Antická filosofie Průvodce antickou filosofií na základě Raffaelovy fresky Athénská škola

Athénská škola: obraz vytvořený pro výzdobu vatikánských stanzí; měl vzdát hold antické filosofii; jsou zde přední představitelé

Základní členění antické filosofie Materialistická Mílétská škola Thalés Anaximandros Anaximenes Teorie jediného a základního principu, tedy pralátky Herakleitos z Efesu Základním principem je oheň „vše plyne“ Pýthagorás ze Samu Podstatou všeho je číslo Athénská přírodní filosofie Anaxagorás Sofisté Prótagorás z Abdéry Sókratés Atomisté Démokritos a Leukippos Aristotelés Mílétská škola – jedna z nejstarších filosofických škol;

Základní členění antické filosofie Idealistická Platón Zenón a stoicismus

Platón a Aristoteles: idealistická a materialistická filosofie; Platón (427-347); teorie idejí: svět smyslového poznání je proměnlivý a nedokonalý; nad ním stojí svět neměnných vzorů a idejí; lidská duše je nesmrtelná a před narozením prodlévala ve světě idejí; v lidském těle se může rozpomínat na věčné ideje a to je základem poznání; k tomu je však potřeba duši cvičit v logickém myšlení a musí se usilovat o dobro a pravdu. Platón pocházel z urozené athénské rodiny a chtěl se aktivně věnovat politice. Po Sokratově smrti a pod vlivem vlády 30 tyranů v Athénách se rozhodl věnovat filosofii a zalořil vlastní školu zvanou Akademie. Platón je rovněž považován za zakladatele estetiky: estetická výchova je 1 z možností, jak proniknout do světa idejí. I zde však existuje určitá hierarchie a idea krásy je jednou z nejvyšších a úzce souvisí s ideou dobra. Ideje jsou výtvory naší hlavy, pravá skutečnost je souborem idejí, jevy jsou stíny, reflexy idejí. Umění je stínem stínu. Krása tělesná je na nejnižším stupni, o mnoho výše je krása duševní. Plató také neodlišoval uměleckou činnost od jiné praktické činnosti lidské. Aristoteles (384-322) Platónův žák, pocházel z oblasti Chalkidiké, otec lékařem Filipa Makedonského, on sám se stal vychovatelem jeho syna Alexandra. V Athénách také založil školu, jež byly nazývána peripatetická. (její členové se při diskutování procházeli.)Svým dílem přispíval k rozvoji logiky, chápal ji jako nástroj k rozvoji myšlení. Zkoumal vesmír, zabýval se zoologií, etikou, poetikou a rétorikou. Zpracoval ústavy 158 řeckých států, zachovala se však pouze ústava athénská. Na základě těchto studií sepsal spis Politika. Smyslovému poznání přikládal větší váhu (odtud jeho zájem o přírodu); věc mí látku a tvar, k jejímu vzniku je též třeba příčiny a účel. Z estetických názorů: ve spise Poetika. Zde na prvém místě je problém umění. Učení o jednotě rozmanitostí: krásný je celek, který má co nejlépe sladěné jednotlivé části. (unitas multiplex); teorie katarze (vysvětlení psychologického účinku umění).

Herakleitos z Efesu: představitel thálétské školy; základem všeho byl pro něj oheň a svět chápal jako neustálý boj protikladů; proslul výrokem:vše plyne. Pravděpodobně podoba Michelangela.

Skupina kolem Pythagora Skupina kolem Pythagora. V turbanu arabský filosof Averroes (středověk), čerpal z antických vlivů a spojil je se scholastickým učením. Pythagoras (6. stol. př.n.l.), matematik a hudební teoretik.Domníval se, že původem všeho je číslo.Hudba je matematika vyjádřená city. Pocházel z ostrova Samu a svojí filosofii přenesl do oblasti jižní Itálie (Krotón).

Skupina Sokratova: Alkibiades – Xenofón – Sokrates Alkibiades: politik a vojevůdce; 2. Fáze Peloponéské války výprava proti Sicílii) Xenofón: filosof a životopisec Sokratův Sokrates (470-399): navazoval na sofisty, byl si vědom omezených možností lidského poznání (vím, že nic nevím); Metoda rozhovorů s přísně logickou argumentací, snaha dopátrat se základních hodnot lidského života. Za proměnlivostí lidského konání, jehož dosah si lidé často neuvědomují, stojí něco, co má vyšší platnost a závažnost. Sám se řídil vnitřním hlasem, která měl být výrazem svobodného rozhodování a zároveň odpovědnosti za vlastní činy. (daimonion); aby člověk dosáhl štěstí, musí si uvědomovat nedostatečnost vlastního poznání. Zpochybňoval zažité principy myšlení a jednání, o nichž člověk nepřemýšlí a touto cestou by se dalo dospět k hlubokému sebepoznání. Důraz na vnitřní odpovědnost jedince. V rozporu s oficiálním náboženstvím, obžalován ze zavádění nových božstev, odsouzen a podřídil se rozsudku, i když měl možnost uprchnout. Nenapsal žádné dílo, a tak je znám e pouze díky jeho žákům, Xenofontovi a Platonovi. Xenofón (430-355); jako Sokratův žák podal o svém učiteli cenné svědectví; byl také historik a navázal na Thukidida a podal řecké dějiny až do roku 362. Z estetických názorů Sokratových: otázky krásna a estetiky jsou podřízeny etice; ctnost = vědění a krása, krásné je to, co je dobré.

Jean Louis Davis Smrt Sokratova: Sokrates byl odsouzen v době, kdy byla v Athénách svržena demokratická vláda a nastolena vláda 30 tyranů. Byl dokonce souzen kvůli bezbožnosti, což bylo naprosto neoprávněné. Jeho obhajoba se zachovala v podáné Platónově. Byl odsouzen k smrti a musel vypít pohár jedu podle tehdy obvyklého způsobu. Odmítl prosit o milost a když mu byla poskytnuta příležitost k útěku, odmítl rovněž. Bylo mu 70 let. Nechtěl uniknout svému osudu a nechtěl opustit Athény a žít v exilu.

Eukleidés: řecký matematik, zde má podobu renesančního architekta Bramanta

Zarathustra (chaldejský hvězdopravec s nebeským hvězdným glóbem) Ptolemaios korunovaný astronom a geograf s glóbem země

Diogenes ze Sinope (400-323); představitel tzv. kynické školy Diogenes ze Sinope (400-323); představitel tzv. kynické školy. Svým způsobem života (podle tradice žil v sudu) naplňoval hlavní zásadu učení tzv. kyniků, tedy oprostit se od přání, tužeb a potřeb. Kynikové se také snažili o nezávislost na okolním světě a opovrhovali kulturou. Náboženské kulty pokládali za zbytečné lidské výtvory. Ustup mi ze slunce

Stoikové: Zenon a Epikuros Epikuros ze Samu (341-270) mater. Filosof, ateista. Navázal na atomisty. Zavedl pojem náhody, jež spontánně odchyluje atomy od přirozeného směru. Cílem poznání je osvobodit člověka od pověr, strachu z bohů a smrti. Základem helénistický , individualistický ideál slasti (hédoné). Zakladatelem stoicismu byl však Zenón z Kitia (336-264); navazoval na platónismus a kynismus a jeho filosofie ragovala na situaci helénismu.