Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Česká politická krize 1997/1998 ve světle americké aféry Watergate Lucie Cviklová.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Česká politická krize 1997/1998 ve světle americké aféry Watergate Lucie Cviklová."— Transkript prezentace:

1 Česká politická krize 1997/1998 ve světle americké aféry Watergate Lucie Cviklová

2 Metodologická východiska - Habermasova koncepce legitimity I Z hlediska významu následujícího srovnávacího rozboru aféry Watergate a dočasné české politické krize na přelomu let 1997 a 1998 je klíčovou Habermasova teze o legitimizační krizi kapitalistických systémů. Omezení legitimizačních procesů v současných kapitalistických společnostech vyplývá z výkladů považujících nároky norem na platnost za oprávněné a zabraňujících možnému tematizování a přezkoumávání diskursivních nároků na platnost. Orientace jednání na institucionalizované hodnoty je bezproblémovou, pokud normativně předepsané rozdělení možností na legitimní uspokojení potřeb je založeno na skutečném konsensu všech zúčastněných a pokud neshoda v mínění nevede ke vzrůstajícímu uvědomování si nespravedlností ohledně zobecnitelných zájmů. Na základě Habermasovy koncepce zabránit legitimizační krizi může jenom dosažení konsensu na základě praktického a teoretického diskursu souvisejícího s komunikativním jednáním a dorozuměním; legitimizační krize vzniká v případech, ve kterých struktura připouští méně možností řešení než je nezbytné pro její přetrvání, a v tomto smyslu jsou krize považovány za trvalé poruchy systémové integrace přehlížející systematické přetěžování kapacit řízení nebo strukturální nemožnost je řešit. Konkrétněji, krize v současných společenských systémech tak nejsou jenom výsledkem nahodilých změn prostředí, ale jsou vytvářeny strukturálně vymezenými neslučitelnými a hierarchicky neuspořádatelnými systémovými imperativy, přičemž prostřednictvím systémové teorie lze jen velmi obtížně jednoznačně určit hranice a trvání společenských systémů.

3 Metodologická východiska – Habermasova koncepce legitimity II Na základě Habermasovy koncepce zabránit legitimizační krizi může jenom dosažení konsensu na základě praktického a teoretického diskursu souvisejícího s komunikativním jednáním a dorozuměním; legitimizační krize vzniká v případech, ve kterých struktura připouští méně možností řešení než je nezbytné pro její přetrvání, a v tomto smyslu jsou krize považovány za trvalé poruchy systémové integrace přehlížející systematické přetěžování kapacit řízení nebo strukturální nemožnost je řešit. Konkrétněji, krize v současných společenských systémech tak nejsou jenom výsledkem nahodilých změn prostředí, ale jsou vytvářeny strukturálně vymezenými neslučitelnými a hierarchicky neuspořádatelnými systémovými imperativy, přičemž prostřednictvím systémové teorie lze jen velmi obtížně jednoznačně určit hranice a trvání společenských systémů. Konkrétněji, krize motivace v kapitalistických společnostech se vyznačuje především zájmem o administrativní výstup systému a minimální účast co se týče procesu formování vůle; občanský privatismus tak do značné míry odpovídá i strukturám vzdělávacích a profesionálních systémů regulovaných kompetitivní výkonností. Habermas do značné míry přejímá i systémově teoretickou pojmovou strategii, na základě které politický systém – jako oddělené centrum řízení – je nadřazený společensko-kulturnímu i ekonomickému systému. Konkrétněji, v důsledku kolonizace životního světa byrokratickým systém za účelem legitimizace moci jsou ničeny specificky lidské autonomní komunikační struktury; například na rozdíl od feudálních či raných měšťanských států zákony či instituce ovlivňují rodinné struktury v oblasti školního i předškolního vzdělávání dětí. Podle Habermase legitimační krize je vlastně odsunuta jenom z toho důvodu, že politicko-ekonomický systém není dostatečně propojen s kulturním systémem. Legitimační krize se s největší pravděpodobností objeví až tehdy, když základní principy komunikativní etiky a zkušenosti výše uvedených alternativních či marginalizovaných kultur se stanou hnacím motorem určujícím standardní socializační procesy. Konkrétněji, teprve tehdy, když se současné zkušenosti s odcizením stanou součástí standardních socializačních procesů, je možné očekávat, že kapitalistický systém si už nebude moci úspěšně nárokovat legitimitu (Habermas 1984).

4 Alexanderova interpretace aféry Watergate I Ve svém rozboru aféry Watergate Jeffrey Alexander vycházel z konceptualizace ustavování symbolů na základě Durkheimovy náboženské sociologie stejně tak jako na základě Parsonsovy teorie strukturálního funkcionalismu. V průběhu samotného rozboru byla využívána zejména Durkheimova dichotomie sakrálního a profánního a Parsonsova konceptualizace zobecnění, a samotný autor článku poukazoval na složitost samotné Durkheimovy náboženské sociologie. Ta funguje totiž jednak jako metafora, obecná teorie společnosti i jako parciální teorie týkající se určitých společenských procesů; je třeba důsledně rozlišovat mezi těmito třemi teoretickými komponentami a zasazovat Durkheimův myšlenkový odkaz do současného sociologického vědění (Alexander 1990, 187–188). Tak při vysvětlení aféry Watergate je poukazováno na to, že zejména po roce 1886 byl Durkheim přesvědčen o tom, že společnost je náboženstvím; tato metafora o „náboženské podstatě společnosti” umožňovala ustavování řady paralel ohledně probíhajících společenských procesů. V důsledku své přesvědčivosti či propojení s mocenskými mechanismy sociální symboly připomínají posvátné; konflikt mezi sociálními hodnotami je možné přirovnat ke konfliktu mezi sakrálním a profánním, politickou interakci pak dále k účastenství v souvislostech jejího přínosu k soudržnosti či oddanosti konkrétním hodnotám (Alexander 1990, 189–192). Alexander rozpracovává tezi, na základě které aféra Watergate se stala vážným morálním problémem v tom smyslu, že představovala špínu, zlo a zločin; dále i aktéři spojovaní se špionáží se ocitli na negativním pólu polarizované symbolické klasifikace. Procesy sociální „reagregace” uskutečněné na konci liminálního období tak uzavřely bezprostřední rituální epizodu a začala být znovu používána dichotomická klasifikace pojmů vlastní západní teorii jako charisma a rutina, posvátné a profánní, apod. Zejména po nástupu Geralda Forda do funkce byla opět nastolena rutinní atmosféra, ve které zájmové konflikty institucionálních aktérů znovu získaly profánní podobu. Dichotomie sakrální/posvátné versus profánní je nejčastěji spojována s Durkheimovou koncepcí náboženství. Durkheim považoval náboženství za ryze společenskou záležitost a zcela reálnou součást lidského společenství, kterou je třeba se hlouběji zabývat. Náboženství považoval za jednotný systém víry a praktik vztahujících se k posvátným věcem, tj. k věcem zakázaným a odtažitým. Jinak řečeno, náboženství je podle něj systém víry a praktik vztahujících se k posvátným věcem stojících v protikladu k profánním.

5 Alexanderova interpretace aféry Watergate II Na základě Durkheimovy koncepce víření postwatergateská éra se vyznačovala relativní kulturní jednotou ve srovnání s nepříjemnými dozvuky Dreyfusovy aféry; proběhnuvší procesy nebyly považovány za rozpory mezi pravicí a levicí, ale spíše za celonárodní problém určený i konsensem různých společenských sil (Alexander 1990, 193–216). Podle Alexandra existoval všeobecný souhlas ohledně toho, že národ by se měl poučit z okolností souvisejících s odstoupením prezidenta a samotní Američané začali hovořit o období mezi lety 1974 a 1976 jako o morálních imperativech postwatergateského období. Aféra Watergate byla považována za neřízenou společenskou sílu pustošící instituce stejně tak jako pověst aktérů účastnících se politického života, a „postwatergatevskou morálkou” se rozumělo víření probíhající v důsledku proběhnuvší rituální události. Byly oživovány a vzývány hodnoty kritické racionality, protiautoritářství a občanské solidarity, politické shody či osobního respektu, a byl zdůrazňován dílčí charakter frakčních neshod. Několik let po ukončení liminálního období považovali Američané tyto hodnoty za morální imperativy a používali je pro vysvětlení skupinových či zájmových konfliktů, fungování byrokratických struktur, a neustále se dožadovali radikálního univerzalismu či vyšší míry solidarity. Aféra Watergate tak nezůstala pouhým vypovídajícím rámcem pro označení objektivních událostí, ale stala se i morální normou „subjektivně” ustavující její význam. Členové polity se často nechali inspirovat jejím symbolickým významem a snažili se hledat a odsuzovat další srovnatelné trestuhodné podoby chování; důsledkem těchto nových kolektivních snah byla celá řada skandálů, jakými byly například „Koreagate”, „Winegate” či „Billygate” (Alexander 1990, 213). Dreyfusova afér je často srovnávána s hilsneriádou. Dreyfusova aféra byl politický skandál, který koncem devatenáctého století hluboce polarizoval a destabilizovanou francouzskou Třetí republiku. Alfred Dreyfus byl v roce 1894, na základě zfalšovaných důkazů, obviněný vojenským soudem ze špionáže pro Německé císařství. Dreyfus byl dvakrát soudem shledán vinným, posléze omilostněn a nakonec rehabilitován s tím, že odsouzení bylo založeno na falešných dokumentech.

6 Vidichova interpretace aféry Watergate I Ve své studii věnované rozboru aféry Watergate americký sociolog Arthur Vidich využívá různé komponenty myšlenkového odkazu Ervinga Goffmana, Jürgena Habermase a dalších autorů za účelem objasnění důsledků politických událostí v amerických dějinách označovaných jako aféra Watergate (Vidich 1975, 778–811). Vidich vychází z Habermasovy teze, na základě které v moderních demokratických režimech je vláda založená na politické autoritě opírající se o souhlas nebo alespoň o toleranci ovládaných vůči vykonávané moci; základem tohoto souhlasu či tolerance je ospravedlnitelnost výkonu moci či jinými slovy legitimita vládnoucích se opírá o vítězství ve volbách, o prosazování volebního programu a o určité formální procedury nezbytné pro fungování demokracie (Vidich 1975, 778–784). Toto je však ideální obrázek fungování demokracie, protože existují ještě další faktory ovlivňující zachování legitimity konkrétní vlády; konkrétně řečeno se jedná o různé způsoby manipulace s informacemi, ke kterým běžně dochází při ospravedlňování určitého rozhodnutí či jednání neslučitelného se sledováním obecného zájmu nebo naplňováním politického programu. Místo zveřejňování skutečných motivů jednání je událost ukazována v takovém světle, aby vypadala jako logická a potřebná; udržování informací v tajnosti vytváří iluzi, že veškeré jednání vládnoucích je v souladu se zákony a existujícími procedurami formální demokracie (Vidich 1975, 780). Ve skutečnosti – využívajíce Gofmanova myšlenkového odkazu - můžeme hovořit o dvou úrovních politického života; první z nich můžeme označit jako „jeviště”, na kterém jednání vládnoucích je ukazováno jako zákonné a v souladu s formálními procedurami demokracie, a druhá z nich je „zákulisí“ nepřístupné veřejnosti a vyplývající z neformálních vnitřních dohod a způsobů jednání často překračujících rámec vymezený zákonem. Odhalení tohoto politického „zákulisí” zvyšuje možnost legitimizační krize a je důkazem autonomního života byrokratických struktur skrytých očím veřejnosti (Vidich 1975, 781–782).

7 Vidichova interpretace aféry Watergate II Tak podle Vidicha hlavní příčinou Nixonovy demise bylo postupné odhalení důkazů, které byly v rozporu s jeho vlastními předchozími výroky; legitimita řádně zvoleného prezidenta i celé jeho vlády byla zpochybněna na základě předpokladu, že prezident spáchal politický zločin. Politická krize by nikdy nevznikla a Richard Nixon by nebyl donucen resignovat na svoji funkci, kdyby nebylo odhaleno vloupání a nebyly nalezeny usvědčující pásky. Představa či vize „vlády zákona“ by tak zůstala zachována a nebyla by redukována na „vládu mužů“. Vidich dále rozebírá legitimizační požadavky jednotlivých společenských tříd a skupin týkající se aféry Watergate a na základě jejich rozboru odmítá Habermasovu tezi o blížící se legitimizační krizi, kvůli které kapitalistické země jsou trvale vystaveny problému získávání souhlasu podstatné části voličů (Vidich 1975, 786–796). V průběhu vyšetřování v souvislosti s aférou Watergate výzkumy veřejného mínění ukazovaly, že přibližně 25 % voličů stále podporovalo prezidenta a vládu a nepovažovalo problematiku zákonnosti či nezákonnosti jejich jednání za vážný problém. Tuto trvalou podporu prezidenta a vlády političtí analytikové přičítali postojům staré střední třídy oddané konzervativním a republikánským hodnotám stejně tak jako dělnické třídě podlehnuvší Nixonově ideologii založené na principech loajality, vlastenectví a image „prezidenta tvrďáka”. Vidich uzavírá svůj rozbor tvrzením, že současné průmyslové a byrokratické společnosti mohou fungovat bez klíčového legitimizačního systému a že minimální míra legitimity je zajištěna běžným či mechanickým fungováním mechanismů politické demokracie; v průběhu aféry bylo prokázáno, že dominantní ideologie legitimity vyplývající z fungování legálně racionální autority ve weberovském pojetí není nezbytnou součástí moderní společnosti a že celý systém se nezhroutí v důsledku paralelního fungování různých ideologií. Konkrétněji, třídní příslušnost či vzdělávací zájmy se mohou stát alternativním základem ideologií společně fungujících s „vládou zákona“ coby hlavní legitimizační ideologie; alternativní ideologií nahrazující ideologické ospravedlnění se může stát i prosazování administrativní nezbytnosti. Jinak řečeno, „vláda zákona” či legálně racionální autorita ve weberovském pojetí fungují odděleně za účelem naplnění aspirace nových tříd, elit a profesí; základem legitimity moderních společností se tak mohou stát i manažerské a vědecké nezbytnosti, zvláštní techniky či funkce, zvláštní druhy vědění typu vědeckých systémů, futurologie, apod. (Vidich 1975, 807–811).

8 Vysvětlení české politické krize 1997/1998 na základě Habermasovy teze o legitimizační krizi a Vidichovy interpretace aféry Watergate I Metodologickým východiskem empirické části této studie je srovnávání aféry Watergate s českou politickou krizí 1997/1998; na základě Vidichovy analýzy aféry Watergate v souvislosti s českou politickou krizí na přelomu let 1997/1998 je formulována teze o dočasných legitimizačních problémech českého politického systému. Vyslovení nedůvěry Klausovi by nebylo vyústilo v jeho demisi a později v zatčení představitelů ODS zodpovědných za finanční zabezpečení této strany, kdyby Klaus byl býval schopen vyvrátit obvinění ohledně nejasného financování stranických aktivit vznesené jeho stranickými kolegy a ostatními politickými silami a kladenými do souvislosti s korupcí v průběhu privatizačních procesů legitimita premiéra i celé jeho vlády byla zpochybněna na základě předpokladu, že premiér spáchal přečin. Kdyby nebylo odhaleno nelegální financování ODS kladené do souvislosti s privatizačními skandály, Václav Klaus by byl zůstal premiérem České republiky a nikdy by nevznikla politická krize vedoucí k trestnímu stíhání představitelů ODS. Mechanismy vedoucí k zviditelnění nelegálního financování ODS jsou také spojeny s problémem zachování legitimity (Fiala a Mikš, 1998, 45–49). Před vypuknutím krize mechanismy společenského konsensu byly určeny raným postkomunistickým vývojem, počínaje působením Občanského fóra jako hnutí sjednocujícího široké spektrum politických sil a vymezujícího se negativně vůči tehdejším vládnoucím strukturám Komunistické strany; Občanskému fóru se totiž podařilo odsoudit starý politický režim a delegitimizovat aktéry spojené s těmito procesy.

9 Vysvětlení české politické krize 1997/1998 na základě Habermasovy teze o legitimizační krizi a Vidichovy interpretace aféry Watergate II Rozbor dočasné legitimizační krize vyvolané aférou Watergate uskutečněný Vidichem a legitimizační požadavky různých segmentů či struktur české společnosti v průběhu politické krize 1997/1998 prokázaly podstatné strukturální souvislosti mezi těmito dvěma dočasnými politickými či legitimizačními krizemi. Rozbor empirických údajů týkajících se české politické krize 1997/1998 byl založen na předpokladu, že dočasná americká legitimizační krize známá jako aféra Watergate stejně tako jako česká politická krize 1997/1998 byly způsobeny legitimizačním nárokem, že vrcholný představitel moci na národní úrovni nese zodpovědnost za přestupek nebo zločin. Tak zatímco v průběhu aféry Watergate klesla Nixonova popularita a Nixon byl nucen odstoupit v souvislosti s prokázáním špionáže, v průběhu české politické krize 1997/1998 klesla Klausova popularita a Klaus byl nucen odstoupit na základě podezření o souvislosti mezi financováním politických stran a privatizačními skandály. Odhalení řady informací ohledně financování politických stran a privatizačních skandálů v průběhu politické krize v letech 1997/1998 a proces s osobou zodpovědnou za financování ODS Liborem Novákem v roce 2000 zviditelnily přečiny politických a ekonomických elit v normálních dobách skrytých v zákulisí, a byly i příčinou formulace celé řady legitimizačních požadavků.

10 Vysvětlení české politické krize 1997/1998 na základě Habermasovy teze o legitimizační krizi a Vidichovy interpretace aféry Watergate III Diametrální rozdíl mezi podobou raných českých mediálních a politických diskursů a legitimizačními požadavky formulovanými v průběhu rozpadu české vlády na přelomu let 1997/1998 je také možné také přičítat setrvačnosti vývoje po roce 1968, na základě kterého diskuse o podstatných politických a společenských problémech byly vytěsněny z veřejného života a upřednostněná autonomie soukromé sféry narušila žádoucí rovnováhu mezi veřejností a soukromím. Fragmentární fungování občanské společnosti během dvacetiletého normalizačního období kritizující porušování lidských práv je spojováno s Chartou 1977 či případně s fungováním dalších disidentských iniciativ, jejichž následné „přelití“ do struktur politické společnosti oslabilo diskursivní formování různých platforem občanské společnosti a do určité míry ovlivnilo i privatizační procesy. Ve srovnání s omezeností debat probíhajících v souvislosti s plánovanou privatizací stejně tak jako v průběhu samostatných privatizačních procesů, mediální diskuse vyvolané v důsledku procesu s Novákem byly rozsáhlé; klasifikace a rozbor legitimizačních požadavků ukázaly rozpory mezi konkrétními přestaviteli státních struktur a představitelů politické společnosti stejně tak jako základní rozdíly mezi představiteli státu, politické a občanské společnosti. Zatímco postoje představitelů státu a politické společnosti nebyly jednotné ve věci osvobození Nováka, představitelé občanské společnosti zaujali velmi kritický postoj ohledně konečného rozhodnutí Nováka osvobodit. Konečné osvobození Nováka je tak možné považovat za novou etapu úsilí české společnosti co se týče vyrovnání se s fenoménem korupčních a privatizačních skandálů; bylo poukazováno zejména na to, že proměny symbolické konstrukce privatizačních skandálů neprobíhaly jenom prostřednictvím mediálních debat, ale také na základě institucionalizace kritiky korupce v průběhu samotných privatizačních procesů.

11 Dočasná česká politická krize 1997/1998 ve světle Alexanderovy interpretace aféry Watergate I Navázání na Alexanderův metodologický přístup vycházející z konceptualizace ustavování symbolů na základě Durkheimovy náboženské sociologie a zejména jeho dichotomie sakrálního a profánního stejně tak jako Parsonsova teorie strukturálního funkcionalismu umožňují interpretovat politickou krizi na přelomu let 1997/1998 alternativním způsobem. Odstoupení Klause v souvislosti s korupcí v průběhu privatizačních procesů se pro českou veřejnost stalo vážným morálním problémem a představovalo špínu, zlo a zločin; privatizace zcela ztratila svůj posvátný charakter uplatňovaný v devadesátých letech, a dále i aktéři spojovaní s privatizačními procesy se ocitli na negativním pólu polarizované symbolické klasifikace. Procesy sociální „reagregace” uskutečněné na konci liminálního období uzavřely bezprostřední rituální epizodu odstoupení původní vlády a zejména po ustavení prozatímní vlády Josefa Tošovského byla opět nastolena rutinní atmosféra, ve které zájmové konflikty institucionálních aktérů znovu získaly rutinní podobu. Období následující po dočasné české politické krizi se nevyznačovalo kulturní jednotou a spíše připomínalo nepříjemné dozvuky Dreyfusovy aféry vzhledem k tomu, že vedlo i k polarizaci na apologety privatizace na straně jedné a výše uváděné kritiky rozebíraných privatizačních procesů na straně druhé. Existoval všeobecný souhlas ohledně toho, že Češi by se měli poučit z okolností souvisejících s odstoupením premiéra v souvislosti s korupcí v průběhu privatizačních procesů a morální imperativy postkrizového období je možné ilustrovat alespoň dočasnou institucionalizací boje s korupcí ve formě Akce Čisté ruce (Zeman 1998). Dočasná legitimizační krize byla viděna jako neřízená společenská síla pustošivší instituce stejně tak jako pověst aktérů účastnících se politického života, a proto po ukončení liminálního období odsouzení korupce v průběhu privatizačních procesů bylo považováno za morální imperativy pro vysvětlení skupinových či zájmových konfliktů a případně i pro fungování byrokratických struktur. Česká politická krize tak nezůstala pouhým vypovídajícím rámcem pro označení objektivních událostí, ale stala se i morální normou „subjektivně“ ustavující její význam; účastníci české veřejnosti se nechali inspirovat jejím symbolickým významem a snažili se hledat a odsuzovat další srovnatelné a trestuhodné podoby chování související s proběhnuvšími privatizačními procesy.

12 Dočasná česká politická krize 1997/1998 ve světle Alexanderovy interpretace aféry Watergate II Souvislosti mezi fragmentárními snahami o odsuzování trestuhodných podob chování souvisejících s proběhnuvšími privatizačními procesy před dočasnou legitimizační krizí 1997/1998 a dalšími snahami ve formě Akce Čisté ruce v postkrizovém období je možné doložit i významnými kontinuitami co se týče symbolické konstrukce privatizačních procesů v českých mediálních diskursech; obecně je možné proměny symbolické konstrukce českých privatizačních procesů charakterizovat jako odklon od optimismu k pesimismu a institucionalizaci boje týkajícího se privatizačních kauz a hospodářské kriminality obecně (Coufal 1999). Trvalé souvislosti týkající se symbolické konstrukce českých privatizačních procesů je možné ilustrovat konkrétními případy tematizovanými ve všech etapách vývoje mediálních debat věnovaných privatizačním procesům, jakým je například Mackova aféra ohledně Knižního velkoobchodu. Morální imperativy kritizující trestuhodné privatizace velkých podniků proběhnuvší dokonce i v postkrizovaném období je možné doložit i snahami vysvětlovat kolektivní odpovědnost vlády Tošovského a úředníků Fondu národního majetku (FNM); například na konci roku 2011 nezávislý web České pozice zveřejnil informace, na základě kterých v této miliardové důlní společnosti český stát přišel o kontrolu nad podnikem na památné valné hromadě v dubnu roku Tehdejší předseda fondu Roman Češka a člen výkonného výboru FNM Jaroslav Borák přesně popisují situaci a způsob, jakým byly státní doly tunelovány a následně nepřátelsky přebírány; oba o dění kolem strategických dolů sice už tehdy informovali vládní činitele a orgány činné v trestním řízení, na valné hromadě však byly návrhy FNM přehlasovány za účelem posílení postavení akcionářů proti managementu (Holušová 2012). Kromě odpovědnosti tehdejší Tošovského prozatímní vlády ponesou kárnou odpovědnost i někteří žalobci Vrchního státního zastupitelství v Praze za to, byly odhaleny několikaměsíční průtahy při vyřizování žádostí Švýcarska o právní pomoc; vznikly i více než roční prodlevy v souvislosti s připojením ČR ke švýcarskému trestnímu řízení a neodůvodněně byly zpochybňovány závěry švýcarských orgánů upozorňujících výslovně na možnou korupci v důsledku vystopování provize za prodej Mostecké uhelné společnosti.

13 Závěr Odlišné teoretické přístupy Arthura Vidicha a Jeffryho Alexandera využívané při sociologickém rozboru aféry Watergate se tak ukázaly užitečnými i při rozboru české politické krize vzniknuvší na přelomu let 1997 a 1998; jednalo se zejména o legitimizační nároky různých společenských sil, dichotomii posvátného a profánního, morálku, a řadu dalších. Vzhledem k multiparadigmatičnosti společenských věd a omezené vypovídající schopnosti těchto dvou paradigmat stojí za to se zamyslet i nad dalšími doplněními či alternativami, které by umožnily hlubší pochopení symbolického významu dočasných politických krizí v kapitalistických systémech. Za jedno z vhodných paradigmat by mohla být například považována i Halbwachsova koncepce kolektivní paměti umožňující sledovat posun symbolického významu krizí v čase. Mohly by tak být dále rozvinuty i výše zmiňované úvahy o rozdílu mezi symbolickým významem politické krize bezprostředně v postkrizovém období a její dlouhodobější symbolickou konstrukcí v kolektivní paměti. Tak zatímco krátce po ukončení aféry Watergate vznikaly další drobné skandály nazývané „Billygate“, „Winegate“ a „Koreagate“, bezprostřední období po ukončení dočasné české politické krize se vyznačovalo formulací řady dalších legitimizačních požadavků v souvislosti s procesem s Novákem. Vysvětlení symbolického významu výše zmiňovaných či podobných politických krizích i po desítkách let by však vyžadovalo nejenom obohacení o další teoretické přístupy, ale například i dlouhodobé sledovaní řady empirických informací umožňujících srovnávat rozpory mezi lokálním, národním a zahraničním mediálním obrazem krizí, apod.


Stáhnout ppt "Česká politická krize 1997/1998 ve světle americké aféry Watergate Lucie Cviklová."

Podobné prezentace


Reklamy Google