Výpovědní možnosti a limity stabilometrie S.Otáhal

STABILO – METRIE MĚŘENÍ STABILITA je schopnost soustavy, systému při působení podnětu, se ustálit v rovnovážném stavu ( v mezích stability) a po odeznění podnětu se vrátit do původního, výchozího stavu v mechanické variantě svoji formu statickou a dynamickou MĚŘENÍ stability se provádí měřením časového průběhu charakteristických veličin a následným srovnáním výsledků s kriterii stability stability vzpřímeného stoje člověka se v současné době upírá pouze o hodnocení časového průběhu působiště výslednice kontaktních sil

STABILNÍ VERSUS LABILNÍ

STABILISACE NESTABILITY

Řetězce a mechanismy

Prvotní informace prosté a kombinované stabilometrie Stabilometr u pohybujícího se tělesa nedetekuje vertikální průmět těžiště těla, ale působiště výsledné kontaktní síly. Pedobarografický „doplněk“ detekuje distribuci dílčích tlaků

Teorie statické rovnováhy Je pro interpretaci stability vzpřímené stoje zcela nevyhovující Stabilitní kriteria pracují pouze s průmětem těžiště a jeho polohy ke „klopným hranám“

Teorie oscilační Předpokládá „řiditelný“ pasivní typ stabilisace v kloubech Stabilitní kriteria se opírají o analýzu periodicity, o analýzu tvaru x(t) a y(t) Fourierovou frekvenční analýzou. Do výsledku se silně promítá geometrie hmot (J). Bez definovaného podnětu nevypovídá bezpečně o strategii stabilizace.

Teorie stochastická Předpokládá aperiodický pohyb, který je vyvolán aktivní stabilisací („pulsní motorky“), jejichž koordinace je stochastická Stabilitní kriteria vychází ze spektrální (statistické) analýzy odezvy x(t), y(t) (četnost, histogram apod.) Strategie řízení stabilizace je neidentifiokovatelná

Teorie determinovaného chaosu Předpokládá výrazné změny tvaru odezvy na základě dílčích stabilizačních manévrů. Stabilitní kriteria nejsou zatím spolehlivě známá. Vycházejí „charakteristické dimense“ funkce. Analýza odezvy pracuje z principy fraktální geometrie – zatím ve vývoji. Je velmi citlivá na charakter dílčích komponent manévrů.

Závěr Současná stabilometrie není sama o sobě schopna podat validní informace o strategii stabilizace vzpřímené polohy člověka. Jakékoliv současné rutinní zpracování „nativního“ stabilogramu je poplatné výchozí „hypotéze“ o původu signálu, tedy teorii z které tato rutina vychází. Zpracovávaný signál je rovinný, stabilizační proces je však prostorový. To přináší další redukci v možné interpretaci. Výpovědní schopnost současné stabilometrie je možné významně vylepšit její kombinací se simultánní pedobarografií a 3D analýzou pohybu.