SYNDROM VYHOŘENÍ Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Mgr. Jan Kumstát. Slezské gymnázium, Opava, příspěvková organizace. Vzdělávací materiál byl vytvořen v rámci OP VK 1.5 – EU peníze středním školám. VY_52_INOVACE_ února 2014

S YNDROM VYHOŘENÍ  Syndrom vyhoření (burnout) byl poprvé popsán v roce 1975 H. Freudenbergerem, který syndrom burnout definoval jako vyhasnutí motivace a stimulujících podnětů v situaci, kde péče o jedince a neuspokojivý vztah jsou příčinou, že práce nepřináší očekávané výsledky. Syndrom je spojován se stavem psychického i fyzického vyčerpání následujícího po vyčerpávajícím a dlouhotrvajícím stresu.  V USA byl pojem “burnout” používán původně ve spojení s alkoholiky a narkomany v chronickém stadiu, a až později v souvislosti s pracujícími lidmi, kteří projevovali letargii, zoufalství a bezmocnost.

S YNDROM VYHOŘENÍ  Vyhoření se týká zejména oblasti práce a je typické citovým a mentálním vyčerpáním. Často jde o důsledek dlouhodobého stresu a postiženi bývají především lidé, jejichž práce je založena na kontaktu a komunikaci s druhými lidmi.  Od deprese nebo prosté únavy se syndrom vyhoření liší hlavně tím, že se vztahuje výhradně na onu krizovou oblast práce a jeho součástí jsou pochybnosti o smyslu své práce.

D EFINICE SYNDROMU VYHOŘENÍ  Definic syndromu vyhoření je velké množství.  Některé jsou orientovány na konečný stav, tzn. na stav emočního, fyzického a mentálního vyčerpání. Jiné jsou definovány jako proces, který má vlastní vývoj.  Všechny definice se však shodují v několika společných bodech:

D EFINICE SYNDROMU VYHOŘENÍ  jedná se o psychický stav s přítomností negativních emocionálních příznaků jako například deprese, vyčerpání atd.  syndrom vyhoření je nejčastěji spojován s určitými druhy povolání, které jsou uváděny jako rizikovější, zvláště s profesemi obsahujícími práci s lidmi nebo alespoň kontakt s lidmi a závislost na jejich hodnocení  tvoří ho řada symptomů především v oblasti psychické, částečně i fyzické a sociální

D EFINICE SYNDROMU VYHOŘENÍ  hlavní složkou syndromu je emoční vyčerpanost, kognitivní vyčerpání a často i celková únava  menší efektivita práce není spojována se špatnými pracovními schopnostmi a dovednostmi, ale naopak s negativními vytvořenými postoji a z nich vyplývajícího chování  syndrom vyhoření se vyskytuje u jinak psychicky zdravých lidí, nesouvisí nijak s psychickou patologií  všechny hlavní složky syndromu vyhoření vycházejí z chronického stresu

P ŘÍZNAKY SYNDROMU VYHOŘENÍ  Syndrom vyhoření provází celá řada příznaků: člověk se celkově necítí dobře, je emocionálně, duševně i tělesně unavený. Má pocity bezmoci a beznaděje, nemá chuť do práce ani radost ze života.  Základními projevy vyhoření nejčastěji bývají:  Tělesné vyčerpání  Emocionální vyčerpání  Únava  Popudlivost  Nedůvěřivost  Depresivita  Negativní a cynický postoj k vlastní práci a ke klientům (pacientům, občanům, žákům atd.)

P ŘÍZNAKY NA PSYCHICKÉ ÚROVNI  Sklíčenost, uzavřenost, frustrace  Negativismus (vše je viděno v černých barvách, vše je špatně, nic se nepodaří)  Neochota, lhostejnost, vyhýbání se druhým  Vztek (může se projevit utrhováním se na druhé, vulgaritou, agresí)  Sebelítost, prožitek nedostatku uznání  Nesnášenlivost (pohrdání všemi a vším)

P ŘÍZNAKY NA ÚROVNI SOCIÁLNÍCH VZTAHŮ  Omezení kontaktů s kolegy  Vyhýbání se klientům, lhostejný a špatný (neprofesionální, cynický či neosobní) přístup k nim.  Neangažovanost, mechanické vykonávání práce  Nárůst konfliktů na pracovišti, ale i ve společnosti a soukromí, jízlivost  Otevřená nenávist k určitým lidem, vedoucímu či k instituci  Naschvály, pomsty

P ŘÍZNAKY NA ÚROVNI PRACOVNÍHO VÝKONU  Nesoustředěnost, nechuť k práci, chaotické plnění úkolů  Stále větší četnost chyb (v krajních případech i úmyslných)  Zpomalený nebo zrychlený (zmatené pobíhání) rytmus práce  Ztráta nadšení, aktivity a schopnosti inovace, nižší produktivita práce  Neschopnost organizace práce, vyhýbání se některým úkonům  Snížená zodpovědnost

P ŘÍZNAKY NA ÚROVNI FYZICKÉ  Vyčerpanost, stálá únava, apatie, ochablost  Nechuť k jídlu nebo naopak překotné přejídání  Obtížné usínání a nekvalitní spánek  Svalové napětí, bolesti hlavy  Náchylnost k nemocem  Obtíže s dechem, srdeční arytmie, vysoký krevní tlak  Deprese, myšlenky na vlastní smrt  Zvýšené riziko vzniku závislostí všeho druhu

R IZIKOVÉ PROFESE PRO VZNIK SYNDROMU  Jako první bylo popisováno vyhoření u personálu „alternativních“ léčebných zařízení, existující mimo etablované léčebny a závislé na obětavé pomoci dobrovolníků. Brzy se ukázalo, že tento koncept lze uplatnit i u dobře placeného personálu ve vyšších pozicích, u lékařů, psychiatrů, zdravotních sester, učitelů i sociálních pracovníků.  Syndrom vyhoření se objevuje především u „angažovaných pomahačů“, tedy u lidí, pro které je mezilidský kontakt pro výkon profese nezbytný.  Riziko se ještě zvyšuje tam, kde se jedinec setkává s problémy druhých, snaží se je emočně podpořit.

R IZIKOVÉ PROFESE PRO VZNIK SYNDROMU  Syndrom vyhoření nevyhnutelně patří k pomáhajícím profesím. Téměř u každého pracovníka se projeví po určité době některé z charakteristických projevů.  Syndrom vyhoření bývá označován jako „fenomén prvních let v zaměstnání“, kdy po vysokých očekáváních, entuziasmu a „profesní mytologii“ nastává zklamání, frustrace, bezmoc a rezignace.  Nejčastěji ohrožené profese jsou: pracovníci ve zdravotnictví, učitelé, psychologové, právníci, sociální pracovníci, policisté, pracovníci věznic, úředníci v bankách a v oblasti státní správy, duchovní a řádové sestry.

F ÁZE SYNDROMU VYHOŘENÍ  U syndromu vyhoření se jedná o dlouhodobý plynulý proces, při kterém lze popsat pět typických fází:  Fáze nadšení je spojena s prvotním nadšením, vysokým očekáváním a zaujetím pro danou práci kdy pracující zpočátku překypuje elánem a energií  Fáze stagnace, která je typická tím, že počáteční nadšení opadá a jedinec začíná zjišťovat, že ne vše je tak ideální, jak si původně myslel.

F ÁZE SYNDROMU VYHOŘENÍ  Fáze frustrace nastává ve chvíli, kdy jedinec začne pochybovat nad smyslem své práce. Tyto pochybnosti jsou nejčastěji založeny na špatných zkušenostech s nespolupracujícím klientem nebo nadřízenými.  Fáze apatie přichází po delší době frustrace a je přirozeným východiskem z pocitu frustrace. V této fázi se začíná měnit profesionální chování, vytrácí se zájem o klienta. Objevuje se podrážděnost, střídaná se skleslostí, dostavuje se ztráta sebedůvěry a pocit vnitřní prázdnoty.  Fáze vyhoření je posledním stádiem a u pracujícího jsou již viditelné příznaky syndromu vyhoření. Převažuje totální vyčerpání, negativismus, nezájem a lhostejnost.

F ÁZE SYNDROMU VYHOŘENÍ  Vyhoření se projevuje jako plíživé psychické vyčerpání způsobené dlouhodobým působením stresujících podnětů. Důsledky se dostavují postupně. Počáteční nadšení pro práci, uspokojení z prvních úspěchů, nadšení ze seberealizace v povolání se postupně vytrácí.  Často dochází ke střetu s realitou, která bývá zcela odlišná od představ, se kterými daný  jedinec do práce nastoupil  Vyhoření je tedy důsledek nerovnováhy mezi profesním očekáváním a profesní realitou, mezi ideály a skutečností.  V první fázi problémy většinou odezní s odchodem z práce domů, později s rozvázáním pracovního poměru.

L ÉČBA SYNDROMU VYHOŘENÍ  Konkrétní podoba léčebného programu tak vždy závisí na stupni obtíží. Čím dříve se s problémy začne něco dělat, tím snadnější léčba bude.  Dobré je tak začít celou situaci řešit již ve fázi stagnace, kdy jsou vyhlídky na zbavení všech problémů vůbec nejlepší.  Většinou se však potřebné kroky začnou podnikat až během fáze frustrace nebo apatie. A pak je často nezbytná léčba pobytem v nemocnici s následnou ambulantní léčbou včetně psychoterapie, která má při zvládání syndromu vyhoření nezastupitelnou funkci.

L ÉČBA SYNDROMU VYHOŘENÍ  Obvyklá a doporučovaná je poté změna zaměstnání.  Je nutno počítat s měsíci relativně klidového režimu.  Je dobré změnit společnost. Přátele, zákazníky, kolegy. Vyhledávat lidi, kteří přinášejí pozitivní náhled a inspiraci. Rovněž je dobré si všímat svých pocitů při styku s lidmi a respektovat své pocity.  Pro prevenci je dobré si stanovit a ujasnit priority, hranice vnitřní pohody a tyto hranice nepřekračovat.  Zvolnit životní styl, ústup od materiálních hodnot obecně zvýší kvalitu života jako procesu.

P REVENCE SYNDROMU VYHOŘENÍ  Snížit příliš vysoké nároky  Nebýt zodpovědní za všechny a za všechno.  Naučit se říkat NE.  Stanovit si priority ve svých aktivitách.  Dobré plánování a rovnoměrné rozdělení úkolů  Dělat si přestávky.  Vyjadřovat otevřeně své pocity.  Hledat emocionální podporu (přátelé, partner).

P REVENCE SYNDROMU VYHOŘENÍ  Hledat věcnou podporou. Všechny problémy nemůžete vyřešit sami  Myslet pozitivně. Radujte se z toho, co umíte a dokážete.  Předcházet komunikačním problémům.  V kritických okamžicích zachovat rozvahu.  Doplňovat energii. Vyrovnávat pracovní zátěž potřebnou mírou odpočinku.  Být otevřený novým zkušenostem, dále se učit a vzdělávat.

PRAMENY  KEBZA,Vladimír a Iva Šolcová. Syndrom vyhoření. Vyd. 2. Praha: SZÚ, 2003, 23 s. ISBN  Syndrom vyhoření [online]. [cit ]. Dostupné z: vyhoreni.cz/