Zima a lesní zvěř
zajímavosti některá zvířata spí zimním spánkem Např: medvěd sysel…… Máme lesní zvířata ale i domácí
Lesní zvěř
Prase divoké
Něco o něm Prase divoké (Sus scrofa) se zdržuje hlavně v rozsáhlejších lesích s hustým podrostem. Myslivci ho výstižně nazývají černou zvěří. Často se ochlazuje v bahnitých tůních a močálech. Po takové lázni bývá obaleno vrstvou bláta jako krunýřem. Běžně se pak drbe o kmeny stromů. Žije v menších nebo větších tlupách, přes den odpočívá v hustém houští a za potravou se vydává až k večeru. Hlava je protažena v dost dlouhý rypák, kterým prasata rozrývají půdu při hledání hlíz, kořínků a nejrůznějšího hmyzu. V chrupu mají 44 zubů, nejmohutnější jsou špičáky. Výborný čich jim umožňuje hledat potravu, ale současně i varuje před nebezpečím. Náš společný výběh prasat a zubrů je v zoologických zahradách raritou, kterou jinde neuvidíte.
Srna obecná
Srnec obecný
Něco o nich Nejmenší evrop ský zástupce jelenovitých. Vyznačuje se mírně klenutým hřbetem, nízko nasazeným krkem a zakrnělým ocasem, zcela ukrytým s srsti. Nemá předoční žlázu jako jeleni a jeho paroží je krátké a jednoduché, nanejvýš se 3 výsadami. V létě převládá ve zbarvení rezavě červený odstín, zimní srst bývá nažloutle šedá až šedohnědá s tmavším hřbetem a šíjí. Bílá skvrna na zadku má u samců oválný tvar, zatímco u samic je okrouhlejší až srdčitá. Mláďata jsou hnědá nebo žlutohnědá s řadami bílých a nažloutlých skvrn, které mizí ve stáří 1-2 měsíců.
Hraboš polní
Hraboš polní Tento drobný savec bývá často zaměňován s myší, od které se liší zavalitějším tělem, menšíma ušima a kratším ocáskem. Jde o značně přizpůsobivý druh, který má své zastoupení i na naší nejvyšší hoře, Sněžce. Hraboš se velmi čile rozmnožuje. V šedesátých letech dvacátého století dosáhla jeho populace v tehdejším Československu neuvěřitelného přemnožení, kdy se jedinci napadali navzájem, jelikož nemohli nalézt jinou potravu.V přírodě je jeho stav limitován přirozenými predátory, např. kánětem lesním, sovami a šelmami
Králík divoký
Králík divoký Ač to tak nevypadá, králík divoký není hlodavec Králík divoký Ač to tak nevypadá, králík divoký není hlodavec. Z biologického hlediska patří mezi zajíce. Rozdíl je v zubech, hlodavci mají zubní sklovinu pouze na přední straně, zajíci po celém povrchu. Králík je rozšířen na všech kontinentech kromě Antarktidy. Původně se nevyskytoval také v Austrálii. Sem byl dovezen novými osadníky, což způsobilo rozsáhlou ekologickou katastrofu jeho velmi rychlým množením. Tím byly poničeny místní pastviny a zatlačeny původní druhy vačnatců. Nebezpečná situace byla řešena zavlečením králičí choroby člověkem (myxomatóza), díky které stav klesl o 90%.
Veverka obecná
Veverka obecná Veverku je možné potkat celkem často, a tak by mohlo překvapit, že jde o druh chráněný. Byla však v minulosti lovena pro svou krásnou kožešinu i chutné maso (oficiálně do roku 1962). Veverka je velmi nápadná svým dlouhým ocasem, který je stejně dlouhý jako celé její tělo. Tohoto „vzdušného kormidla“ využívá při pohybu v korunách stromů a při skákání z jednoho stromu na druhý. Takto může překonat i vzdálenost čtyř metrů. Veverka je velmi společenským živočichem, ve městech bývá zvyklá na přítomnost lidí, kterými se nechává krmit. Na zimu jí narůstá na uších delší srst, která hraje důležitou roli v sociálním kontaktu, kdy si tuto srst veverky vzájemně pročišťují.
Kuna lesní
Kuna lesní Patří k středně velkým, mrštným šelmám Kuna lesní Patří k středně velkým, mrštným šelmám. Je obyvatelkou lesů a to hlavně větších lesních komplexů. V přírodě se nám je podaří spatřit jen tehdy, pohybujeme-li se tiše a opatrně. Zkuste to také a možná budete mít štěstí. Velmi dobře šplhá po stromech. Chlupy na chodidlech zabraňují, aby se zvíře smekalo při pobíhání na zledovatělých větvích. Přes den se ukrývá v dutinách stromů, ve starém hnízdě veverky nebo v hnízdě nějakého dravce či vrány, po západu slunce se vydává na lov. Chytá veverky, ale i další menší savce, také ptáky a hmyz a na podzim pojídá nejrůznější sladké plody různé bobule a ovoce, které tvoří značnou část jejího jídelníčku .
Liška obecná
Něco o ní liška obecná: Jedna z nejběžnějších evropských šelem. Dosahuje střední velikostí, má dlouhý huňatý ocas (přes 50% délky těla) a protáhlý čenich. Zbarvení je převážně rezavé, pouze hrdlo, břicho a konec ocasu jsou bílé a zadní strana ušních boltců i tlapky černé. Vyskytují se však i jedinci výrazně světlejší nebo tmavší.
Jelen lesní
Něco o něm Jelen lesní: Vyznačuje se těžkopádnou postavou se širokou, dopředu se zužující hlavou. Ocas je sice krátký, ale přesto vždy dobře viditelný. Mohutné, silně větvené paroží samců zakončuje u starších jedinců korunka, obě lodyhy mohou dohromady vážit 8-13 kg. Letní zbarvení mívá převážně červenohnědé, v zimní srsti převládá barva rezavohnědá až šedá, u karpatských populací jsou nohy a plece tmavé (někdy až téměř černé). Ocas je svrchu jednobarevný a světlá skvrna okolo řitního otvoru (zrcátko neboli obřitek) bývá nažloutlá. Mláďata jsou do stáří 2-3 měsíců výrazně bíle skvrnitá. Samice dosahují zhruba o třetinu menší velikosti než samci.
muflon
Něco o něm Muflon: Je pro něho typická nízká postava se silnějším krkem a krátkou hlavou, na které samci nosí mohutné, srpovitě zahnuté rohy o délce 50-90 cm. Podle počtu přírůstků na rozích lze přibližně určovat stáří zvířat, ale neplatí jednoduchá rovnice jeden vrub = 1 rok. Samice mají růžky jen krátké, nebo častěji jsou úplně bez nich. Letní krátká srst je rezavohnědá s tmavším odstínem na nohách a na hřbetě, v zimě zhoustne a stává se hnědočernou až černou s bílou kresbou na hlavě a žlutobílým spodkem těla. U samců se objevují i velké světlé skvrny na bocích (tzv. sedlo). Dlouho byl považován za jednoho z předků ovce domácí, poslední výzkumy však ukázaly opak – vznikl zpětným zdivočením domácích ovcí, které si na velké středomořské ostrovy Korsiku a Sardinii přivedli první neolitičtí osadníci v 6.-7. tisíciletí př. n. l.