KVALITA DEMOKRATICKÝCH INSTITUCÍ Problémy demokratického vládnutí

Forma vlády Diskuze o vlivu formu vlády na konsolidaci demokracie. Živé především na vrcholu třetí vlny demokratizace v souvislosti s demokratizací latinskoamerických a středo- a východoevropských zemí. Parlamentní vs. prezidentské systémy Argumenty, že parlamentní systém je vhodnější politický rámec pro konsolidaci demokracie, než prezidentský systém (empirické výzkumy dokazující, že demokracie má kratší dobu trvání v zemích s prezidentskou formou vlády než v zemích s parlamentní formou vlády) Parlamentní systém vhodnější pro rozvojové země. Na druhé straně argumenty ve prospěch prezidentského systému.

Kritika prezidencialismu Hlavní představitelé: Juan J. Linz, A. Stepan, A. Valenzuela Linzova kritika se opírá o dva základní rysy prezidentského systému: Dvojí demokratické legitimity Prezident je přímo volen občany a má tudíž přímou legitimitu od občanů. Totéž platí pro parlament/kongres. Problém nastává, když voliči zvolili odlišné většiny, tj. prezident nemá většinovou podporu v kongresu. Rigidnosti prezidentského systému Prezident není až na výjimečné situace odvolatelný. Na druhé straně nemůže rozpustit kongres. Jejich mandáty jsou rigidní (pevně stanovené)

Kritika prezidencialismu Argument = prezidentský systém je méně stabilní, protože nemá zakotveny mechanismy, které by dokázaly řešit politické krize. Politická krize může vyústit v institucionální pat. Na rozdíl od parlamentního systému zde nemůže dojít k odvolání vlády, když ztratí většinu. Nemůže zde dojít k rozpuštění parlamentu a vypsání předčasných voleb. Dlouhodobá politická krize může v konečném důsledku ke vstupu nedemokratických aktérů a pádu demokratického režimu. Parlamentní systém naopak obsahuje tyto mechanismy a politickou krizi je možné vyřešit.

Kritika prezidencialismu Prezidentský systém funguje dobře tam, kde se vyvinul dvoustranický systém (USA) V zemích s vícestranickým systémem prezident stěží dosáhne většiny v kongresu a snadněji tudíž dochází ke vzniku institucionálního patu. Vícestranický systém přitom převládá v rozvojových zemích. Prezidentský systém nepodporuje spolupráci mezi politickými stranami na rozdíl od parlamentního, který podporuje dohodu a kompromis. Dalším podstatným argumentem bylo, že prezidenti mají tendenci chovat jako reprezentanti celého národa, i když byli zvoleni pouhou většinou (prostou nebo absolutní) Využívají populistických apelů. Mají tendenci vládnout nadstranicky a obcházet instituce (legislativa, moc soudní) při prosazování agendy (či je přímo oslabovat)

Obrana prezidencialismu Hlavní představitelé: M. S. Shugart, J. M. Carey, S. Mainwaring Odpovědnost (accountability) zvoleného zástupce před občany. Ta je v prezidentském systému posílena přímou volbou hlavy vlády, která je nezávislá na měnící se podpoře v parlamentu/kongresu. Vysokou míru ztotožnění se s exekutivou (identifiability). V prezidentských systémech jsou vládní politika a její alternativy zosobněny v prezidentských kandidátech, čili voliči dopředu ví, koho a jakou politiku volí. Vzájemný dohled (mutual checks). Naprosté oddělení exekutivy a legislativy umožňuje, aby se tyto dvě větve navzájem lépe kontrolovaly. Bez hrozby pádu vlády se legislativa může svobodněji zabývat vládními návrhy a buď je schválit, nebo jim vytvořit skutečnou alternativu. Fixní mandáty jako záruka stability vlády. Prezidentský systém zabraňuje majoritním tendencím (vítěz bere vše) na rozdíl od parlamentního systému westminsterského typu, který je typický pro parlamentní systémy mimo Evropu

Politické strany a političtí outsideři Politické strany jsou nezbytnou součástí demokratické politiky Ale, jakou důvěru mají u občanů? V mnoha nově demokratizovaných zemích politické strany nemají velkou důvěru u občanů. Jedním z důsledků může být vzestup nedemokratických aktérů v politice. Jedním z příkladů jsou tzv. političtí outsideři. Politický outsider (často prezident) využívá apelů na lid, aby prosadil své záměry. Obchází či přímo oslabuje instituce. Využívá plebiscitárních nástrojů demokracie (např. referend). Využívá masmédií (G. Sartori – videopolitika)

Politické strany a političtí outsideři Podmínkou pro vzestup politického outsidera je: Krize tradičních politických stran (pokles důvěry, vnitřní rozkol) Nedůvěra v tradiční politické lídry (korupční skandály) Potřeba naděje ve společnosti (společnost prochází krizí) Existence silné osobnosti, která je schopná ujmout se vedení země a komunikovat s masami

Politické strany a političtí outsideři Charakteristické rysy: Komunikuje s masami přímo a obchází instituce reprezentativní demokracie (parlament, moc soudní) Silná charismatická osobnost Personalizace politiky – s lídrem se ztotožňují široké masy. Ve volbách se rozhoduje o schopnostech lídra vést zemi, ne o programu Základnou moci je ovládnutí masmédií Tím se liší od tradičních populistů, kteří se ocitali přímo tváří a tvář masám Důvěru získává jednoduchými poselstvími, používá slovník obyčejného člověka, ukazuje své emoce, prezentuje se jako člověk z lidu, nevytváří ucelený program Na svoji podporu vytváří politické strany, ale ty slouží jen jako volební platforma. Nejsou institucionalizované.

Volby Svobodné a transparentní volby jsou nezbytnou podmínkou demokracie Demokratické volby (A. Schedler): Plní svůj účel – naplňují tezi, že moc vychází z lidu. Kolektivní rozhodování. Svobodně se vytváří nabídka alternativ, ze kterých voliči vybírají (kandidáti, politické strany) Voliči svobodně formulují své preference na základě všeobecně dostupných a necenzurovaných informací Všeobecné volební právo (nedochází k vylučování nějaké skupiny dle etnického, náboženského nebo socio-ekonomického klíče) Tajné a svobodné hlasování. Volič není vystaven vnějšímu nátlaku, jak má volit. Rovnost (jeden volič = jeden hlas), neutrální dohled nad volbami, zamezení volebních podvodů Nezvratitelnost výsledků voleb

Volby Nově demokratizované země - do jaké míry jsou volby demokratické? Volební podvody jsou obtížnější, protože volby jsou pod drobnohledem médií. U mnohých voleb jsou přítomní mezinárodní pozorovatelé. Je obtížnější provést tradiční volební podvod. Manipulace s volbami je méně zjevná. Spočívá např. v nerovnosti účastnících se subjektů (např. omezený prostor v médiích, omezené zdroje financování – politické strany jsou přitom závislé především na státních zdrojích, nerovnost ve financování, potíže s registrací účastnících se subjektů) Další formou manipulace je např. uplácení voličů (kupování hlasů). V mnoha rozvojových zemích dochází k problémům se samotným uplatněním volebního práva. Např. je zde nedostatečná infrastruktura, občané se jen obtížně dostávají do volebních místností.

Volební autoritarismy A. Schedler Pravidelně se zde konají volby za účelem obnovování legitimity režimu. Pravidla hry jsou ale nastavena tak, aby vždy zvítězila vládnoucí elita – volby tak prodlužují její setrvání u moci. Režim není otevřeně represivní. Charakteristické rysy nedemokratických voleb: Vyhrazenost – kontrola volebního procesu a jeho výsledků ze strany vládnoucí elity. Je potlačen pravý účel voleb. Vyloučení nebo fragmentace opozice – praktiky znemožňující formování nebo spolupráci opozice, někdy „volby bez výběru“ Existuje zde represe a chybí férovost (není zajištěn rovný přístup k informačním a finančním zdrojům) Rovné volební právo je formálně a neformálně potlačeno Existuje zde donucování a korupce (zastrašování voličů, kupování hlasů) Dochází zde k volebním podvodům a nadržování (např. při registraci subjektů) Zvraty v průběhu voleb a po nich, resp. vládnoucí elita je schopna zajistit své znovuzvolení