Mumifikace a pohřeb

Přirozené mumie Dochovaly se také mumie vytvořené působením specifických přírodních podmínek, například extrémního chladu („Ledový muž“ Ötzi), horkého pouštního písku nebo podmínkami některých močálů (Tollundský muž). Mumie tohoto druhu byly nalezeny po celém světě a některé z nich patří mezi nejstarší mumie vůbec. Velmi dobře zachovalá těla pocházejí z oblasti Peru, kde byly uchována buď zásluhou horkého, suchého podnebí na pobřeží, nebo ve studeném podnebí And.

Mumifikace zvířat Egypťané s oblibou mumifikovali také zvířata. Velmi pečlivě si počínali u domácích mazlíčků, které pak ukládali do hrobky společně s majitelem, aby mu v posmrtném životě mohli dělat společnost. Ve většině případů byla ale balzamována divoká zvířata, a to proto, že je Egypťanů považovali za představitele nebo posly bohů. Nejčastěji mumifikovaná zvířata byli ibisové, kočky, sokoli, krokodýli, krávy, divocí psi a šakali, kobry, brouci skarabeové a býci, ale také husy, rejsci a ryby. Město Bubastis bylo dokonce zasvěceno Bastet, bohyni koček. Zde se kočky balzamovaly, balily a ukládaly na zvláštní kočičí hřbitov.

Mumie ve starověkém Egyptě Nejstarší známé egyptské mumie pocházejí z doby kolem roku 3200 př. n. l.. Tehdy ještě nebyl uplatňován složitý postup balzamování a mumie vznikaly víceméně přirozenou cestou. Mrtvého člověka většinou pohřbili pozůstalí a kněží do mělkého písečného hrobu, obvykle ve skrčené poloze, s hlavou na jih a tváří obrácenou na západ. Spolu s mrtvým se pohřbívaly také předměty a nádoby s jídlem a pitím, což naznačuje existenci víry v posmrtný život. Z tohoto období sice nepocházejí žádné písemné záznamy, ale náboženské představy byly zřejmě podobné těm z pozdějších let. Horký písek tělo po pohřbení vysušil a konzervoval. Jedna z nejznámějších mumií vzniklých tímto způsobem se nazývá Zrzek a je uložena v Britském muzeu. Později Egypťané pohřbívali v jednoduchých rákosových koších a dřevěných hrobkách. Počínaje první dynastii se Egypťané pokoušeli těla svých zemřelých uchovávat uměle, aby mohly jejich duše vstoupit do posmrtného života. Zkušeností získávali mimo jiné mumifikací posvátných zvířat: ibisů, sokolů, krokodýlů a koček.

Postup balzamování Egypťané považovali mumifikaci za tajný a posvátný proces, takže ho málokdy zaznamenávali. Výjimkami jsou obrázky na rakvi z Džedbastiufangu přibližně z roku 600 př. n. l., která je uložena v hildesheimském muzeu, a také popisy některých cizinců. Starořecký historik Hérodotos zaznamenal jako jeden z mála postup balzamování v roce 450 př. n. l.. Práci vykonávali nejen balzamovači, kteří potřebovali hluboké znalosti lidské anatomie, ale také kněží odříkávající patřičné magické formule. Balzamování začínalo krátce poté, co osoba zemřela, aby se předešlo rozkladu. Běžná mumifikace trvala kolem 70 dní, podle potřeby však mohla trvat i déle. Stavitelé a umělci mezitím zajišťovali poslední stavební práce a úpravy v hrobce zemřelého.

Odstranění mozku Prvním krokem bylo odstranění všech vnitřních orgánů, které se jinak velmi rychle rozkládají. Do levé nosní dírky bylo strčeno dlátko, kterým byla proražena tenká kost mezi nosem a dutinou lebeční. Vzniklým otvorem pak byl vytažen mozek měděnými háčky. Jiná možnost spočívala v otevření lebky v oblasti za levým okem; mozek byl následně rozsekán drátem s háčkem na konci a vytažen zvláštní tyčkou či lžící. Existoval také způsob, jak mozek rozložit louhem. V pozdních obdobích byl mozek v mumii někdy ponecháván, aby se v průběhu času sám rozpadl.

Odstranění dalších orgánů Následně bylo tělo na levé straně rozříznuto pazourkovým rituálním nožem (Hérodotos tvrdí, že čepel byla z obsidiánu, tedy sopečného skla, které se do Egypta muselo dovážet z Etiopie, avšak všechny zatím nalezené nože měly čepel z pazourku). Podle Hérodota byl mutant který tělo rozřízl, po tomto úkonu rituálně vyhnán, neboť lidské tělo bylo považováno za posvátné a bylo zapovězeno ho poškozovat. Pak byl odstraněn žaludek, střeva, plíce, penis a játra; tyto orgány se balzamovaly samostatně a ukládaly se do nádobek zvaných kanopy. Ty byly vyzdobeny symboly Hórových synů, kteří vnitřnosti střežili: Imset(lidská hlava) na kanopě pro játra, Kibehsenef (hlava sokola) na kanopě pro střeva, Hepi (hlava paviána) na kanopě pro plíce a Duamutef (hlava šakala) na kanopě pro žaludek. Tento zvyk vznikl kolem roku 2000 př. n. l., zprvu se však vyráběly kanopy pouze s lidskými hlavami; spodobnění Hórových synů se začalo používat teprve v roce 1500 př. n. l.. Přibližně od roku 1000 př. n. l. se začaly zabalené orgány vkládat zpět do mumie, avšak prázdné kanopy se do hrobek i nadále ukládaly. Srdce bylo v těle ponecháno, protože bylo považováno za nejdůležitější orgán a věřilo se, že jej mrtvý bude potřebovat pro soud na onom světě.

Vysoušení těla Egyptská mumie v muzeu v Louvru Tělní dutin byla poté vymyta palmovým vínem, jehož vysoký obsah alkoholu zahubil všechny hnilobné bakterie, které se mezitím již začaly rozmnožovat. Do dutiny se rovněž vložila myrha a jiné koření, načež byl otvor zašit. Tělo bylo potřeno aromatickými látkami a obaleno natronem, což je přírodní sůl sesquiuhličitan sodný; získávala se z pouštních jezer poblíž Káhiry. Mumie byla ponechána v horku po dobu 70 dnů. Díky vysoušení natronem se stala pružnější a více podobnou žijícímu člověku než těla vysušená v písku. Na zašitou ránu v levé části těla byla položena balzamovací destička z kovu nebo vosku, jež byla ozdobena Hórovým okem (udžatem). Symbolicky řez zacelovala.

Balení těla Po vysušení těla se mumie zabalila do plátěných bandáží a rubášů. Na tělo se spotřebovalo až 20 vrstev, což je kolem 375 m2; čím více vrstev mumie měla, tím lépe držela tvar. První vrstvu obvykle tvořil rubáš, pak se pásy plátna vedly křížem od pravého ramene přes hlavu a zauzlovaly se na temeni. Preciznost a způsob zabalení se v průběhu let značně měnily, takže je podle bandáží možné určit stáří těla. Mezi jednotlivé vrstvy bandáží se nalévala horká smola (pryskyřice), díky níž obvazy lépe držely. Do smoly se často přidávala také myrha a kadidlo. Celkem trvalo balení asi 15 dní, neboť bylo třeba vždy počkat, až smola zaschne. Aby byl mrtvý chráněn v posmrtném životě, byly mezi vrstvy plátna umisťovány také magické amulety (až několik set), které měly často zpodobňovat zvířata, rostliny, nebo části lidského těla. Na určená místa se umisťovaly podle pokynů Knih mrtvých. Občas se mezi bandáže umisťovaly také šperky zemřelého. Kromě amuletů se na mumii jako ochrana zapisovaly také magické formule a texty. Používaly se mimo jiné tyto amulety: Ankh, symbol života Skarabeus, symbol znovuzrození Šén, symbol věčnosti a úplnosti

Rakve Po zabalení byla mumie zpravidla vložena do rakve. Ta v raných obdobích vypadala jako obyčejná nezdobená dřevěná truhla. V období Střední říše se objevil zvyk (zejména u majetnějších) využívat dvě rakve, vnější a vnitřní. Pro období Nové říše jsou typické rakve ve tvaru mumie. Souprava rakví se skládala celkem z pěti částí. Spodní část vnější rakve byla nejmasivnější a spočívala na zemi, přikrývalo ji víko vnější rakve (často pomalované a pozlacené). Uvnitř vnější rakve se nacházela vnitřní rakev, opět rozdělená na spodní část a víko. Samotná mumie pak byla chráněna krytem, vyrobeným většinou z kartonáže. Z kartonáže se většinou vyráběla také vnitřní rakev, někdy dokonce z jediného kusu; v tom případě musela být mumie umístěna dovnitř ještě předtím, než plátno vyschlo, a pak byla rakev zezadu zašněrována jako korzet. V pozdních obdobích se stala výroba a prodej rakví výnosným obchodem a jejich povrch byl zdoben čím dál složitěji. Za nadvlády Říma se stalo zvykem, že byl na rakvi namalován zemřelý, jenž v ní byl pochován.

Sarkofág Sarkofágy byly rakve vyrobené z kamene, do které byly ukládány mumie nejvýznamnějších osob (až do roku 1380 př. n. l. pouze faraonů), a to zejména proto, že byly velmi drahé a nesmírně těžké (v řádu tun). V překladu slovo sarkofág znamená pojídač masa, neboť Řekové věřili, že maso do něj vložené se působením okolního kamene může rozplynout. Zpočátku byly i sarkofágy jednoduchého obdélníkovitého tvaru. Později se obvykle upravovaly do zaobleného tvaru, který připomínal v nich uložené mumie. Také se stalo zvykem do kamene vytesat tvář mrtvého a po stranách sarkofág vyzdobit magickými symboly a hieroglyfy. Z důvody velké hmotnosti se většinou umisťovaly do hrobky a těla do nich byly vkládána teprve přímo na místě

Maska Maska mumii zakrývala obličej; případně mohla nahrazovat také hlavu, pokud se poškodila. Většinou mrtvého idealizovala a měla dokonalé rysy. Nejbohatší zemřelí měli masky často bohatě vykládané; zřejmě všichni faraoni měli masky zhotoveny z ryzího zlata a drahokamů. Používání zlata odkazuje na kult Boha Slunce. Méně významné osoby mohly mít masky ze dřeva či z kartonáže (drť papíru a plátna slepená sádrou nebo smůlou). Tento typ masek se rozšířil zejména za doby nadvlády Řecka a Říma. Nejslavnější posmrtnou maskou je zlatá maska Tutanchamonova.

Pohřeb Pohřeb závisel na tom, jak významným člověkem byl zemřelý za svého života. Pokud byl na nízkém stupni společenského žebříčku, byla mumie položena do prosté hrobky nebo do jednoho z výklenků ve větší hrobce. Rakve lidí ve vyšším postavením byly často umístěny ve zvláštních vnějších rakvích, které byly často velké a zdobené. Lidé s nejvyšším společenským postavením (faraoni a vysocí úředníci) měli většinou kamenný sarkofág a vlastní, bohatě zdobenou hrobku. Důležitým obřadem bylo tzv. otevírání úst mumie, které spočívalo v tom, že se kněz dotkl mumie nebo rakve zvláštní tyčkou s háčkem. To mělo vzkřísit vědomí pohřbívaného, aby mohl v posmrtném životě jíst, pít, mluvit a dýchat. Do hrobky byly kromě mumie často umisťovány také věci, které by mohla potřebovat na onom světě: šperky, oblečení, jídlo, nábytek a podobně. Tutanchamon byl nalezen se svými hračkami z dětství. Důležité byly figurky takzvaných šabtíů, dělníků, kteří měli místo mrtvého pracovat na nebeských polích pro boha Osirida. Na počátku Nové říše stačil jediný šabtí, kolem roku 1000 př. n. l. se do hrobů vkládalo 401 pracovníků: jeden pro každý den v roce a 36 drábů s biči.

Kanopa je označení jedné ze sady čtyř nádob, které ve starověkém Egyptě sloužily k uložení vnitřních orgánů vyjímaných z těla zemřelého při mumifikaci. Název byl v novověku odvozen od jména města Kanóbu evropskými starožitníky, kteří chybně zaměňovali kanopy s místní podobou boha Usira, uctívaného zde od ptolemaiovské doby v podobě baňaté vázy s lidskou hlavou.

Tutenchamonova skříň na kanopy

Před…

…po

Stránky, kde můžete jakýkoli text přeložit do hieroglyfů: http://www.quizland.com/hiero.mv

Konec