Člověk jako OSOBA Zuzana Svobodová

vstupní otázky: Co znamená lidskost? Co činí člověka člověkem? Co je smyslem péče (zdravotníka, lékaře)?

Osoba Def. dle filosofického slovníku: „jednotlivost duchovního řádu“ Nejstarší známá definice osoby: Boethius (†524/525 po Kr.): „Persona est naturae rationabilis individua substantia.“ (Osoba je individuální substance racionální přirozenosti) v díle De persona et duabus naturis 3; PL 64, 1343.

Kam až sahá moc člověka? Co (ne)může člověk na sobě (svém já) či na druhém „zničit“? Jak (ne)lze sebe či druhé instrumentalizovat (zne-/-po-/užít, manipulovat)?

Osoba Člověk jako vztahová bytost Vztah – otevřenost / neuzavřenost – dialogičnost V. Ivanov, M. Buber, G. Marcel, E. Lévinas Pravda se člověku o něm samém ukazuje v jeho otevřenosti d(D)ruhému Jiný, druhý Člověk jako bytost schopná naslouchat, odpovídat, oslovit, pečovat, nebýt jen pro sebe sama…

Osoba a svoboda tragika života zvrhlého v automatismus („vykonávám, rozhodují jiní“, příklad: Eichmann – Arendtová o něm: člověk nemyslící, vykonávající, vždy konvenční) svoboda jako možnost žít z vlastního rozhodnutí, z vlastní moci člověk nemůže žít autonomně jinak než tvorbou, činností, prací smysl, účel života nemůže být člověku dán zvenčí, každý se jej může zmocnit jen sám za sebe Aristoteles: Nedobrovolné se děje z nutnosti, z násilí, bez rozvahy (DIANOA). Dobrovolné – bez donucení, s rozvahou (doslova: z rozvahy: EK DIANOIÁS)

Pojem „osoba“ v bioetice bytost schopná … (myslet, cítit, vnímat, rozhodovat, trpět – snášet, …) – „fungující“ (funkční) → „empirický funkcionalismus“ Kdo však je tím, kdo může rozhodovat o nefunkčnosti? („Velký šéf“?) bytost mající … (lidský genom, svobodu, řeč, vůli, humor, sebevědomí / svědomí, …) Jaké specifikum je rozhodující, co je podstatou bytnosti bytí člověka? → „ontologický personalismus“

? …ergo sum tedy JSEM dubito pochybuji, si enim fallor jestliže se mýlím, cogito myslím, sentio cítím, video vnímám, promitto slibuji, … tedy JSEM ?

Osoba individualita in se (sama o sobě) per se (prostřednictvím sebe) existence pobyt (Dasein) Tvář

Osoba a přirozenost přirozenost – vše, co je (předem) dáno osoba – vše, co z toho člověk „udělá“ – skrze vědomé sebeutváření vlastního bytí „svou přirozeností jsme dialogické bytosti“ (R. Guardini)

utváření osobnosti vztahovost – relačnost schopnost re-flexe schopnost obrácení – metanoia, meta/noiein – změna smýšlení existence a transcendence

„Le cultivateur“ rozsévač, pěstitel

Objevitelnost bytí osoby teoreticky? empiricky? logicky? fenomenologicky? hermeneuticky? dialogicky?

Úkol být osobou Nezničitelnost osoby Neinstrumentalizovatelnost osoby (ne/-zne-/-po-/užitelnost, nemanipulativnost) Předchůdnost → odpovědnost za: Tvořivost osobního bytí

Personalismus: Ke struktuře osobního vztahu Potvrzení „hodnoty“ o sobě a pro ni samu je možné jen ve vztahu dvou osobních subjektů: osobní já vůči osobnímu ty, nikoli pro mě (pro já) – axiologická odpověď lásky (osobní a svobodné potvrzení ty), potvrzení v konkrétním osobním bytí. Opak: popření druhého, neuznání jeho osobní hodnoty, odmítnutí navázat osobní vztah. Moc a vlastnění.

Personalismus: Ke struktuře osobního vztahu Dva základní negativní přístupy k osobě, kdy se osoba objektivizuje: Konfliktnost: násilí, nenávist, agresivita,… Lhostejnost: druhý jako zákazník, klient, číslo, případ, … - nikoli jako osobní bytí

Personalismus: Ke struktuře osobního vztahu. Zrod, počátek vztahovosti. Psychologický poznatek: dítě reflektuje nejdříve osobně (vztah k matce, k pečujícímu), teprve následně ne-osobní svět (svět věcí). Dítě navíc na počátku personifikuje všechny věci (prvotnost personálního vztahu). Prvotnost ty před já: díky zkušenosti s ty se rodí já (matka – dítě, darující se ty).

Personalismus: Ke struktuře osobního vztahu. Jakým způsobem? Druhý se otevírá skrze sebesdělování a sebezjevování (základů, svobody) – lze přijmout jen důvěrou (vírou) / ochota víry a důvěry (v-, komu). Zde, v osobní sféře, vytváří vědění a vůle jednotu – více vědění umožňuje více ochoty být pro-; poznání ústí do vůle, vůle ústí do poznání.

Personalismus: Ke struktuře osobního vztahu Paradox „Exodu“: Čím více překračuje člověk takto sám sebe, tím více uskutečňuje sebe sama (svou identitu): čím více je darem, tím více existuje. A naopak: Čím více člověk hledá sebe sama v sobě (uzavření), tím více se ztrácí sobě samému, od-cizuje, tím více ne-existuje. R. Guardini: „Nur das Selbst kann selbtlos sein.“ V tomto smyslu druhý není jiný. V případě absolutního Ty není ani druhý ani jiný.

Personalismus: Ke struktuře osobního vztahu Samota a společenství Radiálně osamocená osoba neexistuje. Osobní bytost je ontologicky intencionální. Lidská osoba nejen ze samoty, ale také ze společenství. Je třeba rozlišovat „societas“ od „communitas“ (společenství). Cílem „societas“ je dobro lidí, cílem „communitas“ jsou osoby jako takové.

„Tvořivost osobního bytí“

Od práce … k péči (?) Práce tělesná / duševní / instrumentální, ... činnost k osvojení světa jako prostředku k lidskému životu ideál radostné práce x trýzeň, vynucenost, odpor vnějších i vnitřních sil základní povinnost jedince vůči společnosti nebezpeční odcizení v práci (sobě, druhým, smyslu,...) omezená hodnota práce (k: ..., →│?sebeuskutečnění člověka?)

proč péče? pro … proto … aby … protože … aby člověk byl celým člověkem – nikoli součástkou, omezenou na určitou funkci – aby byl bytostí zaměřenou na celek. Aristoteles: blaženost (eudaimonia) záleží ve skutečné činnosti – v uskutečňování; blaženost obsahuje štěstí člověka, které vyplývá z radostného tvoření činného života

(ne)činnost vynikající příležitost k promyšlení tématu naleznete in: Sidonia a Sakateky čtrnáctero vykročení, Praha, Sofis, 2004 činnost nečinnost činná tvoření kouzlení nečinná pachtění netečnost

Funkční tvoření funkční tvoření x netvořivé fungování neformální (aktivita formy, působí změny v myšlení) otevřené, tvořivé, vyvíjející, „nové“ – inovativní riskantní odpovědnost člověka za tvořivost creatio continua vlastní již dítěti (pochopit – tázat) předpoklad: určitá mravní úroveň

Příčiny rezignace na tvořivost (na tvořivou svobodu) totalitní společenské zřízení – v něm člověk není subjektem ideologická agrese (zastrašování tvořivosti) vývojová stagnace, uzavřené horizonty sociální zábrany redukce osobního bytí

Průběh funkčního tvoření („etapizace“ tvořivého procesu) preparace: pokus řešit problém díky již osvojenému (pojmy, metody) inkubace: problém přebírají nevědomé (nediskurzivní, alogické) procesy („nemyslí“ se na něj, uvolnění vědomí) – „nepracující práce“, intuice, odpoutání od myšlenkových návyků; inspirace: nápad (nové), krátké, „zčistajasna“, díky uvolněné/rozptýlené/snové pozornosti; verifikace: vědomá rozvaha (hodnocení, precizace) (fáze se mohou proplétat, opakovat, ...) dle G. Wallase (Myšlenkové tvoření, s. 92)

Guilfordův model intelektuálních (tvořivých) schopností člověka

Svoboda život ze sebe sama (život u cíle) v pravdě o sobě samém nejen pro sebe sama (odpovědnost) také pro sebe sama

Poměr péče a užitečnosti utilitářství: hodnotné / prakticky použitelné = užitečné / zajišťující materiální blahobyt praktičtí realisté: služba lidským cílům s úzkým obzorem (vidí jen to nejbližší) – užitečné pro mě, mou skupinu, subjektivnost před objektivností skutečná péče (ohledu-plná) nemůže být v rozporu s užitečností v širokém smyslu (obzoru)

Soukromé x veřejné mezi pachtěním a kouzlením – starost o přežití tvořivá péče – na veřejnosti Kdo se vydal za tvorbou a svobodou, ten překračuje ochrannou oblast soukromé sféry (rodiny, domu, dvora, … - zde starosti o život a přežití), to vyžaduje odvahu, statečnost, vstupuje do politického prostoru (polis, veřejné záležitosti) Dvě činnosti, které byly považovány za politické ve vlastním smyslu: jednání (praxis) a promlouvání (léxis) – velcí hrdinové už u Homéra jsou muži velkých činů a velkých slov. praxis – od prattein – jednat, být prakticky činný, činnost, která vyplývá z rozumového odhodlání Arendtová, H. Vita activa. Praha: Oikoymenh, 2007. Např. s. 33-51.

Role člověka a etika Úkoly Johna Rawlse: Pokuste se stanovit zásady společenského řádu pro společnost, kdy nevíte, kým jste (generačně, kulturně, společensky, zdravotně, …). Co je podstatné pro dobrého zdravotníka? Co je podstatné pro dobrého přítele? Co je podstatné pro dobrého rodiče (otce, matku)? John Rawls, Alaisdar MacIntyr

Zrání osobnosti Morální vývoj

Morální vývoj heteronomní morálka autonomní morálka – schopnost samostatného normativního rozhodování a převzetí odpovědnosti zralost – vyzrávání ke svobodě, ke schopnosti morálního úsudku souvislost s rozvojem vědomí vliv vnějších podmínek (podněty v rodině, společnosti) Jean Piaget: 3 stupně morálního soudu Lawrence Kohlberg – stadia: předkonvenční, konvenční (adolescent) a postkonvenční (dospělý, svobodné uznání a prosazování nejvyšších hodnot, ctností, cca 20% dospělé populace) Franz Schulz: zvykové svědomí raného věku, identifikační svědomí, zrající svědomí, dospělé svědomí

Kohlbergův výzkum 9 morálních dilemat (75 chlapců v Chicagu, odpovědi zaznamenává znovu po 3 letech; později ve Velké Británii, Kanadě, Mexiku, Turecku, na Tchajvanu) příklad: tzv. Heinzovo dilema: Má právo muž, jehož žena umírá a on nemá dost peněz na účinný lék, tento lék odcizit? Kohlberga zajímá především motivace rozhodnutí – zdůvodnění proč

Kohlbergův výzkum nemá právo odcizit lék, protože by byl za to potrestán jako zločinec (1) má právo odcizit lék, protože svou ženu potřebuje (2) má právo odcizit lék, protože chce být dobrý manžel (3) nemá právo odcizit lék, protože by porušil zákon (4) má právo odcizit lék, protože lidský život je důležitější než vlastnictví (5, 6)

Morální vývoj dle L. Kohlberga (od r. 1973) 3 úrovně a 7 stupňů: předkonvenční: poslušnost, nebo trest morálka tržiště, výměna laskavosti konvenční konformita – hodný kluk, hodná holka zákon a řád, právo a pořádek postkonvenční společenská smlouva univerzální lidská práva indentifikace s nekonečnou perspektivou (r. 1981)

F. Nietzsche: O třech proměnách genealogie morálky - morální vývoj Tak pravil Zarathustra – přehodnocení všech hodnot metafora velbloud, lev, hrající si dítě velbloud: trpělivý duch, přijímá hodnoty zvnějšku, podřizuje se jim, vláčí náklad příkazů a zákazů, bez svobody lev: nespoutaný duch, „loupeživý“, odmítá „ty musíš“ a prosazuje panské „já chci“, ztělesnění libovůle – „svoboda“ k „Ne“ i vůči povinnosti hrající si dítě: srov. Hérakleitos: pais paizon; Nietzsche: „Nevinností je dítě a zapomenutím, je novým početím, je hrou, … je posvátným Ano. Nejvyšší hodnotou život, hra života – kosmický rozměr, tvoří nové hodnoty (neumí lev ani velbloud)

Etika je nauka o pravém Ano Etika je nauka o pravém Ano. Jediná povinnost je svazek – život - otevřenost Vjačeslav Ivanov (Kosmos a subjekt, s. 132): "Člověk žije pro ty, kdo odešli a kdo mají přijít. ...Lidská osobnost je tímto dvojím svazkem dědičnosti omezena. Každý okamžik mění vše, co jej v čase předcházelo. Tady má svůj původ povinnost žít. A  to je jediná povinnost. To proto, že "povinnost" je "svazek". Nauka o tom, jak žít, je falešná etika. Osobnost je svobodná v mezích jednoho Ano, které je životu dáno. Všechna Ne musejí být potvrzením jednoho Ano. Etika je nauka o pravém Ano."

Pohyby lidského života Jan Patočka Tři základní pohyby lidské existence: pohyb zakořenění (akceptace) pohyb sebezbavení sebeprodloužením (fungování) pohyb sebenalezení (otevřenost, život v pravdě) Patočka: Komenský a dnešní člověk

Athénská škola (Rafael, 1510/11) Antisthenés Plótinos Parmenidés Epikúros Diogenés Pythagoras Hérakleitos

Porfyriův strom Substance Těleso Organismus Živočich Člověk Sokrates materiální imateriální Těleso oduševnělé bez duše Organismus vnímavé nevnímavé Živočich rozumný nerozumný Člověk Sokrates

Dichotomická schémata Dichotomická schémata. Nejprve jako větné popisy - najdeme už ve starověku, přímo klasickým příkladem je právě Arbor Porphyrii (Arbor Porphyriana) řeckého filosofa Porfyria z Tyru (Porphyrius Tyrius, 234–304 po Kr.) – jeho vyobrazení vyznačující nejdůležitější rody přirozených jsoucen bylo známé po celý středověk. Ale nic diametrálně odlišného není ani středověké vyobrazení Arbor consanguinitatis (viz: další stromy). Evropskému myšlení není dichotomie cizí, v psané formě se objevuje i v historických pojednáních o rostlinách – jistě již od Plinia.