DEINSTITUCIONALIZCE POBYTOVÝCH SOCIÁLNÍCH SLUŽEB JAKO POSUN V KVALITĚ A DOSTUPNOSTI Článek je z monografie - Kontext transformace pobytových sociálních.

Prezentace na téma: "DEINSTITUCIONALIZCE POBYTOVÝCH SOCIÁLNÍCH SLUŽEB JAKO POSUN V KVALITĚ A DOSTUPNOSTI Článek je z monografie - Kontext transformace pobytových sociálních."— Transkript prezentace:

1 DEINSTITUCIONALIZCE POBYTOVÝCH SOCIÁLNÍCH SLUŽEB JAKO POSUN V KVALITĚ A DOSTUPNOSTI Článek je z monografie - Kontext transformace pobytových sociálních služeb, Soňa Vávrová (ed.), Leona Hozová, Ivana Marášková, Radana Nováková, vydala Fakulta humanitních studií Univerzity Tomáše Bati, Zlín, 2009, s. 8-26. ISBN 978-80-7318-869-6.

2 Transformace sociálních služeb souhrn procesů změny řízení, financování, vzdělávání, místa a formy poskytování služeb výsledkem je péče v běžných životních podmínkách proměna instituce (řád, pravidla, filozofie služby) humanizace pobytových soc. služeb - orientace na potřeby uživatelů proměna institucionální péče na péči v komunitě důraz - sociální služby - individuální potřeby člověka v jeho přirozeném prostředí

3 Pobytové zařízení sociálních služeb jako organizace a instituce každou organizaci tvoří skupina lidí - určitým způsobem „něco“ dělají. Ustavený způsob chování a jednání - instituce. rezidenční organizace - byrokratické organizace (jednoznačná hierarchie pravomocí, psaná pravidla, zaměstnanci - plný úvazek a plat, úkoly odděleny od soukromého života, příslušníci organizace nejsou vlastníky hmotných prostředků - Max Weber) sociální nerovnosti v rámci organizace - odlišení pracovníků a uživatelů - uniformy

4 Úloha občanské společnosti v procesu transformace nutnost zohledňovat specifika a historii jednotlivých regionů, zvláštnosti etnických, náboženských a jazykových skupin plán procesu dekarcerace pro každého uživatele individuálně - osobní historie, osobnostní charakteristiky občanská společnost - garantovat promyšlenost, připravenost a přínosnost prováděných změn

5 SHRNUTÍ zabývá postavením pobytových sociálních služeb v životě jednotlivce i celé společnosti srovnává přirozené sociální prostředí a uměle vytvořené prostředí pobytových sociálních služeb klade důraz na úlohu občanské společnosti v procesu zamýšlené změny - transformace pobytových sociálních služeb

6 Sebepoškozování před a po deinstitutionalizaci J.A.Nottestad a O.M.Linaker (publikováno v roce 2001) Tato práce se zaměřuje na lidi s mentálním postižením, u kterých se projevilo sebepoškozující chování (self-injurious behaviour dál „SIB“) poté, co prošli deinstitucionalizací. Autoři studovali individuální vlastnosti klientů a charakteristiky prostředí před a po deinstitucionalizaci a hledali faktory spojené s rozvojem SIB, na které by bylo možno preventivně působit.

7 Deistitucionalizace osob s mentálním postižením Začátek 70 tých let v USA. Od roku 1967 počet osob trvale žijících v ústavech v USA klesl na polovinu. V Anglii a Walesu se počet lidí, žijících v ústavech pro osoby s ID, snížil ze 60 000 v roce 1971 na 30 000 v roce 1991. Ve Švédsku se počet lidí s mentálním postižením, žijících v institucích snížil z 13420 v roce 1970 na 2100 v roce 1994. Norská deinstitutionalizace odlišná - administrativní odpovědnost za služby byla decentralizovaná na obce a všechny instituce pro lidi s ID byly v roce 1996 uzavřeny. V polovině 80 tých let, před DI žilo v ústavech v Norsku ( celkem 4,3 mil. obyvatel ) cca 6000 lidí s ment.postižením.

8 Průběh studie Zkoumanou populací bylo 128 obyvatel ústavu Hallsetheimen Central Institution pro osoby s mentálním postižením v Norsku. Klientům bylo v době prvního výzkumu v roce 1987 mezi 15-67 lety. V roce 1995 zbývalo z původní skupiny 109 klientů, kteří byli zařazeni do navazující studie. Klienti, u kterých nebylo pozorováno SIB do roku 1987, byli rozděleni do dvou skupin: A = ti, u kterých se projevilo SIB po DI (n = 15) B = ti, u kterých se SIB neprojevilo (n = 53) kontrolní skupinu V roce 1987 i 1995 (před, i po deinstitucionalizaci) zkoumání stejnými metodami. Sledovány byly individuální proměnné (např. duševní zdraví, poruchy chování) a také prostředí (např. vzdělání pečujícího personálu, vztah mezi pečujícími a pacientem, bydlení a volnočasové aktivity).

9 První část studie - 1987 V roce 1987, lidé ve skupině A, u kterých se projevilo SIB, měli nižší vývojové koeficienty, častěji používali invalidní vozíky a měli problémy s pohybem bez pomoci okolí. Měli také vyšší frekvenci epileptických záchvatů, postižení sluchu a komunikace. Ze 128 klientů se před DI u 41 klientů (38%) projevovalo SIB, X po DI v roce 1995, to bylo u 50 z nich (46%), nárůst nebyl významný. Z klientů v roce 1987 mělo 6% klientů lehkou MR, 22% středně těžkou MR, 46% těžkou MR a 17% mělo diagnózu hluboké MR u 9% klientů, nemohla být úroveň mentálního postižení diagnostikována pro jejich kombinované postižení, ale jejich úroveň adaptivního chování byla srovnatelná s úrovní těch, kteří mají hluboké MR (ID). V analýze byli tito posledně jmenovaní klienti zařazeni do skupiny těch, kteří měli hluboký ID.

10 Následná studie - 1995 Všichni klienti z této studie byli propuštěni z ústavu. 2/3 obyvatel v rámci studie zpět do jejich místních komunit a 1/3 klientů do domů a bytů, vzniklých rekonstrukcí oddělení v areálu bývalého ústavu. 45% klientů žilo samostatně (tzn i část s těžkou MR !), 55% sdílelo jednu nebo více místností s ostatními lidmi s ID, ale 94% z nich mělo svou vlastní ložnici. Všichni klienti měli své zdravotní potřeby zajištěny místním zdravotnictvím a přijímali služby od neziskových organizací.  Úroveň odborné kvalifikace pečovatelů byla nízká. Pouze 9% tvořily zdravotní sestry se vzděláním zaměřeným na osoby s vývojovými poruchami, 50% zaměstnanců mělo jednoletý kurz pro asistenty zdravotních sester a 41% bylo nekvalifikovaných, 21% klientů přijímalo péči od poskytovatelů, u nichž nebyl zaměstnán ani jediný zaměstnanec s relevantním vzděláním VŠ vzděláním.

11 Závěry Autoři interpretují výsledky studie: klienti, u nichž se rozvinula SIB po DI (tzv. skupina A) měli vyšší stupeň MR, než klienti skupiny B studie neprokázala, že by pro vznik SIB byla rozhodující etiologie MR, SIB se projevil, po DI, častěji u klientů, kteří trpěli deficity chování jako je neschopnost samostatného pohybu, vozíčkářů, se ztrátou sluchu, s potížemi při komunikaci, s nezvládáním hygieny výskyt jiných poruch chování než SIB, např. agresivity k lidem, věcem, jiného rušivého chování, pasivity apod. se mezi skupinami A a B výrazně nelišil významné rozdíly studie nezjistila ani ve výskytu psychiatrických onemocnění a to před a po DI a ani mezi skupinami A a B, ani míra používání neuroleptik se mezi lety 1987 a 1995 nezměnila Deinstitucionalizace = pro klienty zatěžující změny, ale hlavní příčina vzniku SIB se jeví i nadále porucha CNS. Podle dostupných studií neexistuje souvislost mezi poruchami chování (např. SIB) a psychiatrickými onemocněními klientů. Poruchy CNS mohou narušit schopnost jedince k vytvoření jiného nového funkčního chování. Pokračování předchozího chování klientů může být často podpořeno nefunkční podporou personálu a tato okolnost je pravděpodobnější u nekvalifikovaných pracovníků. Například u lidí s MR, kteří nemohou mluvit, pro ty může SIB být velmi efektivní, i když maladaptivní způsob "vlastní komunikace". Klient se rychle naučí, že mu personál poskytne to, co chce, jakmile se zraní. Po DI se u těch klientů, u kterých se dříve projevilo SIB a současně se jim nově dostává podpory od většího počtu zaměstnanců zvyšuje pravděpodobnost výskytu SIB, bez ohledu na to, co způsobilo první projev sebepoškozování.

12 Výskyt psychopatologie mezi dospělými s mentálním postižením před a po deinstitucionalizaci Gary C. Widrick, Janet A. Bramley, and Patrick J. Frawley Journal of Developmental and Physical Disabilities, Vol. 9, No. 3, 1997

13 Průběh šetření Šetření mezi 47 dospělými osobami s MP, které zároveň vykazují psychiatrické obtíže První část šetření 1991 – 1993 ve státním zařízení pro osoby s MP ve Vermontu, USA Následné šetření po uzavření ústavního zařízení v komunitách, kde byli rezidenti následně umístěni K měření využit Reissův screen maladptivního chování V komunitách poskytován individualizovaný program a péče Při následném šetřeníinimálně 2/3 rezidentů v komunitě déle než rok

14 Výsledky šetření V komunitách došlo ke značnému snížení potřeby psychiatrické léčby Zlepšení bez ohledu na délku předchozího pobytu v ústavním zařízení, stupeň mentálního postižení, pohlaví nebo komunikační dovednosti Negativní faktor věku – osoby ve věku nad 50 let vykazovaly v komunitě malé nebo žádné zlepšení

15 Společné bydlení pro dospělé s mentálním postižením Seznámení s novými údaji ohledně kvality života podporovanou ve společném bydlení a rozptýleném bydlení Erich Emerson (2004), Cluster housing for adults with intellectual disabilities, Journal of Intellection and Developmental Disability, Institute for health research, Lancester University, UK

16 Studie 169 dospělých s mentálním postižením bydlících v clusteru bydlení 741 dospělých s mentálním postižením bydlících v rozptýleném bydlení Argumentace pro Cluster bydlení: - podpora více jedinců s mentálním postižením - zvětšení podílu zaměstnanců - pospolitost komunity - lepší přístup k zdravotnímu ošetření a léčbě - větší četnost kontaktu s psychologem a psychiatrem Pozn. Cummins a Lau (2003) tvrdí, že lidé dávají přednost „integraci s jejich vlastním druhem“, takže proč by potom mělo být špatné vytvářet záměrně komunity s mentálním postižením? Rozptýlené bydlení (malé až středně velké skupiny žijící v systému podobnému klasickému bytovému fondu)

17 Závěry studie I. Cluster bydlení je spojeno s: - větší prostory k bydlení - podpora menšího počtu pracovníků - součástí změn bydlení a krátkodobé péče o druhé - přísnější potupy řízení (odloučení, útlum, fyz.tresty) - sedavý život a omezený rozsah pro volný čas - chudší postupy pro individuální plánování - větší využívání antipsychotik a antidepresiv - snížení kontaktu se sociálním pracovníkem - menší sociální sítě a odosobnění mezi klienty - zvýšený podíl zaměstnanců - lepší postupy pro hodnocení a vyučování - zvýšená četnost kontaktu s psychology a psychiatry - větší přístup k zdravotnímu ošetření

18 Závěry studie II. Přechod z instituce do komunity spojen s: - zvýšení spokojenosti s živ. Uspořádáním - zvětšení výběr denních možných aktivit - zvýšená účast na komunitních akcích - zvýšená podpora zaměstnanců péče Přes to všechno se zatím do neinstitucionalizovaného bydlení přestěhovala jen 1/3 mentálně postižených.