Realizace práva

Realizace práva – vymezení  Jde o uskutečňování právních norem v praxi  Využívání oprávnění a dodržování povinností  Vytváření právních vztahů  Aplikace práva  Tvorba práva

Právní vztah – definice  Právní vztah je vždy v určité míře individualizovaný vztah mezi právními subjekty založený zásadně na právních skutečnostech stanovených právními normami, v němž tyto právní subjekty vystupují jako nositelé subjektivních práv a povinností a jejich zachovávání je zabezpečováno donucující silou státu.  Prvky právního vztahu jsou především jeho  subjekty (to, mezi kým daný vztah existuje),  předmět (to, čeho se týká)  obsah právního vztahu (práva a povinnosti subjektů).

Právní skutečnosti  Takové životní okolnosti, s nimiž právní norma spojuje vznik, změnu nebo zánik právního vztahu  Jsou-li podmíněny volním chováním subjektů, pak se dělí na:  právní jednání  protiprávní jednání  Jestliže nespočívají na volním chování právních subjektů, pak se dělí na:  právní události  protiprávní stavy

Právní jednání  Právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran  Právně lze jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit.  Právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

Protiprávní jednání  Chování právního subjektu, které spočívá v porušení právní normy a za něž právní norma stanoví sankci:  trestný čin – protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně, soud ukládá trest, nutné splnit podmínku společenské škodlivosti  správní delikt – veřejnoprávní delikt, který projednávají a ukládají za něj sankci správní úřady,  disciplinární (kárný) delikt – spočívá v porušení disciplíny či kázně, sankce ukládá orgán s disciplinární pravomocí  soukromoprávní delikt – porušení norem soukromého práva, které má zpravidla za následek majetkovou odpovědnost (nebo satisfakční odpovědnost).

Právní události  Skutečnosti, které vznikají nezávisle na vůli subjektů  Právní norma na ně váže vznik, změnu nebo zánik právního vztahu  Narození  Smrt  Uplynutí lhůty

Protiprávní stavy  Protiprávní stavy – výsledky nezaviněného chování nebo událostí, které jsou v rozporu s právem, a právní norma ukládá povinnost takový nepříznivý stav napravit nebo odstranit.  Povinnost je uložena tomu, kdo protiprávní stav svým jednáním nezavinil.  Hovoří se o tzv. objektivní odpovědnosti.

Subjekty právního vztahu  Osoby fyzické – každý člověk má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná přirozená práva, a tudíž se považuje za osobu.  Osoby právnické – organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná.  Stát – v oblasti soukromého práva se považuje za právnickou osobu.

Vlastnosti subjektů  Právní osobnost – způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti neboli způsobilost být jejich subjektem.  Svéprávnost – způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat).  Deliktní způsobilost – způsobilost vlastním zaviněným protiprávním jednáním založit svou odpovědnost, a tedy nést nepříznivé právní následky.

Osoby fyzické  Právní osobnost vzniká narozením (i plod, narodí-li se živý – tzv. nasciturus), zaniká smrtí  Svéprávnost – v plném rozsahu vzniká dosažením 18 let (zletilost). Nezletilí jsou způsobilí jen k jednání, které je svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti, odpovídající jejich věku. Lze ji omezit.  Deliktní způsobilost – podle druhu deliktu  trestní právo – 15 let  občanské právo – 18 let

Soukromoprávní právnické osoby  Vznikají na základě právního jednání:  korporace – sdružení osob (obchodní společnosti, družstva, spolky)  fundace – sdružení majetku k určitému účelu Nadace – k trvalé službě společensky nebo hospodářsky užitečnému účelu Nadační fond – k účelu užitečnému společensky nebo hospodářsky, neslouží trvalému účelu  ústav – osoba ustavená za účelem trvalého provozování činnosti užitečné společensky nebo hospodářsky s využitím osobní a majetkové složky

Veřejnoprávní právnické osoby  Vyvíjejí svou působnost v oblasti veřejného práva  Jsou zřízeny přímo zákonem nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci:  kraje a obce  veřejné vysoké školy  profesní komory

Osoby právnické – způsobilost  Vznik všech tří způsobilostí – dnem zápisu do veřejného rejstříku.  Právní jednání ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou oprávněni zakládací smlouvou, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány).  Od může být právnická osoba subjektem trestní odpovědnosti.  Zánik všech tří způsobilostí – výmazem z veřejného rejstříku

Stát  Vzhledem ke svému mocenskému postavení je zvláštní právnickou osobou.  Jeho jednotlivé orgány (ministerstva, správní úřady, soudy, státní zastupitelství atd.) jsou organizačními složkami státu a jménem státu právně jednají.  Zvláštní výhody – např. určité věci jsou vyhrazovány do výlučného vlastnictví státu, pozůstalost bez dědiců připadá státu cestou odúmrti

Objekt (předmět) právního vztahu  věci, tj. ovladatelné hmotné předměty,  hmotné objekty, které mají povahu živých tkání (transplantát), pokud nejsou a nemohou být právně kvalifikovány jako věci,  výsledky tvůrčí duševní činnosti (umělecké a literární dílo, vynález),  hodnoty lidské osobnosti (např. právo na život, zdraví, osobní svobodu a důstojnost a čest člověka),  chování, výsledky určitého chování (např. v pracovněprávním vztahu je objektem určitý druh práce nebo výkon práce),  právo (např. pohledávka).

Obsah právního vztahu  Práva (oprávnění) a povinnosti subjektů právního vztahu  absolutní práva – práva, která působí proti všem  relativní práva – práva, u nichž právu individuálně určeného subjektu odpovídá povinnost rovněž individuálně určeného subjektu  Druhy právních povinností – dát, konat, zdržet se určitého chování, strpět

Aplikace práva – definice  Aplikace práva je specifickou formou realizace právních norem spočívající v pravomoci státních orgánů vydávat individuální právní akty (rozhodnutí)  Musí mít vždy zákonný charakter  Je zásadně proces (řízení)

Formy aplikace práva  Soudní řízení  civilní řízení – rozhodování sporů (sporná řízení) a jiných právních věcí (tzv. nesporná řízení, pro něž je typické, že jejich účastníci nestojí vůči sobě v pozici odpůrců jako v řízení sporném)  trestní řízení – posouzení viny a uložení trestu či ochranného opatření  Správní řízení – cílem je vydání správního rozhodnutí v příslušné oblasti veřejné správy (např. stavební řízení, přestupkové řízení)

Rozhodčí řízení  Rozhodčí řízení (arbitráž) je mimosoudní způsob řešení sporů nezávislými a nestrannými rozhodci, který bývá využíván jako náhrada civilního procesu při řešení majetkových sporů.  Rozhodčí řízení je neveřejné, rychlejší, má nižší náklady  Rozhodcem se může stát kterýkoliv občan nebo i cizinec, který je zletilý, bezúhonný a plně svéprávný (právní vzdělání musí mít u spotřebitelských sporů)  Smluvní strany se mohou již při uzavírání smlouvy dohodnout, že případné spory budou řešeny rozhodcem (rozhodčí doložka) nebo až po vzniku sporu uzavřou smlouvu o rozhodci (ad hoc)

Klasifikace rozhodnutí I.  Podle účinků třídíme na:  Konstitutivní rozhodnutí – takový právní akt, který jednostranně nezávisle na vůli adresátů zakládá, mění či ruší právní vztah  Deklaratorní rozhodnutí – autoritativně zjišťují, konstatují, tedy deklarují existenci či neexistenci právního vztahu a působí ex tunc

Klasifikace rozhodnutí II.  Meritorní rozhodnutí – státní orgán rozhoduje o věci samé – tj. o uplatněném hmotněprávním nároku. Meritorním rozhodnutím se rozhoduje o právech a povinnostech vyplývajících z hmotněprávních vztahů  Procesní rozhodnutí – jiné než meritorní rozhodnutí, rozhodnutí o procesních otázkách (např. zastavení řízení, uložení pořádkové pokuty apod.)

Proces aplikace práva  Posouzení skutkových otázek – shromáždění právně významných informací o skutkové podstatě daného případu – dokazování  Posouzení právních otázek – výběr příslušné právní normy, její interpretace, tj. její formální a obsahová analýza,  Vydání rozhodnutí – rozsudek, usnesení, nález, příkaz, rozkaz, povolení

Vlastnosti rozhodnutí  Právní mocí se rozumí jednak nenapadnutelnost rozhodnutí (řádnými) opravnými prostředky a jednak závaznost rozhodnutí jak pro účastníky, tak pro soud. Právní moc tak zjednává právní jistotu o tom, jak bylo rozhodnuto.  Vykonatelností se rozumí to, že povinnost uloženou takovým rozhodnutím lze vynutit i proti vůli účastníka, kterému byla uložena. Je-li touto povinností něco plnit (zaplatit peníze, vyklidit byt), ale tato povinnost nebyla splněna dobrovolně, může být vynucena soudním výkonem rozhodnutí (exekucí).

Uvážení při aplikaci práva  Uvážení (diskreční pravomoc) představuje situaci, kdy s určitým skutkovým stavem nespojuje právní norma nutnost nastoupení jediného možného právního následku – naopak ponechává aplikačnímu orgánu určitý prostor pro volbu určitého řešení či rozhodnutí  Z nejobecnějšího hlediska bychom mohli rozlišit soudní uvážení a správní uvážení  Obsahově blízkým institutem jsou pak tzv. neurčité pojmy

Mezery v právu a analogie  Mezerami v právu se nazývají případy, ve kterých určitá konkrétní právní otázka právním řádem není upravena, ač by podle názoru toho, kdo o mezeře mluví, upravena být měla  Analogie je myšlenkový proces, při kterém se vyplňují mezery v právu  analogie zákona – je použita právní norma, která sice nedopadá na onen případ, který je třeba řešit, ale která upravuje vztahy obdobné  analogie práva – rozhoduje se podle obecných principů, které jsou v určitém právním systému vyjádřeny či na kterých tento systém spočívá