14. ledna 1945, vzhledem ke kritické situaci na všech frontách bojů, vydal Henrich Himmler německý ministr vnitra příkaz: "Do rukou nepřítele nesmí padnout jediný živý vězeň." Všechny koncentrační a zajatecké tábory se musely evakuovat. Jenom v koncentračním táboře Osvětim bylo 180 tisíc vězňů, další tisíce v zajateckých táborech. Váleční zajatci prošli ve třech několikatisícových skupinách pochodem od bývalé hranice ČSR. Např. v Raduni bylo zastřeleno 7 zajatců, v Budišově 49, v Guntramovicích zahynulo 38. Menší transporty procházely opavských okresem za stejných otřesných podmínek. Nesměla jim být poskytnuta voda a jídlo. Počet těch, kteří pochody smrti nepřežili, jsou pochováni na různých místech Opavska, to se již nepodaří zjistit. Dnes je připomíná jen několik málo zbylých památníků, které jsou připomínkou na hrůzy druhé světové války. Jedna taková část pochodů prošla Hradcem nad Moravicí a pro chvíle odpočinku před dalším strastiplným pochodem byla vybrána tato stodola na ulici Stránka. K malému počtu těch pomníčků přiřaďme tento, který nám připomene utrpení a smrt těch zajatců a vězňů, kteří se těchto dnů nedožili. Měl by být mementem pro další nastupující generaci, která přijde po nás, aby nikdy nedopustila, že by se tyto hrůzy opakovaly znovu.

Dámy a pánové, sestry a bratři, naše malá vzpomínková slavnost je jedním z počinů, kdy si určitá část občanů naší vlasti připomíná doby zlé, kdy člověk člověku byl běsným vlkem. Dobu, kdy jsme za přispění spojenců a tzv. přátel lehkomyslně ztratili a po té těžce vydobyli svobodu. Dobu, kdy šlo o holé bytí a nebytí národa. Lidská paměť je děravá. Mozek člověka je líný přemýšlet. Je však řada těch a my mezi ně rozhodně patříme, kteří si pamatují a přemýšlejí. Víme, že existují historické dokumenty, které dokládají, že po vyřešení tzv. židovské otázky, byli Češi a Moraváci další na řadě. Připomínáme si dnes dny, kdy byly v zimě 1945 použity k likvidaci lidí tzv. pochody smrti. V mrazu a zimě, chatrně oblečení a bez jídla nebo pití šly kolony lidí mlčky vstříc nejistému osudu-smrti. Na noc se zastavovaly. V této stodole dvakrát na slámě přespalo několik stovek sovětských, srbských a francouzských zajatců. Nikdo neví, kolik jich bylo. Několik se jich však pokusilo o útěk. Jednoho chytili kousek odsud přes řeku a na stejném místě zastřelili. Podobné stodoly byly všude v kraji. Je známo, že hodně zajatců zahynulo v Guntramovicích. Dnes si připomínáme. I v tomto malém regionu byli bezejmenní hrdinové. Lidé hodní toho jména, kteří riskovali život a nakrmili pochodující zajatce, pomohli jim na útěku, skryli je doma.

V celé republice byly stovky tisíc hrdinů beze jména. Neokázalých. Připravených ve správný čas udělat to, co jim káže opravdové lidství. Jak se blížil konec války, vzrůstala jejich odvaha. Válečných veteránů zbyla necelá tisícovka. Nejstarší z nich včera oslavil 107 narozeniny. Jsou upřímně zděšení z toho, jak se dnes hovoří v médiích. Jak mluví lehkomyslně o válce naši někteří politici, herci, umělci. Většinou velice je trápí, že se každý týden v TV ukazuje válka, kreatura Hitler, Wehrmacht nebo jednotky SS. Jsou zděšeni, jaká vychází literatura. Oslavující „hrdiny“. Bolí je, když se na druhé straně bourají pomníky osvoboditelů a pomatenci za peníze hovoří o tom, že osvobození byla vlastně okupace. Dovolte malé připomenutí z roku 1947: Pres. Dr. Beneš toto předvídal a varoval národ před prodejností „tzv. Českých vlastenců“. Co k tomu dodat. Máme odpověď na otázku, proč je tento president tak často hanoben, nenáviděn a dehonestován. Věděl a znal českého zaprodance, co se vždy bude vlísávat do cizí přízně a nebude svůj. Znal lidičky, co za peníze udělají vše, včetně zrady národních zájmů. Dlouhá doba míru v našich zemích v minulosti nepředznamenávala nic dobrého. Po husitských válkách v našich zemích bylo o třetinu obyvatel méně. Dlouhá doba míru byla i před válkou 30 letou. Za ni náš národ zaplatil dvěma třetinami lidí. Nedovolme válku třetí, která by pro nás mohla být poslední. Nedělejme si iluze, že nás někdo ochrání. Historie ukazuje, že tomu v minulosti nebylo. Nekonzumujme těšínská jablíčka, že je v dnešní době válka nemožná.

Válka a její běsi, sny o dominanci, jsou hluboce zakódované ve vědomí lidí. Především těch, co na válkách a neštěstí lidí vždy vydělávají. Proto je zapotřebí ozvat se a nesedět mlčky, když je porušován mír kdekoliv na světě. Mlčeli jsme, když 78 dní padaly bomby a rakety na srbská města. Mlčíme, když pod palbou děl a tanků, v žáru fosforových bomb hynou civilisté na Ukrajině, potomci těch, co nám kdysi umožnili zbavit se nacistického jha. Není to dobře. Podobné akce jsou pokusy, kam až je možno dojít. V jejich stínu vylézá z děr vlčí plémě nacismu. Na pořadu dne jsou zase pochodňové průvody nacistů, zase lidé trpí za své přesvědčení, národnost a řeč. Toto zlo se šíří a je možné, že bude najednou všude kolem nás a pak bude pozdě. Když jsme rukou společnou budovali tento památník, lidé chodili kolem a zajímali se. Jedna paní hořce řekla: „abychom se podobných pochodů zase nedožili“. Nedopusťme, aby její slova byla prorocká. Mír je tím nejcennějším statkem, co máme. Bez míru nebude zdraví, nebude štěstí, nebude rodina ani majetek, nebude krásné město Hradec, nebude budoucnost. Lidi. Mějme to na paměti. Děkuji za pozornost.