Michel Foucault sociolog vědění a moci

Biografická data Narozen v roce 1926 Vystudoval filozofii a psychologii Ovlivněn marxismem (v letech 50 až 53 člen komunistické strany) Využil podněty strukturalismu v jeho různých podobách (Lacan, Levi-Strauss, Dumézil, Althusser) Jeho dizertační prací byly Dějiny šílenství Ve Francii ho proslavila Slova a věci, na mezinárodní scéně Dohlížet a trestat Od 1970 profesor na College de France Zemřel 1984

Můj osobní život stejně není vůbec zajímavý Můj osobní život stejně není vůbec zajímavý. Jestli si někdo myslí, že mojí práci nemůže být rozuměno bez odkazu k nějaké části mého života, budu o jeho otázkách po mém osobním životě přemýšlet a zodpovím je když to uznám za vhodné. Stejně jako je můj život nezajímavý tak je i zbytečné dělat s ním nějaké tajnosti a stejně tak tak je bezcenné něco z něho zveřejňovat. Michel Foucault, rozhovor se Stephenem Rigginsem, Toronto, 1982.

Psychologie a duševní nemoc. (1954) Dějiny šílenství v době osvícenství (1961) Zrod kliniky (1963) Slova a věci (1966) Archeologie vědění (1969) Dohlížet a trestat. (1975) Dějiny sexuality; Vůle k vědění. (1976) Užívání slastí. (1984) Péče o sebe. (1984)

Dějiny šílenství „cílem není napsat dějiny vývoje psychiatrické vědy , ale spíš dějiny sociálního, mravního a imaginativního kontextu v němž se psychiatrie rozvinula“ (z dopisu v němž se Foucault marně snaží vysvětlit téma své knihy prof. Lindrothovi)

„Panuje víra, že Tuke a Pinel otevřeli útulek medicíně „Panuje víra, že Tuke a Pinel otevřeli útulek medicíně. Ale ve skutečnosti do něj nezanesli vědu, ale osobnost a její moc (vládu), která si od vědy vypůjčovala jen plášť či nanejvýš své oprávnění. Je li postava lékaře s to uchopit šílenství, neznamená to, že je poznává, ale že je ovládá.“

Dopad Dějin šílenství Nejprve téměř nepovšimnuty Dostávají se do kontextu antipsychiatrického hnutí (přeloženy do aj. Laingem a Cooperem) Foucault sám se činnosti antipsychiatrického hnutí téměř neúčastní ale schvaluje ji a schvaluje i použití vlastní knihy i jsou její myšlenky často deformovány a zjednodušovány ( z Dějin šílenství se staly dějiny útlaku)

Zrod kliniky Vydána 1963 Do jisté míry využití „odpadu“ z Dějin šílenství V kontextu Foucaultova díla vcelku srozumitelné a přístupné Žádný širší ohlas ale mezi historiky a sociology medicíny dobře známá

Zrod kliniky jako instituce Přeměna vědění na konci 18. století – náhlý zlom spíše něž postupná přeměna v důsledku kumulace vědění Základní myšlenka – člověk nikdy nemá přístup k věcem samotným, neexistuje nic jako přímé nazření, ale poznání je vždy zprostředkováno, existuje pouze jako součást širší struktury vědění.

Slova a věci Epistéma epistemologický prostor určité epochy epistéma určuje nejen to, co je aktuálně uznáno jako pravdivé, ale i co takto může být k vědění přidáno – vymezuje hranice poznatelného. renesanční epistéma se točila kolem pojmu analogie. Klasická byla založena na synchronní analýze. Moderní epistéma je pak organizována kolem pojmů jako dějiny, subjekt nebo život (jakožto síla, která neustále „tepe“ a vyvíjí se). klasická doba je založena na synchronní analýze, moderní doba po ní následující je založena na diachronní syntéze – snaží se nacházet kontinuitu v dějinách, životě (evoluce) i samotném člověku (tvořivý suverénní subjekt humanitních věd)

„Predmetom „ekonómie“ v klasickom období je oblasť bohatstva „Predmetom „ekonómie“ v klasickom období je oblasť bohatstva. Je zbytočné stavať ju pred otázky ktoré pochádzajú z ekonómie iného typu, organizovanej napríklad okolo výroby alebo práce; tak isto je zbytočné analyzovať tieto rozličné pojmy (a to aj a predovšetkým vtedy, keď sa ich názov neskôr udržal s istou analógiou zmyslu) bez toho, bez toho aby sme vzali do úvahy systém, kde nadobúdajú svoju pozitivitu [Foucault 2000c: 179].

Na vytvorenie najjednoduchšieho poriadku je nevyhnutný „systém prvkov“ tj. určenie segmentov, mezi ktorými sa možu objevit podobnosti a rozdiely, typy…Poriadok, to je to, čo sa predkladá vo veciach jako ich vnútorný zákon, ako skrytá sieť, pomocí ktorej sa svojím zposobom navzájom prezerajú a zároveň je to niečo, čo existuje iba prostrednictvím mriežky nejakého pohladu, nejakej mriežky, nejakého jazyka; jedine v prázdnych poliach tohoto rastra sa v hĺbke ukazuje poriadok jako už prítomný“ [Foucault 2000c: 11-12].

Diskurz skupina výpovědí, které vymezují vědění (v širokém smyslu toho, co je uznáno jako pravdivé a správné) o nějakém námětu - tj. způsob jeho reprezentace. Diskurz není nějakou věčnou, transcendentní kategorií. Je to prostě množina výroků, u kterých lze odkrýt pravidla jejího formování – to znamená, že lze určit, jaká výpověď do daného diskurzu patří, je s ním v souladu a která již „mluví o něčem jiném“. Diskurz umožňuje postavit daný námět pouze určitým způsobem. Jiné způsoby, styly jimiž lze dané téma, oblast, problém formulovat, jsou omezeny Zde vše znovu ukazuje na výraznou strukturalistickou inspiraci. Pokud bychom chtěli popsat Foucaultův přístup slovníkem strukturální lingvistiky, pak diskurzivní formace odpovídá jazyku a výpověď řeči. formaci vědění určité společnosti, v určité době, týkající určitého tématu. jazyk není transparentním médiem sloužícím komunikaci smyslu, který vytvářejí lidé/subjekty, ani prostým odrazem jiných sociálních sil (jak to do velké míry chápe marxismus). Jazyk je konstitutivní pro vytváření významů a smyslu.

Dopad Slov a věcí Odsouzen marxisty a existencialisty pro svůj antihumanismus a ahistoričnost Sartre: Terčem je marxismus. Jde o to vytvořit novou ideologii jako poslední hráz, kterou je buržoazie ještě schopná postavit proti Marxovi. Foucault: Chudák buržoazie, že už nemá jinou hráz než moji knihu

Dopad Slov a věcí a Archeologie Vyvolání debaty o humanitních vědách – jejich úloze a metodách Vyvolání širší společenské debaty (viz konflikt se Sartrem) Dnes tyto knihy ve stínu pozdějších prací

Osobní angažovanost v 60´ Slabá, roztříštěná a nezakotvená - po období členství v KS se politicky drží spíše stranou - není členem žádné politické skupiny - svým součastníkům se jeví někdy i jako konzervativec

Aktivnějším se stává na konci 60´

Foucault jako intelektuální ikona