Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Francouzský chanson Rozkvět Francie za Františka I. (1515-1547): mocenská expanze, význam kulturní reprezentace. K rozkvětu chansonu přispěl především.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Francouzský chanson Rozkvět Francie za Františka I. (1515-1547): mocenská expanze, význam kulturní reprezentace. K rozkvětu chansonu přispěl především."— Transkript prezentace:

1 Francouzský chanson Rozkvět Francie za Františka I. ( ): mocenská expanze, význam kulturní reprezentace. K rozkvětu chansonu přispěl především nototisk, tento typ repertoáru byl zřejmě vůbec nejvydávanějším artiklem (Attaingnant jen v letech vydal více než 50 sbírek). Nový typ se objevuje před rokem 1530 (nakladatelství Pierra Attaignanta): střídání lyrické zpěvné melodiky s parlandovou pikantně rytmickou deklamací, homofonní sazba jen místy zpestřována imitačním kontrapunktem. Tematicky se objevují i nové prvky anekdoty a popisnosti. Představitelé pařížského chansonu: Claudin de Sermisy ( ) Clément Janequin ( ): programové chansony, častá dvojdílnost, větší rozsah.

2 Nový typ chansonu se objevuje kolem poloviny 16. století: Vaudeville: poetická deklamace, strofičnost, homofonie – prosadil se později jako air de cour. Francouzský humanismu: Pierre de Ronsard (La Pleiade). Adadémie de Poésie et de Musique (1570) Jean Antoine de Baif: nový metrický styl, spočívající v propojení nerýmované metrické poezie s hudební řečí. Viz zejména Claude le Jeune a Antoine de Bertrand.

3 Pierre de Ronsard: Amours (1552) V letech jedna z nejvíce zhudebňovaných předloh v různých stylech: voix de ville, air, polyfonní chanson (v tradici chanson parisienne) Antoine de Bertrand (1540? – 1581?) Premier Livre des Amours de P. Ronsard mis en musique a 4 parties Využíval chromatismu a mikrointervaliky volná tempa

4 Světská vokální hudba v Itálii Italský madrigal 16. a počátku 17. století vznikl okolo roku 1530 ve snaze o umělečtější a jemnější výraz, než jaký poskytovala frottola a příbuzné formy. Texty byly nestrofické, dominovala snaha o citlivou deklamaci textu v hudebním ztvárnění a vyjádření nálady. Z hudebního hlediska je madrigal světským protějškem moteta (imitační práce, zařazování homofonních úseků). Madrigal se rozděluje do tří fází: raný, klasický - Philippe de Monte, Cipriano de Rore, Orlando di Lasso a pozdní - Luca Marenzio, Carlo Gesualdo, Claudio Monteverdi.

5 Madrigali de diversi musici: libro primo (Roma 1530) Philippe Verdelot, Constanzo Festa, Sebastian Festa et al. Sbírka pak vydána ještě třicetkrát. Poprvé zde užit termín madrigal pro polyfonní skladbu v italštině. Zásadní byla interakce madrigalu a chansonu – ovlivňování probíhalo obousměrně především díky rozvinutému nototisku. Základní charakteristiky: Autonomní text (literární hodnota?) Autonomní text (literární hodnota?) Nestrofičnost, prokomponovanost Nestrofičnost, prokomponovanost Rovnoprávnost hlasů, individualita Rovnoprávnost hlasů, individualita Homofonní i polyfonní vedení hlasů, sazba se odvíjí od textu. Homofonní i polyfonní vedení hlasů, sazba se odvíjí od textu.

6 Představitelé Jacques Arcadelt ( cca) Člen sboru Sixtinské kaple. Ve skladbách silný vliv chansonu (sám jej psal). Obvykle čtyřhlasá, vyvážená sazba. Uměřené zhudebnění textu, pojetí vznešeného provedení (nobile sprezzatura) podle Castiglioneho (zdrženlivě, dokonale vystiženy afekty a detaily) viz zejména madrigal Il bianco e dolce cigno. Mezi významné madrigalisty patřili také Vlámové Adrian Willaert, Cypriano de Rore (zavedení pětihlasé sazby: quinta vox – druhý soprán nebo tenor).

7 Představitelé vrcholného madrigalu Philippe de Monte Dochováno 36 knih světských madrigalů a pět knih madrigali spirituali (ty psali i Rore, Willaert, Palestrina). Celkový počet jeho madrigalů tak dosahuje tisíce. Giaches de Wert ( ; madrigaly na texty Torquata Tassa a Battisty Guariniho (Il pastor fido). Jako první zhudebnil Tassův Jeruzalém. Torquato Tasso: Gerusalemme liberata (1581, dedikováno knížeti Alfonsu II. d´Este) De Wert: VIII. kniha madrigalů (Gerusalemme): dvanáct kantát ve formě madrigalů, dialogičnost (concertante). Wert působil na ferrarském dvoře, kde v té době vystupovali též tři výborné zpěvačky (zejm. Tarquinia Molza), tzv. concerto delle donne. Psal proto madrigaly pro tři vysoké hlasy, dva spodní hlasy měly doprovodný charakter.

8 Představitelé pozdního madrigalu Andrea Gabrieli Obliba pastorální tematiky (Guariniho Pastor fido). Používání dvojsborovosti (benátská tradice) jako dialogického prostředku. Luca Marenzio ( ): syntéza dobových technik. Obvykle pětihlasé obsazení, doslovná ilustrace slov, promyšlené modální plány. Carlo Gesualdo da Venosa ( ). K nejslavnějším dílům patří skladby z pozdního období, 5. a 6. kniha madrigalů a Sacra Cantiones. V prostředí ferrarského dvora se mj. seznámil s Luzzascem Luzzaschim. Luzzasco Luzzaschi (+1607): madrigaly pro vysoké ženské hlasy s instrumentálním doprovodem (samotná skladba byla kostrou určenou k ornamentaci podle znalostí a schopností interpretů).

9 Když si Claudio Monteverdi v roce 1608 stěžoval na nedostatečnou výši svého platu na mantovském dvoře, uvedl jména několika lépe placených skladatelů, tehdy již všech mrtvých: de Monteho, Palestriny (princeps musicorum), Luzzaschiho a Marenzia. Mimo Itálii požívali z uvedených věhlasu zvláště Palestrina a Marenzio. O popularitě druhého svědčí to, že kromě italských vydání byly jeho madrigaly vydány kompletně Pierrem Phalésem v Antverpách (1593-4, ), tedy jako v dobovém kontextu zcela výjimečný případ souborného vydání (opera omnia). Krom toho vyšly jeho madrigaly také v Norimberku a v Londýně dokonce s anglickými texty.

10 Luca Marenzio ( ) Podle Einsteina jsou v jeho díle patrné vlivy konzervativního polyfonika Ingegneriho a Benátčana Andrei Gabrieliho, který se věnoval lehčím typům světských vokálních skladeb (gregescha, giustiniana). Marenzio nebyl bezprostředně spjat s konkrétním dvorem, údajně spíše komponoval pro potěchu interpretů. Považován za největšího mistra madrigalu. Narozen v italském městě Brescia, působil převážně jako hudebník a kapelník kardinálů a později samotného papeže. V 90. letech 16. století ( ) zastával funkci kapelníka polského krále. Tirsi morir volea (Concerto Italiano) Liquide Perle (Concerto Italiano) Dolorosi Martir (Concerto Italiano)

11 Luca Marenzio ( ) Liquide perle Tekuté slzy jí vylil Amor z očí, jako odměnu za mé zapálení, ach, jak mne bolí srdce, jež je od většího ohně zapálené, když už jen ta první bolest by mne stačila přivést v náručí smrti. Concerto Italiano

12 Luzzasco Luzzaschi (cca ) ferrarský varhaník, žák Cipriana de Rore typ hudby pro tre nobilissime giovani Dame (Ferrara, nápodoba v Mantově) Madrigali … per cantare et sonare a uno, e doi, e tre soprani (Roma 1601). Sazba se akordicky hrála na cembalo, s ozdobami byly vypracovány horní hlasy. Occhi de pianto mio I ve svých konvenčních madrigalech se ponořil do přehnané, bolestné expresívnosti, nabízí se srovnání s vizuální kulturou manýrismu (projevy už u de Roreho a Werta). Viz Abraham, Stručné dejiny hudby, s

13 Carlo Gesualdo da Venosa (cca ) Gesualdo ve svých prvních čtyřech knihách madrigalů pokračoval v tradici de Roreho a Werta, pátá a šestá kniha (1611) však mají zcela výjimečný charakter. Chromatické pasáže, příkrosti a nelogické spoje se zde střídají s konvenčními diatonickými pasážemi. Gesualdo využíval prostorových efektů a hudebního vykreslení jednotlivých slov (moro, dolor, gioia, vita) až k rozdrobení celkové faktury. Gesualdovy výboje jsou na rozdíl od evolučně chápaných madrigalových knih Claudio Monteverdiho chápány jako slepá ulička, jako čistý příklad manýrismu v hudbě (opájení se bolestí). Gesualdův výjimečný kompoziční přístup se projevil i v pozdních latinských dílech: responsoriích svatého týdne a sbírce motet Sacra cantiones. Illumina faciem tuam (Rozjasni svou tvář, Hospodine) Ave dulcissima Maria

14 Carlo Gesualdo da Venosa (cca ) Itene o miei sospiri Musica vulcanica, Gesualdo consort Amsterdam Ať mé nářky spějí za tou, která je příčinou mého mučednictví. Ať jí řeknou, aby se smilovala nad mým utrpením; aby ke mne byla stejně tak přívětivá jako je krásná, tak aby se můj hořký nářek mohl šťastně obrátit v milostnou píseň. Moro, lasso, al mio duolo Concerto Italiano, dir. Rinaldo Alessandrini

15 Hudba v Anglii 16. století Převažuje pěstování chrámové hudby, vzorovou institucí je Chapel Royal (londýnská dvorní kaple). Charakteristické je velké obsazení (až 60 zpěváků). Podnět pro novou tvorbu představovala reformace (vznik anglikánské církve): tvorba anthems (moteta) a canticals (písně). Christopher Tye (+1573) John Taverner (+1545): jeho skladba In nomine byla „praotcem celého druhu anglické hudby pro klávesové nástroje“ (Abraham s. 212), jedná se o téměř doslovný přepis z části Benedictus jedné z jeho mší. Robert White (+1574): Lamentace

16 Hudba v Anglii 16. století Mezi nejvýznamnější skladatele alžbětínské éry především duchovní hudby patří Thomas Tallis (†1585) a jeho žák, tajný katolík William Byrd ( ). Roku 1575 jim oběma královna Alžběta I. udělila 21letý monopol na hudební tisk. Byrdovo dílo je velmi rozsáhlé. Thomas Tallis: O nata lux; Spem in alium (pro 8 sborů a 5) William Byrd: Civitas sancti tui, skladby pro gambový consort (typ tzv. whole consort oproti broken c.)

17 Anglická hudba na přelomu 16. a 17. století Za života Alžběty I. a Williama Shakespeara dostupuje anglická hudba svého vrcholu. Do módy přichází světská hudba: Itálií ovlivněné madrigaly (jednodušší, písňového charakteru), anglické songs a ayres (vesměs sólové písně s doprovodem loutny, ovlivněné španělskou a francouzskou tvorbou a instrumentální hudba (skladby pro virginal). První sbírku anglických madrigalů vydal roku 1594 Byrdův žák Thomas Morley. Jako extravagantní hudební hold královně vydal Morley roku 1601 sbírku The Triumphs of Oriana (25 madrigalů 23 autorů). Každý madrigal obsahuje refrén „Then sang the shepherds and nymphs of Diana: Long live fair Oriana“. Orlando Gibbons: Long live fair Oriana Thomas Weelkes: As Vesta was …

18 John Dowland ( ) Nejznámější písňovou sbírkou jsou The First Booke of Songs or Ayres (1597), primárně pro zpěv s doprovodem loutny (nebo čtyřhlas – vokální / instrumentální). Dowland procestoval značnou část Evropy, působil jako dvorní loutnista dánského krále Kristiána IV. In darkness let me dwell, the ground shall Sorrow be; the roof Despair to bar all cheerful light from me, the walls of marble black the moisten´d still shall weep; my music hellish jarring sounds to banish friendly sleep. Thus wedded to my woes and bedded to my tomb, O let me living die, till death do come. Srovnejte: Andreas Scholl, cd A Musical Banquet (stejnojmenná sbírka R. Dowlanda z roku 1610). cd Songs of Labyrinth (poznáte interpreta?)

19 Anglická instrumentální hudba Z tradice varhanní hudby vznikají skladby pro klávesový nástroj s trsací mechanikou: virginal. Repertoár zahrnuje přepisy vokálních skladeb, různé variace, fantasie (imitační), tance aj. John Bull: Irish Toy V Anglii byly v 16. a 17. století oblíbeny také instrumentální soubory, tzv. consorts, složené z příbuzných (whole c.) nebo různých nástrojů (broken c.). Významné jsou především consorty viol da gamba (soprán-alt-tenor-bas). John Dowland: George Whitehead´s Almand John Dowland: Lachrimae


Stáhnout ppt "Francouzský chanson Rozkvět Francie za Františka I. (1515-1547): mocenská expanze, význam kulturní reprezentace. K rozkvětu chansonu přispěl především."

Podobné prezentace


Reklamy Google