Z dějin českého školství

Do vzniku pražské univerzity Katedrální a klášterní školy: Praha (973), Olomouc (1073), Brno (1237) Vyučovalo se trivium: gramatika (výuka latiny, čtení, psaní a memorování latinských textů), logika a rétorika (řečnictví) a kvadrivium: aritmetika (počítání na prstech a s pomocí abaku), astronomie (zejména výpočet církevních svátků), geometrie (nejelementárnější poznatky z Eukleida) a musika (církevní zpěv). Učilo se latinsky. Městské školy (partikulární): vznikaly ve 12. a 13. století a postupně vytlačovaly školy církevní Vyučovalo se podobně jako na školách církevních, ale větší pozornost byla věnována praktické aritmetice a geometrii. Malé, dětinské, nízké, pokoutní či české školy Zajišťovaly elementární vzdělání a učilo se na nich v mateřském jazyce. Jejich prvořadou povinností bylo vyučovat pouze čtení, psaní a počítání.

Vznik pražské univerzity roku 1348 Univerzita měla čtyři fakulty: artistickou, teologickou, právnickou a lékařskou. Chyběla vědecká práce, univerzitní vzdělání nikdo nepožadoval (ani pro kněžskou službu). Za výuku se platilo, za jednotlivé přednášky zvlášť. Akademické tituly: na artistické fakultě mohli postupně získat tituly bakaláře a magistra. Na dalších fakultách se již uděloval doktorát. Obsah výuky matematiky na univerzitě v Praze ve středověku V aritmetice se přednášel tzv. algoritmus, tj. počítání v desítkové početní soustavě. Nejznámějším spisem byl Algoritmus Angličana Jana Sacrobosca. V geometrii šlo o první knihy Eukleidových Základů a pak o další Sacroboscův spis Tractatus de sphaera seu sphaera materialis. Celá řada spisů sloužila pro výuku astronomie, zde jmenujme alespoň Ptolemaiův Almagest.

Vznik jezuitského školství Řád založen v roce 1534 Ignácem z Loyoly byl uznán papežem již v roce 1540 V roce 1556 přišli jezuité do Prahy, v roce 1566 do Olomouce a v roce 1572 do Brna. Ihned po svém příchodu zřizovali školy, z nichž se brzy vyvinula pětiletá gymnázia. Tyto školy se řídily organizačním řádem, který v roce 1599 vypracoval generál řádu Claudius Aquaviva. Claudius Aquaviva (1543-1615)

Na jezuitských školách se vyučovala především latina a náboženství, matematika pravděpodobně na nejnižší úrovni. Nestudovali zde jen budoucí jezuité. Učiteli byli členové řádu, kteří ale na škole působili jen velmi krátkou dobu. Vyučovalo se latinsky, od poloviny 18. století v nejnižších ročnících německy. Mimo jezuitů měli svá gymnázia i piaristé, kteří věnovali pozornost také elementárnímu školství. Od roku 1631 na Moravě. Jejich vliv skončil v první polovině 19. století.

V roce 1562 jezuité zřídili v Praze akademii, která mohla udělovat titul mistra. Od roku 1566 existovala podobná kolej i v Olomouci a o několik let později byla reorganizována na univerzitu. Po Bílé Hoře byla pražská univerzita prakticky spojena s jezuitskou kolejí a v roce 1653 vznikla Karlo-Ferdinandova univerzita, která si udržela charakter školy, která nemohla dát nic pro rozvoj matematiky jako vědy. V roce 1773 byl jezuitský řád zrušen a jeho školy se staly školami státními nebo byly zrušeny. Josef II. (1741-1790)

Reformy školství za vlády Marie Terezie (vyšší školství) 1752, státní dozor nad školstvím a nařízení o posílení matematického vzdělání 1759, vznik studijní dvorské komise Stav matematického vyučování na gymnáziích: 1. ročník: numerace 2. ročník: sčítání a odčítání 3. ročník: násobení 4. ročník: dělení přirozených čísel 5. ročník: zlomky 6. ročník: praktická aritmetika (především trojčlenka) Stav na univerzitách: Výuka elementární matematiky v 1. roce studia a nepovinná výuka vyšší matematiky (mechanika, astronomie) ve 2. roce.

Marie Terezie (1717-1780)

Reformy školství za vlády Marie Terezie (obecné školství) 1774, povinná školní docházka od 6 do 12 let 1775, Jan Ignác Felbiger (1724-1788) vydal Všobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy. Byl autorem i Knihy metodní, podle které se vyučovalo. Triviální školy o jedné nebo dvou třídách ve městech a na vesnicích vyučovaly náboženství, čtení, psaní a počítání, doplněné na vesnicích o poznatky z hospodářství a ve městech o průmyslových a řemeslných pracích. Učilo se v mateřských jazycích. V každém krajském městě byly zřízeny hlavní školy se třemi třídami. Zde se kromě čtení, psaní a počítání vyučovaly také základy latiny, zeměpisu, dějepisu, přírodopisu, slohu, kreslení, geometrie a hospodářství. Vyučovacím jazykem byla němčina. Po roce 1806 byly tyto školy čtyřleté. Pro každou zemi byly zřízeny normální školy (2 až 4 roky), které vyučovaly podobné předměty jako školy hlavní, ale ve větším rozsahu a sloužily také k přípravě budoucích učitelů nižších škol. Těmto kurzům se říkalo preparandie a učitelé triviálních škol se zde připravovali 3 měsíce a hlavních škol půl roku. Po roce 1806 se normální školy označovaly jako vzorné školy hlavní.

Rakouské školství do roku 1848 1805, reforma gymnázií a vznik filozofických učilišť Vyučované předměty na pětiletém gymnáziu: Latina 9,9,9,9,9; řečtina 0,0,2,2,2; zeměpis a dějepis 3,3,3,3,3; přírodní vědy 2,2,0,0,0; matematika 2, 2, 2, 2, 2; náboženství 2,2,2,2,2. Filozofické studium – příprava na univerzitní studium Filozofické studium bylo buď dvouleté na filozofických učilištích, nebo tříleté na filozofických fakultách univerzit. Po roce 1819 byla všechna gymnázia šestiletá a filozofické studium trvalo dva roky. V 1. ročníku bylo 8 hodin matematiky a ve 2. ročníku 8 hodin fyziky. Elementární školství se až do roku 1868 prakticky neměnilo, jen v roce 1848 se příprava učitelů stala dvouletou.

Filozofické učiliště v Mikulově - 1807 Filozofické učiliště v Brně – 1808 (v roce 1819 zde bylo 260 studentů) Ve 40. letech bylo v monarchii 74 učilišť a na nich 7654 studentů. Největší samostatné učiliště bylo v Brně.

Reforma středního školství v roce 1848 1848, vznik ministerstva školství (kultu a vyučování) 1849, Exner-Bonitzova reforma (Nástin organizace gymnázií a reálek v Rakousku) gymnázia jsou osmiletá a jsou zavedeny maturity cílem gymnázií je poskytnout obecné vzdělání na základě starých klasických jazyků a jejich literatury a tím připravit na univerzitní studium. vznikají šestileté reálky, po roce 1868 sedmileté všeobecně vzdělávací školy s maturitou od roku 1869. Na rozdíl od gymnázií připravovaly ke studiu na technikách. v 60. letech 19. století vznikají ještě tzv. reálná gymnázia, ale jejich rozvoj nastal až po roce 1910 Maturita na gymnáziu Na konci 19. století byla maturita na gymnáziích písemná a ústní. Písemná zkouška byla tvořena překladem z latiny (2 hod.), překladem do latiny (3), překladem z řečtiny (3), písemná práce z mateřského jazyka (5) a z matematiky (4). Na českých školách bylo možno psát písemnou práci i z jazyka německého. Ústní zkouška probíhala z latiny, řečtiny, mateřského jazyka, dějepisu a zeměpisu, matematiky a fyziky. Zkouška z dějepisu, zeměpisu a z fyziky byla prominuta těm studentům, kteří měli v posledních 4 pololetích jedničku nebo dvojku.

Franz Exner (1802-1853) Hermann Bonitz (1814-1888)

Leopold Lev Thun (1811-1888)

Obsah vyučování na gymnáziích v roce 1848 Počet týdenních hodin: 3, 3, 3, 3, 4, 3, 3, 0. 1. ročník: počítání s desetinnými čísly a obecnými zlomky, nauka o přímkách, rovnoběžkách, úhlech, konstrukce trojúhelníků a rovnoběžníků, jejich základní vlastnosti 2. ročník: poměry, trojčlenka a její aplikace, výpočty obsahů trojúhelníků a mnohoúhelníků, vlastnosti těchto útvarů 3. ročník: základy algebry, počítání s písmeny, závorkami, mocninami, druhými a třetími odmocninami, permutace a kombinace, nauka o kružnicích 4. ročník: rovnice prvního stupně s jednou neznámou, stereometrie, vzájemná poloha přímek a rovin, základní prostorová tělesa a výpočet jejich objemů 5. ročník: algebra, základní početní operace, záporná čísla, iracionální a imaginární čísla, dělitelnost čísel, obecná nauka o zlomcích, planimetrie 6. ročník: mocniny a odmocniny, logaritmy, řešení lineárních rovnic s více neznámými, trigonometrie a stereometrie 7. ročník: neurčité rovnice prvního stupně, kvadratické rovnice, kombinatorika, binomická věta, analytická geometrie v rovině včetně kuželoseček 8. ročník: fyzika (geostatika, hydrostatika, aerostatika, akustika, optika, elektřina a magnetismus).

Obsah výuky matematiky na reálkách v roce 1849 Počet týdenních hodin v jednotlivých ročnících: 4, 4, 4, 5, 4, 4 1. ročník: čtyři základní operace, nauka o zlomcích, nauka o desetinných zlomcích, trojčlenka. Základní znalosti o rovinných a prostorových objektech, výcvik v rýsování pravítkem a kružítkem. 2. ročník: aplikace trojčlenky, čtyři základní operace s písmeny, rovnice prvního stupně. Výpočty obsahů rovinných útvarů. 3. ročník: vzorce (a+b)2 a (a+b)3, výpočet druhé a třetí odmocniny, mocniny a logaritmy. Vzájemné polohy přímek a rovin v prostoru. 4. ročník: operace s čísly a písmeny, dělitelnost čísel, nauka o zlomcích, poměrech a úměrách, rovnice prvního stupně. Rovinné geometrické konstrukce a výpočty. 5. ročník: nauka o mocninách a odmocninách, logaritmy a jejich užití, kvadratické rovnice s jednou a více neznámými, aritmetické a geometrické posloupnosti. Rovinná trigonometrie, geometrické úlohy a konstrukce řešené užitím rovnic, kuželosečky. 6. ročník: aritmetické a geometrické řady, kombinatorika s binomickou větou, teorie pravděpodobnosti, rovnice třetího a čtvrtého stupně. Stereometrie a základy sférické trigonometrie.

Reorganizace obecného školství v roce 1868 Z triviálních škol se staly školy obecné, z hlavních škol školy měšťanské. Příprava učitelů byla přenesena na čtyřleté učitelské ústavy. Obecné školy byly pětileté, byl zde systém třídních učitelů, maximální počet žáků ve třídách byl 80, ale nebyl dodržován. Kdo neodešel na měšťanskou školu, chodil do obecné školy osm let. Měšťanská škola byla tříletá, učili na ní odborní učitelé s aprobacemi v následujících oborech: gramaticko-historickém (vyučovací jazyk, dějepis, zeměpis), přírodovědném (přírodopis a fyzika a buď počty nebo rýsování) a matematicko-technickém (matematika, kreslení a krasopis a k tomu buď fyzika a nebo rýsování). Žáci po měšťanské škole mohli odejít na pokračovací odborné školy, absolvování měšťanky umožňovalo i studium na učitelských ústavech.

Obsah vyučování matematiky na obecných a měšťanských školách v roce 1877 Počet hodin v jednotlivých ročnících: Aritmetika 6, 4, 4, 4, 4, 4, 4, 4. Geometrie 0, 0, 0, 0, 1, 3, 3, 3. 1. třída: čtyři základní operace v oboru do 20, seznámení se s penězi, mírami a váhami. 2. třída: čtyři základní operace v oboru do 100, základní informace o zlomcích, seznámení se s penězi, mírami a váhami. 3. třída: čtyři základní operace v oboru 0,001 až 1000. 4. třída: čtyři základní operace s čísly a desetinnými zlomky, zlomky obecné. 5. třída: dělitelnost čísel, přechod od obecných zlomků ke zlomkům desetinným a naopak. Nauka o geometrických útvarech, krychle a kvádr. 6. třída: opakování výpočtů z celými čísly a se zlomky, zkrácené násobení a dělení. Základy planimetrie a jednoduché konstrukční úlohy. 7. třída: druhá a třetí mocnina a odmocnina, jednoduchý úrokový počet. Opakování a rozšíření rovinných konstrukcí z předchozího ročníku. Výpočet obsahů. 8. třída: počítání s procenty, jednoduché účetnictví. Výpočet povrchů a objemů těles.

Vysoké školy po roce 1848 Po roce 1849 se stala filozofická fakulta rovnoprávnou k ostatním fakultám (teologické, právnické a lékařské). Měla vlastní úkoly na poli přírodovědného i humanitního studia. Nicméně i nadále byla fakultou, která poskytovala průpravné vzdělání posluchačům ostatních fakult. Na pražské univerzitě se začaly konat přednášky v obou zemských jazycích, v roce 1882 došlo k rozdělení na českou a německou univerzitu. Přijala však ještě jeden úkol, kterým byla příprava budoucích středoškolských učitelů. Výuka budoucích učitelů se nijak neodlišovala od výuky ostatních studentů. Studium na filozofické fakultě nebylo zakončeno žádnou povinnou státní zkouškou. Kdo chtěl, mohl získat doktorát filozofie po složení rigorózních zkoušek a předložení disertační práce. Zájemce o učitelské povolání musel vykonat státní zkoušky učitelské způsobilosti ze dvou aprobačních předmětů. Kromě pražské univerzity (olomoucká byla po roce 1848 postupně zrušena) byly v našich zemích ještě dvě vysoké školy technické v Praze od roku 1806 (1717), v roce 1869 rozdělena na českou a německou v Brně od roku 1849 německá technika od roku 1899 česká technika

Československé školství po roce 1918 Zákonem č. 11 ze dne 28. října 1918 byly rakouské právní normy ponechány v platnosti. Platilo to i pro předpisy, které regulovaly chod školství. Vrchní správu školství vykonávalo ministerstvo školství a národní osvěty. Drobné změny přinesl malý školský zákon z roku 1922, k významnějším změnám došlo až po roce 1927. Nicméně systém vytvořený na konci 60. let 19. století fungoval až do roku 1948. Pak vznikl systém, který přetrval až prakticky do roku 1989 s tím, že povinná školní docházka byla často jen osmiletá, ale většinou devítiletá. Po roce 1918 ubylo na gymnáziu 8 hodin náboženství, 2 hodiny latiny a 2 hodiny druhého cizího jazyka. Byly přidány 3 hodiny vyučovacímu jazyku, 4 hodiny zeměpisu, 1 hodina matematice a 3 hodiny přírodním vědám. V roce 1930 se staly reálky osmiletými. Existují reálná gymnázia a také reformní reálná gymnázia. Po roce 1918 u nás došlo k tomu, že filozofická fakulta byla rozdělena na fakultu přírodovědeckou a filozofickou. Pedagogické fakulty u nás existovaly až po roce 1945.

Školství v Brně 13. století – farní školy u sv. Jakuba a sv. Petra 1578 – jezuitské gymnázium, od roku 1873 státní 1775 – normální škola 1808 – vznik filozofického učiliště 1848 – v Brně 8 německých obecných škol, jen v Zábrdovicích české paralelky 1849 – spojení učiliště s gymnáziem, vznik osmiletého gymnázia 1849 – vznik technického učiliště, od roku 1873 vysoká škola technická 1851 – první německá reálka v Jánské ulici (Mendel) 1852 – první státní průmyslová škola 1857 – druhá německá reálka 1860 – vyšší tkalcovská škola 1867 – první české (slovanské) gymnázium 1871 – druhé německé gymnázium 1880 – první česká reálka 1899 – česká technika (VUT) 1918 – 33 obecných a 13 měšťanských německých škol, 9 obecných českých; po roce 1925 už 80 % dětí chodilo do českých škol 1918 – Vysoká škola zvěrolékařská 1919 – Masarykova univerzita a Vysoká škola zemědělská 1947 – JAMU 1953 – Vojenská akademie

Použitá literatura: Kádner, O.: Vývoj a dnešní soustava školství. Dva svazky. Praha 1929, 1931. Štverák, V.: Stručné dějiny pedagogiky. SPN. Praha 1983. Šedivý, J. a kol.: Antologie matematických didaktických textů. Období 1360-1860. Praha 1987. Šedivý, J.; Mikulčák, J.; Židek, S.: Antologie z učebnic matematiky. Období 1860-1960. Praha 1988.