Právo a společenská změna Komplexní inovace výuky práva pro moderní společnost CZ.1.07/2.2.00/

Společenská změna  Společnost se neustále vyvíjí.  Neměnnost společnosti není možná - mění ji v čase technologický pokrok, ekonomické, sociologické, demografické, geopolitické, klimatické, aj. faktory. - může ji měnit dokonce i právo (Robert Summers uvádí jako příklad zavedení povinné školní docházky),  Vývoj společnosti může být: - plynulý, pozvolný, evoluční (společnost reaguje na nové podněty průběžně) - náhlý, zlomový, revoluční (jako reakce na frustraci z nahromaděných podnětů, na které nebylo průběžně adekvátně reagováno)

Zlomová společenská změna  Vznik nového státu, který se významně vymezuje oproti předchozím, Příklady: dekolonizace Afriky v 60. letech, rozpad Sovětského svazu a Jugoslávie  Zásadní celospolečenská změna uvnitř státu (např. nastolení totalitního režimu nebo naopak demokratizace, rychlé odbourání dosavadního mocenského modelu) Příklady: Československo v letech 1948 a 1989, zrušení apartheidu v JAR (1990), VŘSR v Rusku (1917).  Náhlé změny společnosti v důsledku vnějších činitelů (např. přírodních katastrof, války či změn klimatu)

Právo jako společenský jev  Právo a společnost - Společnost nemůže fungovat bez práva. Právo stabilizuje sociální a společenské vztahy. Vnáší do společnosti řád.  Právo a stát - Právo je spojeno s vývojem společnosti na ohraničeném území. Každý stát má svůj právní systém, který přímo závisí na existenci státu.  Efektivita (tj. funkčnost) práva - Obsah práva i jeho aplikace a interpretace by měly odpovídat aktuálním potřebám společnosti. Z důvodu efektivity musí být právo stabilní (musí skýtat jistotu práv a musí být předvídatelné) a současně musí být dynamické (musí adekvátně reagovat na změny).

Stabilita práva I.  Právo stabilizuje sociální a společenské vztahy a vnáší do společnosti řád, proto existuje oprávněný požadavek stability a jistoty práva.  Požadavek stability vede k formalismu v právu.  Stabilita práva souvisí s předvídatelností v rozhodování zákonodárce a soudů. Další posílení jistoty práva.  Právo směřuje k zachování daného společenského stavu i sebe sama.

Stabilita práva II.  Existují teorie o nezměnitelnosti a univerzálnosti práva (vlastní teokratickým konceptům, např. islámské právo).  Avšak i přirozenoprávní teorie podporují myšlenku dynamiky práva (např. Max Weber dokonce tvrdil, že přirozenoprávní teorie obsahují určité revoluční aspekty). Přirozené právo zůstává činitelem, který formuluje ideály a vyvolává vůli po změně.

Dynamika práva I.  Právo se vyvíjí spolu se společností a přizpůsobuje se zejména: - společenským změnám/novým sociálně-ekonomickým podmínkám - technologickému pokroku (vznikají zcela nové oblasti právní regulace) - mezinárodnímu právu a mezinárodněprávním závazkům - v případě ČR také komunitárnímu právu  Extenze právní regulace v souvislosti s poklesem významu mimoprávních normativních systémů (např. náboženských norem) a s oslabením tradičních sociálních vazeb (např. v rodině). Výrazný nárůst normativních právních aktů.

Dynamika práva II.  Právo se vyvíjí záměrně (zejména v legislativním procesu) i spontánně (mění se materiální podstata práv a vnímání jejich obsahu společností).  Dynamika se projevuje v normotvorbě čili v legislativním procesu (tj. přijímání a pozměňování zákonů a jiných právních předpisů), ale také ve výkladu právních norem (zejména soudy). Existuje obecná představa, že právo se v normativním smyslu vyvíjí pouze formou „legislativních skoků“ čili cestou přijímání nových a novelizací starých právních předpisů. Ve skutečnosti se ale právo vyvíjí i v rámci platné právní úpravy, kdy po určité podobě dochází ke změně v chápání jednotlivých ustanovení a to cestou odlišné interpretace státními orgány, zejména soudy.  Zvláště v demokratických státech roste význam judikatury, která svým výkladem dotváří právo.

Vztah stability a dynamiky práva  Ve vývoji práva se nutně střetává stabilita a dynamika.  Ve stádiu homeostáze (relativní stálosti) společenských poměrů je pro plnění funkce práva nezbytná jeho stabilita. Právo by se nemělo měnit nahodile.  Požadavek stability práva ovšem neznamená požadavek neměnnosti práva.  Právo by se mělo dynamicky měnit, existuje-li k tomu objektivní potřeba společnosti, zvláště pokud se i právní vědomí společnosti začíná rozcházet s platným právem. Vždy se však musí zvážit, zda nová právní úprava ve své předpokládané efektivitě obstojí proti požadavku stability práva. V praxi se to většinou projeví až po několika letech platnosti nové právní úpravy.  Každá úspěšná revoluce sice přechodně destabilizuje společenské poměry, ale nakonec vždy vytváří nové právo.

Dynamika českého práva – aktuální otázky  Mimořádná dynamika českého práva po roce 1989, která přetrvává dodnes, byla původně dána dvěma faktory: - celospolečenskou změnou socioekonomických podmínek v roce 1989 a potřebou přizpůsobit právo demokratickým standardům i mezinárodněprávním závazkům - přizpůsobováním se požadavkům komunitárního práva v souvislosti se vstupem ČR do EU (2004), zejména implementace práva EU  Avšak tato dynamika se nakonec v českém právu stala setrvalým jevem, který s původními příčinami již ani nesouvisí. Příliš rychlá dynamika českého právního řádu dokonce vykazuje znaky nestability práva.

Nedostatky současného práva ČR  Přebujelá legislativa – v současnosti platí asi právních předpisů (z toho čtvrtinu tvoří zákony).  Nestabilita právních norem – legislativní smršť rychle se měnících zákonů a právních předpisů (nejčastěji se mění daňové zákony, zákoník práce a občanský soudní řád). Absence jednotící filozofie pro tvorbu zákonů – český právní řad neobohacují koncepčně promyšlené a vzájemně provázané zákony, ale spíše jen nahodile přijímané zákony.  Tzv. legislativní přílepky – nové zákony často obsahují ustanovení, která mají umožnit „průjezd“ zcela nesouvisejícím návrhům a měnit smysl jiných již existujících zákonů (říká se jim „jezdci“).

Kontinuita a diskontinuita vývoje práva  Naléhavá otázka po každé zlomové společenské změně: Uznat a převzít dosavadní právní řád a teprve na jeho základě uskutečnit zásadní změny tohoto řádu a následně i společnosti, nebo tento řád zcela odmítnout a bezprostředně založit úplně nový právní řád?  Kontinuita práva posiluje právní jistotu a stabilitu práva, naopak diskontinuita stabilitu práva přechodně narušuje. To samé platí i ve vztahu ke společnosti samotné.

Kontinuita vývoje práva  Formální kontinuita – kontinuita v pramenech práva a právních institucích. Všechny změny nastávají podle procesních a kompetenčních předpisů dosavadního právního řádu. Tzv. recepce právního řádu. V případě vzniku nových států je součástí této kontinuity také tzv. sukcese (tj. nástupnictví po předchozím státu). Příklady: Československo v letech 1918, 1948 i  Materiální kontinuita – kontinuita v hodnotových základech práva. K obsahovým změnám práva dochází pozvolna, v plynulé návaznosti, což ovšem znamená, že po zlomové společenské změně je zachování materiální kontinuity jen sotva možné. Příklad: Vznik ČR v roce 1993.

Diskontinuita vývoje práva  Formální diskontinuita – zlomová společenská změna se sama prosadí jako základní norma či ohnisko nového právního řádu. Dosavadní právní řád přestává jako celek platit. Vzniká dočasné právní vakuum. Příklady: Sovětské Rusko po bolševickém převratu (1917), proces připojení východního Německa k SRN (1990).  Materiální diskontinuita – zlomový posun v hodnotovém základu práva, což se záhy projeví také v zásadní změně dosavadního právního řádu, součást každé zlomové společenské změny, může k ní docházet i při zachování formální kontinuity vývoje práva Příklady: Československo v letech 1918, 1948 i 1989

Trvání práva  S pojmem kontinuity práva úzce souvisí také pojem trvání (persistence) práva.  Právo je vázáno na stát, který je subjektem mezinárodního práva. V mezinárodních vztazích je v souvislosti se zlomovou společenskou změnou zcela jednoznačně preferována varianta zachování formální kontinuity práva před jeho diskontinuitou a to především s ohledem na právní jistoty ostatních členů mezinárodního společenství.  Recepce (tj. převzetí) práva – zejména při vnitrostátní společenské změně, ale i při vzniku nového státu.  Sukcese (tj. nástupnictví) státu – při vzniku nového státu, rozdělení státu či změně hranic, ve vztahu k ostatním státům. Nový stát přebírá v přiměřené míře mezinárodněprávní závazky svého předchůdce.

Právní transpozice  Přejímání cizích právních norem a standardů a jejich začleňování do domácího právního systému. Příklad: Přejímání amerických a evropských právních norem a standardů východoevropskými státy po roce  Zkušenosti naznačují, že právní transpozice ne vždy funguje dobře. Důležitá je kompatibilita přejímaných zákonů s již existujícími. Příklad: antimonopolní zákony, které převzalo Japonsko po roce 1945 od USA, se ukázaly jako efektivní nástroj regulace, naopak pozemkové zákony přijaté v afrických státech po evropském vzoru zcela nevyhovovaly místním podmínkám.

Vyrovnání se s minulostí  Každá zlomová společenská změna, která zakládá nové politické poměry i zásadní změny v právním řádu, vyvolává potřebu vyrovnat se s minulostí. Dvě základní výzvy jsou: (1) náprava křivd a právních deformací (2) odpovědnost (popř. potrestání) viníků  Forma vyrovnání se s minulostí (zejména s odpovědností viníků) závisí na okolnostech, za kterých ke společenské změně dochází: - snaha trestněprávně postihnout viníky je výrazně větší po násilné revoluci, občanské válce, cizí okupaci či po svržení režimu, který se bezprostředně před tím dopouštěl násilí (na potrestání panuje společenská shoda) - tato snaha je naopak výrazně slabší po pokojné společenské změně a odstranění spíše již jen stagnujícího totalitního režimu, se kterým se navíc významná část společnosti v nějaké míře zkompromitovala

Vyrovnání se s minulostí – vztah k viníkům  Způsoby vyrovnání se s minulostí a jejími viníky: Všestranné potrestání – argumenty pro: právní stát má povinnost trestat zločiny proti lidskosti a dodržovat rovnost před zákonem v případě trestněprávní odpovědnosti (proč by pachatelé některých trestných činů měli být stíháni a jiní ne?). Tlustá čára (absolutní či relativní) za minulostí – argumenty pro: demokracie musí být založena na smíření, ne na rozdělování společnosti, konsolidace demokracie a společnosti má přednost před potrestáním zločinů.

Další formy vyrovnání se s viníky  Tlustá čára za minulostí je upřednostňována zejména při zachování formální kontinuity práva během společenské změny.  Ze zahraničí jsou známy také tzv. komise pravdy a usmíření, které jsou „dočasným orgánem zřízený ad hoc jako odpověď na dědictví minulosti“. Dobrovolným předstoupením viníka před komisi je možné zbavit se trestněprávní odpovědnosti. Vhodné zejména v případech, kdy společnost zůstává i po společenské změně nadále rozdělena.  Tzv. lustrační zákony – exponentům bývalého režimu a některým příslušníkům jeho bezpečnostních složek dočasně znemožňují přístup do některých vyšších funkcí ve státní správě, samosprávě a v ozbrojených složkách (zákony ovšem umožnují udělení výjimky). Nejedná se o trest, ale o ochranu nového režimu před možným působením stoupenců bývalého režimu.

Morální satisfakce  Odmítnutí předchozího režimu jako právního státu a ocenění jeho aktivních odpůrců. V ČR platí zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu - zákon označuje za legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty odpor občanů proti tomuto režimu (i v případě odboje a spojení se s cizí mocí) Dále zákon č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu - zákon definitivně uznává tzv. třetí odboj - rozlišuje mezi odbojem a odporem - účastníkům odboje přiznává postavení válečných veteránů

Rehabilitace  Navrácení občanské cti a trestní bezúhonnosti osobám odsouzeným v politických procesech. Vyskytuje se pouze v trestním právu.  V ČR platí zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, který ruší všechna odsuzující soudní rozhodnutí učiněná v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 za konkrétní, v zákoně vyjmenované trestné činy (např. podvracení republiky, upuštění republiky, atd.).

Restituce  Navrácení do původního stavu.  V majetkoprávních vztazích se jedná o navrácení neoprávněně zkonfiskovaného a zestátněného majetku (popř. finanční náhrady za tento majetek) původnímu majiteli.  V České republice se majetkové restituce řídí zásadou, že nesmí být vydáván zpět majetek zkonfiskovaný či zestátněný před 25. únorem 1948 (k zestátňování majetků totiž docházelo podle ústavních dekretů a dalších předpisů již v letech 1945 až 1948).