Michel Foucault sociolog moci a subjektivity

Vincennes Následkem protestů studentů jsou zaváděny reformy vzdělávání  více autonomie V letech 68 až 70 je Foucault šéfem katedry filosofie ve Vincennes Předtím trávil čas mimo aktuální dění (učil v Tunisu), měl přátele na vysokých místech radikální studenti mu nedůvěřovali Během práce ve Vincennes se radikalizuje

Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení. (1973) Dějiny sexuality; Diskurs, autor, genealogie - obsahuje díla: Nietzsche, genealogie, historie; (1971), Řád diskursu;(1971), Co je autor?; (1969) Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení. (1973) Dějiny sexuality; Vůle k vědění. (1976) Užívání slastí. (1984) Péče o sebe. (1984)

Foucaultova metoda archeologie vs. genealogie Archeologie i genealogie nejde se zpátky v čase, aby byla stanovena kontinuita, tedy že minulost žije v přítomnosti nejde o hledání původu, podstaty vytváření souvislostí z pozůstatků a dávání těchto zlomků do souvislostí, aby byla popsána pravidla hry Archeologie popis archívu, nikoli jeho obsahu, ale pravidel uspořádání dokumentů Genealogie - zapojení nediskurzivních fenoménů - je hledání nahodilostí, zvratů, odchylek a podobných vnějšností v dráze toho, co dobře známe

  „Raný Foucault“ „Pozdní Foucault“ Vymezení „sociální epistemologie“ sociální historie Metodologie archeologie genealogie Postavení diskurzu autonomie širší zapojení nediskurzivního Pojetí návaznosti historických období plná diskontinuita oslabená diskontinuita Zkoumaná jednotka epistémé/diskurz dispozitiv

Profesor na College de France Zvolen v roce 1970 – ve stejný den jako Raymond Aron – pravděpodobně díky dohodě mezi zastánci těchto dvou politických protikladů - Aron na rok 68 zareagoval příklonem k tradičním politickým hodnotám – liberální konzervatizmus Foucault získal místo profesora „dějin systémů myšlení“ Od této doby má dostatek času a prostředků na to dělat si prakticky co chce

Dohlížet a trestat (1973) Na počátku 70´iniciuje Foucault „Skupinu pro informace o věznicích“ Je hlavním autorem publikace této skupiny, která se jmenuje „Nepřijatelné“. V ní se píše: „Nepřijatelné jsou: soudní tribunály, policajti, nemocnice, útulky, škola, vojenská služba, tisk, televize, stát.“ Svou angažovanost doplňuje studiem a akademickou prací na tématu trestání

systém trestání (od represe k produkci) 1. přechod od utajovaného souzení a veřejného mučení k veřejnému souzení a utajovanému trestání; vyšetřování jako hledání obecné pravdy po vzoru vědy 2. zrod disciplíny jako umění ovládání lidského těla, které ho činí „poslušným a užitečným“; mikrofyzika moci 3. zrození vězení jako jednotné instituce trestání; vězení předmětem neustálého reformování; trestání produkující populaci delikventů

zacházení s nemocnými (od exkluze k inkluzi) lepra mor nahrazení modelu lepry modelem moru odpovídá velmi důležitému historickému procesu – vynálezu pozitivních technik moci

psychiatrická expertíza a panoptikum (od práva k technologii; vědění a moc) sociální věda a psychologie se ustavuje v souvislosti s výkonem moci nad jednotlivci; situace moci a dozoru umožňovala pozorování a vědění a naopak, aby bylo možné získat potřebné vědění, bylo nutné podrobit objekt zkoumání dozoru panoptikum

Srovnání s jinými přístupy - Durkheim Durkheim chápal trestní právo a trestání do značné míry jako výraz základních sdílených hodnot společnosti Vývoj v této oblasti se uskutečnil ve směru od pomsty (retributivismus) k narovnání (restitutivní pojetí) Pro Durkheima jde o pokrok a humanizaci Durkheim nestudoval jemné mocenské mechanismy a technologie podpírací fungování trestního systému

Srovnání s jinými přístupy marxisté Zásadní je pro ně ekonomická nerovnost – třídy s nejvyšším majetkem mají i největší vliv trestní systém si uzpůsobují ve svůj prospěch Rusche and Kirchheimer ve své knize Punishment and Social Structure prezentují tento pohled asi nejvyostřeněji Foucault tento pohled neodmítá, ale je podle něj nedostačující protože vůbec neanalyzuje mechanismy, pomocí jichž je disciplinování společnosti dosaženo

Gilles Deleuze (1992) doba disciplinárních společností končí Gilles Deleuze (1992) doba disciplinárních společností končí. Dnes všude sledujeme snahu „reformovat školu, reformovat průmysl, nemocnici, armádu, vězení, každý ale ví, že tyto instituce (které představují jádro společenské disciplinace) jsou v delší nebo kratší lhůtě odbyté. Jedná se pouze o to pečovat o jejich agónii a zaměstnat lidi do ustavení nových sil, které klepou na dveře. Jsou to společnosti kontroly, které nahrazují společnosti disciplinární.“