ŽIVOT ZEMĚDĚLCŮ Zemědělci díky pokročilejšímu zemědělskému nářadí a nové metodě obdělávání půdy dosahovali během vrcholného středověku vyšších výnosů. Obyvatelstvo nových měst muselo být zásobováno velkým množstvím potravin. Stávající vesnice již nestačily pokrýt rostoucí spotřebu městského obyvatelstva. Proto proběhl proces kolonizace = zakládání nových vesnic v dosud zalesněných oblastech českého státu a v místech s vyšší nadmořskou výškou. Rekonstrukce domu středověkého zemědělce

Protože byl v českých zemích ve 13. století nedostatek domácích osadníků, panovníci podporovali také německé kolonisty. Lokátor byl pověřen majitelem pozemku k založení nové vesnice. Zodpovídal za to, že sežene nové osadníky a kromě obytných domů, zorganizuje vyměření jednotlivých polí. V době výstavby vesnice a v prvních letech po založení byli vesničané osvobozeni od placení dávek=daní, vrchnost udělila nové vesnici lhůtu. Proto mají některé vesnice v názvu slovo Lhota. Dávky platili vesničané ve formě peněz, ale také částí úrody a zemědělskými produkty. Lokátor se v nové vesnici stal rychářem, zástupcem majitele pozemku. Jedinou kamennou stavbou na vesnici býval kostel. V době ohrožení se mohl stát posledním útočištěm pro napadené vesničany, některé kostely měly dokonce obrannou věž. Drobní šlechtici sídlili ve větších vsích, budovali zde tvrze nebo dvorce. Středověký vesnický kamenný kostel

TROJPOLNÍ SYSTÉM JAŘOZIMÚHOR Ve 13. století došlo k významné změně v obdělávání půdy. Místo dvou dílů, zemědělci své pozemky rozdělili na tři díly: JAŘ-díl půdy osévaný na jaře odrůdami s kratším vegetačním obdobím např. jarní pšenice, jarní ječmen OZIM-díl půdy osévaný na podzim plodinami, které se sklízejí až v letních měsících dalšího roku např. žito ozimé ÚHOR-díl půdy, který se neoséval, nechal se zarůst trávou a sloužil jako pastvina pro dobytek. Dobytek přirozeně zúrodňoval půdu hnojem. Každý rok rolníci díly prostřídali, z jaře se stal ozim, z ozimu úhor a z úhoru jař. 1. rok2. rok3. rok

ZEMĚDĚLSKÉ NÁŘADÍ Cep- používal se k výmlatu zrní z obilných klasů. Kosa- se v době vrcholného středověku používala jen ke kosení trávy. Srp- tímto nástrojem se sklízelo z polí obilí.

PLUH madla pro regulaci hloubky orby odhrnovačka radlice krojidlo Sloužil zemědělcům k orbě půdy, kvůli větší váze a pro lepší manipulaci na pozemku býval doplňován koly.

ORBA Setí obilí předcházel proces orby a vláčení pozemku. Ve 12. století se mezi venkovany rozšířilo používání chomoutu pro efektivnější zapřahání koňů. Vynálezci chomoutu byli pravděpodobně obyvatelé Mongolska nebo Číny už ve 3. století našeho letopočtu. Je to vlastně kožený límec vycpaný např. ovčí vlnou, který se navlékal na koňský krk přes hlavu. Ne každá vesnice ale vlastnila koně. Tam, kde byl koňů nedostatek, zapřahali vesničané do pluhu pomocí jařma krávy nebo voly. Orba pomocí koní byla až pětkrát rychlejší než orba pomocí volů. Jakmile byla půda poorána, následovalo vláčení pozemku pomocí bran. PEPOVO POLEFRANTIŠKOVO POLE Orba pomocí koní Orba pomocí volů Ve vesnici Malá Lhota žili dva zemědělci. Starší, ale pilnější se jmenoval František. Mladší Pepa byl líný, pracovat se mu moc nechtělo. František si díky své pracovitosti našetřil na pár koní. Pepa se Františkovi posmíval. František je hlupák, utratil všechny úspory za zbytečné koně. Kůň je přece zvíře určené k jízdě pro krále a šlechtu a ne pro chudáka vesničana jako je František. Sám oral pole párem volů. František vyzval svého souseda na souboj. V duelu ale nesměly být použity zbraně. Vítězem se stane ten, který poorá své pole rychleji. Pepa výzvu přijal a navrhl, aby vítěz dostal od poraženého jednu ovci. 321START František zvítězil také díky tomu, že koně zapřáhl do pluhu pomocí chomoutu.

OBILÍ Zemědělci vysévali v úrodných nížinách především pšenici a ječmen. Ve vyšších nadmořských výškách se vysévalo žito, z něj se hlavně ve středověku mlela mouka na chléb. Oves se vyséval jako pícnina=krmivo pro chované koně. Již v neolitu lidé vysévali proso, které si oblíbili zejména staří Slované. Protože proso vyžaduje čisté, nezaplevelené půdy, ve středověku se z něj stala velmi drahá obilnina. Proso se muselo několikrát ručně plít a to bylo příliš náročné. pšenice žito proso Naši předkové vyráběli z nedozrálého obilí pražený pokrm, který se ve staročeštině nazývá pražma či pražmo. Část obilí se sklidila před úplným dozráním v období tzv. mléčné zralosti. Nedozrálé klasy se upražily buď na otevřeném ohni nebo na pánvi či v peci. Pražená zrna se umlela a po přidání mléka se z ní vařila kaše. Ta měla přirozeně nasládlou chuť.

LITERATURA Dějepis 7: Středověk a počátky nové doby. 1. vyd. Plzeň: Fraus, ISBN ČORNEJ, Petr, Ivana ČORNEJOVÁ, Ivan RADA a Vratislav VANÍČEK. Dějiny Zemí Koruny české I. 2. vyd. Praha: Paseka, ISBN HROCH, Miroslav. Dějepis: II. díl. 2. vyd. Praha: Práce, ISBN BERANOVÁ, Magdalena. Jídlo a pití v pravěku a ve středověku. 1. vyd. Praha: Academia, ISBN Odkazy na stažené obrázky oubEI&tbm=isch#hl=cs&tbs=sur:fmc&tbm=isch rekonstrukce domu wbIxOjLCA&tbm=isch vesnický kamenný kostel bkLYI&tbm=isch rekonstrukce orby pomocí koní orba pomocí zapřažených volů Žito eOAsObOvjf2cUI&tbm=isch#hl=cs&tbs=sur:fmc&tbm=isch pšenice hl=cs&tbs=sur:fmc&tbm=isch proso