu ani města. Rostou jen průmyslové aglomerace podél vodních toků (známe z dějin severních Čech). V blízkosti továren rostou nájemné domy pro dělníky a ostatní zaměstnance. Nemají žádný politický status, patří k obcím, na jejichž pozemku leží.

Vliv průmyslu na krajinu – parní energie Dramatická změna zaváděním parního stroje do výroby. Voda a vzduch jako zdroj energie byly zadarmo a rozptýlené. Pára jako zdroj energie má výrazně dostředivý účinek. Doprava prodražovala výrobu, optimální náklady při výrobě ve velkém, síla parního stroje se dala převádět max. 400 m. Čím více výrobních jednotek, tím efektivnější výroba. Vznik továren s několika sty zaměstnanci přirozeným důsledkem použití páry jako zdroje energie.

Vznik průmyslových aglomerací důsledky na dopravu: čím více průmyslu, tím lepší obsluha železnicí. dochází k aglomerování továren do souvislých území, vznikla průmyslová čtvrť s koncentrací továren, skladišť, železničních vleček a dalších objektů. To dále působilo na systém osídlení. (Stejně výrazně jako železnice zapůsobil za sto let automobil.) Železnice v městské dopravě nefungovala, bylo potřeba vytvořit lidem bydlení v blízkosti továren. To vedlo k novým formám bydlení a k nevídané hustotě domů i obyvatelstva. Tato centra se často rozvíjela v blízkosti dolů, v místech styku železnic, přístavů. Blízkost uhlí přitahovala železárny, ocelárny a jiný průmysl strojírenský, chemický…

Vliv průmyslu na krajinu – elektrická energie Přechod na elektrickou energii a přírodní plyn přináší osvobozování průmyslu ze silné závislosti na uhlí. Důsledky na rozmisťování průmyslu, tak v utváření sídelní sítě a v přeměně vnitřní struktury měst. Z povahy elektrické energie, která je přenosná, vyplývaly změny projevující se decentrací a dekoncentrací. Nové energie uvolňovaly geografickou determinaci průmyslu. Další odstředivý účinek měl vynález telegrafu a telefonu, zmenšila se potřeba osobních kontaktů ve správě a obchodu a šířil se městský způsob života.

Suburbanizace měst počet lidí žijících v centrech se snižuje lidé se stěhují do nových čtvrtí rodinných domů na okrajích, později za okraje měst. příčinou byla také expanze obchodních a správních funkcí měst, vedla k omezení počtu lidí v centrech bydlících. promítání sociálních rozdílů do bydlení různých vrstev, bohatší odcházeli do zdravějšího prostředí…

Automobil – suburbanizace měst Asi nejvýznamnější technologickou změnou v procesu urbanizace vynález motoru automobilu. Vrátil význam silnicím a ještě jej posílil. Schopnost nákladních automobilů překonávat výškové rozdíly způsobila, že se některá odvětví průmyslu mohla rozvíjet i v hornatých oblastech. Auta přispěla výrazně k dekoncentraci měst i ke změně jejich tvaru od měst s hvězdicovým uspořádáním, k městům se souvislejšími plochami zastavění při nižších hustotách.

Fáze urbanizace 3. desurbanizační fáze - typická pro větší městské regiony v silně urbanizovaných zemích Evropy. Snižuje se počet obyvatel v centrálních zónách měst i v ostatních částech města. Nastává celková dekoncentrace, zvětšují se městské prostory a formují velké městské regiony 4. čtvrtá fáze projevuje se jen v největších mnohamilionových městských regionech, proces dekoncentrace pokročil tak daleko, že klesá počet obyvatel v celém regionu, to je doprovázeno přírůstkem počtu obyvatelstva a pracovních příležitostí v kruhu menších městských regionů kolem jádrového městského regionu,

Reurbanizace Existují také známky toho, že dekoncentrace měst ( s úbytky obyvatel, úpadkem obchodních i kulturních funkcí center měst) není poslední vývojovou fází. Objevují se názory, že u některých evropských měst může nastat obrat a jakýsi návrat do vnitřních měst. Začíná se proto hovořit o reurbanizaci.

Zdroje: Horská, P., Maur, Z., Musil, J.: Vznik velkoměsta, Praha. Paseka 2002 Technické památky. 1. díl oborové úvody, Praha, Libri 2001 Lukeš, Z., Hroch, P.: Praha na prahu moderny, Paseka 2017 Holubec, S.: Lidé periferie, Plzeň, Západočeská univ. 2010