Kokandský chanát. Vznik 1710 (z Bucharského emirátu)

Prezentace na téma: "Kokandský chanát. Vznik 1710 (z Bucharského emirátu)"— Transkript prezentace:

1 Kokandský chanát

2 Vznik 1710 (z Bucharského emirátu)

3 Kokandský chanát V dobách kokandského panství vzniká Pišpek

4 Kokandský chanát Sociální rozvrstvení chanátu Aksakal – představitel rodu, též zkušený člověk obecně Manap – představitel rodové (kmenové) aristokracie, často se soudní pravomocí Kazi – soudce (u usedlého obyvatelstva) soudící na základě muslimského práva šarí c a Bij – soudce (především u kočovného obyvatelstva) soudící na základě obyčejového práva Baj – zámožný majitel stád

5 Kokandský chanát 18. – 19. století obsazuje chanát i území, kde žijí kyrgyzské rody Častá povstání proti vládě – platba různých daní, jejichž velikost kvůli neexistenci pevného daňového systému ještě výrazně zvyšovali výběrčí daní – stavba paláců pro šlechtu (feudály) – stavba vojenských pevností – čištění aryků (zavlažovacích kanálů) – stavba silnic Chánovi úředníci násilím sháněli zemědělce, „tloukli je holemi až k smrti“, pokud nesplnili denní úkol. Výběr daní byl vždy doprovázen „zneužíváním, kterého se dopouštěl i sám vládce“. I za velice malý přestupek mohl být pachatel zbaven veškerého svého majetku, který připadl chánovi nebo emírovi. Mezi další běžné sankce patřil trest smrti nebo doživotní vězení v podzemních vězeních (zindanech)

6 Kokandský chanát Přijímání ruského poddanství Kyrgyzy

7 Prosba jednoho z manapů z rodu Sajak o přijetí tohoto rodu do Ruského impéria: Žádost manapa rodu Sajak Ryskulbeka představiteli začujského oddílu M. G. Čerňjajevovi s prosbou o přijetí Sajaků do ruského poddanství. Veliteli Ak-Mečeti, Turkestánu, Čimkentu, Pišpeku a Tokmaku prokazuji svoji úctu a předkládám následující žádost. Já, Ryskulbek, který kočuje mezi Andižanem a Ketmen ‑ Tjube, a který ovládá devět tisíc jurt (kibitek) sajackého rodu vyjadřuji tímto dopisem své přání vstoupit do věrného poddanství Bílého cara společně s mými lidmi. Pokud bude mé žádosti vyhověno, zpravte mě o tom a já budu zůstávat na svých původních pastvinách, odkud budu sloužit panovníkovi a vám. Místa na Ketmen ‑ Tjube mně od dávných časů patří a já odsud nikam nekočuji. Sarybagyšové a Soltové mě již dva roky utiskují, ale pokud mi zašlete dopis, tak se už neodváží mě dále utiskovat. Za správnost vrchní intendant (обер-квартирмейстер) plukovník Babkov.

8 Vyučování Každý den jsem měl tři vyučovací hodiny. Ve dvou jsem se učil arabské mluvnici podle »Káfie«. Tato kniha se četla, jak bylo v medrese zvykem, ne od počátku, ale od konce, který byl lehčí. Počátek knihy, který prý byl těžký, se probíral až nakonec. Dík tako­vému pořádku musil se žák nejdříve učit jednotlivým složkám, aniž znal celek, neboť na začátku byly definice druhů slov, podrobný výklad podstatných jmen, dále výklad čtyř skupin slov a ve dvou posledních kapito­lách — výklad sloves a přípon. Tak jsem se i já začal učit »Káfii« od konce. Jednu kapitolu jsem probíral s mullou Abdusalómem, druhou s Abdusalómovým rodákem mullou Vazarem z medresy Badanbeg, který ještě nedosáhl učitelské hod­nosti a proto vyučoval ve své cele. Žáci těchto dvou učitelů byli většinou rodáci nebo Gižduvanci. Vedle knihy »Káfia« jsem začal číst »Muchtasar-ul-vihkaja« s mullou Avezem Chodžentským. Znal velmi dobře předmět a vykládal mi cvičení zpravidla lépe než moji druzí učitelé. Mullá Avez byl velmi chudý. Bydlil a vyučoval v tma­vé cele, tak maličké, že se do ní stěží vešli dva žáci. Proto musil rozdělit svou skupinu po dvou žácích a opa­kovat výklad několikrát denně. Musili jsme nadřít zpaměti text úkolu a jeho překlad do tadžičtiny. Soudilo se, že učit se úkolům v teple u sandalu je bez užitku. Učení prý přináší užitek jen tehdy, když se žák učí v zimě, bez střechy nad hlavou — »čím je učení obtížnější, tím je poznání hodnotnější“. Podle toho obyčeje se dávala přednost biflování na otevřeném kamenném prostranství, kde se chlapci jako já musili učit — hlasitě opakovat svůj úkol. Za zimních večerů jsme odhrnuli sníh rukávem nebo šosem chalátu, usedali jsme na bobek nebo poklekali na kamenné dláždění, studené jako led. Neměl jsem teplé oblečení. Lépe zajištění žáci si oblékali k učení tlusté vatované chaláty a boty s koženými podrážkami. Já jsem boty neměl. Nosil jsem střevíce na boso a jediný chalát, který jsem oblékal přes jedinou košili, a kartou­nové kalhoty. A přece jsem tenkrát nezmrzl a nenastydl. Měl jsem trápení jen s obuví. Když jsem za deště nebo sněhu vyšel na ulici nebo na dvůr, měl jsem hned plné střevíce vody a kůže na nohou mi rozpraskala, jako by ji někdo rozřezal nožem. Z drobných ran mi tekla krev. Jediný lék, který jsem měl na tyto rány, byl stearin. Takový život se zdál nemožný a nesnesitelný, ale já jsem s lehkým srdcem snášel všechno utrpení. Toužil jsem po poznání. V bucharských medresách probírali arabský jazyk — tvarosloví a skladbu, dále logiku, rétoriku, přírodní vědy v náboženském pojetí, pravidla obřadného mytí, postu, pohřbívání, putování do Mekky, zakatu, zásady koupě a prodeje, pravidla nevolnictví a propouštění nevolníků, pravidla sňatku a rozvodu a podobná ustanovení šaríatu, jejichž znalost byla nezbytná při duchovní nebo světské správě.

9 Matematice nebo literatuře se mohl každý, kdo chtěl, učit navíc. Tyto předměty byly nepovinné. Mateřskému jazyku se vůbec nevyučovalo; každý si jej mohl osvojit, jak chtěl — buď ze života, nebo z knih. Učební řád byl takový, že chlapec mohl vyjít obecnou školu, aniž se naučil číst a psát. Jak to bylo možné, jsem popsal v první knize svých pamětí. Chtěl- li se učit dále, šel za mullou do mešity a domluvil se s ním o dalším vyučování. S mullou probírali knihu »Bidán« (doslovně: Znej! Pozn. překl.) Kniha byla tad­žická s příklady v arabštině. Byla to učebnice arabské gramatiky. Pak se žák začal učit z knížky »Základy učení“, která byla napsána tadžicky. Vykládala v podobě otázek a odpovědí základy islámu. Pak přistoupili k arabskému tvarosloví, kterému se učili z knihy »Muizzí« a »Zandžóní« a k skladbě podle knihy »Avómil«. Z těchto knih se žák učil nazpaměť arabským překladům a překládal je do tadžičtiny. Potom přešli k arabské knize »Káfia«, kde je arabské větosloví vyloženo důkladněji. V medrese se z těchto knih učili za vedení pomocných učitelů, kterým říkali »damullá kundžakí“. Na toto učení bylo třeba tří let. Když si je osvojili, pustili se do knihy mavlóná Abdur­rahmána Džámího »Šarchi mullá“, která vykládala arab­ské větosloví »Káfie«. Od té doby se už žák učil u zkušenějšího mully. Žáci zároveň probírali s pomocnými učiteli »Káfii« a knihu o logice »Šamsíí«. Na toto učení bylo třeba pěti let. Po knize »Šarchi mullá« se začaly probírat výklady k »Šamsíi« podle knihy Chóšijai Kutbí“. Na to bylo třeba celého roku, během kterého se ještě vyučovalo metafysice podle Nesafiovy knihy »Akáid«. Metafysiku u nás nazývali vědou věd, velikou vědou. Potom se čtyři roky zabývali výklady k Nesafiově »Akáidu“. Pak následovaly dva roky zasvěcené knize „Tahzib“, podle které se probírala logika a metafysika. Pak se ještě dva roky vyučovalo podle knihy »Hikmat ul-ajn«, která vykládala přírodní, přesněji řečeno nad­přirozené vědy. Nakonec se ještě dva roky probírala kniha »Mullá Džalól“, která byla zasvěcena metafysice. Pak nastal den, jímž bylo učení v medrese zakončeno. Učitel přečetl jeden z legendárních příběhů o Mohame­dovi a pověřil své žáky, aby učili tomu, čemu je sám učil, jakož i tomu, čemu je neučil — výkladu koránu, prorokově učení a ostatním oborům z náboženství. Bucharské medresy byly slavné jako střediska oprav­dového vzdělání a bucharští bohoslovci platili za nej­vzdělanější. Buchara byla považována za středisko bohosloví nejen mezi mohamedány Střední Asie, ale i mezi Baškiry, Ta­tary, Dagestanci i za hranicemi naší vlasti. Můžete si představit, jak nevědomí byli »vzdělaní bo­hoslovci« těch míst, když ani nepozorovali, že v buchar­ských medresách se vůbec nevyučuje bohoslovným před­mětům, až na metafysickou rétoriku a středověkou scholastiku. Neboť tak důležitým předmětům pro musul­manského bohoslovce, jako je výklad koránu, ústní po­dání o Mohamedovi a právnictví islámu, se mohli žáci učit jen soukromě z vlastního popudu. Většině žáků to však bylo nedostupné. Učební rozvrh a postup v užívání knih zůstal nezmě­něn po čtyři nebo pět století, od XIV. věku, od dob výstavby Moskvy za Ivana Kality a Tamerlanových tažení. Některé změny přinesly jen nové výklady k výše uvedeným knihám, které zaujaly místo dřívějších výkla­dů, ale přitom nepřinesly v poměru k obsahu knih sa­mých nic nového. Učení těmto výkladům vyžadovalo na žácích naší doby ještě více práce a duševní námahy než měli žáci před čtyřmi sty lety, když se jim učili zpaměti, při čemž tyto výklady předmět sám nijak nově neosvět­lovaly. Někomu se snad bude zdát, že žák, který věnoval studiu těchto knih a otázkám z nich vyplývajícím deva­tenáct let, se stal na slovo vzatým znalcem těchto otázek. Ne, nikoliv. Povšimněme si toho blíže. Osm let žák ztratil, než se naučil arabské mluvnici. A je přece známo, že se můžeme naučit kterémukoliv jazyku již za dva roky, věnujeme-li mu náležitou pozor­nost. Bucharští žáci se ve svých medresách naučili za osm let jen několika lehkým arabským frázím a správné výslovnosti arabských slov při čtení. Tyto vědomosti se získávaly na samém počátku učení, v hodinách s pomoc­nými učiteli. Dalších pět šest let učení s učitelem bylo určeno k úvahám o četných výkladech knih Džámího, přičemž z děl Džámího samého se přečetlo do roka pět nejvýše deset řádek.

10 Uvedu příklad. Jeden ze současníků Džámího, mullá Isomeddín, se pustil do scholastického sporu s Džámím a napsal výklad ke »Káfii«. Jeden z žáků Džámího, mullá Abdul Gafur Lori, na­psal poznámky na okrajích knihy »Šarchi mullá«, v nichž se zastával Džámího proti Isomeddínovým úto­kům. V této práci pokračoval žák mully Abdul Gafura, mullá Labib. Vykládal Džámího i Abdul Gafura a příkře odsuzoval Isomeddína. V XVII. století napsal Šaríf Buchařan podrobný výklad knihy »Šarchi mullá«, v němž soustředil všechny do té doby napsané výklady a pokusil se v nich nalézt pravdu. V důsledku toho všeho musil každý žák věnovat pět let svého života učení všem těm výkladům a nekoneč­ným sporům o správnosti nebo bludech všech vykladačů, kteří byli před nimi. Poslyšte, jak se takové spory vedly. Žáci, kteří se sešli na hodinu, usedli v řadách do dřepu před učitelem. Když bylo žáků mnoho a místnost malá, žáci usedli těsně jeden vedle druhého. Každá skupina měla svého předčitatele. Četl příklady z rozbírané knihy. Učitel vyčkal, až se všichni usadí, a pak řekl: »Začněte!« Předčitatel přečetl z knihy arabskou větu. Učitel ji přeložil do tadžičtiny. Pak učitel vykládal své mínění o přečtené větě. Někte­ří žáci se hned obraceli k učiteli a říkali své názory, jiní se hádali mezi sebou. Těchto učených hádek se účastnili nejen žáci, kteří věci rozuměli, ale i ti, pro něž byla věc zcela nejasná. Přitom ti poslední křičeli víc než ostatní, aby se zdálo, že tomu rozumějí. V takových hádkách vítězil ten, kdo měl nejsilnější hlas. Jednou nastal v jedné skupině spor o slovo »člověk«. Hledali definici toho slova. V hádce se ozývala slova — »člověk, zvíře, řeč, mluví-cí« a podobně. Spor trval půl druhé hodiny. Jeden z žáků, který mlčky poslouchal ty, co se hádali, se na konec hodiny zeptal učitele: »A co to vlastně je,mluvící zvíře'?« Učitel mu odpověděl: »Když jsi po všech našich sporech nic nepochopil, ačkoliv jsi se sám účastnil sporu, bylo by zbytečné ti vykládat, co to je. Každá věc se nejsnáze vysvětlí na příkladu; tady máš příklad: jedním z představitelů mluvícího zvířete jsi ty sám.« Tomuto žáku zůstala přezdívka »Mluvící zvíře«. A do­kud žil v Buchaře, nazývali ho všichni známí touto přezdívkou. Když už byli žáci unaveni dlouho trvající hádkou a křikem, zvedl učitel ruku na znamení, aby ztichli. Uplynul-li čas určený k vyučování, hodina končila. Když zbývalo trochu času, četli ještě jednu větu. Tak se učili výkladům děl Džámího, ale sám Džámí zůstával přitom zcela stranou. Jeho dílům se zvlášť ne­učili. Prostě na něj zapomněli v našich učebních osno­vách, sestavených před čtyřmi sty lety, a nikdo se to neodvážil napravit, aby se nezdálo, že pochybuje o osno­vách, které přetrvaly tolik století. Uvedu ještě jiný příklad. Prý jsme se učili logice. Ale v bucharských medresách zůstal z celé vědy jen název. Žáci probírali po celý rok knihu „Chóšijái Kutbí«, která byla výkladem ke knize o logice »Šamsíi«. Vyučování tvořily hádky o jediné slovo. Autor »Šamsíe« napsal na začátku knihy arabsky: »Tato kniha se skládá z jedné předmluvy, tří pojednání a jednoho doslovu. Ale pojednání jsou v ní tři.« Tak se stalo, že autor napsal na začátku knihy dva­krát slovo »tři«. Je jasné, že je to přepsání a že bylo zbytečné slovo »tři« opakovat. Nicméně se během roku vedl živý spor o to, zdali je toto nešťastné »tři« zbytečné, a je-li zbytečné, tak v kte­ré, v první nebo ve druhé větě. Když už se o to hádali celý rok, zjistili, že autor »Šam­síe« — Nažmeddín Umarí Kazvinský, který žil v XVIII. století, byl člověk nejen nad míru vzdělaný, ale i učený, a že podobné chyby se nemohl dopustit. Usnesli se na tom, že tak učinilo jeho pero bez jeho vědomí. A přece někteří lidé, kteří prošli bucharskou medre­sou, byli vzdělanými lidmi. Pravda, takoví lidé byli vzác­ní jako ovocné stromy na solné poušti. A nezískávali své vědomosti v medrese, v dření nazpaměť, ani v scholastic­kých sporech. Nikoli. Osvojili si vědomosti dík výjimeč­ným schopnostem a houževnaté píli. Ale i tito lidé, kteří se vymkli ze společného kruhu, se do něho velmi často vraceli zpět, aby se stali učiteli v některé medrese, shromáždili kolem sebe žáky, hlučně se s nimi přeli a získali si jméno znamenitého učitele, i když se mezi žáky nenašel nikdo, kdo by rozuměl a vyznal se v podstatě sporů a v přednáškách svého učitele.

11 Kokandský chanát Likvidace v roce 1876 Předtím: – 1868 Buchara se stala ruským protektorátem – 1873 Chivský chanát (Chorezm) se stává ruským protektorátem Vzniká Ferganská oblast (Turkestánská generální gubernie)

12 Kolonizace Turkestánu Především zemědělské obyvatelstvo – Dostatek půdy – Dobrodruzi – Náboženské pronásledování (např. menonité) Značná náboženská stejnorodost osad Předtím: – Vojenské posádky (donští a astrachánští kozáci již v 16. století – poblíž kazašských stepí)

13 4 fáze kolonizace Turkestánu I. Počátek 18. století až první čtvrtina 19. století. Tato fáze znamenala posun hranice ruského impéria k řekám Ural, Išim, Tobol a horní Irtyš až k Altaji. Na severozápadě, severu a severovýchodě se vytvořila místa s osídlením slovanského obyvatelstva. Poblíž obchodních křižovatek vznikala i tatarská obchodní střediska slobody a další osídlené lokality.

14 4 fáze kolonizace Turkestánu II. Období mezi lety 1824–1860. Došlo k rozšíření ruské nadvlády nad stepními a polopouštními areály v současném centrálním, jihovýchodním, jižním a východním Kazachstánu. Sem přicházely menší skupiny přistěhovalců.

15 4 fáze kolonizace Turkestánu III. 70.−90. léta 19. století. Rusko ovládlo přikaspickou oblast (poloostrov Mangyšlak) a celou Zajsanskou kotlinu. Zároveň je toto kolonizační období ovlivněno zrušením nevolnictví v roce 1861 v Rusku – proto přichází v tomto období do Střední Asie velké množství slovanského obyvatelstva.

16 4 fáze kolonizace Turkestánu IV. Období mezí lety 1900–1917. Stolypinova zemědělská reforma znamenala počátek masové kolonizace celého území dnešního Kazachstánu zemědělskými skupinami mnoha evropských národů.

17 Příchod dalších národů do Turkestánu Migrace Dunganů a Ujgurů z Číny

18 Příchod dalších národů do Turkestánu Tataři Místní inteligence

19 Povstání proti ruské vládě Od poloviny 19. století Největší povstání v roce 1916 – Mobilizace místního obyvatelstva na místní práce