Péče o biodiverzitu Jan Plesník Agentura ochrany přírody a krajiny ČR Praha jan.plesnik@nature.cz http://chm.nature.cz

Proces přijímání nových myšlenek probíhá ve čtyřech fázích: To je naprostý nesmysl Je to zajímavý, ale naprosto zvrácený náhled na věc Je to pravda, ale není to moc důležité To jsem říkal vždycky John B.S. Haldane, 1963

Vývoj ochrany přírody Prehistorické období ochrana kultovních míst (balvany, prameny, stromy, lesy)

Vývoj ochrany přírody Starověk 4. století př.n.l. - Platón žádá obnovu lesů na svazích poloostrova Attika (Řecko) 254 př.n.l. indický vládce Ašóka vydal nařízení na ochranu některých druhů volně žijících živočichů na Srí Lance

Vývoj ochrany přírody Středověk 680 Farneské ostrovy u východního pobřeží Anglie přírodní rezervace mnich Cuthbert 1087 Vilém Dobyvatel prohlašuje Nový les za loveckou oboru 1335 zákona města Curych na ochranu drobného ptactva

Vývoj ochrany přírody 1355 pokus Karla IV. o prosazení zákoníku Majestas Carolina (mj. přísná opatření na ochranu královských lesů) 1411-1436 Zikmund Lucemburský: ochrana královských lesů a lovné zvěře vždy šlo o jednotlivé, většinou krátkodobé pragmaticky motivované pokusy (ochrana majetku jako zdrojů)

Vývoj ochrany přírody Pět hlavních etap vývoje cílů ochrany přírody a krajiny jako oboru

ROMANTICKÉ OBDOBÍ (1810-1880) Ochrana mimořádných nebo značně zajímavých lokalit, území a druhů (pralesy, gejzíry): první chráněná území

ROMANTICKÉ OBDOBÍ (1810-1880) 1832 horké prameny ve státě Arkansas 1841 Gammelmosen u Kodaně 1853 les Fontainebleau u Paříže

ROMANTICKÉ OBDOBÍ (1810-1880) Yellowstonský národní park 1872 americké pojetí národního parku Žofínský prales a Hojná Voda 1838 prales Boubín 1858

OBDOBÍ DIVOČINY (1880-1950) Ochrana lokalit nebo území co nejméně dotčených činností člověka (zbytky stepí, mokřadů) Everglades, Chihuahua desert (Mexico)

OBDOBÍ DIVOČINY (1880-1950) Albert Schweitzer (úcta k přírodě, německá teologická škola) Aldo Leopold (etika Země) Hugo Conwentz (přírodní památky)

KONZERVAČNÍ OBDOBÍ (1950-1980) Vytváření reprezentativní soustavy ohrožených biotopů a typů prostředí

OBDOBÍ PÉČE (1980 - 1995) Vytvoření ekologické sítě, obecná druhová ochrana a udržitelné využívání zdrojů

INTEGROVANÝ PŘÍSTUP (od 1995) integrace aspektů ochrany přírody do jiných resortů a sektorů než je životní prostředí mezinárodní ochrana přírody ekosystémové služby Tradiční rybářství na ostrově Kefalonia

Hlavní cíle soudobé ochrany přírody a krajiny zachování původní biologické rozmanitosti (biodiverzity) podpora základních životadárných procesů a funkcí v ekosystémech mohou se vylučovat

Péče o přírodu a krajinu mnohem více využívá poznatky společenských a ekonomických věd prostorová ekologie – význam územního plánování, péče o nechráněnou krajinu účastnický přístup environmentální výchova, vzdělávání a osvěta

Ochranářská biologie (biologie ochrany přírody) (conservation biology) je vědní disciplína, zabývající se péčí o biologickou rozmanitost, která využívá zákonitostí biologických a jiných přírodních i společenských věd a ekonomie poznatky ochranářské biologie v praxi uskutečňuje státní i dobrovolná ochrana přírody a krajiny a měly by i další resorty a sektory důraz je kladen na populace planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů a biotopy

Ochranářská biologie Jako samostatný vědní obor vznikla v r. 1978, kdy se v San Diegu uskutečnila první mezinárodní konference na toto téma, i když se některé její aspekty rozvíjely podstatně dříve Společnost pro ochranářskou biologii vydává od r. 1987 stejnojmenný prestižní vědecký časopis

Ochranářská ekologie je, když…. synonymum pro ochranářskou biologii samostatná disciplína, vydělená na přelomu 80. a 90. let z ochranářské biologie a zdůrazňující ekosystémový přístup (ecosystem approach) a péči o ekosystémy (ecosystem management)

Makroekologie Studuje zákonitosti bioty, zejména rozšíření, početnosti a rozmanitosti ve velkém měřítku prostorovém časovém taxonomickém základy formuloval Brown Macroecoloogy (1995)

Věda (vědy) o životním prostředí Environmental science V širším pojetí vědní disciplína, zabývající se vzájemnými vazbami mezi fyzikálními, chemickými a biologickými složkami životního prostředí Soustřeďuje se na znečištění a poškozování prostředí v důsledku činnosti člověka Výrazně mezioborový přístup

Příroda Je reálný svět, který nás obklopuje, na jehož vzniku neměl člověk podíl, ale na němž je existenčně závislý (Konference OSN o životním prostředí člověka, Stockholm, 1972)

Krajina Je životní prostor, skládající se z přírodních prvků a lidských výtvorů (Konference OSN o životním prostředí člověka, Stockholm, 1972)

Ekologická integrita Stav, kdy je udržováno složení a funkční vztahy odpovídající přírodní biodiverzitě ekosystému Aplikace pro vodní ekosystémy: index biotické integrity (IBI) Měření: indikátory ekologické integrity a biodiverzity Ekosystém s vysokou ekologickou integritou zachovává všechny svoje součásti a funkční vztahy. Většinou se předpokládá „přirozené“ složení odpovídající daným přírodním podmínkám, nenarušené činností člověka. Přirozené složení odpovídá stavu ekosystému oproštěnému od zátěže lidmi rozšířených invazních druhů, znečištění chemickými látkami apod. Ekologická integrita je založena na termodynamickém pojetí disipace energie nerovnovážnými systémy. Koncept ekologické integrity je rozpracován zatím spíše teoreticky, prakticky je uplatňován například ve vodních ekosystémech (americká EPA). Index biotické integrity byl rozvinut jako semikvantitativní hodnocení ekologické integrity, kdy do stupnice jsou zahrnuty např. míry diverzity, bioindikátory nebo reprodukční a životní znaky populací. Původní systém zahrnoval 60 bodů (čím vyšší, tím vyšší integrita). Málokdy lze vyčíslit všechny složky ekosystému, takže se využívají různé indikátory. Podstatou indexů integrity a indikátorů je převedení komplexních biologických proměnných do jednoduššího skórovacího systému, takže informace zůstane zachována.

Ekologická integrita (I) vyjadřuje komplexnost ekosystémů zahrnuje udržení dostatečně početných, geneticky kvalitních a životaschopných populací původních druhů v dostatečně velkých, minimálně znečištěných biotopech zachování nezbytných ekologických procesů, které ekosystémy udržují

Ekologická integrita (II) zahrnuje odpovídající zastoupení typů stanovišť (biotopů), ekosystémů a prostředí vzhledem k rozsahu jejich přirozené proměnlivosti naplnění zájmů člověka v mezích uvedených limitů problém referenční hladiny

Hlavní přístupy péče o biodiverzitu Pasivní zakonzervování Aktivní péče Udržitelné (racionální, moudré) využívání jejích složek

Péče o přírodní a krajinné dědictví věda a výzkum, ale ochrana přírody založená na důkazech vlastní péče komunikace, výchova, vzdělávání a získávání podpory veřejnosti (CEPA)