I. Nebudeš mít jiného Boha mimo mne

I. Nebudeš mít jiného Boha mimo mne

Osnova 1. Znění prvního přikázání + odůvodnění Souvislost se svobodou a lidskými právy. 2. Exkurz – vývoj dekalogu. 3. Bůh a bohové. 4. Osvobození z otroctví, ideologie Pokušení moci, majetku, požitku a rozkoše a jejich relativizace.

5. Setkání s Bohem v obrazech a představách 6. Bohopocta – formy, zdůvodnění 7. Falešný kult a pověra

1. Znění Ex 20, 3 – 6 „Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením něčeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách v podzemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců a synů do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají“.

2. Odůvodnění Dt 5,6 „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“ Bůh jako jediný zachránce, Bůh zachraňuje, bohové nemohou. Chování Izraele je odpovědí na čin Hospodina. Zde se projevuje dialogický charakter „přikázání“.

Spojení lidských práv – svobody – prvního přikázání – svoboda zakotvena v Bohu (který osvobozuje z … otroctví) – svoboda jako otevřenost Oproti tomu svoboda, která je zakotvena pragmaticko-utilitaristicky – svoboda jako nástroj svévole.

Exkurz: Vývoj dekalogu A) Zažitá představa, že dekalog byl předán v hotové formě na hoře Sinaj. Semitský způsob myšlení a řeči – forma Dekalogu je velmi podobná chetitským smlouvám. Proč „deset“?

B) Doba vzniku Mojžíšovo „autorství“ bylo odmítnuto. Původní kostru lze datovat do doby králů, asi 1000 let před Kristem. Nelze vyloučit ani před-kananejský původ Dekalogu.

C) Růst a zrání Existují v podstatě dvě redakce dekalogu: První, starší, patří k elohistické vrstvě (Ex 20,2 – 17), datována zhruba kolem r př. Kr. Mladší vrstva (Dt 5,6 – 21) pochází z šestého století př. Kr. Změna pohledu na ženu.

D) Boží slovo Jak se má člověk postavit k textu o kamenných deskách a Božím prstu, který do nich píše? Dekalog není ani plodem pouhé lidské reflexe, ani nechce být pouhými sociálními regulemi. Na jednu stranu tedy vidíme složitý vývoj, na druhou stranu vnímáme jednolitý obsah a odkaz na Boha.

Znění a výpovědi dekalogu První věta Dekalogu „Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh“. (Ex 20,1). Bůh „Tvůj Bůh“, není abstrakcí, ideou. Je osobou. Tento Bůh není plodem namáhavé reflexe, ale On sám zjevuje svoji existenci tím, že vyvádí Izrael z Egypta.

Hospodin – minulost i budoucnost Izraele. Ne člověk, nebo Já, ale Bůh je měřítkem věcí. Izrael se tak často dostával do konfrontace s bohy a politikou Starého Orientu. Koho si Bůh vyvolil, musí počítat s tím, že se svému okolí bude připadat cizí a nesrozumitelný.

Bůh a bohové Věta: „Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh“ by, nekriticky přijata, mohla evokovat názor, že monoteismus byl v Izraeli vždy naprosto jednoznačně přijímán a že Mojžíš zastupuje víru v jednoho Boha naprosto jednoznačně. Kult Baala, Dagona, Astarta.

Cesta k monoteismu vedla přes bůžky domu, rodiny, klanu, k bohu lidu a nakonec k univerzálnímu Bohu člověka. Bůh je jiný Ve světě, který obklopoval Izrael bylo vyobrazení boha rovno bohu samotnému a zároveň s obrazem byl „k dispozici“ i bůh.

Manipulace s Božským. Extrémní nároky na religiózní a kultickou askezi. Hymnus o stvoření (Gen 1,1 – 2,4a) jako katechetický komentář Dekalogu a jeho liturgické vyjádření - („Stvořené slunce přece nemůže být Bohem“).

Aktuálnost prvního přikázání v Novém zákoně Četba Dekalogu optikou Nového zákona a události Ježíše Krista. Ježíš Kristus nepřišel zákon a proroky zrušit, ale naplnit (Mt 5,17). Norbert Lohfink: To, co je pro notovou partituru klíč (houslový), je pro čtení SZ událost Ježíše Krista.

Bůh, míra všech věcí Předsokratik Protágorás – Člověk je měrou všech věcí. U Platóna (Zákony IV, 761c) však nacházíme také větu, že: „mírou všech věcí je Bůh“.

Demytologizace „božstev“ a „spasitelů“ První přikázání je kritickým měřítkem vší moci, násilí, manifestům a ideologiím, které deklarují svou všemohoucnost, Božství a úctu. Spása je v Bohu, nikoliv v člověku nebo ideologii. Proto není první přikázání nikdy překonáno. Vnáší vždy novou aktualitu do světa nových bohů, bůžků. Je tak kritickou provokací a zároveň nezbytnou a spásnou orientací.

Čin Hospodina osvobozuje, vyvádí z otroctví Egypta, ale i z otroctví bohům, bohům dneška. Peníze? Moc? Kariéra? Postavení? My sami? Otevírá se tak cesta hlubině smyslu života v Hospodinu (jako nekonečně otevřeném horizontu, který otvírá právě ON).

3. Událost Ježíše Krista Ve svém zvěstování se uplatňuje stejný požadavek na bezpodmínečné rozhodnutí, jaké nacházíme v prvním přikázání. „Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden“ (Mt 10,37).

Jde o otevření se vztahu – LÁSCE, která nás zve NAD všechny lidské vztahy. LÁSKA, která je podmínkou lásky. Pro Ježíše je láska k Bohu prvním a nejdůležitějším přikázáním „Slyš Izraeli...“ (Mk 12,29; Dt 6,4).

4. Základní „ano“ Božímu volání Základní „ano“ Božímu volání je vystavováno situacím, v nichž se nabízejí nebo dokonce vnucují jiní bozi. Také oni si pro sebe nárokují ono fundamentální „ano“.

Boží slovo, jako theos + logos – mluví Bůh – Písmo, liturgie, tradice, hlásání, vlastní a osobní duchovní zkušenost, to se stává prubířským kamenem, měřítkem, které nás učí kriticky rozlišovat. Jde o rozlišování a rozhodování v kontextu Božího slova.

5. Ideologie Boží trůn nezůstává nikdy prázdný. Na Boží místo usedá ideologie, modla, to, co stavíme na první místo v našem životě (člověk, národ, blaho rodiny, kariéra, sláva). Nabídka světového názoru, manipulace, sekta.

Dějiny můžeme vnímat jako dějiny konfliktu o místo na Božím trůně. Dějiny můžeme vnímat jako místo boje o interpretaci světa. Bůh relativizuje ideologie, které vytvářejí eidos, obraz. Obraz Boha si nelze vytvořit, nebo (snad lépe): pokus vytvořit si obraz Boha = ideologie.

Je to Bůh sám, který se zjevuje a tak dává o sobě vědět. A takto vzniklá představa je poměřována samotným Bohem. Klíčem k interpretaci světa je Bůh sám; tento klíč však nedržíme v rukou ani my sami!

6. Pokušení moci Kdo drží klíč k interpretaci světa, drží v ruce i klíče k moci. Chuť moci – potřeba vyvolat bázeň a strach, kdo se bojí, tím se dá manipulovat a vládnout mu. „Jako bohové...“.

I v církvi (i v tzv. pomáhajících profesích) lze podlehnout chuti manipulace, i v „sebeobětování“ se může ukrývat snaha o manipulaci druhými. „Nemůžeš beze mě žít...“. Další „příležitosti“ k manipulaci s interpretací světa – média? Reklama?

7. Pokušení majetku Podobně jako pokušení moci můžeme vnímat i pokušení majetku. Původně vychází ze snahy zabezpečit sebe, rodinu, stát.

Kde se stane touha po majetku samoúčelná? Když se hromadí majetek k: sebezabezpečení (které ovšem není v absolutní míře možné – svůj život si nikdy nikdo nekoupí), k sebeprezentaci (jako podporování „adorace“ vlastní osoby) – v touze po sebeuplatnění, sebeprosazení.

Majetek jako měřítko sociální úspěšnosti – značkové oblečení – děti ve škole, móda, celebrity, mobily, auta, kosmetika, dovolená. Vzniká ideologie, která však nemůže před Boží tváří obstát.

8. Pokušení požitku a rozkoše Požitek a rozkoš doprovázejí štěstí. Štěstí, ovšem, jak se zdá z běžného života, doprovází náš život spíše jako vedlejší produkt toho, co děláme, jak a čím žijeme. Máme proto tendenci si štěstí „vyrobit“. Jak to děláme?

Štěstí a jeho souvislost se sexualitou – jeden z nejmonumentálnějších zážitků => „všudy- přítomnost“ sexuality. Problémem však není sexualita (vždyť jak musí znát sexualitu ten, kdo ji stvořil?). Analogicky není problémem ani požitek. Problémem je zacílení našeho života na požitek. Tím je (sexualitu a požitek) ovšem klademe na místo Božího trůnu, stává se z ní modla-otroctví.

9. Relativizace Bohem Bůh ovšem všechna tato pokušení relativizuje – uvádí do vztahu k němu samému, a tak se projevuje pravá hodnota předkládaného. Pravá hodnota je taková, která obstojí ve vztahu k Bohu, před tváří Boží, kdy se ukáže, že tato hodnota neaspiruje na místo na Božím trůnu.

10. Relativizace moci Moc může před Boží tváří obstát pouze jako služba. Touha po moci je relativizována právě poslušností. Souvislost poslušnosti a respektu ke druhému. Souvislost respektu a svobody vztahu (k Bohu).

11. Relativizace majetku Majetek je relativizován chudobou (není zde myšlena nouze). Život se otevírá do nejistoty, nezajištěnosti a vydanosti. Tím je ovšem majetek sesazován z trůnu. Náš život se otevírá... Otevírá se k porozumění chudým. Učí nás rozlišovat mezi „mít“ a „být“.

12. Relativizace požitku a rozkoše Proti požitku a rozkoši staví evangelia radu čistoty. Cílem není prožít život bez požitku a rozkoše. Sv. Terezie z Avily: „Když půst, tak půst, když kuřátko, tak kuřátko“. Čistota ukazuje, že štěstí si nelze vyrobit.

13. Setkání s Bohem v obrazech a představách První přikázání spojuje s požadavkem: „Nebudeš mít jiného Boha mimo mne“ i požadavek: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách v podzemí“ (Dt 5,8; Ex 20,4).

14. Obrazy Boha a dějin spásy v kultu a umění – Starý zákon Zákaz zobrazování v Izraeli. Rozdíl v přístupu Izraele a okolních národů. Souvislost zobrazení s možností ovládání zobrazeného. Snaha ukázat, že Bůh je NAD veškerou stvořenou zkušenost.

15. Obrazy Boha a dějin spásy v kultu a umění – Nový zákon Křesťanství nenásledovalo Izrael v zákazu zobrazování Boha. Náboženské obrazy se začínají objevovat cca od 3. století. Zprvu se zobrazují scény ze SZ a NZ, později také obrazy Krista a světců.

Spor o uctívání obrazů – II. Nicejský koncil (r. 787) V Kristu je lidská tvář tváří Boží, je ikonou Otce. Zwingli a Kalvin obrazy odmítají, Luther se obrazů zastal. Tridentský koncil, který na úctyhodnosti obrazů setrval. Připomínají tajemství víry a staví před oči vzory křesťanského života.

16. Křesťanské umění dnes Křesťanství se neustále snažilo předat svůj obsah. Příznačné je přitom respektování stylu a výrazových prostředků konkrétní doby. Helen de Borchgrave: Cesty křesťanského umění Na tomto místě se nabízí otázka kýče. Kýč - karikatura krásy?

Za kýč můžeme považovat věc nebo vztah. Jestliže sv. Tomáš Akvinský považoval prvky krásy proporcionalitu, integritu a splendor ordinis – záři řádu, pak kýč je disproporcionalita, dezintegrita a záře ne-řádu. Kýč není tvář, ale škleb.

1. Jakými obrazy a sochami se obklopujeme v našich kostelích a bytech? 2. Jaký mají význam pro naše uctívání Boha, resp. je vztah, kterým Boha uctíváme, krásný?

17. Představy o Bohu v teologii a zbožnosti Duch zákazu obrazů nám navždy připomíná, abychom si nedělali žádné fixní představy Boha. Negativní teologie Všechny naše teologické výpovědi o Bohu jsou jen aspekty nepochopitelného a nevyjádřitelného.

Cesta negativní teologie Sv. Tomáš Akvinský - „Víme o Bohu spíše to, co není, než to, co je“. Sv. Augustin - „Bůh se lépe poznává nevěděním“ . Potřebujeme však lidské obrazy a slova o Bohu, abychom o něm mohli mluvit. Musíme si však uvědomit, že Bůh je vždy větší, Deus semper maior.

18. Falešné představy o Bohu Kniha: Karl Frielingsdorf: Falešné představy o Bohu Bůh jako despota. Bůh jako dozorce. Bůh jako zaplňovatel mezer. Bůh jako garant pozemského života.

19. Obraz Boha, k obrazu Božímu, obraz Boha v Ježíši Kristu - resumé Zachytit Boha do pevného obrazu by připadalo starozákonnímu lidu Božímu jako rouhání. Písmo svaté ovšem mluví slovy a představami o Bohu, o Bohu dějin, který šel s lidem cestou jeho osvobození, jeho strádání, jeho pochybení a jeho obrácení. Analogicky – mezilidský – dokážeme někoho nám blízkého uchopit do pevné a neměnné představy?

20. Podstata a zdůvodnění bohopocty (Peschke: Křesťanská etika) Bohopocta je veřejné nebo soukromé uctívání Boha vykonávané v náboženských úkonech a kultu. Povinnost uctívat Boha vyplývá z pojmu „onoho bytí, nad které nelze myslet nic většího“. Vědět o Bohu znamená uctívat ho.

Podstatou kultického uctívání Boha jsou teologické ctnosti víry, naděje a lásky. Motivem je: 1. Boží svatost, jedinečnost a velikost, 2. lidská závislost a potřebnost, vděčnost. Mysterium fascinosum. Mysterium tremendum.

21. Různé formy bohopocty Etický rozměr bohopocty: „Ať tedy jíte či pijete, či cokoliv jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží.“ (1 Kor 10,31). Každé dobré jednání je tedy bohopoctou. a) modlitba a oběť b) bohopocta liturgická, neliturgická, společná a soukromá.

a) modlitba a oběť Posvátné obřady – slavení svátostí a svátostin. Svěcení určitých dní, dob, místa, předmětů. Sliby – Slib je svého druhu osobní zákon, který ukládá člověk sám sobě.

b) bohopocta liturgická, neliturgická, společná a soukromá. Liturgická bohopocta - „se uskutečňuje tehdy, jestliže ji jménem církve konají zákonně pověřené osoby za použití úkonů schválených církevními představenými.“ (CIC 834, § 2). Hlava – Kristus i tělo – církev slaví dokonalou veřejnou bohoslužbu. ...z hlediska účinnosti se jí žádná jiná činnost církve titulem ani stupněm nevyrovná – SC 7.

Mimoliturgická, soukromá nebo společná bohopocta – Křesťan musí jít do své komůrky.... velmi se doporučují pobožnosti křesťanského lidu – SC 12. Lidová zbožnost.

22. Klanění se Bohu a uctívání svatých Motivem bohopocty je Boží sláva a svatost. Proto nejvyšší úcta – klanění náleží jedině Bohu. Úcta ke svatým – důvodem je projev Boží slávy a svatosti na světcích. Bůh je ctěn vůči sobě samému, svatí kvůli Bohu.

Tato úcta nebyla v církvi vždy jednoznačně přijímána – ikonoklasté, reformátoři. Tridentský koncil uctívání nepředepisuje, ale doporučuje je. Analog. příklad: úcta k významným členům rodiny – pro jejich postoje, laskavý vztah k lidem, zbožnost, statečnost. Máme nějaké „soukromé svaté“?

23. Zdůvodnění bohopocty I. Obecně Kultovní nábožnost nechybí u žádné formy lidské kultury Empirické vědy - psychologie C. G. Jung V. E. Frankl

Je příznačné, že přikázání první desky se nezabývají základní povinností bohopocty. Ta byla pro tehdejší národy samozřejmá. Toho se drží také Ježíš. Totéž platí pro ranou církev. „Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.“ (Sk 2,42)

II. Vnější a společný kult Náboženství SZ bylo náboženstvím přísně uspořádaného vnějšího kultu. Vnější oběť bez darování je bezcenná. Vnější oběť vyjadřuje obsah. Vnější kult – nutnost daná lidskou přirozeností – vnímání smysly. Člověk slaví duší i tělem – jak slavíme? Umíme slavit?

Společný kult – člověk jako společenská bytost – zoon politikon. Existuje ovšem společenství a „společenství“. Podstatou kultu není povinnost, ale vděk (alespoň z etického pohledu).

24. Falešný kult a pověra 1. Falešný kult pravého Boha 2. Uctívání nepravých bohů – modloslužba 3. Pověra a magie - zdání náboženské víry se obrací k ďáblu nebo jiným temným silám

1. Falešný kult pravého Boha Falešný kult pravého Boha se snaží pomocí náboženských praktik ovládnout božství k užitku člověka nebo používá prostředky, které nejsou Boha důstojné.

A) Kvazimagické zbožné praktiky – obřady a modlitby, jimž se připisují zvláštní účinky, pokud se provádějí zcela podle předepsaných rituálů a v požadovaném počtu opakování. Např. Opisované modlitby v kostele Podobně tzv. dotýkané předměty. Příčina? Neurotické prožívání víry? Nevědomost?

B) Nicotný kult ve formách Boha nedůstojný Vnější oběti a liturgické úkony slouží jako náhražka za osobní vztah, slouží jako „duchovní peníze“ - Bohu splácím, co mi dal, nebo mu platím za to, aby mi něco dal; to kritizovali již proroci SZ. Nedůstojnými kultovními úkony jsou také akty a rituály, jež spíše představují výlev lidských vášní – např. některá procesí, která mají spíše povahu karnevalu.

2. Uctívání falešných bohů – modloslužba Modloslužba – povýšení časných hodnot za hodnoty definitivní (peníze, kariéra, blahobyt). Uctívání předmětů, zvířat, lidí – otázka je, zdali je uctívám kvůli Bohu nebo jako bohy. Otázka polyteismu – zde otázka „spásonosnosti“ mimokřesťanských náboženství. Extrémní formou je uctívání a adorace neskutečných bohů, démonů, ďábla

3. Pověra a magie Zvyky a praktiky, jež jsou objektivně (?) nepodložené, a proto nicotné a absurdní. Sem patří kvazimagická zneužití autentických forem zbožnosti – viz formy falešného kultu pravého boha (např.: „opisované“ modlitby). V užším smyslu jde o uznání mocností jež vůbec neexistují. Pověru je nutno odlišit od – obřadů a obyčejů, které nejsou vysloveně racionální, ale mají určitý smysl jakožto symboly a konvenční znamení.

Parapsychologické jevy – jako varianta vysvětlení v tom smyslu, že existují jevy, které ještě nejsou příliš vědecky (rozuměj empiricky) vysvětlené. Problém odlišení parapsychologických jevů od Zlého. Varující – místo, aby člověk svou víru a důvěru vložil do Boha, vkládá ji do neskutečných mocností a pokouší se najít ochranu a pomoc tam, kde žádná není.

A) Pošetilá víra Přikládá význam jistým znamením a okolnostem; užívá některé předměty bez věcného odůvodnění. Např. kočka, která přejde přes cestu. Šťastný den, talismany, amulety, Jde ze snaha duchovní skutečnost ovládnout, důvěra v Boha, modlitba, jsou druhořadé záležitosti.

B) Věštectví Pokus o předpověď budoucnosti nebo pokus o dosažení jiného skrytého vědění. Např. otázky týkající se osudu pohřešované osoby, ztracené věci, situace nepřítomného člověka. Skrytá fakta. Nutno odlišit od daru jasnovidectví, věštění o utajených skutečnostech. Otázka je, jak odlišit v konkrétním případě milost od podvodu?

C) Astrologie Existuje zákonitý vztah mezi postavením hvězd v okamžiku narození daného člověka a jeho charakterem a osudem? D) Věštění z karet Pokus o zjištění osudu, budoucnosti.

E) Spiritismus Spočívá v úsilí o vyvolání duchů mrtvých nebo ducha světa, od kterých lze získat utajené poznatky nebo vědění o budoucnosti. U nás byl rozšířen v meziválečném období. Dnes se v některých oblastech světa z něj vyvinul náboženský kult. Hodnocení: Je otázkou, jak odlišit parapsychologické záležitosti, dary jasnovidectví nebo kardiognose jako milosti a Božích darů od pokušení Zlého, které vede k různému stupni podmanění, svázanosti apod.

Jedná se o záležitosti možná zajímavé, nicméně z důvodu ochrany jakéhosi duchovního zdraví nevhodné. Někdy je prospěšnější být v duchovním životě „dietnější“, „sázet“ na osvědčené prostředky.

Magie Magie je úsilí o vyvolání jistých účinků nepřirozeným způsobem pomocí tajemných sil. Bílá magie se snaží vyvolat prospěšné účinky, černá magie chce uškodit nebo směřuje k hříšným cílům. Nutno odlišit zázračné schopnosti, které konkrétní osoba vztahuje výhradně k Bohu. Otázkou je, zda projev, který pozorujeme, lze připsat parasychologickým projevům, jež může, jako jakákoliv věc, pocházet od Boha.

Shrnutí 1. Znění prvního přikázání + odůvodnění Souvislost se svobodou a lidskými právy. 2. Exkurz – vývoj dekalogu. 3. Bůh a bohové. 4. Osvobození z otroctví, ideologie Pokušení moci, majetku, požitku a rozkoše a jejich relativizace.

5. Setkání s Bohem v obrazech a představách 6. Bohopocta – formy, zdůvodnění 7. Falešný kult a pověra Dotazy

I. Nebudeš mít jiného Boha mimo mne

Podobné prezentace

Prezentace na téma: "I. Nebudeš mít jiného Boha mimo mne"— Transkript prezentace:

Podobné prezentace

O projektu

Kontaktní formulář

Přihlásit se

Přihlásit se přes sociální síť:

I. Nebudeš mít jiného Boha mimo mne

Podobné prezentace

Prezentace na téma: "I. Nebudeš mít jiného Boha mimo mne"— Transkript prezentace:

Podobné prezentace

O projektu

Kontaktní formulář