generace hudebníků (podle narození) Dufay, Binchois Ockeghem Josquin, Obrecht, Isaac Clemens non Papa, Gombert, Willaert Palestrina, Lasso Marenzio, Gesualdo, Gabrieli, Monteverdi

III. generace (Obrecht, de la Rue, Isaac, Prioris, Brumel, Josquin) Pierre de la Rue (cca ) narozen v Tournai, zde získal také první vzdělání v katedrálním sboru. Jako zpěvák působil v Bruselu, Ghentu, Nieuwpoortu, později snad v Kolíně a Cambrai zaměstnán jako zpěvák mariánského bratrstva v Bois-le-Duc, 1492 se stal členem burgundské dvorní kapely: sloužil tak císaři Maxmiliánovi I., Filipovi Sličnému, Markétě Rakouské a pozdějšímu císaři Karlu VI. U dvora Markéty Rakouské úzce spolupracoval s nejvýznamnějším kopistou té doby, Petrem Alamire (+1536). Nejméně pět skvostných rukopisů je věnováno jen jeho dílu. Jeho popularitu odráží také množství tisků i falešných atribucí v 16. století. „Věrný Burgunďanům“, tj. působil ve službách Habsburků doprovázel spolu Agricolou, Weerbekem a dalšími vévodu Filipa do Španělska. Capilla flamenca: 14 zpěváků a několik instrumentalistů x unisono zpěv španělského král. sboru (Anchieta, Encina, Escobar. Jeho postavení a uznání odráží množství církevních beneficií, z nichž finačně profitoval.

Pierre de la Rue napsal zhruba 30 mší. Missa pro defunctis (1507 k obřadům za Filipa Sličného). Sylabické zhudebnění. Atribuce slavného moteta Absalon, fili mi. Alamireho konvolut věnovaný kultu Panny Marie Bolestné: pětihlasá Missa de septem doloribus (de la Rue); pětihlasé zhudebnění sekvence Stabat Mater (Josquin), c.f. v tenoru – píseň Comme femme desconfortée, další čtyřhlasou mši de la Rue a moteto Memorare mater Christi (Mathieu Pipelare). Missa Ave Maria

Jacob Obrecht ( ) jako jeden z mála pocházel z dnešního Nizozemí. Kapelník v Utrechtu, Bergenu, Bruggách, Antverpách, zemřel ve Ferraře. Psal především tenorové mše s homofonními vsuvkami, aby zdůraznil důležitá místa v textu akordickou deklamací (Credo: „et incarnatus est“). Četné paralelismy (decimy mezi s a b), josquinovská bicinia. Využíval mimojiné německých melodií (Maria Zart, Der Pfobenswanz) jako tenorový c.f. pro své mše. Dochováno pouze 14 světských kompozic. Zemřel ve Ferraře na mor. Obraz Hanse Memlinga

Světské písně: Důsledně sylabické zhudebnění (akordickou sazbu nebo změnu metra používal už Dufay). Provozovací praxe tohoto repertoáru byla velice variabilní. Dokládají to zejména Petrucciho písňové tisky (Odhecaton, Canti …). Corteggiano (1514, vydaný 1528): „quattro viole de arco … suavissima e artificiosa.“ Chanson Rompeltier Mlynářka varuje svého milence, aby dnes neklepal na dveře, protože její manžel je doma.

Frankovlámští skladatelé v Itálii 1. papežský stát (Řím) 2. městské signorie: Florencie (Medici), Ferrara (d´Este), Milán (Sforza) 3. Benátky Signorie: zhruba od 14. století (trecento) se v Itálii vedle stávajících politických celků formuje velké množství městských států. Volený představitel města dosáhl často dědičného titulu signora. Musel se pak opírat také o přízeň středních a nižších vrstev, vlastní prospěch a prospěch města byl úzce provázán. Budováním dvora (reprezentace) do velké míry nahrazoval svou nelegitimitu; obvykle tedy signoriové vystupovali jako mecenáši věd a umění, hudbu nevyjímaje.

Sylabické zhudebnění nota proti notě je typické právě pro ty skladatele, kteří nějaký čas strávili v Itálii (vliv frottol a dalších). Heinrich Isaac od r ve Florencii (Lorenzo I. de´ Medici), později dvorním skladatelem Maxmiliána I. (nicméně 1517 zemřel ve Florencii). Josquin členem sboru milánské katedrály od roku 1459 (?), poté v papežských službách, u Sforzů, na dvoře Ludvíka XII. a Ercola d´Ferrara, nakonec na dvoře Markéty Rakouské. Frottoly vydal v devíti knihách (1504-9) Petrucci, zejm. autorů Marco Cara a Bartolomeo Tromboncino. Frottoly však psal i Josquin (El Grillo). Vliv frottoly a laudy je však v patrný i v jiných dílech frankovlámských skladatelů.

III. generace (Obrecht, Isaac, Josquin) Josquin Desprez (cca ) Pocházel ze severní Francie, působil především v Itálii na papežském dvoře a ve Ferraře na dvoře Sforzů, odkud odešel před morem, kterému tam podlehl mimo jiné J. Obrecht. Od roku 1505 působil jako vysoký církevní hodnostář na pomezí dnešní Francie a Belgie až do své smrti. Svými současníky byl uznáván jako nejvýznamnější soudobý skladatel.

Josquin Desprez (cca ) Komponoval především moteta, mše a světské chansony. Využíval techniky c.f., ten ale nechal putovat po různých hlasech, nejen v tenoru. Důležitým principem je sdružování hlasů do dvojic (například 2 vysoké proti 2 hlubokým). U benátského tiskaře Petrucciho vyšla roku 1502 jeho sbírka jako vůbec první autorský tisk. Typická jsou takzvaná žalmová moteta (např. De profundis). Mille regretz (milostný chanson) The Scholars of London

Josquin Desprez nebo Pierre de la Rue Absalon fili mi, quis det ut moriar pro te, Absalon? Non vivam ultra, sed descendam in infernum plorans. 2 Samuelova 19 Král otřesen vystoupil do přístřešku nad branou a plakal. Šel a naříkal: "Můj synu Abšalóme, můj synu Abšalóme! Kéž bych byl umřel místo tebe, Abšalóme, synu můj, synu můj!" … Tak se toho dne proměnilo vysvobození ve smutek všeho lidu, neboť lid slyšel toho dne slova: "Král se trápí pro svého syna." A lid se toho dne kradl do města, jako se vkrádá lid, který se stydí, že utekl z bitvy. Král si zavinul tvář a velmi hlasitě křičel: "Můj synu Abšalóme, Abšalóme, synu můj, synu můj!"

V Josquinově díle se zřetelně objevuje princip, později nazvaný Musica reservata (Adrian Petit Coclico: Compendium musices, Norimberg 1552). V Josquinově díle se zřetelně objevuje princip, později nazvaný Musica reservata (Adrian Petit Coclico: Compendium musices, Norimberg 1552). Samuel Quickelberg (cca ): hudba, která se přizpůsobuje celému textu a každému slovu, vyjadřuje každou emoci a klade věci před oči tak, jako by se právě děly. Samuel Quickelberg (cca ): hudba, která se přizpůsobuje celému textu a každému slovu, vyjadřuje každou emoci a klade věci před oči tak, jako by se právě děly. Rezignace na rytmickou komplikovanost, symetrie frází, sdružování hlasů do páru (antifonální princip), delší stupnicové pasáže. Rezignace na rytmickou komplikovanost, symetrie frází, sdružování hlasů do páru (antifonální princip), delší stupnicové pasáže.

Josquin zkomponoval zhruba 18 mší (z toho 9 dochováno mj. v Brně), mezi nejslavnější patří ranější Missa Hercules dux Ferrariae, L´homme armé super voces musicales, Missa Patris (využívání předlohy, Brumelova moteta, téměř na způsob parodie), Pange lingua opouští princip c.f. i parodii a volně rozvíjí chorální motivy. Hercules dux Ferrariae re ut re ut re fa mi re

Josquin Desprez: De profundis clamavi ad te Domine (The Hilliard Ensemble) Z hlubin bezedných + volám tě, Pane Panovníku, + vyslyš můj hlas! Kéž tvé ucho pozorně + vyslechne moje prosby. Budeš-li mít, na zřeteli nepravosti, + kdo obstojí, Hospodine? Ale u tebe je odpuštění; + tak vzbuzuješ bázeň. Skládám naději v Hospodina, + čekám na jeho slovo. Má duše vyhlíží Panovníka + víc než strážní jitro, když drží stráž k ránu. U Hospodina je milosrdenství, + hojné je u něho vykoupení, on vykoupí Izraele + ze všech jeho nepravostí.

Josquin Desprez: Praeter rerum seriem (The Gabrieli Consort and Players) Præter rerum seriem parit deum hominem virgo mater. Nec vir tangit virginem nec prolis originem novit pater. Præter rerum seriem parit deum hominem virgo mater. Nec vir tangit virginem nec prolis originem novit pater. Virtus sancti spiritus opus illud cœlitus operatur. Initus et exitus partus tui penitus quis scrutatur? Virtus sancti spiritus opus illud cœlitus operatur. Initus et exitus partus tui penitus quis scrutatur? Dei providentia quæ disponit omnia tam suave. Tua puerperia transfer in mysteria, mater ave. Dei providentia quæ disponit omnia tam suave. Tua puerperia transfer in mysteria, mater ave.

Parodická mše Cyklická c.f. mše ustupuje v 16. století ve prospěch parodického principu: missa parodica – mše je nově koncipována jako parafráze a postupné obměňování celých delších úseků jiné polyfonní kompozice (tzn. předlohou je vícehlasá věta). Termín parodia se sice objevuje v roce 1587, ale nejstarší využití této techniky se objevuje například v některých Josquinových mších.

Josquinovi francouzští současníci: Antoine Brumel (cca ), Antoine de Fevin (cca ), Jean Mouton (cca ), Antoine de Longueval (tzv. motetové pašije, čtyřhlasé pasticcio z evangelií, cca 1507). Všichni působili buď na dvoře Ludvíka XII. nebo na papežském dvoře Lva X. Josquinovi francouzští současníci: Antoine Brumel (cca ), Antoine de Fevin (cca ), Jean Mouton (cca ), Antoine de Longueval (tzv. motetové pašije, čtyřhlasé pasticcio z evangelií, cca 1507). Všichni působili buď na dvoře Ludvíka XII. nebo na papežském dvoře Lva X. Brumel: dvanáctihlasá mše Et ecce terrae motus (melodičnost, eufonie). Brumel: dvanáctihlasá mše Et ecce terrae motus (melodičnost, eufonie). Španělští skladatelé: Kastilec Juan de Anchieta ( ), Pedro de Escobar (+1514), Francisco de Peňalosa (+1528), Juan del Encina (+1528) Španělští skladatelé: Kastilec Juan de Anchieta ( ), Pedro de Escobar (+1514), Francisco de Peňalosa (+1528), Juan del Encina (+1528)

Německá polyfonie Heinrich Finck, hudebník královského dvora v Krakowě ( ). Jako první používal anticipaci melodie imitacemi v diminuci (typické pro J. S. Bacha). Thomas Stolzer (+1526), Finckův žák, původně duchovní ve Vratislavi, Magister capellae posledního Jagellonce.

Heinrich Isaac ( ) – podobně vlivný v německém jazykovém prostoru jako Josquin ve francouzském. Agent vévody z Ferrary oba porovnal takto: Josquin skládá lépe, ale jen když se mu chce, žádá si 200 dukátů, Isaac je poslušnější a plodnější, požaduje jen 120. Jako dvorní skladatel Maxmiliána I. (1497) měl plat 150 zlatých ročně. Tenorové písně (Innsbruck, ich muss dich lassen) Tenorové písně (Innsbruck, ich muss dich lassen) Misse henrici Izac (Petrucci 1506) – zejm. chansonové mše. Misse henrici Izac (Petrucci 1506) – zejm. chansonové mše. Choralis Constantinus, na objednávku kostnické kapituly (propria + ordinaria) dokončil jeho švýcarský žák Ludwig Senfl. Choralis Constantinus, na objednávku kostnické kapituly (propria + ordinaria) dokončil jeho švýcarský žák Ludwig Senfl.

Tiskaři Ottaviano dei Petrucci v Benátkách: 1501 sborník písní (instrumentální) Odhecaton (sto písní). Ottaviano dei Petrucci v Benátkách: 1501 sborník písní (instrumentální) Odhecaton (sto písní). Pierre Attaingnant v Paříži, 1528 Pierre Attaingnant v Paříži, 1528 Jacqus Moderne, Lyon, 1532 Jacqus Moderne, Lyon, 1532 Georg Rhaw, Wittenberg, 1538 Georg Rhaw, Wittenberg, 1538 Montanus a Neuber, Norimberk, 1542 Montanus a Neuber, Norimberk, 1542 Tylman Susato, Antverpy, 1543 Tylman Susato, Antverpy, 1543 Pierre Phalese, Louvain, Pierre Phalese, Louvain, Náklad a provoz: 1587: Benátky, Řím a Milán celkem 70 děl. Victoria: 200 ks 1600 Morlayova loutnová tabulatura: 1500 ks 1552 V Itálii po roce 1650 paradoxně hudební tisk ochabuje

Hudba a reformace Požadavky reformátorů: Plnější zapojení shromážděných věřících do bohoslužby (společný zpěv) Plnější zapojení shromážděných věřících do bohoslužby (společný zpěv) srozumitelnost liturgického textu srozumitelnost liturgického textu hudba nemá přispívat k prázdnému potěšení smyslů, ale umocnit účinek textů hudba nemá přispívat k prázdnému potěšení smyslů, ale umocnit účinek textů V praktické rovině se tedy objevují interpolace v národních jazycích do mešních textů, pod vlivem luterství nově vznikají překlady mešních textů i v českém utrakvismu, velmi časté jsou vícehlasá zhudebnění žalmů v národních jazycích (Clemens non Papa).

EVROPSKÉ REFORMACE 1517 počátky reformace (95 tezí Martina Luthera) 1525 selská válka: zkamenění agrární soustavy (nevolnictví), dominance knížecího státu, reformace se mění v politické hnutí knížat 1527 Sacco di Roma: v rámci války mezi Francií a říší o hegemonii v Itálii vyplenili císařští vojáci Řím 1531 Anglický král (Jindřich VIII.) hlavou anglické církve – 1534 zákon o supremaci 1534 založení řádu Societas Jesu 1536: Kalvínovo Institutio religionis christianae 1539 Helvétská konfese (Zwingliáni) 1555 Augsburský náboženský mír Tridentský koncil 1598 Edikt nantský: náboženská tolerance ve Francii 1600 upálen Giordano Bruno pro své panteistické představy nekonečného univerza bez jakéhokoli středu

Josquinovi následovníci (a údajní žáci) Nicolas Gombert ( ) Jacob Clemens non Papa ( ) Thomas Crecquillon (+1557) Jean Richafort ( ) Adrian Willaert Ústup od moteta s c.f., nové moteto koncipováno volně a je zhudebňováno podle jednotlivých textových úseků – každému patří nový motiv, zpracovaný proimitováním. Především ve mších se používá parodický princip. Normou se stává pěti- šestihlas. Sazba je tedy hustší a zvuková působivost fantastičtější (eufonie). Clemens i Crecquillon například používají klesající paralelní stupnice (Palestrina).

Nicolas Gombert (cca ) Údajně Josquinův žák (moteto-lamento Musae Jovis). Působil ve službách císaře Karla V. Údajně Josquinův žák (moteto-lamento Musae Jovis). Působil ve službách císaře Karla V. Důsledné využívání imitace (těsně za sebou, soggeti zaznívají často, někdy i vícekrát), používání kontrastních úseků – změna metra, homofonní pasáže. Typické jsou též ostré disonance – střet kadencující pasáže s citlivým tónem v jednom hlase s jiným hlasem (typické pro anglickou hudbu: Parsons et al.) Dílo: 12 mší, 160 motet, 8 magnificat (alternatim) Missa tempore paschali – sogetti vesměs z chorální mše Lux et origo, alternatim praxe (Kyrie I a II 1x). Závěr Agnus rozšířen na 12 hlasů s c.f. Et ecce terrae motus (odkaz, hommage Brumelovi).

Josquinovi následovníci (a údajní žáci) Nejčastějšími žánry jsou stále moteto, mše a chanson, ve velké míře komponovali také Magnificat. Inovaci představuje zhudebnění žalmů: v případě Crecquillona jde o několik francouzských žalmů, Clemens upravil trojhlasně celý holandský žaltář Souterliedekens (Antverpy ). Moteta: Gombert 160 (Lugebat David Absalon) Gombert 160 (Lugebat David Absalon) Clemens 230 (Ego flos campi) Clemens 230 (Ego flos campi) Crecquillon 116 (Factus est repente) Crecquillon 116 (Factus est repente) Richafort 35 (Requiem: Introitus) Richafort 35 (Requiem: Introitus)

Clemens non Papa moteto Ego flos campi a 7 (Píseň písní, 2.1-2, 4.15) Oxford Camerata, dir. Jeremy Summerly Ego flos campi et lilium convallium. Sicut lilium inter spinas sic amica mea inter filias. Fons hortorum et puteus aquarum viventium quae fluunt impetu de Libano. Jsem kvítek šáronský, lilie v dolinách. Jako lilie mezi trním, tak má přítelkyně mezi dcerami. Jsi pramen zahradní, studna vody živé, bystřina z Libanónu.

Adrian Willaert (cca ) Pocházel z Brugg (?), údajně byl Josquinovým žákem. Od roku 1527 působil v Benátkách jako kapelník u sv. Marka. Psal parodické mše, chansony, ale také italské madrigaly a villanelly (viz). Rytmus, melodie i harmonické postupy byly determinovány textem. Upouští proto od důsledné imitace a upřednostnil deklamaci textu (srozumitelnost). Rozvinul techniku Cori spezzati – střídavý přednes více sbory (antifonální princip, vícesborovost), viz jeho Salmi spezzati (Venezia 1550). Střídání sborů někdy i v krátkých úsecích vyžadovalo spíše akordickou sazbu.

Adrian Willaert (cca ) Willaertova technika dělených sborů odpovídá zvláštní dispozici basiliky sv. Marka a snad jí byla i podmíněna. Zvláštního uspořádání hudebních kůrů v chrámu sv. Marka si všiml například Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: Proti oltáři jsou dvé pavlače, na jedné zpěváci, na druhé diakon evangelium v jistý čas zpívají. Jsou také v témž kostele dvoje varhany proti sobě, tu obyčejně na oboje hrávají, že jedny po druhých střídavě jdou. Lauda Ierusalem Více viz: