Koncepce programovaného vyučování a učení v ekonomickém vzdělávání ©prof. Ing. Ondřej Asztalos,CSc.

Prezentace na téma: "Koncepce programovaného vyučování a učení v ekonomickém vzdělávání ©prof. Ing. Ondřej Asztalos,CSc."— Transkript prezentace:

1 Koncepce programovaného vyučování a učení v ekonomickém vzdělávání ©prof. Ing. Ondřej Asztalos,CSc.

2 Koncepce programovaného vyučování a učení v ekonomickém vzdělávání 1.Podstata koncepce 2.Základy koncepce a principy její realizace 3.Struktura kroku 4.Typy programů z hlediska práce žáka 5.Typy programů podle charakteru chyb 6.Typy programů podle způsobu zahrnování chyb do programu 7.Výukové programy a jejich modifikace 8.Typy programů z hlediska jejich funkce 9.Technická provedení programů 10.Aplikace programovaného vyučování v ekonomickém vzdělávání 11.Současný stav programovaného vyučování a učení v ekonomickém vzdělávání

3 1) Podstata koncepce  Proces vyučování a učení (vedeného učitelem a programem za aktivní účasti žáka zaměřeného především na individuální formu)

4 2) Základy koncepce a principy její realizace  princip malých kroků (rozčlenění učiva ekonomického předmětu do elementárních kroků, které si žák má osvojovat )  aktivní reagování žáka na předloženou informaci (žák sleduje učivo ekonomického předmětu, rozhoduje se o správnosti jeho pochopení)  zpětná vazba (kontrola, zda žák pochopil správně učivo ekonomického předmětu)  individuální postup žáka (žák postupuje v osvojování učiva ekonomického předmětu podle programu svým individuálním tempem podle individuálních schopností)

5 3) Struktura kroku  vzorec struktury kroku (D x Ú x Ř x K nebo Z x O)  interpretace složek dílce (kroku)  D = dávka učiva, jeho obsah, který si má žák osvojit  Ú = formulace úkolu pro žáka, který má splnit, aby prokázal, že pochopil podstatu studovaného poznatku  Ř = řešení úkolu, který je žáku uložen, aby prokázal, jak pochopil podstatu osvojovaného poznatku  K = oprava (korekce) řešení úkolu na základě pomoci, kterou žák získá dodatečně, aby dospěl ke správné odpovědi  Z = zpevnění (fixace) osvojeného poznatku, který si žák osvojil úspěšně bez obtíží  O = operační pokyn k tomu, aby žák uměl pracovat s programem a s jeho elementárním krokem, a stanovení formy reakce žáka na informaci a na stanovený úkol určitým způsobem (doplňovat chybějící údaj v zadaném úkolu, podtrhávat správnou odpověď, tvořit správnou odpověď)

6 4) Typy programů z hlediska práce žáka  direktivní (žák musí absolvovat všechny kroky v programu napoprvé, i když se nedopouští chyb, s programem pracuje snadno)  adaptivní (žák volí postup podle svých schopností a znalostí, pomalejším či rychlejším tempem, nedopouští-li se žák chyb, může některé kroky přeskočit, když žák se dopouští chyb, postupuje pomaleji, využívá pomocných kroků)

7 5) Typy programů podle charakteru chyb  méně závažné (je malá pravděpodobnost, že se žák dopustí chyby nebo se k nim nemusí přihlížet, žák může postoupit k dalšímu kroku, jednoduše naprogramovaná správná odpověď)  úmyslně zabudované do programu (závažné chyby, které neodpovídají obsahu poznatku, žák se jich může dopouštět postupně, než pozná správnou odpověď, složitěji naprogramovaná správná odpověď)

8 6) Typy programů podle způsobu zahrnování chyb do programu  lineární (direktivní programy nepočítají s možností chyb žáků nebo počítají s tolerancí menších chyb)  větvené (adaptivní programy - žák nereaguje vůbec nebo se dopouští podstatných chyb, potřebuje pomoc, kterou dostává vedlejší větví programu)  smíšené (některé kroky následují v řadě a postupně, jiné vyžadují hledání správné odpovědi)

9 7) Výukové programy a jejich modifikace  přísně lineární (žák musí projít všemi kroky správně)  lineární se skokovými prvky (žák může o jeden krok postoupit dopředu, pokud běžný krok už ovládá nebo dozadu, pokud předcházející krok ještě nezvládá)  lineární program s opravnými kroky ( skok na místě v případě přesvědčení se o správnosti reakce žáka na příslušný krok)  lineární program s přídavnými kroky (ve formě smyčky při vložení dalšího kroku, po správné reakci žáka návrat k původnímu kroku)  lineární program s přídavnými kroky s návratem (postup ve formě smyčky při vložení dalšího kroku, po správné reakci žáka přechod k následujícímu kroku)

10  program jednoduše větvený (hlavní tah kroků, odbočení smyčkou jednoduchou či zdvojenou, postup k dalšímu kroku s vynecháním zvládnutého kroku)  program větvený s opravnými kroky (u chybné odpovědi žáka doplnění dodatečného vysvětlujícího kroku a po dvojí či trojí reakci postup k novému kroku)  program větvený se smyčkami zpět vedoucími (postup žáka o několik kroků zpět po jedné i více návratech při jedné i více reakcích)  program větvený se myčkami vpřed vedoucími či umožňující přeskok (při chybné reakci žák postupuje několika dodatečně objasňujících krocích, po správné reakci může postupovat k dalšímu kroku nebo několik kroků přeskočit, u některých kroků může obdržet pomocný materiál programovaný nebo neprogramovaný)

11 8) Typy programů z hlediska jejich funkce  programy výukové (informační) (nejvýznamnější druh programů, sledující hlavní cíl koncepce programovaného vyučování a učení, pomocí nichž žáci získávají nové poznatky)  programy repetiční (slouží k upevňování znalostí žáků zahrnutých do výukového programu, nebo se repetiční program věnuje vybraným druhům poznatků)  programy examinační (pomocí nich se znalostí žáků prověřují, hodnotí a klasifikují, je to obdoba písemného zkoušení či didaktických testů)  předprogramy (užívají se v situacích, kdy je třeba znalosti žáků, kteří se účastnili vzdělávání v různých formách studia a stupních škol a různých specializací, sjednotit na stejnou úroveň, požadovanou k účinnému studiu podle výukového programu)

12  programy základní (zajišťují výběr a sledování základních a elementárních poznatků, které žáci získávali v různých formách a z různých zdrojů – výukový program, tradiční učenice, přednáška aj.)  programy řídící (vedou žáka v sledu jednotlivých kroků k tomu, aby ovládli práci s určitou technikou, např. s počítačem, s tiskárnou, s faxem apod. nebo vedou žáky jako průvodce po složitém a rozsáhlém učebním materiálu. Žáci se tím učí technice práce a studia)  program zabezpečovací (slouží k zefektivnění pedagogického procesu ve zvláštních situacích, např. v případě delší absence učitele ve výuce, kdy suplující učitel dozírá nad prací žáků podle programu)  programy sebekontroly (práce s nimi poskytuje žákům informace, jak splnili vzdělávací úkoly, získávány jinými formami – studiem z tradičních podkladů, pomocí výukových a repetičních programů)

13 9) Technická provedení programů  programy tištěné (je to transformace tradičně tištěné učebnice v programované podobě, přehlednější je lineární konstrukce programu, větvené jsou příliš rozsáhlé a nepřehledné)  programy počítačové (tvorba speciálního softwaru, který je vlastně programem k vyučování a učení se pomocí počítače, usnadňuje a urychluje komunikaci, řídí pedagogický proces, kontroluje a vyhodnocuje žákovy znalosti)  vyučovací stroje (předpočítačová technika určena k programované výuce, určena k prezentaci informace a k registraci chyb či správných reakcí žáků, k vyhodnocování výsledků v optické a akustické podobě, zajišťují v jednoduchém postupu zpětnou vazbu a průběh práce s programem)

14 10) Aplikace programovaného vyučování v ekonomickém vzdělávání  rozsah učiva (příliš obsáhlé učivo podle vzdělávacího programu komplikuje tvorbu programů, zejména větvených, programovat se může všechno předepsané učivo nebo jenom části učiva)  charakter předmětu (učivo musí být jednoznačně interpretované, s menším variantním přístupem, spíše jen pro základní učivo, nejlépe se programují předměty statistika, účetnictví, informační technologie, písemná a elektronická komunikace, složitější jsou předměty typu Ekonomika, nejsložitější jsou předmětu jako je Ekonomie, Ekonomická teorie apod.)  střídání vyučovacích metod (programované vyučování a učení po celý školní rok, nebo se programovaná výuka zařazuje jen jako jedna z vyučovacích metod vedle ostatních, střídání vyučovacích metod žáky neunavuje)

15 11) Současný stav programovaného vyučování a učení v ekonomickém vzdělávání  tvorba v rukou učitelů (je efektivní, jen když učitel podle jím zpracovaného programu učí více let, vyžaduje stabilizaci úvazků podle předmětů, lze je předávat dalším učitelům na škole)  tvorba programů mimo školu (vydávání programovaných učebnic vydavatelstvími učebnic, jejich prodej na knižním trhu, vysoké náklady na jejich tvorbu se promítají do vyšších cen, problémy spojené s financováním takových nákupů)  využívání koncepce programovaného vyučování v ekonomickém vzdělávání (vhodnost programování ekonomických předmětů je prokázána, jeho aplikace není příliš rozšířena kvůli problémům spojených s efektivností jejich tvorby, s vydavatelstvím, s cenami a s financováním)