Metody a organizační formy při výuce fyziky Jiří Tesař

Výuková metoda  Definice: je záměrný postup nebo způsob didaktického uspořádání obsahu výuky, vyučovací činnosti učitele a učebních aktivit žáků, který směřuje k dosažení stanovených cílů výuky v souladu s didaktickými zásadami se zásadami organizace výuky.  Nosná část komunikace: UČITEL – ŽÁK  Představuje koordinovanou činnost učitel a žáků  Vychází z cílů výuky a z didaktických zásad

Didaktické zásady:  vědeckosti, srozumitelnosti a přiměřenosti učiva,  cílevědomosti, soustavnosti, vazba na praxi,  žákova aktivita a uvědomělá spolupráce,  názornosti (konkr. x abstrakt., empir. x teoret.),  trvalosti a spolehlivosti,  kolektivního charakteru a individuálního přístup k žákům,  vazby fyziky na ostatní předměty (M, Bi, CH, …).

Metodický postup  konkretizace výukové metody na určité části výuky  charakteristický pro každého učitele  výrazně ovlivňuje výsledky výuky  např. - teoretický výklad + experiment - experiment + teoretický výklad

Vyučovací metody Třídění podle zdroje poznatků:  Metody slovní  Metody názorně demonstrační  Praktické metody

Slovní monologické metody ve fyzice  Popis, vysvětlování, vyprávění, přednáška, instrukce.  Popis – poznávání statických jevů - popis motoru,…  Popis přechází ve vysvětlování a objasňování  Vyprávění – historický vývoj, příhoda z praxe,..(motivace)  Přednáška – náročná – pomocný zápis  Instrukce učitele – před praktickou činností

Slovní dialogické metody ve fyzice  Rozhovor – komunikace mezi učitelem a žákem.  Správná formulace otázky – vycházet z dosavadních zkušeností žáků, nepodněcovat mechanickou reprodukci, povzbuzovat žáka.  Stručnost a výstižnost, intonace, spisovnost,….  3 stupně aktivizace: otázka – odpověď od 1 žáka, otázka – odpověď od více žáků, otázka – odpověď od více žáků +otázky mezi žáky navzájem

Slovní dialogické metody ve fyzice  Dialog – vyšší forma rozhovoru na partnerské úrovni  - hledání různých řešení a přístupů (co ovlivnilo přesnost měření???)  Diskuse – aktivní účast všech zainteresovaných  Nadnesení tématu – následuje jeho analýza  Brainstorming – spontánní nápady – jejich vyhodnocení a analýza – hledání řešení problému  kritického myšlení (určení výšky budovy, určení počtu částic,….)

Slovní dialogické metody ve fyzice  Práce s textem – učebnicí, encyklopedií, vyhledávání,..  čtení textu a reprodukce,  čtení formálních informací – grafy, schémata, obrázky,..  čtení textu + odpovědi na otázky,  čtení textu + vytvoření zápisu do sešitu,  text a vysvětlení jeho závěru,  text – analýza a systematizace faktů,  dva texty na stejné téma – jejich srovnání,  kritický přístup k informaci získané z textu (Internet,…),  rozvinutí myšlenek obsažených v textu.

Názorně demonstrační metody ve fyzice  Pozorování – žákova dovednost- musí se rozvíjet,  Předvádění –např. demonstrační experiment.  Demonstrace obrazových pomůcek (schémata, grafy, tabulky,….  Projekce (statická, dynamická) – zpětný projektor, dataprojektor,…  Působit na co největší počet smyslů - multimedia

Praktické metody ve fyzice  Žákovské pokusy a laboratorní cvičení.  Řešení fyzikálních úloh.  Praktické manuální a intelektuální činnosti: - sestavení a rozebrání laboratorního zařízení - sestrojení a čtení grafů, - vyhledávání informací (tabulky, Internet,…) - dovednost praktické aplikace.

Vyučovací metody Třídění podle obsahu vzdělání:  Metoda informačně receptivní (objasňující)  Metoda reproduktivní  Metoda problémového výkladu  Metoda heuristická  Metoda výzkumná (částečně badatelská)

Vyučovací metody Cíl všech metod – žák musí:  poznat a pochopit,  zapamatovat si,  umět aplikovat ve známých situacích,  umět aplikovat v nových situacích.

Metoda informačně receptivní = Metoda objasňující:  opírá se o výklad,  učitel ukazuje žákům vzory činnosti,  učitel ukazuje reprezentanty určitých skupin poznatků,…  řešení vzorových příkladů,…  demonstrační experiment.  Žáci jsou více méně pasivní – pouze zapamatování, zápis poznámek, srovnání s dosavadní zkušeností.

Metoda reproduktivní Žáci reprodukují poznatky získané jinými metodami:  rutinní úlohy – převody jednotek, el. značky, …  řešení úloh na nejnižší úrovni (pouze zapamatování bez hlubšího pochopení a aplikace,…),  žák musí dostávat průběžně zpětnou vazbu o výsledku své činnosti..  Je zdánlivě efektivní,  je jednoduchá na přípravu učitele a realizaci hodiny,  nevede však k tvůrčí činnosti žáka.

Metoda problémového výkladu Problém = teoretická nebo praktická obtíž, kterou je potřeba řešit vlastním aktivním zkoumáním, aktivizací myšlenkové činnosti  Vyhledání problému (problémové situace).  Navození problémové situace.  Formulace problému  Analýza problémové situace.  Formulace hypotéz.  Řešení problému.  Ověření řešení a jeho aplikace.

Heuristická metoda ve fyzice  Řešení problému - nevychází se z formulované hypotézy.  Konečné řešení je nalezeno v pozorovaných jevech!  Zpočátku hrubý odhad – postupné upřesňování pomocí vhodných otázek.  Učitel pouze usměrňuje poznávací činnost žáka.  Nový poznatek objevují a formulují žáci sami!  Výhody – motivace, aktivita, rozvoj tvůrčí činnosti, hlubší pochopení učiva, rozvoj myšlenkových operací,….  Nevýhody – náročné na čas, ne všechna témata, vysoké nároky na učitele – příprava i vlastní průběh

Výzkumná metoda (částečně badatelská)  Žák si proces objevování řídí sám – je dominantní  rozvoj osobnosti, aktivity a kreativity, osvojení metod práce,…  získává zkušenosti z tvůrčí práce,  týmová práce – rozvoj organizačních schopností,  kontrolní a koordinační činnost učitele.  Konkrétní náměty: (často projektová výuka) konstrukce slunečního kolektoru, úspora energie v domácnosti, snížení hluku na pracovišti, konstrukce učební pomůcky,…

Výzkumná metoda (částečně badatelská) Rozfázování na etapy:  pozorování a zkoumání faktů a jevů,  vytýčení problémů – zkoumané problematiky,  stanovení hypotéz, cílů a výstupů,  sestavení plánu činnosti, časový harmonogram bádání,  organizační, materiální a finanční zabezpečení bádání,  realizace plánů, popis použitých postupů  formulace výsledků, řešení, vysvětlení problému,  ověření vzešlého řešení,  praktické závěry a aplikace.

Organizační formy výuky  Definice: uspořádání podmínek k realizaci obsahu výuky, v jejichž rámci se používají různé metody výuky a výukové prostředky.  Podle vztahu k žákovi: hromadná a samostatná práce, skupinová výuka,  podle charakteru výuky: učebna, laboratoř, exkurze, domácí práce  podle délky výuky: normální (1h = 45 min), zkrácená, dvouhodinová, seminář,…

Hromadná výuka  Klasická hodina – 45 minut, všichni žáci stejná činnost.  Můžeme rozdělit na několik vyučovacích typů: motivační hodina, výkladová hodina, opakovací hodina, zkoušecí hodina.  Smíšená hodina – nejčastěji používaná – zahrnuje kombinaci typů.

Samostatná práce žáků  Musí být tvořivá - relativní nezávislost žáka na okolí.  Musí být založena na motivaci žáků a jejich citlivém, vedení podle žákových předpokladů.  Rozhodující je vlastní úsilí žáka k získání nových poznatků.  Přihlížet k přiměřenosti obsahu a formy učiva.  Práce s učebnicí, sbírkou úloh, tabulkami, prac. sešitem, počítačem, literaturou,…  Samostatné experimentování nebo pozorování – zpracování výsledků, zápisu,…

Skupinová práce žáků  Rozdělení do 3 -5 členných skupin.  Zadání pracovních úkolů.  Společná práce všech členů skupiny.  Individuální přístup k žákovi  Návyk práce v týmu.  Rozfázování: - hromadně – dialog – analýza – zadání úkolů - skupinově – vypracování úkolu – uplatnění všech - hromadně – sdělení výsledků – zobecnění –hodnocení  Např. závislost odporu drátu na jeho parametrech.

Exkurze = Výuka v mimoškolním prostředí  Výběr objektu – podle učiva  Příprava žáků – zadání úkolů, zopakování učiva, organizace, upozornění na bezpečnost.  Časová náročnost – ZŠ (max. 1 h); SŠ (max. 2 h).  Udržení pozornosti žáků, domluvit odpovídající (přiměřený) výklad (případně sám učitel).  Zhodnocení – průběh, získané poznatky, splnění úkolů, společenské poznatky, využití v dalších hodinách,…