VEŘEJNÉ FINANCE VEŘEJNÁ VOLBA

Teorie veřejné volby Zabývá se veřejným rozhodováním a jeho mechanismy. Je studium politických rozhodnutí ekonomickými nástroji Zkoumá zákonitosti politického systému rozhodování. Zkoumá, jak vlády rozhodují o: rozsahu veřejného sektoru, jaké veřejné statky a pro koho je bude veřejný sektor zabezpečovat, o spolupráci veřejného a soukromého sektoru, o míře přerozdělování, o míře státních zásahů do vývoje makroekonomických ukazatelů, o zákonech, které ovlivňují chování ekonomických subjektů i fungování demokracie.

Teorie veřejné volby základy teorie – v 18. stol. ve Francii J.A. de Condorcet, Později (20. stol.) K.J. Arrow, A. Downs, J.M. Buchanan, G. Tullock, K. Wicksell, … Moderní teorie veřejné volby: J.A.Schumpeter (1942 - Kapitalismus, socialismus a demokracie)

Soukromý zájem - jednotlivec maximalizuje svoje užitky za pomoci racionálního užívání zdrojů (homo economicus) Veřejný zájem - (někdy také kolektivní potřeby) - je patrný intuitivně, ale při podrobném studiu se začne rozkládat na různě integrované zájmy skupin nebo jednotlivců. Často je idealizován - v ideologiích a teoriích státu

Rozhodování v demokratickém systému PŘÍMÉ (přímá demokracie) Nástrojem je referendum, Využití spíše výjimečné (zásadní záležitosti), Vysoké náklady a časová náročnost. NEPŘÍMÉ (nepřímá (zastupitelská) demokracie) Nepřímá volba prostřednictvím volených zástupců, Časově méně náročné (rozhoduje menší počet osob), Důležitý je volební systém, Je spojena s politickým systémem.

Základní systémy zastupitelské demokracie POMĚRNÉ ZASTOUPENÍ při volbách do zastupitelských orgánů, kandidáti či strany získávají počet mandátů či křesel v poměru, který se blíží poměru počtů hlasů získaných od voličů. Výhodou je zastoupení i malých politických stran, které volil malý počet voličů Nevýhodou je: Zastoupení i extremistických stran, Nutnost vytvářet koalice, které bývají křehké a snižují akceschopnost vlády VĚTŠINOVÉ ZASTOUPENÍ všechny mandáty na úrovni volebního obvodu jsou přiděleny jedné kandidátce. Podporuje vznik velkých stran (slučování malých) pro dosažení rozhodovacího kompromisu, Brání vlivu malých extremistických stran,

Nepřímá veřejná volba Užívá se k rozhodování o: Příjmech a výdajích veřejných rozpočtů, jejich objemu a struktuře, Konstrukci daní a daňovém zatížení, Struktuře a financování veřejného sektoru, Důchodovém systému, … Kolektivní rozhodnutí mohou být efektivní, ale mohou být i škodlivá a je tedy důležité stanovit pravidla rozhodování.

Kolektivní rozhodnutí Veřejná volba má za cíl změnit pozici společnosti z hlediska užitku jednotlivých skupin. Dopady na jednotlivé skupiny se mohou měnit. Ekonomika se na hranici produkčních možností (plné využití ekonomických zdrojů) dostane působením tržních mechanismů výchozí pozice stavu v ekonomice dojde-li k přerozdělení zdrojů

Kolektivní rozhodnutí výchozí pozice stavu v ekonomice = Paretoefektivní bod v důsledku tržních selhání Bez kolektivní akce nebudou dopady tržních selhání odstraněny a ekonomika se neposune na hranici produkčních možností.

Kolektivní rozhodnutí

Pravidla veřejné volby Veřejná volba rozlišuje tři základní pravidla rozhodování: diktátorské (rozhodování jedince), konsenzus (jednomyslná shoda), Na společném postupu se musí shodnout všechny strany, všechny musí souhlasit s každým rozhodnutím. Žádná ze stran si tak nemůže polepšit na úkor jiné strany. Nákladné a časově náročné při větším počtu zúčastněných, Právo veta může celé vyjednávání zablokovat. většinové pravidlo. potlačuje hrozbu zablokování jednání. ale hrozí zneužití postavení dominantní stranou. (V nejhorším případě by se tak mohl užitek menšinové skupiny snížit.)

Množina bodů pro jednomyslná rozhodnutí je dána spojnicí bodů EXY.

V případě tří návrhů. L, M a N bude skupina A racionálně hlasovat pro svůj nejvyšší užitek. V tomto případě tak pravděpodobně vyhraje varianta N, kdy si většina A výrazně polepší, částečně však i na úkor menšiny B.

Pravidla většinového hlasování I. pravidlo prosté většiny – hlasuje se jedním hlasem za jednu variantu; varianta s více než 50 % hlasů vyhrává; zpravidla se používá tam, kde jsou pouze dvě varianty (při více variantách by žádná nemusela získat více než 50 %); pravidlo relativní většiny – zpravidla vícero variant; vyhrává ta s největším počtem obdržených hlasů (vítěz bere vše), i kdyby to bylo pouze o jediný hlas; dobře funguje pouze tehdy, když voliči nemají postoj k alternativním variantám (jsou vůči nim indiferentní); hrozí nebezpečí vítězství menšiny, protože opozice může být v první variantě názorově roztříštěná; Condorcetovo pravidlo – jedná se opět o většinové pravidlo; voliči porovnávají každou variantu s každou; varianta s jednoduchou většinou je považována za vítěznou (v průměru je nejlépe ohodnocena); dochází k zastižení preferencí voličů, což je výhodou; v určitém případě může dojít k hlasovacímu paradoxu,

Dvouvrcholová preference Hlasovací paradox Volič V2 A B C A B C Volič V1 Dvouvrcholová preference A B C Volič V3

Hlasovací paradox (cyklická volba) Na obrázku jsou tři voliči (V1, V2 a V3) a tři možnosti volby (A, B a C). Volič 1 (V1) má dvouvrcholovou preferenci. Volíme-li mezi A a B, vítězí A. Volíme mezi A a C, vítězí C. ALE volíme-li mezi B a C, vítězí B. Mezi 3 variantami neexistuje žádná optimální varianta, protože B vítězí nad C, C nad A a A nad B.

Arrowova věta Kennetha Josepha Arrowa (1963) - americký ekonom a držitel Nobelovy ceny za ekonomii. „neexistuje takový volební systém, který by vedl ke kolektivnímu rozhodnutí za následujících podmínek: byl by demokratický (nediktátorský), nezávisel by na množství a pořadí variant, byl by založen na nezávislém a racionálním rozhodování každého jednotlivce, byla by zachována Paretova optimalita.“

Pravidla většinového hlasování II. pluralitní hlasování – každé variantě jsou přiřazovány body podle preferencí; každý volič má tolik bodů, kolik je variant; nejlepší varianta obdrží jeden bod a každá následující (o stupeň horší) pak vždy o bod více; vítězí varianta s nejnižším počtem bodů; přidělování bodů – zde je dán určitý počet bodů, který se dělí mezi jednotlivé varianty podle voličova uvážení; nejlepší varianta tak klidně může získat všechny body najednou; Bordův počet – jedná se o preferenční hlasování s vahami pro jednotlivé preference (např. první pořadí má váhu 5, druhé pořadí váhu 4 atd.); váhy jsou určené expertně; vážené hlasy se sčítají; vítězem je varianta s největším počtem vážených hlasů;

Aktéři veřejné volby politici voliči (občané) zájmové skupiny byrokracie Všichni: maximalizují svůj užitek

Voliči, Politici Na straně nabídky veřejných statků a služeb se pohybují politici, kteří se co nejvíce snaží uspokojit preference a potřeby svých voličů. Voliči tvoří stranu poptávky po veřejných statcích a službách. Aby politici získali voličské hlasy, snaží se v rámci uspokojování potřeb svých voličů najít co nejlepší „nabídkový koš“, tj. volební program politické strany.

Politici, volič medián (střední volič) Hlavním cílem politika je zůstat ve funkci, tzn. maximalizovat voličské hlasy. Úspěch politických stran závisí na tom, jak dokázaly pozici voliče mediána odhadnout. Volič medián tak, alespoň v demokratické společnosti, nejvíce ovlivňuje politickou pozornost a politické chování. Například český volič medián pocitově vyznává liberální hodnoty, prakticky se však dožaduje sociálního státu a s tím souvisejících veřejných statků. V systému 2 politických stran volič nemá žádnou volbu, protože obě strany prosazují stejnou politiku.

Voliči Racionální ignorace účasti ve volbách Při různých volbách se vyskytují situace, kdy volič odmítne jít k volbám. Toto chování lze vysvětlit podle hypotézy racionální ignorace účasti ve volbách: Volič nepůjde k volbám, jestliže náklady spojené s jeho účastí na hlasovacím aktu (od získání informací o volebních programech po samotné dostavení se na hlasovací místo) převýší jeho možný užitek. Přesto lidé ve volbách hlasují. Proč? Neuvědomují si, jak malá je pravděpodobnost, že jejich konkrétní hlas ovlivní výsledek voleb, Domnívají se, že jejich rozhodnutí „jít volit“ přiměje i ostatní voliče k účasti, Z pocitu odpovědnosti (jsou členem demokratické společnosti)

Politici Hlavním cílem politika je zůstat ve funkci, tzn. maximalizovat voličské hlasy. Volební cyklus je krátkodobý, Prosazují současnou spotřebu na úkor budoucí, Snaží se načasovat nejvýhodnější makroekonomickou politiku do období před volbami  Politický hospodářský cyklus

Zájmové skupiny Snaha o prosazování zájmů jednotlivých skupin zejména při plánování veřejných výdajů, Př. farmaceutický průmysl, Odbory. Jakým způsobem získávají vliv? Nabízí voličům zdarma informace (ty, které se jim hodí), Poskytují informace politikům o preferencích voličů, příp. odborné studie (ty, které se jim hodí), Přímé a nepřímé úplatky

Byrokracie Byrokratem je odborník realizující politická rozhodnutí (úředník) I byrokraté se chovají racionálně a jde jim o maximalizaci jejich užitku. Snaží se o maximalizaci rozpočtu, která umožní zvýšení jejich platů. byrokrat má informační převahu vůči politikovi (lépe zná náklady potřebné na realizaci veřejného statku) Bude požadovat vyšší rozpočet než je třeba (než je optimální), přitom počítá s možnými škrty  rozpočet bude požadovat maximální

Byrokracie Zná byrokrat Definuje politik Byrokrat ví, že maximální rozpočet, který může požadovat je na úrovni Qbyr. (tj. takový, který je ještě únosný… 0ABQbyr. = 0CQbyr.)

Anthony DOWNS - An Economic Theory of Democracy, 1957 „Politické strany neusilují o uvedení společnosti do stavu Paretovského optima; každá usiluje o maximalizaci počtu voličských hlasů. Zásadní otázkou potom je, zda soutěž mezi stranami vede k Paretovskému optimu.“ Zdroj: Urbánek. V., VŠE.