Učení a výchova prostřednictvím aktivit v přírodě Doc. PhDr. Jan Neuman, CSc. UK FTVS Praha Katedra Sportů v přírodě Oddělení Turistiky, sportů a výchovy v přírodě Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem, státním rozpočtem České republiky a rozpočtem Hlavního města Prahy.

Aktivity v přírodě a výchova v přírodě  Aktivity v přírodě (AP) jsou pohybové a sportovně orientované aktivity, které co nejméně narušují přírodní prostředí.  AP se většinou provádějí v novém sociálním a přírodním prostředí.  AP obvykle zahrnují také nové a méně obvyklé aktivity.  AP tvoří důležitý okruh činností v koncepci výchovy v přírodě.

Orientace aktivit v přírodě  Chceme li pomocí AP působit na rozvoj osobnosti, musí splňovat určité podmínky.  Zadávané úkoly budou většinou vyžadovat kooperaci uvnitř malé skupiny.  Skupina se snaží plnit úkoly dle svých předpokladů. Jsou zde zdůrazněny také nároky na jednotlivce.  Kompetence skupiny řešit úkoly roste i s podporou vedoucího.  AP nejsou samoúčelné, jsou předkládány jako výzvy - šance (prostředky či metafory).  Působení AP je podporováno vhodnými metodami čerpající ze zkušenosti z oblasti pedagogiky, sociální psychologie eventuálně i terapie.

Odpovídají charakteristika výchovy v přírodě  Pro aplikaci AP je důležitá široká koncepce výchovy v přírodě.  Výchova - v přírodě (in), pro přírodu (for), o přírodě (about), prostřednictvím přírody (through).  Výchova v přírodě je vícerozměrná.

Dimenze výchovy v přírodě  Rozšiřuje strukturované vyučovací aktivity (tedy i AP) mimo třídu, dotýká se problémů společnosti, přírodního prostředí i jiných oblastí.  Obsah zahrnuje informace o přírodním prostředí a jeho vztazích, o dovednostech pro pobyt v přírodě, o vztazích lidí k přírodě, a o vlivech člověka na přírodu.  Výchovu v přírodě chápeme také jako vyučovací metodu.

Výchova v přírodě jako metoda výuky  Výchova v přírodě (VP) využívá aktivity v přírodě (AP) jako prostředek učení.  VP zahrnuje všechny 3 oblasti učení: poznávací, emocionální, psychomotorickou.  Příklad skalního lezení: - poznávací oblast - geologická struktura, fauna, flora, - poznávací oblast - geologická struktura, fauna, flora, kvalita jistících prostředků; kvalita jistících prostředků; - emocionální oblast - vztah lidí k ochraně přírody - emocionální oblast - vztah lidí k ochraně přírody v lezeckých oblastech, uchování pro další generace; v lezeckých oblastech, uchování pro další generace; - psychomotorická oblast - lezecké dovednosti, rozvoj - psychomotorická oblast - lezecké dovednosti, rozvoj pohybových schopností. pohybových schopností.

Vhodnost zkušenostních metod výuky  Zkušenostní učení (Experiential Learning). Často charakteristika “learning by doing“.  Přesněji to je proces ve kterém žák (učící se) získává (konstruuje) znalosti, dovednosti a hodnoty prostřednictvím přímé zkušenosti (bezprostředního prožitku).  Teoretické základy vychází z učení J. Dewey a D. Kolb.

Zkušenostní učení I.  Klasický Kolbův (1984) cyklus učení zahrnuje 4 způsoby zpracování informací a zároveň 4 styly učení: -1. Konkrétní zkušenosti spojené s prožíváním; -2. Pozorování a reflexe spojené s vnímáním; -3. Formování abstraktních modelů spojené s myšlením; -4.Testování modelů v nových situacích, aktivní experimentování odpovídající konání - aktivitě.

Zkušenostní učení II.  V reálném životě bychom spíše mohli hovořit o spirále, jak ukazuj stránky OWB Česká cesta.  D. Kolb předpokládá, že styl učení se mění s věkem: -Do 15 let se získávají poznatky a dovednosti; -Od 16 do 40 let se označuje jako specializování - nacházení místa ve světě; -Od 40 let se hovoří o integrování - prohloubení zkušeností a aktualizování dalších schopností

Zkušenostní cyklus výuky (Experiential teaching cycle)  Je to model zahrnující více detailů pro učitele a vedoucí.  1. fáze Znalosti. Aplikovat zkušenostní učení vyžaduje interdisciplinární nadhled a znalost skupiny, časový prostor, zařízení, vybavení a standardy, znalost celé palety aktivit v přírodě.  2. fáze Plánování. Potřeba strukturovat aktivity tak, aby vyhovovaly záměru učitele či vedoucího. Podpora záměru aktivitami z jiné oblasti.  3. fáze Uskutečnění, provedení. Vedení a usnadňování aktivit, získávání prožitků a zkušeností. Aktivní pozorování a komentování průběhu aktivit. Role informátora a toho, kdo problémy vysvětluje. Je třeba nechat prostor pro určitou nejistotu a vlastní přínos žáků.

Zkušenostní cyklus výuky I  Fáze 4. Reflexe a diskuse Sledování toho, jak byly splněny cíle lekce či programu. Jak akce proběhla z pohledu účastníků.  Fáze 5. Evaluace, zhodnocení. Zhodnocení úspěšnosti lekce či programu. Určení stupně splnění cíle.  Fáze 6. Přizpůsobení, adaptace. Rozhodování o dalších lekcích či o pokračování programu tak, aby další aktivita byla ještě lépe strukturována pro vybranou skupinu.  Pro kvalitní výsledek výuky je důležité záměrné propojování učiva a aktivita a nasazení učitele či vedoucího.

Účastníci, žáci, studenti  Velké rozdíly v motivaci pro učení v různých věkových skupinách.  Nejdůležitější je umění vtáhnout účastníky do programu či aktivity.  Dosáhnout toho, aby účastníci viděli přínos aktivity či programu.  Aplikovat poznatky „Flow“. Student bude nejvíce motivován k učení, jestliže velikost výzvy (náročnost úkolů) bude vyrovnána s jeho zájmy a Dovednostmi (schopnostmi).

Obsah učiva, program  Nejedná se o typické sportovní aktivity (dovednosti, výkon).  Aktivity v přírodě mají motivační náboj.  Ideální možnosti pro zapojení poznávací, tělesné i smyslové stránky.  Obsah je zaměřen na koncepci a dovednosti, které aktivity v přírodě vyžadují.

Organizace a řízení výuky  Aplikace aktivit v přírodě vyžaduje pravidla pro chování žáků a komunikaci mezi žáky a učitelem.  Diskuse s následným napsáním pravidel jednání a chování.  Respektovat cíle školy, úkoly učitele či vedoucího, cíle účastníků atp.  Pohovořit či sepsat očekávání a obavy účastníků.  Větší skupinu je možné při výuce rozdělit na několik malých týmů (3-5) a v každém určit jednoho vedoucího.  Pro komunikaci se skupinou při výuce volit kruh, polokruh nebo rozdělení do malých skupin.

Předpoklady výchovných aplikací aktivit v přírodě  Učení prostřednictvím aktivit v přírodě je vždy zkušenostní. Zaujmutí účastníků.  Vždy musí docházet k určitému vztahu k přírodě.  Vždy se vyžaduje reflexe, zobecnění a následná aplikace.  Záměrně se uvažuje o interdisciplinárním přístupu.

Důraz na výchovu charakteru  Vedle zakotveného interdisciplinárního programu se sleduje formování charakterových rysů.  Starostlivost, pomoc lidem v nouzi. Občanství – spolupráce na zlepšování školy, organizace i společnosti. Ochrana přírody.  Odvaha stát za správnými názory i když to zrovna není výhodné a populární. Trpělivost při překonávání obtíží. Vytrvalost v dokončování aktivit.  Respektování jiných lidí. Odpovědnost - nejdříve přemýšlet a pak jednat. Důvěryhodnost - hrdý na plnění slov a činů.

Proč v dnešní době využívat aktivity v přírodě jako prostředky učení ?  Naplnění potřeby efektivního učení.  Setkávání se základními vztahy, zakoušení reality v návalu abstraktních koncepcí.  Realismus v učení a výchově. Spojení symbolů s realitou.  Uvědomění si vlastní existence. Překlenout oddálení člověka od přírody.  Ocenění přírodního prostředí. Povzbuzení gramotnosti ve vztahu k přírodnímu prostředí.  Kvalitní zážitky a rekreace, příspěvek ke zdraví a zdatnosti.Kvalita života.  Učení se jednat s lidmi a chápat jedinečnost každého člověka.

Literární zdroje  Amesberger,G. Persönlichkeitsentwicklung durch Outdoor-Aktivitäten? Frankfurt am Main: Afra-Verlag,1992.  Bunting,C,J. Interdisciplinary Teaching Through Outdoor Education.Champaign: Human Kinetics,  Mareš,J. Styly učení žáků a studentů. Praha:Portál,1998.