Právní vztahy a právní skutečnosti. INTRO Realizace práva – tvorba, – aplikace, – kontrola zákonnosti – vytváření právních vztahů.

Prezentace na téma: "Právní vztahy a právní skutečnosti. INTRO Realizace práva – tvorba, – aplikace, – kontrola zákonnosti – vytváření právních vztahů."— Transkript prezentace:

1 Právní vztahy a právní skutečnosti

2 INTRO Realizace práva – tvorba, – aplikace, – kontrola zákonnosti – vytváření právních vztahů

3 Právní vztah vztah mezi dvěma případně více subjekty, který je regulovaný právem, jehož účastníci v něm vystupují jako nositelé subjektivních práv a povinností soukromoprávní vztah – mezi subjekty soukromeho prava

4 Judikatúra NS ČR Soukromoprávní vztahy se vyznačují zejména rovným postavením jejich účastníků spočívajícím v tom, že ve vzájemném právním vztahu žádný z nich nemá nadřazené postavení, není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého účastníka a vynucovat plnění povinností autoritativně; základní právní formou, jíž se uplatňuje metoda právní regulace v těchto vztazích, je smlouva, popřípadě zákonem předvídaná právní skutečnost...

5 Právní vztahy relativní a absolutní Relativní vztahy se „odehrávají“ mezi dvěma nebo i více - přesně určeným počtem subjektů (např. mezi poškozeným a škůdcem, jedním pronajímatelem a více nájemci bytu). Naproti tomu u vztahu absolutního je na jedné straně subjekt, který má absolutní právo a na druhé straně neurčitý počet těch, kteří mají povinnost (např. vůči vlastníkovi, mají všichni povinnost nerušit jej ve výkonu jeho vlastnického práva).

6 Struktúra Právní vztahy mají svoji strukturu, kterou tvoří: a)způsobilý subjekt (fyzická či právnická osoba); b)objekt (jde o to, čeho se vztah týká, tedy určité chování, které může, ale také nemusí ještě mít svůj předmět); c)obsah (jimi jsou práva a povinnosti). Např. ve smluvním vztahu je předmětem jednak subjektivní právo věřitele požadovat plnění a subjektivní povinnost dlužníka plnit, jednak hmotná věc, která má být vydána a zaplacena.

7 Předpoklady právního vztahu K tomu, aby právní vztah mohl vzniknout, je třeba, aby byly splněny tři předpoklady, jimiž jsou: 1)právní norma; 2)právní skutečnost; 3)subjekty a objekty.

8 Právní skutečnosti Právní skutečnosti jsou tedy takové skutečnosti (okolnosti, podmínky), s nimiž právní normy spojují vznik, změnu či zánik právního vztahu. Členění právních skutečností se v literatuře provádí podle celé řady kritérií, – zda jsou nebo nejsou závislé na vůli člověka. Podle toho se pak dělí na volní jednání (projev lidské vůle v okolním světě) a objektivní skutečnosti, které na vůli člověka závislé nejsou (např. přírodní události).

9 Další členění právních skutečností se provádí podle toho, zda jsou v souladu s právem či nikoli a podle tohoto kritéria se rozlišují: – a) jednání právní a jednání protiprávní; – b) právní události a protiprávní stavy

10 Právní a protiprávní jednání je možno ještě dále členit – na ta, která mají povahu činnosti – nebo nečinnosti a dále podle toho, – zda jsou činěna s úmyslem způsobit následek předvídaný právní normou – nebo bez takového úmyslu

11 Právní jednání Právní jednání mohou mít povahu individuálního právního aktu a právního úkonu. – Individuální právní akt či úřední rozhodnutí je aktem aplikace práva, které činí soud nebo správní orgán. – Právní úkon je projev vůle subjektu, který směřuje ke vzniku, změně nebo zániku subjektivních práv a povinností, které právní norma s takovým projevem spojuje

12 Právní úkony se člení s ohledem na počet zúčastněných subjektů na – jednostranné (např. veřejný příslib, reklamace vad zboží) – a dvoustranné, případně vícestranné (zejména smlouvy, při nichž může být na obou stranách po jednom, ale také více subjektech).

13 Pokud jde o náležitosti úkonů, patří mezi ně: a) náležitost osoby (úkon může učinit pouze osoba, která je k němu způsobilá); b) náležitosti vůle (úkon musí být učiněn svobodně, vážně a je třeba, aby byl prostý omylu); c) náležitosti projevu vůle (je třeba, aby úkon byl učiněn srozumitelně, co do obsahu určitě, v předepsané nebo dohodnuté formě-písemné, ústní, ale i učiněné mlčky a plnění musí být možné a dovolené, nesmí se tedy zákonu příčit, obcházet jej ani být v rozporu s dobrými mravy).

14 Právní události a protiprávní stavy Právní události jsou takové skutečnosti, s nimiž právní normy spojují vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti. Na rozdíl od právních jednání nejsou závislé na vůli člověka a v tomto smyslu lze o nich hovořit jako o skutečnostech objektivních

15 Protiprávní stav je objektivně vzniklá situace, která je v rozporu s právem. Výraz objektivně zde znamená, že ke vzniku stavu došlo nezávisle na vůli člověka.

16 Právní jednání v NOZ § 545 Právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. § 546 Právně lze jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit. § 547 Právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

17 Náležitosti právního jednání náležitost osoby, § 15 odst. 2 ….. Svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat) náležitosti projevu vůle, § 546 …Právně lze jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit.

18 náležitosti vůle, § 551 …O právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby. § 552 …O právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena vážná vůle. Zdánlivé právní jednání § 554 …K zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.

19 Zdánlivé právní jednání Rozdíl… 40/1964… nedostatek vůle, vážnosti, určitosti a srozumitelnosti projevu vůle spojoval s absolutní neplatností právního úkonu, vychází nová úprava z pojetí, že v takových případech se o projev vůle vůbec nejedná (§ 551 - 554 NOZ).

20 O právní jednání dle § 551 NOZ nejde, – chybí-li vůle jednající osoby, – nebo vůle nebyla zjevně projevena (§ 552) – dalším nedostatkem, který má za následek tzv. zdánlivost právního jednání, je nedostatečná určitost či srozumitelnost jednání, pro kterou nelze ani výkladem zjistit jeho obsah (§ 553)

21 § 553 (1) O právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem. (2) Byl-li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku. § 555 (1) Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.

22 Forma právních jednání § 559 Každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem.

23 Neplatnost právních jednání § 574 Na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. § 575 Má-li neplatné právní jednání náležitosti jiného právního jednání, které je platné, platí toto jiné právní jednání, pokud je z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby.

24 Nová úprava NOZ vychází z pravidla, že stanoví-li zákon, že je právní jednání neplatné, bude se jednat pouze o neplatnost relativní. Absolutní neplatnost by měla nově být pouze výjimečným následkem, a to v následujících případech (§ 580 a § 588): – 1) Jednání je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, nebo – 2) zavazuje k plnění od počátku nemožnému, anebo – 3) odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek.

25 Hlavní důvody neplatnosti § 580 (1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. (2) Neplatné je právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.

26 § 581 Není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.

27 582 (1) Není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí. Zahrnuje-li projev vůle současně více právních jednání, nepůsobí nedostatek formy vyžadované pro některé z nich sám o sobě neplatnost ostatních.

28 Omyl § 583 Jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné. § 585 Vyvolala-li omyl jednajícího osoba třetí, je právní jednání platné. Měla-li však osoba, s níž se právně jednalo, na činu třetí osoby podíl, anebo o něm věděla či alespoň musela vědět, považuje se i tato osoba za původce omylu.

29 Následky neplatnosti § 586 (1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. (2) Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. § 587 (1) Kdo byl k právnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilí vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu, má právo namítnout neplatnost právního jednání. (2) Kdo přivedl jiného k právnímu jednání hrozbou nebo lstí, nahradí vždy újmu z toho vzniklou. § 588 Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

30 Důsledky jednání učiněných pod hrozbou násilí SOZ je spojoval s absolutní neplatností, přičemž část právní nauky dokonce dovozovala, že se nejedná o absolutní neplatnost, nýbrž o neexistenci, protože vůle jednajícího chybí. NOZ se vrací k zásadě „třebas donucen, přece jen to chtěl“, neboť donutit lze osobu i k tomu, aby jednala k svému prospěchu nebo k užitku osoby sobě blízké apod. – Pak není důvod konstruovat pro tyto případy absolutní neplatnost, nýbrž je věcí donuceného, aby sám uvážil, chce-li zachovat platnost toho, co učinil pod donucením. I takové jednání se tedy bude považovat za platné, pokud by se dotčená osoba jeho neplatnosti nedovolala.

31 Relativní neúčinnost § 589 (1) Zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno. (2) Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba).