Škola Střední průmyslová škola Zlín Název projektu, reg. č. Inovace výuky prostřednictvím ICT v SPŠ Zlín, CZ.1.07/1.5.00/ Vzdělávací oblast Odborné vzdělávání Vzdělávací obor Architektura Tematický okruh Architektura 20.století Téma Architektura 20.století Tematická oblast Architektura 20.století Název Soudobá architektura a její vývoj II. – bruselský styl AutorIng. arch. Jiří Šobáň Vytvořeno, pro obor, ročníkříjen 2013, stavebnictví, 3. ročník Anotacesoudobá architektura – bruselský styl Přínos/cílové kompetenceseznámit žáky se soudobou architekturou VY_32_INOVACE_39_18
CÍLE KAPITOLY je to moderní architektonický styl. název vychází z francouzského béton brut, („drsný beton“). k hlavním brutalistickým tvůrcům patří Le Corbusier, v jehož díle se náznaky brutalismu objevovaly od třicátých let. architekt tím reagoval na přílišnou jednotvárnost funkcionalistických staveb.
RYCHLÝ NÁHLED A OBSAH TÉTO KAPITOLY Bruselský styl je vžitý název pro výtvarný styl, uplatňující se v architektuře a užitém umění v Československu na konci 50., v 60. a 70. letech 20. století.
ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU na tuto kapitolu si rezervujte dvě vyučovací hodiny. KLÍČOVÁ SLOVA Bruselský styl je vžitý název pro výtvarný styl, uplatňující se v architektuře a užitém umění v Československu na konci 50., v 60. a 70. letech 20. století.
ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA: ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA: Bruselský styl je vžitý název pro výtvarný styl, uplatňující se v architektuře a užitém umění v Československu na konci 50., v 60. a 70. letech 20. století. Název je odvozen od fenomenálního úspěchu, který zaznamenala československá účast na EXPU 58 v Bruselu a který motivoval československou společnost k hledání nového vizuálního stylu v architektuře a užitém umění.
Základní charakteristika: Bruselský styl je vžitý název pro výtvarný styl, uplatňující se v architektuře a užitém umění v Československu na konci 50., v 60. a 70. letech 20. století. Název je odvozen od fenomenálního úspěchu, který zaznamenala československá účast na EXPU 58 v Bruselu a který motivoval československou společnost k hledání nového vizuálního stylu v architektuře a užitém umění.
Základní charakteristika: Prvotním impulzem pro vznik tohoto stylu byl zánik socialistického realismu jako oficiálního výtvarného směru. Ve vzniklé uvolněné atmosféře byla připravována československá účast na EXPU 58, která byla později v celosvětové konkurenci oceněna Zlatou hvězdou pro nejlepší expozici. Pavilon Československa sestával ze dvou objektů, jejichž autory byli architekti František Cubr, Josef Hrubý a Zdeněk Pokorný. Prvním objektem byl samotný výstavní pavilon, druhým restaurace.
Charakteristické rysy: Bruselský styl se oproti tomu vyhraňuje orientací na nové materiály a technologie a s nimi spjatý estetický výraz stavby, orientace na sklo, ocel a plast, na úzkou spolupráci architektů s výtvarníky. Typická je pro něj inovace, barevnost, geometrické hříčky.
Charakteristické rysy: V architektuře pak konsensus mezi hodnotami funkcionalismu a silným výtvarným účinkem. Využívá křivkové tvary, experimentální využití laminátu a hliníku, lehké točité schodiště.
PŘÍKLADY ARCHITEKTONICKÝCH REALIZACÍ: PŘÍKLADY ARCHITEKTONICKÝCH REALIZACÍ: PAVILON Z NA BRNĚNSKÉM VÝSTAVIŠTI PAVILON Z NA BRNĚNSKÉM VÝSTAVIŠTI - Alexa Z., Lederer F., Pospíšil Z., Denk Z., Steinhauser M. Plavecký stadion v Podolí - Podzemný R.F.
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ SOUDOBÁ ARCHITEKTURA – BRUSELSKÝ STYL PAVILON Z NA BRNĚNSKÉM VÝSTAVIŠTI ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ SOUDOBÁ ARCHITEKTURA – BRUSELSKÝ STYL PAVILON Z NA BRNĚNSKÉM VÝSTAVIŠTI
PŘÍKLADY ARCHITEKTONICKÝCH REALIZACÍ: PŘÍKLADY ARCHITEKTONICKÝCH REALIZACÍ: PAVILON Z NA BRNĚNSKÉM VÝSTAVIŠTI PAVILON Z NA BRNĚNSKÉM VÝSTAVIŠTI - Alexa Z., Lederer F., Pospíšil Z., Denk Z., Steinhauser M. PLAVECKÝ STADION V PODOLÍ PLAVECKÝ STADION V PODOLÍ - Podzemný R.F.
Plavecký stadion Podolí je velké pražské sportovní a rekreační zařízení ČSTV, které se nachází v jižní části hlavního města Prahy při pravém břehu řeky Vltavy v pražské čtvrti Podolí v bývalém Podolském lomu, bezprostředně pod Kavčími horami, nedaleko od Podolské vodárny u Veslařského ostrova. Jedná se o velké centrum plaveckých sportů, které zahrnuje krytý bazénsportovní rekreačníPrahyVltavyPodolíPodolském lomuKavčími horami Podolské vodárnyVeslařského ostrova bazén
50 metrů a dva venkovní bazény, z toho jeden 50 metrů dlouhý a jeden 33 metrů dlouhý. Oba dva padesátimetrové bazény mají osm plaveckých drah. Menší venkovní bazén je určen pro skoky do vody a vodní pólo. U venkovních bazénů je k dispozici tribuna pro sedících diváků.metrůskoky do vody vodní pólo
Druhá skokanská věž v areálu se nachází u krytého bazénu. Na stadionu je pravidelně pořádáno letní Mistrovství republiky v plavání a od 8. do 12. července 2009 stadion hostil Mistrovství Evropy juniorů v plavání. Mistrovství republiky v plaváníMistrovství Evropy juniorů v plavání Pro rekreaci Pražanů se zde nachází i velký tobogán, dětské brouzdaliště, sauny,solária apod.tobogánbrouzdalištěsaunysolária Plavecký stadion Podolí
Do provozu byl uveden v roce 1965 v bývalém Podolském vápencovém lomu, který po ukončení těžby vápence sloužil jakožto provizorní skládka popela a stavebního odpadu, v jeho areálu se nachází přírodní památka Podolský profil.1965vápencovémlomuskládka popelaPodolský profil
SHRNUTÍ KAPITOLY Bruselský styl se oproti tomu vyhraňuje orientací na nové materiály a technologie a s nimi spjatý estetický výraz stavby, orientace na sklo, ocel a plast, na úzkou spolupráci architektů s výtvarníky.
SHRNUTÍ KAPITOLY Typická je pro něj inovace, barevnost, geometrické hříčky. V architektuře pak konsensus mezi hodnotami funkcionalismu a silným výtvarným účinkem. Využívá křivkové tvary, experimentální využití laminátu a hliníku, lehké točité schodiště.
KRESBY A FOTOGRAFIE: HAAS, Felix. Architektura 20. století. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, n.p., ISBN S GÖSSEL, Peter; LEUTHÄUSER, Gabriele. Architektura 20. století. Praha : Slovart, ISBN ISBN KRIER, Léon. James Stirling: Buildings and projects [s.l.] : Verlag Gerd Hatje, GIROUARD, Mark. Big Jim - The Life and Work of James Stirling. London : Verlag Gerd Hatje, 1998.