Vztah lékaře a pacienta. Práva pacientů

Vztah lékaře a pacienta. Práva pacientů
Jaromír Matějek

Vztah lékaře a pacienta
Zpracováno podle: Myfangwy Morgan, The Doctor-Patient Relationship ( ation%20skills/The%20Doctor%E2%80%93Patien t.pdf)

Sociální role lékařů a pacientů
Sociolog Parson byl jedním z prvních vědců, kteří se zabývali vztahem mezi lékařem a pacientem. Jeho zájem vzešel ze širšího okruhu teoretických problémů, týkající se schopnosti společnosti fungovat a hladce řešit a reagovat na společenské odchylky, deviace. Parson vnímal sociální funkci jako existenci v rolích, které předepisují nějaký typ chování.

Všichni zastáváme nějakou roli. Jsme studenti, učitelé, otcové, prodavači atd., a víme, jak se v takových rolích sami chovat a co můžeme a máme od ostatních očekávat. Parson vnímá nemoc jako sociální defiaci, protože zasahuje normální roli, nebo ve větším měřítku i fungování společnosti. Parson se domnívám, že nemoc je kontrolována sociálně předepsanou rolí pacientů a lékařů, což usnadňuje vzájemnou interakci, i interakci se společností a umožňuje nemocným návrat zdraví a tak vstup do své běžné role, tak rychle, jak je to jen možné.

Role nemocného zahrnuje čtyři očekávání: Nemocným je dovoleno, nebo se i od nich vyžaduje, vzdát se některých aktivit nebo odpovědností, jako je práce nebo sport. Nemocný je ten, kdo může požádat o péči. Třetí očekávání je chtít se uzdravit co nejdříve. Čtvrtým očekáváním je spolupráce s lékařem.

Očekávání pacienta 1. Uzdravit se co nejrychleji. 2. Vyhledat profesionální pomoc. 3. Dovolení zbavit se některých normálních aktivit a odpovědností. 4. Pacient očekává, že ostatní vnímají, že potřebuje péči a že sám není schopen si pomoci.

Očekávání od lékaře: V řešení pacientovy nemoci má využívat vysoký stupeň dovedností a znalostí. Lékař má jednat ve prospěch dobra pacienta a společnosti. Jeho vlastní zájmy jsou druhořadé (peníze, pokrok) Lékař má být objektivní, s emocionálním odstupem. Např. nemá hodnotit pacientovo chování na základě svých vlastních osobních hodnot nebo se velmi těsně emocionálně k pacientovi přimknout. Lékař má dodržovat profesní standardy.

Práva lékaře 1. Lékař má právo pacienta vyšetřovat tělesně a vstupovat do intimních sfér jeho těla i jeho osobního života. 2. Lékař má vysokou autonomii, co se týče profesního života. 3. Vůči pacientu je autoritou.

Parson ukazuje, že aktivity, kterých se pacient musí vzdát, jejich druh nebo intenzita provozování je dáno vážností podmínek, ve kterých se pacient nachází. Parson také konstatuje, že ne všechny nemoci po člověku vyžadují, aby vstoupil z normální sociální role do role nemocného. Některé takové nemoci může pacient zvládnout i bez lékaře nebo bez toho, že by to zasáhlo jeho každodenní život.

Podobně pacienti s chronickou nemocí potřebují lékaře konzultovat pravidelně, ale spíše, než by se považovali za nemocné, chtějí, aby se úroveň jejich funkce zvýšila maximálně a označení „nemocný“ používají jen tehdy, pokud dojde ke změně jejich obvyklé zdravotní situace. Parson tak ukazuje, že role nemocného je přechodná a že jejím cílem je návrat nemocného do normální role co

Parson vnímá roli lékaře jako komplementární k roli pacienta. Od pacienta se očekává plné spolupráce s lékařem. Od lékařů se očekává využití svých specifických znalostí ve prospěch pacienta a společnosti. Prospěch lékaře je druhořadý.

Parsonova analýza analyzuje obecná očekávání, spojená s rolí lékařů a pacientu a ukazuje, jak tyto role usnadňují jejich vzájemnou interakci a to, že každá ze stran očekává od té druhé určité chování. Institucionální role nemocných a lékařů má tedy redukovat neblahý vliv nemocí na společnost.

Toho se částečně dosahuje tím, že lékař legitimizuje nemoc a nemocného a stává se „gatekeeperem“ role nemocného. Tak předchází zneužívání role nemocného (finanční, časové).

Konflikty v roli lékaře
I když Parsonova analýza zdůrazňuje konsenuální povahu rolí a vztahů, ve skutečnosti samozřejmě mezi nimi existují napětí. Tato napětí vyvstávají z konfliktů mezi vlastními hodnotami lékaře a mezi hodnotami pacientů. Např. interrupce, homosexualita, AIDS a ostatní situace, související s morálními hodnotami.

Existuje také konflikt mezi požadavkem jednat v nejlepším zájmu pacienta a v povinnosti lékaře sloužit zájmům státu. Parson také poznává, že lékař slouží i jako sociální kontrola (gatekeeper), když rozhodovuje, co ej zdraví a co je nemoc. Má však také povinnost jednat v nejlepším zájmu pacienta.

Conflicts in the doctor’s role
Například bolesti zad. Protože se jedná o výrazně subjektivní záležitost, je velmi obtížné rozhodnout stupeň obtíží, kterým pacient trpí a lékař je závislý na sdělení pacienta. V situacích takové nejistoty se lékař musí přiklonit buď k pacientovi nebo k zájmům společnosti – je pacient nemocný nebo je to stimulant.

Stejně tak musí lékař informovat příslušné autority, pokud má pacient např. epilepsii a řídí auto… Dalším zdrojem konfliktů jsou zájmy jednoho pacienta v kontrastu zájmů jiných pacientů, kteří trpí stejnou nemocí – soutěží třeba o přístup k nákladné léčbě (biologická léčba, léčba roztroušené sklerózy). Další omezení např.: omezený čas personálu nebo jeho množství, omezené množství lékařského vybavení , transplantace a všechny situace, kdy je třeba vytvářet pořadí pacientů. Např. léčba astmatu u kuřáků nebo léčba opilé oběti autonehody.

Lékaři také zakoušejí konflikt mezi mlčenlivostí vůči pacientovi a sdělováním informaci rodičům pacienta nebo jeho partnerovi/partnerce. Např. HIV pozitivita nebo těsně po svatbě zjištěná genetická zátěž. Jsou to konflikty mezi povinnostmi a odpovědnostmi lékaře (jeho sociální role) a mezi přesvědčením a hodnotami, které sám zastává.

Přesto však existují dobré důvody pro zachování mlčenlivosti a důvěryhodnosti ve vztahu mezi lékařem a pacientem. Tímto důvodem je možnost diskutovat své problémy v budoucnu.

PSYCHOSOCIÁLNÍ A KLINICKÉ VÝSTUPY
Sociální interakce jsou ve vztahu mezi lékařem a pacientem to klíčové… Například: I když lékař sděluje pacientovi diagnózu a návrh léčby, pokud se pacient necítí svobodný a uvolněný a pokud není povzbuzen ke svobodnému sdělování svých potíží, je možné, že pak své problémy nikdy nesdělí nebo že nebude mluvit o svých starostech a zájmech.

Někteří pacienti, i když mají strach, tak to nedají na sobě znát To, jestli se tito pacienti nakonec o svých problémech rozpovídají, závisí na celkové atmosféře a na příležitostech k diskuzi.

Pacientova spokojenost s návštěvou lékaře a jeho vnímání vzájemných osobních vztahů a klinických dovedností už samy o sobě mají pozitivní vliv na bolest a ostatní zakoušené symptomy. Například longitudinální studie ukázala, že na polovinu pacientů s chronickými bolestmi hlavy měla pozitivní vliv spokojenost se vstupním setkáním s lékařem.

Podobně u diabetu, hypertenze nebo peptického vředu byly emoce (ať negativní nebo pozitivní) to hlavní, co potom formovalo i fyziologická měření a funkční kapacitu. Možnost vyjádřit své vlastní pocity a emoce je pro úspěšnou léčbu stěžejní. Bez tohoto vyjádření jsou výsledky léčby horší.

Modely vztahů mezi lékařem a pacientem
Paternalistický vztah je charakterizován autoritativními vystupováním lékařem a nízkou sebekontrolou pacienta. Lékař rozhoduje o tom, co je v pacientově nejlepším zájmu. Tato forma vztahu tradičně charakterizuje setkání mezi lékařem a pacientem a v jistých fázích nemoci může být tento vztah pro pacienta i komfortní, protože je tak zbaven tíhy obav a rozhodování. Nynější vztah mezi lékařem a pacientem je charakterizován spíše vyšším podílem kontroly pacienta a je založen na vzájemném respektu.

Princip vzájemného respektu je charakterizován aktivním vystupováním pacienta jako rovnocennějšího partnera a je často popisován jako „setkání mezi experty“, kde se oba setkávají ve společném zájmu a vyměňují si názory, hodnoty a přesvědčení. Lékař přináší své klinické dovednosti a znalosti diagnostiky, léčby, patofyziologie a patologie nemoci a preventivní opatření. Pacient vnáší svou vlastní zkušenost s nemocí v jejích specifických sociálních souvislostech. Vnáší také voje vnímání rizika, hodnot a preferencí.

Vztah konzumenta popisuje takovou situaci, kdy je tím mocnějším ve vztahu pacient. Pacient má aktivní roli a víceméně plní zadání pacienta. Patová situace nastává tehdy, pokud si pacient zvykne na svoji pasivní roli i tehdy, když se lékař ze vztahu poněkud stáhne. Tím vztah ztrácí „tah“. Stává se to tehdy, když pacient není o nějaké alternativní roli, resp. o alternativním vztahu nebo se bojí vstoupit do vztahu více aktivněji. .

Vlivy ovlivňující vztah lékaře a pacienta
Hlavní determinantou vztahu a typu komunikace je styl komunikace lékaře. Existují dva typy: Komunikace zaměřená na lékaře, ‚doctor-centred’ Komunikace zaměřená na pacienta, ‘patient- centred.

Komunikace zaměřená na lékaře je charakteristická pro paternalistický přístup, kdy expertem je pacient a po pacientovi pouze vyžaduje, aby spolupracoval. Pokládají se uzavřené otázky po povaze nemoci, jako „jak dlouho vás to bolí“, „je bolest ostrá nebo tupá“? Tyto otázky pomáhají lékaři vnést pacientovy stezky do konceptu biomedicíny a pacientovi dávají jen málo příležitosti vyjádřit svá přesvědčení a zájmy.

Na druhém konci kontinua je komunikace zaměřená na pacienta. V tomto vztahu není kontrola lékaře zdaleka tak intenzivní a lékař povzbuzuje pacienta a usnadňuje mu účast na diagnostice a léčbě. Tak se posiluje vztah vzájemného respektu. Významnou charakteristikou je mnohem větší využití „otevřených“ otázek, jako „řekněte mi něco o tom, jak vás to bolí?“ nebo „co si myslíte, že tento problém zavinilo?“ Tento přístup vyžaduje od lékaře víc času, umět aktivně naslouchat, povzbuzovat pacienta k vyjadřování jeho pocitů a myšlenek, vysvětlování a interpretování pacientových postojů.

Studie ukazují, že jednotlivý lékař může být charakterizován poměrně stabilně buď jako doctor-centred nebo patient-centred. To znamená, že si každý lékař vyvine svůj komunikační styl, který se potom už nijak zvlášť nemění.

Lékaři, zaměřující se na nemoc „disease- centred„ Se zaměřují na objektivní popis fyzických symptomů a jejich klasifikaci uvnitř biomedicínského modelu s cílem zpřesnit diferenciální diagnostiku a co nejrychleji navrhnout odpovídající léčbu. Lékaři více zaměření na pacienta „patient-centred“ se snaží pochopit nemoc pacienta v jeho vlastních souvislostech, snaží se pochopit jeho psychosociální souvislosti jeho vlastní nemoci (důležité u chronických nemocí a jejich vlivy na každodenní aktivity). Snaží se pochopit vliv pacientovy nemoci na jeho každodenní aktivity.

Klíčové aspekty vztahu zaměřeného na pacienta Psychosociální perspektiva Vnímání pacienta jako osoby (chápání jeho individuální zkušenosti s nemocí. Sdílení moci a odpovědnosti Terapeutická aliance (terapeutické partnerství) Vnímání lékaře jako osoby (lékař je ten, kdo odpovídá na pacientovy stesky a reaguje na jeho myšlenky.

Časové vlivy Nejen čas je důležitý Více důležitý je typ komunikace
Navýšení doby strávené s pacientem nijak významně styl komunikace lékaře a pacienta neovlivňuje. Na pacienta zaměřená konzultace více času nevyžaduje, vyžaduje však aktivně naslouchat pacientovým steskům. To může snížit množství návštěv pacienta u lékaře a tak zároveň šetřit celkový čas.

Charakteristiky pacientova chování
Younger people are more likely to expect a relationship of mutual participation than elderly people. Patients with a high social and educational level also tend to participate more in the consultation in terms of asking questions and asking for explanations and clarification than patients from a lower socioeconomic background and educational level. This possibly reflects their greater knowledge and confidence and the smaller status gap between doctor and patient.

Charakteristiky pacientova chování
Například jedna studie ukázala, že ze návštěv lékaře pouze 27 % dělníků vyžadovalo vysvětlení toho, co jim lékař říká oproti 45% pacientů ze střední třídy. Tento požadavek pak vedl k hlubšímu vysvětlení potíží, nikoliv k delší konzultaci. Pacientův zájem o nemoc se zvyšuje s tím jak své nemoci stále hlouběji a hlouběji rozumí. Proto jsou pacienti při první návštěvě pasivnější a otázky pokládají až při druhé nebo třetí návštěvě.

Vliv kontextu vztahu Specifickou charakteristikou vztahu mezi praktickým lékaře (general practice) je osobní kontinuita péče, kdy se lékař a pacient znají velmi dlouho. Návštěvy u lékaře se pak odehrávají v rodinném kontextu a atmosféra důvěry je pak dlouhodobě posilována. V nemocnici tomu bývá opačně.

Vliv kontextu vztahu Komunikace na oddělení nemocnice je často limitována pocitem ztráty soukromí a obtížemi komunikace při vizitách,kdy u lůžka stojí zbytečně moc lidí.

Vliv kontextu vztahu Obsah komunikace je také často ovlivněn makrosystémem financování zdravotní péče. Pokud si za návštěvu lékaře pacient platí přímo, je návštěva více zaměřená na pacienta než při platbě přes pojišťovnu.

Vliv kontextu vztahu Při přímé platbě je nižší institucionální tlak na dosažení kontroly nad pacientem a lékaři cítí vyšší potřebu pacienta uspokojit. Pacient, který si za návštěvu u lékaře platí přímo, také očekává delší konzultaci a plnější diskuzi a je také více v diskuzi aktivnější. .

Modely rozhodování Existují tři modely medicínského rozhodovoání
paternalistický, sdílený, vztah vzájemnosti, „shared“ informed decision-making Paternalistický model známe… Lékař je odborník a od pacienta se očekává spolupráce.

Models of decision making
Vztah vzájemnosti vnímá shared decision-making jako ideální. Zde jsou do rozhodování zakomponovány obě strany, sdílejí informace a budují vzájemný konsenzus ohledně léčby a dosahují souhlasu.

Modely rozhodování Ro shared Decision making se vyžaduje
Lékař i pacient jsou zapojeni do rozhodovacího procesu. Obě strany sdílejí informace. Obě strany budují konsenzus. …a dosahují shody.

Modely rozhodování Pro třetí model je charakteristické rozdělení práce. Lékař sděluje pacientovi všechny relevantní informace a ten pak rozhoduje. Tím, kdo rozhoduje, je pacient sám. Tento model se považuje v současné době za nejrelevantnější, v příkré opozici oproti paternalistickému modelu. Na druhou stranu může být lékař nucen spolupracovat, i když jeho představa mohla být trochu jiná.

Modely rozhodování V praxi většinou tyto modely neexistují v „čisté formě“, ale prolínají se. Např. někdy probíhá návštěva u lékaře jako vzájemná výměna informací, pokud by mělo ale řešen směřovat k podobě „shared decision“, lékař použije svoji moc a chce pacienta přesvědčit o svém pohledu.

Modely rozhodování Někdy se zase model „shared decision“ přesune do polohy informovaného rozhodování. Zvlášť pokud má pacient důvěru lékaře a má dostatek informací (pacient).

Shared decision making a terapeutická volba
Tato volba je posilována některými faktory, jako média, internet. Dalším zaznamenáníhodným sociálním faktorem je skutečnost, že mladí lidé vyžadují více kontroly nad svojí zdravotní péči a že konzumní ideologie také posiluje kritické postoje vůči zdravotním, ale i jiným službám.

Dalším faktorem jsou chronicky nemocní pacienti. To znamená, že se od pacientů vyžaduje, aby sami zvládli dlouhodobý management své nemoci, vzali odpovědnsot za monitoring symptomů a za nastavení léčby. To také posiluje partnerský vztah lékaře a pacienta.

Navíc je v mnoha případech nutné rozhodovat se na podkladě zvažování rizika a prospěchu a to často v situacích, kdy je biologický vývoj nemoci nejasný.

Navíc existují důkazy, že lékaři jen velmi obtížně odhadují preference pacientů. Např. pro pacienty je pozitivní efekt kardiovaskulárních léků významnější než pro lékaře, kteří vnímají spíše negativní nežádoucí účinky léčby a obávají se jich. Na druhou stranu pacienti vyžadují předpis medikace kvůli infekčním horního dýchacího traktu, i když to lékaři nepovažuji za nutné. By contrast, patients often wish to receive prescriptions for upper respiratory tract infections in situations where doctors regard this as inappropriate.

Rozhodování pacienta pro účast v rozhodování
Shared decision-making model je možný jen tehdy, pokud si to pacient přeje. Například pacient v krizové situaci, který se cítí slabý nebo ve stresu preferuje rozhodnutí jiného člověka, než své vlastní zapojení.

Rozhodování pacienta pro účast v rozhodování
Většina pacientů si přeje informace o svém zdravotním stavu a o léčbě, i když se aktivně rozhodování o své léčbě neúčastní. Důležité je být citlivý k individuálním potřebám pacienta.

Komunikační dovednosti lékaře
Lékaři často nadhodnocují množství informací předaných pacientovi a často se domnívají, že jejich pacienti jsou s úrovní komunikace spokojeni, i když pro pacienty je obtížné vyjádřit nespokojenost.

Nejčastěji se pacientům vyčítá, že nenaslouchají, že nedávají informace, že nemají o pacienty zájem a chybí jim respekt. Velké množství pacientů opouští lékaře bez toho, že by se jich někdo zeptat na to, co je trápí nebo vůbec nedostávají uspokojivou odpověď. Např. pouze 4 z 35 pacientů, kteří navštívili 20 praktiků mohli vyjádřit všechny své starosti.

Většina vyjádřených stížností se týkala symptomů, diagnózy a preskripce. Většina nevyjádřených obav se týkala možné diagnózy a budoucích dopadů, myšlenek na to, co je špatně, na nežádoucí účinky, na to, že pacient preskripci nechtěl a informací, které se týkaly sociálního kontextu, práce, sociální sítě, rodiny. To pak vyvolává nejčastější problémy jako nedorozumění, nechtěnou preskripci a neužívání preskripce, non-compliance s léčbou.

Obsahové a procedurální dovednosti
Pacientovo vnímání toho, co je špatně, pochází částečně z toho, co (obsah) lékař sděluje, what doctors communicate (content skills). Obsah komunikace je ovlivněn mnoha praktickými a situačními faktory (časové možnosti, zda se jedná o úvodní nebo následné návštšěvy, to, jestli jde o pacienta pojištěného nebo privátního).

Ale jsou také otázky ohledně toho, jak lékař komunikuje, how doctors communicate (process skills). To se týká: Odběru anamnézy nebo poskytování informací Verbálních a nonverbálních dovedností Toho, jak se vyvíjí vztah mezi lékařem a pacientem Způsobu organizace práce Struktury komunikace Důrazu na aktivní naslouchání Facilitaci a povzbuzování k otázkám, které se týkají obav a strachů pacienta.

Procedurální dovednosti mají pět rovin: Zahájení setkání (vstupní zpráva a identifikokování problému pacienta) Shromažďování informací (zkoumání problému, chápání pacientovy perspektivy, péče o strukturu konzultace) Budování vztahu Vysvětlování a plánování, péče o to, jak pacient rozumí tomu, co se mu říká, ověřování pochopeného) Závěr setkání

Pacienti jsou zvlášť citlivá na nonverbální komunikaci Jde o udržování očního kontaktu, pozorné sledování, souhlasné pokyvování hlavou a používání jiných gest.

Naopak listování poznámkami, hraní si s propiskou nebo chybění přímých pohledů vzbuzuje u pacientů obavu z nezájmu lékaře. Zároveň řeč pacientova těla a oční kontakt ukazuje pacientovu tíseň, obavy, strach a rozrušení.

Fyzická blízkost a vzájemné pozice lékaře a pacienta také ovlivňují kvalitu vzájemného vztahu. Doporučuje se sedět ve stejné výšce, bez fyzické bariéry mezi lékařem a pacientem. Experiment, kde byl mezi kardiologem a pacientem stůl, střídavě se oddělával a přinášel. Pacienti pak na to reagovali hodnocením atmosféry rozhovoru. Při stolu mezi lékařem a pacientem hodnotili úroveň rozhovoru jako nižší.

Současný důraz na shared decision klade na komunikační dovednosti lékaře velké nároky.

Když se lékař stane pacientem…
Lékaři, kteří se stanou pacienty, jsou také skupinou, která přináší specifické problémy ve vztahu lékař-pacient. Lékař u lékaře-pacienta předpokládá, že je plně informován, zatímco lékaři-pacienti chtějí, aby se jim lékař věnoval jako jakémukoliv jinému pacientovi.

Když se lékař stane pacientem…
Dále si lékaři stěžovali, že jsou příliš vtaženi do rozhodování a managementu nemoci, protože jejich ošetřující lékař nebyl schopen převzít kontrolu nad vzájemnou komunikací. Také jim vadilo, že jejich lékař byl naštvaný, pokud byl problém lékaře-pacienta příliš obyčejný nebo pokud byl jejich ošetřující lékař mladší nebo méně vzdělaný než oni sami. Většina lékařů-pacientů oceňovala, že si mohou vztah lékař – pacient zažít také z druhé strany.

Změny ve vztahu mezi lékařem a pacientem
Jednoduchý vztah mezi lékařem a pacientem se proměňuje ve vztah pacienta nejen k lékaři, ale i k sestrám, ke konziliářům. Proto je důležité vnímat také tyto vzájemné interakce.

Shared decision making je také usnadňováno kurzy a vzděláváním. Ve vzdělávání pacientů hrají roli média, internet – otázka porozumění informacím.

Dále technologie – computerizace .

IT technologie – otázka ochrany dat. Telemedicína.

WMA Declaration of Lisbon on the Rights of the Patient
ies/l4/ Adopted by the 34th World Medical Assembly, Lisbon, Portugal, September/October and amended by the 47th WMA General Assembly, Bali, Indonesia, September and editorially revised by the 171st WMA Council Session, Santiago, Chile, October 2005

PREAMBULE V poslední době prodělává vztah mezi lékařem a paciemte významné změny. I když lékař musí jednat podle svého svědomí a nejlepšího zájmu pacienta, musí se vynaložit stejné úsilí proto, aby i pacientovi byla zajištěna autonomie a spravedlnost. Následující Deklarace přináší některá základní práva pacienta, se kterými lékařská profese souhlasí a podporuje je. Lékaři a ostatní osoby nebo instituce, které jsou do zdravotní péče zahrnuty mají společnou odpovědnost v uznání a prosazení těchto práv. Pokud legislativa, vláda nebo nějaká jiná administrativa tyto práva pacienta odmítá, mají lékaři podniknout adekvátní kroky k nápravě.

Právo na kvalitní lékařskou péči
Každá osoba má mít nediskriminující přístup k adekvátní lékařské péči. Každý pacient má právo být ošetřován lékařem, který může dělat svá klinická a etická rozhodnutí svobodně, bez jakéhokoliv vnějšího vlivu Pacient má být léčen podle svého nejlepšího zájmu. Léčba má být aplikována v souladu s obecně doporučenými medicínskými principy. Má být zajištěna také kvalita lékařských služeb a také kvalitní pojištění.

Právo na kvalitní lékařskou péči
Pokud lze péči poskytnout jen omezenému množství pacientů, je třeba zajistit jejich spravedlivý výběr. Tento výběr musí být učiněn podle medicínských kritérií, bez diskriminace. Pacient má právo na kontinuitu zdravotní péče. Lékař má povinnost spolupráce v koordinaci s ostatními poskytovateli zdravotní péče. Lékař nesmí přerušit péči, pokud je tato péče indikována, bez toho, že by pacientovi poskytl rozumnou pomoc a dostatečnou podporu v hledání alternativního uspořádání péče.

Právo na svobodu volby Pacient má právo si svého lékaře a nemocnici svobodně vybrat a změnit bez ohledu na to, zda se jedná o veřejný nebo privátní sektor. Pacient má právo vyžádat si názor druhého lékaře.

Právo na sebeurčení Pacient má právo na sebeurčení, právo na vlastní svobodná rozhodnutí. Lékař bude pacienta informovat o následcích jeho rozhodnutí. Mentálně kompetentní dospělý pacient má právo účastnit se nebo odmítnout jakoukoliv diagnostikou proceduru nebo terapii. Pacient má právo na informaci nezbytnou k takovému rozhodnutí. Pacient by měl porozumět tomu, co je účelem kteréhokoliv testu nebo léčby, jaké výsledky lze očekávat a jaké důsledky přináší odmítnutí souhlasu. Pacient má právo odmítnout účast na výzkumu nebo na výuce v medicíně.

Pacient v bezvědomí Jestliže je pacient v bezvědomí nebo nějak jinak je neschopen se vyjádřit, musí být informovaný souhlas získán, jakmile je to možné, od právně zmocněného zástupce. Pokud není zmocněný zástupce dosažitelný, lze souhlas pacienta předpokládat, pokud není z předchozího vyjádření pacienta zřejmé že by pacient takový souhlas nedal. Naproti tomu se má lékař vždy pokust zachránit život pacientu v bezvědomí po sebevražedném pokusu.

Právně nekompetentní pacient
Pokud je pacient nezletilý nebo jinak právně nekompetentní, vyžadují některé právní systémy souhlas jeho zástupce. Nicméně takový pacient musí být do rozhodování zapojen podle plné míry své kapacity. Pokud právně nekompetentní pacient učiní racionální rozhodnutí, musí být toto rozhodnutí respektováno. Má také právo zakázat předání informace svému zástupci.

Právně nekompetentní pacient
Pokud zástupce pacienta nebo osoba určená pacienta zakáže léčbu, která je podle lékaře v pacientově nejlepším zájmu, má lékař zpochybnit toto rozhodnutí u relevantní právní nebo jiné instituce. V akutním případě má lékař jednat podle pacientova nejlepšího zájmu.

Procedury proti pacientově vůli
Diagnostické procedury a léčba proti pacientově vůli se mohou provádě pouze ve výjimečných případech, když je to povoleno právem a v souladu s principy lékařské etiky.

Právo na informace Pacient má právo na informace, ať jsou obsaženy v kterémkoliv zdravotnickém záznamu a má právo být o svém stavu plně informován. Důvěrné informace o třetí straně pacientovi však nebudou vydány bez souhlasu třetí strany. Výjimečně může být informace nesdělena, pokkud se tak děje z dobrého přesvědčení, že tato informace by znamenala vážné ohrožení zdravotního stavu nebo života.

Právo na informace Informace se má sdělit způsobem vlastním pacientově kultuře a způsobem, kterému bude pacient rozumět. Pacient má přání nebýt informován, pokud to nevyžaduje ochrana jiné osoby. Pacient si má právo vybrat, kdo bude informován o jeho zdravotním stavu.

Právo na zachování mlčenlivosti
Všechny identifikovatelné informace o pacientově zdravotním stavu, diagnóze, prognóze a léčbě a všechny ostatní informace osobního charakteru musejí být považovány za důvěrné, a to i po smrti. Přibuzní mohou mít k těmto informacím přístup jen výjimečně, pokud je to nutné s ohledem na jejich zdravotní rizika. Důvěrné informace lze sdělit, pouze pokud dá pacient explicitní souhlas nebo to vyžaduje právo. Ostatním zdravotníkům lze informace sdělit jen pokud je to nutné. Všechna identifikovatelná data musejí být chráněna. Ochrana dat musí odpovídat způsobu jejich uchování. Lidské tkáně musejí být chráněn podobným způsobem, pokud z nich tato data lze odvodit.

Právo na zdravotní osvětu
Každá osoba má právo na vzdělání, které jí umožní informovanou volbu. Toto vzdělání by mělo zahrnovat informace o životním stylu a o metodách prevence a časné detekce nemocí. Měla by se posilovat odpovědnost každého za své zdraví. Lékaři mají povinnost aktivně se účastnit tohoto osvětového úsilí.

Právo na důstojnost Pacientova důstojnost a jeho soukromí mají být během zdravotní péče a výuky vždy respektovány. Pacient má právo na úlevu od utrpení podle současného stavu lékařské vědy. Pacient má právo na lidskou terminální péči a má mu být poskytnuta všechna asistence v umírání.

Právo na duchovní podporu
Pacient má právo přijmout nebo odmítnout duchovní a morální podporu, zahrnující i pomoc služebníka příslušného náboženství.

Děkuji za pozornost!

Vztah lékaře a pacienta. Práva pacientů

Podobné prezentace

Prezentace na téma: "Vztah lékaře a pacienta. Práva pacientů"— Transkript prezentace:

Podobné prezentace

O projektu

Kontaktní formulář

Přihlásit se

Přihlásit se přes sociální síť:

Vztah lékaře a pacienta. Práva pacientů

Podobné prezentace

Prezentace na téma: "Vztah lékaře a pacienta. Práva pacientů"— Transkript prezentace:

Podobné prezentace

O projektu

Kontaktní formulář