Název školy Gymnázium, střední odborná škola, střední odborné učiliště a vyšší odborná škola, Hořice Číslo projektuCZ.1.07/1.5.00/34.0873 Název materiáluPřímá.

Prezentace na téma: "Název školy Gymnázium, střední odborná škola, střední odborné učiliště a vyšší odborná škola, Hořice Číslo projektuCZ.1.07/1.5.00/34.0873 Název materiáluPřímá."— Transkript prezentace:

1 Název školy Gymnázium, střední odborná škola, střední odborné učiliště a vyšší odborná škola, Hořice Číslo projektuCZ.1.07/1.5.00/34.0873 Název materiáluPřímá a reálná demokracie (VY_32_INOVACE_05.03.08) AutorMgr. Vladimír Šorma Tematická oblastZáklady politologie RočníkSedmý Datum tvorbyBřezen 2012 Anotace Prezentace je určena pro výuku základů politologie (politické vědy) v hodinách Základů společenských věd ve třetím ročníku, seznamuje studenty se základními termíny v oboru politologie a politiky Metodický pokyn Šablona slouží jako digitalizovaná učebnice pro žáky třetího ročníku Základů společenských věd – Politologie; jednotlivé strany prezentace na sebe tematicky navazují, řeší problematiku definování a cílů politologie a politiky. Časová dotace materiálu je 15-20 minut.

2 Přímá a reálná demokracie Přímá demokracie -označuje demokratickou formu vlády, ve které je vůle lidu přímo přenášena do procesu politického rozhodování. V přímé závislosti na systémovém modelu užití může v praxi zahrnout prvky, jako jsou: přímé tvoření zákonů lidem, losování do státních úřadů, přímou volbu, referenda, odvolatelnost úředníků a politiků či konečnou kontrolu politického rozhodování. Dvě hlavní formy přímé demokracie jsou participativní demokracie a deliberativní demokracie. V současnosti je v politologické teorii tento termín definován jako typ demokracie, který vzniká rozlišením dle výkonu vlády lidu a je typický tím, že lid vykonává svou moc bez zástupců. V teoretickém pojetí politologů (a dříve politických filosofů) tento pojem v klasickém období popisoval státní zřízení antické polis jako byly především starověké Athény. V tomto klasickém teoretickém pojetí jde o protipól zastupitelské demokracie. V moderním pojetí termínu je zahrnut celý soubor „přímých doplňků“ k zastupitelské demokracii, kterými je volič vtažen do procesu politického spolurozhodování. Popsání typů demokracie a jejich fungování se věnovala řada myslitelů politické teorie – například Jean-Jacques Rousseau (viz Rousseauovo pojetí přímé demokracie), John Stuart Mill, John Locke, Alexis de Tocqueville, Josef Alois Schumpeter, Hannah Arendtová, Cornelius Castoriadis či Benjamin Constant) – ale i současní politologové jako např. Vít Hloušek, Wilfried Marxer, Zoltán Tibor Pállinger či Helge Batt a řada dalších (viz "Literatura"). Wilfried Marxer například poukázal na skutečnost, že ryzí přímá demokracie tak, jak vznikla ve starověkých Athénách, je realizovatelná jen ve státě s relativně malým počtem obyvatel. Marxer ve spolupráci s Pállingerem dále vysledovali funkcionální deficit zastupitelské demokracie (pasivita občanů, lobby zájmových skupin), a vyřkli tezi, že ho lze odstranit přijetím prvků přímé demokracie (jako referendum, přímá volba) při zachování existence zastupitelské demokracie. Stejného názoru je i Helge Batt. Wolf Linder, který se zabýval prvky přímé demokracie na modelu švýcarské polopřímé demokracie, stanovil její tři efekty, a to za prvé začlenění témat, které vycházejí z požadavků lidu, do politické diskuse, za druhé mohou lidové iniciativy zrychlovat politický rozhodovací proces a za třetí funguje jako efektivní vyjádření nespokojenosti se současným politickým stavem. [ [

3 Přímá a reálná demokracie Nástroje přímé demokracie (klasifikace podle Helge Batt) Pozitivní nástroje 1.Podnět 2.Referendum 3.Iniciativa 4.Plebiscit Podnět - jako podnět jsou označovány takové prostředky lidového hlasování, které nejsou státním orgánům závazné. Podnět umožňuje občanům vyjádřit se k určitému návrhu zákona prostřednictvím lidovému hlasování. Je to politický nástroj,který má hlavně zjišťovací hodnotu. Úkolem podnětu je ukázat, jaké občanské podpoře se těší chystaný návrh zákona. Výsledky hlasování jsou v tomto případě pouze orientační, proto mohou, ale také nemusejí být zohledněny Referendum - tento nástroj je využíván při rozhodnutích o návrzích nového zákona či změně ústavních zákonů. Návrh nebo změna jsou předloženy k posouzení občanům. Referendum má dvě dimenze. Například ústavní řády Švýcarské konfederace, Itálie a Lichtenštejnska znají formu fakult aktivního referenda. To se vyznačuje tím, že je mohou vyvolat sami voliči. Druhou formu pak tvoří tzv. obligatorní referendum. O něm mluvíme v případě, že vyhlášení referenda není iniciováno občany, ale předepisuje jej přímo zákon. Obligatorní referendum se většinou týká změn ústavního zákona, či podpisu mezinárodních dohod. Setkat se s tímto typem je z evropských zemí možné ve Švýcarsku, Lichtenštejnsku, Rakousku, Dánsku a ze spolkových zemí Německa v Hesensku a Bavorsku

4 Přímá a reálná demokracie Nástroje přímé demokracie (klasifikace podle Helge Batt) Iniciativa - pod označením iniciativa se skrývá mechanismus, jehož specifikem je způsob podání zákonného návrhu. Ten mohou podat buďto jednotlivci, skupina osob nebo organizace. Jedná se tedy o formu politického chování vyvolanou ze středu občanské společnosti. Další osud takto iniciovaného zákona závisí na ústavní tradici dané země, která mechanismus ve svém zákonodárství uplatňuje. Zpravidla bývá takovýto návrh podmíněn ziskem určitého počtu podpisů, dále pokračuje k projednání v parlamentních komorách, které oněm následně rozhodují. V úvahu přichází i varianta, kdy konečné rozhodnutí systém znovu svěří do rukou voličů. S touto praxí je možné se setkat ve Švýcarsku, Lichtenštejnsku, stejně tak v některých zemských ústavách Spolkové republiky Německo a to v souvislosti s ústavní iniciativou.O obyčejných zákonech mohou tímto způsobem rozhodovat občané například ve všech německých spolkových zemích, v Lichtenštejnsku a ve Švýcarsku na kantonální úrovni Plebiscit - poslednímznástrojůpředstavujeplebiscit.Plebiscitpopisu jetyplidovéhohlasováníozměněklasického zákona, nebo izákona ústavního, kdy impuls kjeho uspořádání nevychází odobčanů,alejeiniciovánvládnímiorgány.Cožjimtakéumožňujevyužít tohotoprostředkuzestrategickýchdůvodůkupevněnímocičiziskuvšeobecnépodporytaktoschvalovanému zákonu.VtomtoohledupoukazujeHelgeBattnafrancouzskoupátourepubliku,kde nástrojmělposloužitpředevšímkupevněnímocifrancouzskéhoprezidenta Negativní nástroje Lidové veto (ratifikační referendum) – umožňuje lidu vyjádřit se pro potvrzení přijetí či zamítnutí zákona. Dle působnosti se dělí na lokální a celostátní. Odvolatelnost poslanců (imperativní mandát) – nepatří do základních rysů přímé demokracie a v praxi vedl k deformaci systému a závislosti poslanců. V současnosti se téměř nepoužívá.

5 Přímá a reálná demokracie Reálná demokracie Reálná x ideální demokracie -reálná demokracie (dosažitelná) je vždy nedokonalá a měla by si klást přiměřené cíle. -pokud si stanoví cíl (jakkoliv sám o sobě pozitivní) mimo možnosti či ochotu většiny lidí, nezbývá než je k tomu donutit a to ústí v nějakou formu totality. -ideální, zcela naplněná forma demokracie je utopickou představou. Znaky reálné demokracie ₋Státní moc je odvozena od suverenity lidí/lidu a slouží alespoň většině z nich. ₋Dodržování lidských práv a svobod. ₋Právní stát = vláda práva = rovnost před zákonem. ₋Politická svoboda. ₋Pravidelné svobodné volby. ₋Právo ucházet se o úřad. ₋Dělba moci zajistí kontrolu = moc zákonodárná, výkonná, soudní. ₋Nezávislé soudy. ₋Vláda většiny, ale i důsledná ochrana práv menšin!!!!!!!!!! ₋Decentralizace státní správy a samosprávy. ₋Ochrana soukromého vlastnictví a svoboda podnikání. ₋Sociální spravedlnost (udržet únosnou míru sociální nerovnosti!).

6 Přímá a reálná demokracie Zastupitelská demokracie -demokracie reprezentativní, demokracie nepřímá – systém vlády, v němž se suverenita lidu neuskutečňuje přímo, ale prostřednictvím k tomu vytvořených institucí -na rozdíl od demokracie přímé je suverenita delegována na orgán tzv. zastupitelský (reprezentativní) -demokracie zastupitelská spojuje dva principy, považované až do konce 18. stol. za neslučitelné: politická práva lidu (suverenita) a zastupitelský mandát (obsahově neomezené pověření reprezentantů rozhodovat jménem a ve prospěch celé obce a obecného blaha) -převážně se za demokracii zastupitelskou označuje svrchovaná aktivita členů zastupitelských, zejm. zákonodárných orgánů (poslanců a senátorů), ustavovaných ve svobodných volbách a podrobených přinejmenším pravidelné kontrole voličů jako nositelů suverenity -v zásadě jsou reprezentanti vázáni pouze svým svědomím, ústavními pravidly své země, zásadami lidských práv a poslušností k celé obci, nikdy ne ke konkrétnímu souboru voličů nebo politické straně. -reálnost zastupitelské demokracie je zakotvena ve způsobu zřizování orgánů státní moci a v průběžné odpovědnosti poslanců vůči voličům. Voliči jsou výlučným nositelem práva navrhovat kandidáty na poslance. Volební právo je v zemích všeobecné, rovné, přímé s tajným hlasováním a kandidát je zvolen poslancem, pokud dosáhl absolutní většiny hlasů zapsaných voličů daného volebního obvodu.

7 Přímá a reálná demokracie Další použití termínu demokracie Podle formy politického rozhodování je možné demokracii dále rozdělit na: většinová (majoritní) demokracie - v praxi užívá některých mechanismů přímé demokracie za účelem prosazení většinového rozhodnutí lidu pluralitní (konsensuální) demokracie - politické rozhodování je výsledkem sporu a dohody zúčastněných skupin či jednotlivců, podíl na rozhodování mají i nepřímo zúčastněná zájmová a nátlaková hnutí; (jiná formulace) při politickém rozhodování v ní dochází k soutěžení velkého počtu dobře definovaných skupin, které zastávají partikulární zájmy, a které jsou oddělené od státu. konsociační demokracie - přes zásadní nejednotnost a nemožnost efektivního použití předešlých způsobů je rozhodování uskutečňováno skrze dohodu úzkých a uzavřených zájmových skupin korporativní demokracie - obsahuje korporativní prvky; autoritativní systém demokracie, založený na korporativní struktuře společnosti, tedy společnosti bez politických stran nebo se sníženým vlivem politických stran, s rozsáhlou subsidiaritou a solidaritou; profesní skupiny zaměstnanců jsou základem pro rozhodování se společnosti, vytvářejí parlament, z něhož je složena vláda odborníků. neokorporativní demokracie - je založená na vzájemném propojení zájmových skupin se státem. participační demokracie - v ní se co největší množství jedinců a kolektivních subjektů podílí na co největším počtu rozhodnutí. elitní demokracie - lid vládne jen díky aktu politických voleb, všechna ostatní rozhodování přináleží zvoleným elitám. proximitní demokracie - představuje schopnost a možnost obyvatel regionu rozhodovat si o svých věcech sami, lokálně, být relativně soběstačný v řízení chodu společnosti (ekonomická, politická, sociální, finanční soběstačnost), případně i v zajištění obchodu a produkce klíčových komodit a služeb, a být na takovou soběstačnost připraven pro období krize a společenských otřesů. Proximitní demokracie vzdoruje některým externalitám globalizace a omezuje některé její aspekty, zejména globalizaci ekonomickou a finanční (volně podle J. Kellera). Slovo demokracie mají v názvu některé politické myšlenkové směry: křesťanská demokracie (reprezentovaná lidovými stranami) je konzervativní proud pravého středu, který vychází z tradičních křesťanských, zejména katolických hodnot, jako je např. umírněná a sociální tržní ekonomika. sociální demokracie je levicový politický směr prosazující sociální stát, ve kterém jsou tržní mechanismy podřízeny státní sociální politické koncepci. (Sociální demokracie je tradiční označení demokratických levicových stran v germánských zemích; v románských zemích se jim naproti tomu obvykle říká socialistické.) Sociální demokracie částečně vycházející z idejí utopického socialismu prosazuje průmyslovou (výrobní) demokracii, ve které se dělníci podílejí na řízení podniků, prostředkem k tomuto je stav, kdy zaměstnanci jsou zároveň akcionáři svého zaměstnavatele. Příklady lze nalézt ve Francii, USA a Spojeném království.

8 Zdroje: Cabada, L., Kubát, M.: Úvod do studia politické vědy, Eurolex Bohemia, Praha, 2002 David, R.: Politologie, Základy společenských věd, Nakladatelství Olomouc, 2002 Dočekalová, P., Švec, K. a kol.: Úvod do politologie, Grada Publishing, Praha, 2009 Heywood, A.: Politické ideologie, Eurolex Bohemia, Praha, 2005 Říchová, B. Úvod do současné politologie, Portál, Praha, 2002 Sartori, G.: Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu, CDK, Brno, 2005 Vodička, K., Cabada, L.: Politický systém české republiky : historie a současnost, http://cs.wikipedia.org